Geneze dekadentních politických režimů podle Platóna

Roman Cardal

1. PŘEDPOKLADY VÝKLADU

Dialog Ústava patří k nejznámějším Platónovým dílům. Její význam je umocněn tím, že v ní autor uplatnil velkou část svých zásadních filosofických poznatků. Proto je považována za syntézu učení zakladatele Akademie.

Ústředním námětem spisu je otázka spravedlnosti. Účastníci mistrně vedené diskuze okolo ní od počátku vytrvale myšlenkově krouží. I když bývá dialog běžně řazen mezi Platónova politická pojednání, nejde o politický traktát v moderním smyslu slova. Pozorný čtenář totiž pochopí, že dlouze rozváděné úvahy o politickém životě slouží jen jako jakési zvětšovací sklo, skrze nějž hledíme na poslední rovinu rozpravy – spravedlnost realizovanou v individuálním životě člověka.

Spravedlnost politického zřízení Platón reflektuje v jejích přirozených předpokladech, které jsou dány samotnou konstitucí člověka. Z jeho pojetí je patrné, že lidská přirozenost k vytvoření spravedlivě organizovaného politického společenství spontánně tíhne, takže touhu po spravedlivém společenství nelze z myslí lidí odstranit. Jelikož je ale přirozenost člověka přirozeností rozumné bytosti, není uskutečnění politického ideálu výsledkem do všech detailů předurčeného procesu, jako je tomu v případě fyziologických dějů v lidském organizmu. Do uskutečnění vstupuje problém kvality poznání a také svobodné vůle. Neznalost či mravní špatnost může způsobit, že se z politického společenství spravedlnost vytratí.

Platón si byl dialektické povahy myšlení vědom. Nahlédnutí pravdy nutně podmiňuje myšlenkový pohyb v problémovém rozmezí teze a antiteze. Kdo chce pochopit, za jakých podmínek se spravedlnost ve společnosti uskutečňuje, musí vědět, za jakých předpokladů se naopak neuskutečňuje. Proto se v Ústavě nesetkáváme jen s úvahami osvětlujícími tezi o spravedlnosti politického zřízení, nýbrž i s reflexemi věnovanými režimům nespravedlivým. Jejich zachycení vytváří dialektický protipól k spravedlivé obci.

Autor dialogu toto téma rozvíjí až v závěru (knihy VIII. a IX.). Moderní čtenář jistě nemusí litovat času, který nad příslušnými stránkami stráví, neboť Platónův text nudu nikomu určitě nepřinese. Čtenář dokonce brzy ztratí pocit, že se noří do myšlenkového světa dávné minulosti, neboť optikou některých pasáží lze hledět i na naši současnost. Tím dostává studium dialogu značně aktuální rozměr.

Stejně jako v předcházejících knihách vychází Platón z přesvědčení o vzájemné podmíněnosti individuálně-etické a společenské dimenze lidského života. Stav, v němž se lidé nacházejí, má vliv na veřejnou atmosféru, a veřejná oblast zase zpětně působí na životy jedinců. Mezi těmito póly leží existence člověka, která nemůže být ani zcela soukromá, ani zcela veřejná. Platón se snaží ukázat, jak převládnutí určitého typu lidí postupně vede k proměně politiky, ba dokonce k politickým zvratům, a jak jednotlivá politická zřízení zpětně utvářejí nové typy jedinců.1

Další předpoklad rozvíjení teze spravedlivého státu spatřuje ve vědomí o důležitosti výchovy. Výchovou se předávají určité náhledy na život, normy i kultura. Výchova má disciplinární povahu a jejím hlavním cílem je uschopnit vychovávaného k zodpovědnému užívání svobody. Hodnoty, které jsou nejprve autoritativně předávány, si má člověk, který prošel výchovným procesem, svobodně zvolit jako základ pro budování své existenční identity.

K těmto dvěma předpokladům (vzájemná podmíněnost sféry veřejné a soukromé a důležitost výchovy) Platón řadí ještě třetí hypotézu: politické zřízení je artefaktem vzešlým ze svobodného lidského jednání a jako takové je z principu něčím nahodilým. Má svůj počátek, ale i svůj nevyhnutelný konec. Žádný režim se neudrží navěky, po čase dojde k jeho proměně.

Filosof se ale neomezuje jen na prosté konstatování nějaké změny. Zajímají jej zákony, kterými se daná změna řídí. V Platónově pohledu má i politické dění své zákony, podle kterých se odvíjí. Na jedné straně se zde setkáváme s nepředvídatelným a nahodilým faktorem svobody, na straně druhé svobodou navozené situace spouštějí mechanizmy, které mají ráz nutnosti. Konkrétně věc podle Platóna vypadá tak, že jestliže se v procesu předávání hodnot (výchovy) vyskytnou nedostatky typu A, má to v rovině životů jedince i společnosti důsledky B. Jestliže jsou zmíněné nedostatky typu C, promítne se to v obou rozměrech do konsekvencí typu D atd. Každému politickému zřízení tak odpovídá určitý druh občana a povaha soukromých životů občanů se zákonitě promítá do povahy politické organizace státu.

Proto je třeba za zřízením aristokratickým, timokratickým, oligarchickým, demokratickým a tyranským vždy spatřovat jiný etický profil občanů. Existuje člověk mravů aristokratických, timokratických, oligarchických atd. V posledku není myslitelné, že by se aristokrat mohl vnitřně přizpůsobit např. režimu demokratickému, a přitom zůstat i nadále aristokratem, nebo že by demokraticky smýšlející člověk plně rozvinul svoji občanskou identitu v aristokratickém pořádku.

Je známo, že Platón svazuje spravedlnost politické správy s aristokracií. Mimo aristokratický řád není pro spravedlnost místa. Jen všestranně formovaný (šlechetný, vychovaný, gebildet) člověk má smysl a pochopení pro spravedlnost, jen takový člověk není sobecký a nepoužívá politických prostředků jako nástroje pro upřednostnění zájmů skupiny, k níž náleží. Vzdělání aristokratického člověka mu totiž zprostředkuje hodnoty pravdy, dobra a krásy, angažuje naplno lidský rozum i vůli, což nelze říci o formaci lidí v jiných politických režimech. V nich dochází k zásadním posunům v samotné interpretaci toho, co je pravda, dobro a krása. Rozum v nich ztrácí svoji autonomii a podléhá neracionálním faktorům. O jaké faktory jde a o jaký typ ztráty svébytnosti rozumu se jedná, Platón vykresluje na ideálně pojatých přechodech jdoucích od zmíněné aristokracie až k popření veškeré rozumnosti, k tyranii.

2. ZÁKONY ÚPADKU

2.1. Od aristokracie k timokracii

V aristokracii o všem podstatném ve státě rozhodují aristoi – ti nejlepší. Nejlepší pak jsou ti, kdo díky dobré výchově pozvedli své lidství vysoko nad obecný průměr. Jde o lidi mimořádně vzdělané a mravně kvalitně formované. Jde o vrstvu ctnostných – a ctnost zosobňuje maximum, kterého v linii svých specifických schopností může člověk dosáhnout. Takového vrcholného existenčního vzepětí člověk dosahuje jen za cenu velkých obětí, což s sebou nese nutnost zvláštního důrazu na autoritu a disciplínu při předávání aristokratických norem nové generaci. Nebezpečí pádu z velkých výšin je vždy větší než při pohybu v méně náročném a níže položeném terénu. Riziko neúspěchu při formaci druhých podle aristokratických kánonů je velké.

Kromě toho je již formovaný aristokratický jedinec vystaven neustálým vnitřním bojům. Požadovaná intelektuálně-etická úroveň aristokratického způsobu života nepředstavuje nic pohodlného. Je naopak charakterizována bojem o udržení se na těžko dobytém vrcholu. Proto je velmi nesnadné nejen předávání aristokratické kultury z jedné generace na druhou, ale i vytrvání v přijatém dědictví. V každém momentě musí člověk bojovat proti gravitační síle zla, která působí z nižších složek lidské bytosti na její rozum a vůli. Je proto otázkou času, kdy k vnitřnímu (v jedinci) a k vnějšímu (v politickém společenství) pádu z dosažené úrovně dojde.

V pozadí svobodných rozhodnutí člověka přitom stojí jisté zákony, které se volním rozhodováním nedají změnit. Platón naznačuje, že jednotlivé režimy nestojí jen na patřičných dispozicích občanů, ale závisí i na určité mimoantropologické a mimopolitické konstelaci. Jsou doby, které jsou vhodné k nastolení aristokracie, a jsou doby, které jsou příhodné pro jinou formu vlády. Tento mimoantropologický a mimopolitický kontext, jehož povahu Platón nijak neupřesňuje, působí i proti úmyslům lidských jedinců a politických činitelů. Nejsou-li nastaveny patřičné podmínky širšího rozsahu, snaha aristokratických vládců nedosáhne kýženého cíle. Předání aristokratických hodnot následujícímu pokolení a jejich vtělení do politického tělesa neuspěje. Aniž si to vládcové sami uvědomují, začíná se ponenáhlu rodit první fatální zlom, který, nebudou-li čelit jeho prvním důsledkům, nakonec přivodí rozpad veškerého civilizovaného soužití. Tyranie znamená poslední fází tohoto osudného sestupu.

Poněvadž v aristokracii o všem podstatném rozhodují všestranně kvalifikovaní činitelé, musí důvod rozvolnění režimu ležet uvnitř vládnoucí strany. Platón neuvažuje variantu, v níž by první stimul ke změně vyšel z okruhu ovládaných. Přehlíží tuto možnost zřejmě proto, že autentická aristokracie nezavdává žádný důvod k nespokojenosti občanů. Pokud z úrovně lidu k nepokojům dojde, znamená to, že aristokraté nenaplnili své poslání a první selhání tak připadá na jejich účet.

Když v textu zapátráme po příčině nalomení jednoty aristokratického státu, najdeme ji ve vlivu určitých osob, které jednají z jiných než zodpovědně racionálních důvodů. Aristokratický režim sice představuje určitý ideál, tento ideál ovšem nikdy nelze zcela uskutečnit. Cílem tohoto zřízení by totiž bylo soužití občanů vychovaných v respektu k vyšším hodnotám. Ve skutečnosti ale budou vždy existovat lidé, kterým vyšší kultura nic neříká.

Platónově ve výkladu proces upadání ilustruje na rovině rodinného společenství, aby odtud ve svých úvahách přešel do širších společensko-politických souvislostí. Představme si typického aristokratického otce majícího syna, na jehož výchově mu velmi záleží. Život otce je vybudován na dvou hlavních pilířích: na vzdělání a ctnosti. Oba zdroje formace rozumu a charakteru mají jedno společné – jsou hodnotami samy o sobě. Aristokrat si nejvíce cenní vzdělání, které není čistě účelové (pragmatické). Své úsilí věnuje liberálním studiím, v nichž zaujímá privilegované místo filosofie.

I ctnosti, kterými vládne, kultivují aristokratovu existenci nezávisle na všem, co k jeho životu přistupuje zvenčí a co lze lehce nabýt a lehce ztratit. Důraz na ctnostný život je důrazem na nezávislou existenci. Proto Platón líčí v ideální stylizaci život aristokratického otce jako vyvázaný z honby za tím, co mnozí lidé považují za žádoucí cíl směřování. Aristokrat se nestará ani o zisk (je již dostatečně zajištěn), ani o čest a slávu přicházející od druhých lidí. Lhostejnost k posuzování druhých může plodit lhostejnost oněch druhých vůči aristokratovi.

Podobný postoj, spočívající na jasných rozumových důvodech (hierarchie hodnot), či přinejmenším jeho respekt, požaduje i po svých rodinných příslušnících. Ale právě tady se může vyskytnout zásadní problém. Aristokratova žena, která je přece jenom zatížena starostmi praktičtějšího rázu než její manžel, přichází do styku s lidmi podobně orientovanými. Pohybuje se v kruzích, v nichž mají váhu ještě jiné hodnoty – peníze, čest, dobrá veřejná pověst (sláva). V takovém prostředí není život jejího muže uznán za hodný následování. Výrazem uvedeného vlivu jsou stížnosti, které žena svému muži u rodinného krbu předkládá. Rozhodující je, že se jejich svědkem stává i jejich potomek:

„Především když slyší, že její muž není ve vládě, a jak je proto odstrkována mezi ostatními ženami, a pak že ho vidí, že se hrubě nestará o peníze ani se pro ně nepouští do bojů a hádek, ani v osobních věcech na soudech ani v činnosti veřejné, nýbrž pozoruje, že se chová ke všemu takovému lhostejně a stále jen si hledí sám sebe, kdežto k ní se chová tak, že jí neprojevuje ani zvláštní vážnosti ani nevážnosti; proto všechno slyší, jak matka se horší a říká mu, že má otce nemužného a příliš nedbalého, i všechny jiné podobné písničky, jaké ženy o takovýchto věcech rády zpívají.“ (Ústava, 349D-E)

Vidíme, že Platón se nesoustřeďuje na aristokrata vykonávajícího vládní autoritu. Ne všichni aristokraté jsou u moci. Avšak především z aristokratů se mají rekrutovat adepti na aktivní politický život. Jestliže se v jejich rodinách odehrávají spory ohledně významu aristokratických hodnot, může to budoucí vývoj politiky samozřejmě ohrozit. Člověk, který se plně neztotožňuje s tradičním ideálem, nebude v politice působit ve prospěch jeho zachování.

Rozkladný vliv působí na mladíkovu mysl i od dalších osob, které se v rodinném kruhu pohybují. Služebnictvo v jistých případech může vyjádřit svůj nesouhlasný názor. Stejnou kritiku si může vyslechnout i od lidí mimo rodinu. Platón pokračuje:

„Dále pak víš, že i lidé z domácí čeledi takových mužů, kteří se zdají věrní, mluvívají druhdy potají synům takovéto věci, a jestliže uvidí, že někdo je otci dlužen peníze nebo v něčem jiném mu křivdí a že otec na něj nenastupuje, vybízejí ho, aby to, až dospěje v muže, všem takovým lidem oplatil a byl více mužem než jeho otec. A přicházeje mezi lidi, slyší jiné takové věci, a vidí jak občané, hledící si jen svého díla, jsou nazýváni pošetilci a jsou v malé vážnosti, kdežto druzí jsou váženi a jsou vychvalováni. Když pak ten mladý muž všechny takové věci slyší a vidí a zase na druhé straně slyší řeči otcovy a vidí zblízka jeho činnost vedle činnosti ostatních, tu je vlečen z obou těchto stran v opačné směry: otec pěstuje a šíří rozumovou stránku v jeho duši, ostatní pak stránku žádostivou a vznětlivou; protože pak to není člověk s vrozenou povahou špatnou, ale přijímal špatné vlivy ostatních, dostane se, jak je tak z obou stran vlečen, do středu a odevzdá vládu ve svém nitru části střední, řevnivé a vznětlivé, a stane se mužem vysokomyslným a ctižádostivým.“ (Tamtéž, 349E-550A.)

Platónovo vykreslení aristokratického otce znázorňuje dopad studia filosofie a kultivace mravních ctností na život člověka. Kvůli těmto svobodně vybojovaným a přivlastněným hodnotám se člověk autonomizuje, osamostatňuje, stává se nezávislým. Nemá potřebu potvrzovat svou identitu a svou hodnotu vystupováním na veřejném fóru. Kritikové aristokratického ideálu podobný názor nesdílejí. Podle nich je lidský jedinec hodnotný teprve, když se prosadí ve veřejném prostoru, když sklidí uznání druhých. Oproti způsobu otcovy niterné a soustředěné existence požadují zvnějšnění života a jeho podřízení externím kritériím. Tím však dochází ke ztrátě nezávislosti, na níž si otec zakládá.

2.1.1. Geneze timokratického jedince

V citovaných pasážích jsme měli možnost zachytit výtky zpochybňující otcovu mužnost. Podle kritiků je mužný pouze ten, kdo se uplatní před druhými prostřednictvím silných a respekt budících gest. V této souvislosti není nepatřičné připomenout onu část dialogu Gorgias, v níž se Sokrates pře se sofistou Gorgiasem o významu studia filosofie pro lidský život. Sokrates hájí filosofii jako nejvyšší hodnotu, které by měl člověk zasvětil celý svůj život již od mládí. Gorgias mu oponuje a tvrdí, že filosofie má sice svoji hodnotu, ale že má také jen přesně vymezené místo v dějinách formace jednotlivce. Pokud se mladý člověk věnuje filosofii jen několik málo let, je vše v pořádku. V pravý čas však musí přejít ke studiu oborů, které ho připraví na činorodou existenci v politické oblasti. V momentě, kdy se studium filosofie nadměrně protáhle, anebo, což je ještě horší, když poutá mysl člověka i v pozdějším věku, dojde k značně nežádoucímu efektu – ve filosofii vyrostlí lidé se stávají nepraktickými, směšnými a nemužnými. Kvůli habituální změkčilosti nejsou schopni se tvrdě brát za zájmy své a svých přátel.

Mladý muž se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Nepochybuje o hodnotě razantního prosazení určitých nároků, poněvadž bez vynaložení odvahy a síly něco takového není možné. Na druhé straně zná svého otce velmi zblízka – vnímá jeho šlechetnost, inteligenci a pevnost charakteru. Vidí, že se jistých věcí nevzdává ze zbabělosti, nýbrž z neochoty vynakládat zbytečné úsilí pro cíle, bez jejichž dosažení se může klidně obejít a kterých si tedy nijak vysoko necení. Výtky kritiků však nezůstanou bez vlivu. Touha po vnější manifestaci síly v synovi zbytní a určí směr jeho další existence.

Platón podává výčet některých rysů, jež typizují jedince, který zůstává pod vlivem aristokratického ideálu, avšak postupně se od něj odvrací: a) touží vyniknout, je ambiciózní; b) má múzické, tj. liberální vzdělání, ale nadhodnocuje se. Kvůli svému původu rád požívá kultury (konzumuje ji), ale už ji sám není schopen produkovat; c) je krutý k otrokům, neboť mu schází pravé vzdělání; d) ke svobodným občanům je mírný, úřadů je poslušný, je milovníkem vlády, řádu a cti (rád přijímá vysoké úřady); e) svůj nárok na vládu staví ne na řečnění, jako demokratizující sofisté, nýbrž na činech vojenské povahy; f) je milovníkem tělesných cvičení a lovu; g) v mládí se o peníze nestará (je zajištěn), jak však stárne, počíná k nim lnout. V jeho nitru se zrodí něco z lakomce, protože nemá čistý poměr k ctnosti.

Pravá ctnost je trvalá, provází člověka celý život, kdežto timokratický jedinec prodělává vnitřní přerod, v němž dochází k přeskupení hodnot. Jeho žádost (thymos) se pomalu, ale jistě odvrací od liberálního vzdělání a otcem vštěpovaných ctností a obrací se ke cti vydobytelné silnými činy. Timokrat nechce čest a slávu zadarmo, je ochoten si ji tvrdě vybojovat a zasloužit. Proto ho Platón označuje za člověka velkomyslného – jeho mysl je zaměřena na nesnadno dosažitelné cíle. Hlavní zdroj jeho vnitřního otřesu a následného hodnotového přeorientování spatřuje autor Ústavy v zanedbání kompletní a vyvážené formace. Láska k filosofii, tj. k hledání poslední zřejmosti osvěcující smysl lidského života, v tomto případě ochabla a byla překryta láskou ke gymnastice. Tělesnosti se tak najednou dostává výsadnějšího postavení.

2.1.2. Povaha timokratické ústavy

Ne všichni lidé žijící pod aristokratickou ústavou sdílejí ideály, které představuje. Vlastně to ani není možné. Kdo není ekonomicky patřičně zaopatřen a kdo má na starosti obživu svých blízkých, ten se může jen těžko oddat vyšší kultuře. Mnozí občané proto investují veškeré své úsilí do výdělečné, podnikatelské činnosti. Díky tomu bohatnou a jejich vliv začíná sílit. Po určité době začnou tlačit na změnu aristokratických pořádků. Když se jim podaří nastolit řád odpovídající jejich způsobu života, zavládne timokracie.

Její historický příklad Platón vidí ve sparťanském zřízení a považuje ji za politickou etapu situovanou mezi póly aristokracie a oligarchie. Timokracie v sobě realizuje něco z obou jmenovaných režimů. Poté, co spor mezi příslušníky staré aristokracie (reprezentanty starého řádu spočívajícího na nepragmatických hodnotách vzdělání a ctnosti) dostoupí jisté intenzity, dojde k ústupkům aristokratů ve prospěch nově se vzmáhající třídy. Nová ústava umožní rozdělení půdy do soukromého vlastnictví. V éře aristokracie, tak jak ji ideálně koncipuje Platón, nejsou vládnoucí aristokraté vlastníky půdy, nýbrž pouze její správci. Tím se změní i poměry k nižším vrstvám obyvatelstva. Obdělavatelé půdy ztratí svobodu a stanou se poddanými.

Pozůstatky aristokratických zvyklostí se v timokracii projevují na několika rovinách: občané se vyznačují úctou a poslušností ke svým vojensky silným a zdatným vládcům, armáda není výdělečně činná, zůstává zachováno společné stolování bojovníků, vojáci jsou dobře vycvičení, vyšší vrstvy se se zájmem věnují gymnastice. Sama ze sebe má timokratická ústava následné znaky: k moci nejsou povoláváni lidé prošlí aristokraickou intelektuálně-mravní formací, ale činovníci „smíšení“, v nichž už nevládne převážně rozum, nýbrž složka agresivní. Držitelé moci jsou tělem i duchem vojáci, jsou zrozeni a vychováni pro válku, ne pro mír. Přirozeným stavem politického společenství proto bude válečný konflikt, ne mírové soužití s jinými státy. Po určité době se timokratické špičky začnou chovat podle oligarchických norem. Válka, je-li úspěšná, nepřináší vítězům jenom čest a slávu, ale též bohatou kořist. Zůstat imunní vůči tomuto lákadlu není dlouhodobě možné. Platón se vyjadřuje velmi jasně:

„Takoví muži pak budou bažiteli po penězích, zrovna tak jako občané v obcích oligarchických, a vášnivě budou v skrytu uctívat zlato i stříbro, protože budou mít vlastní pokladny a klenotnice, kde to mohou uložit a skrýt, a také uzavřená obydlí, docela jako vlastní hnízda, ve kterých mohou nákladně žít, vydržujíce si ženy i kohokoli by chtěli jiného… Zajisté pak budou i lakomí, poněvadž pro ně budou mít peníze cenu a nebudou jich zjevně nabývat, avšak z touhy po požitku budou rádi vynakládat jmění cizí; rozkoší budou užívat potají, utíkajíce před zákonem jako děti před otcem, protože budou vychováni ne po dobrém, nýbrž násilím: nehleděli si totiž pravé Musy, která je sdružena s rozumným myšlením a filosofií, a větší cenu pro ně měla gymnastika než muzika.“ (Tamtéž, 548A-C.)

Posun k oligarchii se odehrává nenápadně. Aristokratický étos je ještě dosti silný. Nepokryté oddání se luxusu a bohatství není širší veřejností kladně přijímáno. Militaristická ideologie totiž působí opačně – vštěpuje občanům nutnost disciplíny, sebeomezení a skromnosti. Majetnost vládců však roste a získané komodity se nabízejí ke svému užívání. Vládní garnitura začíná žít dvojí život – na veřejnosti ukazuje přísné a ukázněné vzezření, za zdmi svých paláců povoluje uzdu rostoucím žádostem.

Platón trefně poznamenává, že politická elita utíká před zákonem jako děti před otcem. Co tím chce říct? Malé děti ještě nerozumějí, proč mají své jednání usměrňovat podle strohých požadavků otce a instinktivně se ve svém nitru jeho autoritě vzpírají, třebaže navenek poslušnost zachovávají. Jejich rozum dosud nevyzrál natolik, aby rozpoznali dobro, k němuž je otcovský zákon postupně přivádí. Zbohatlí timokraté jsou v podobné situaci – poněvadž odvrhli filosofii, nemají prostředky k tomu, aby nahlédli pravou finalitu mravního zákona, který člověka vede k jeho poslednímu naplnění. Jejich revolta není sebevědomým, na poznání založeným odstupem od starých pravidel jednání, ale únikem před něčím, co hrozí a vznáší požadavky, ale co je ve své povaze nesrozumitelné.

Kromě toho v pasáži zaznívá poukaz k nepsaným Platónovým učením. V základě veškeré skutečnosti žije antagonistický dynamizmus vycházející z napětí vztahu uvnitř absolutně prvního principu, který probíhá mezi jeho momentem zvaným Jedno a momentem zvaným neurčitá Dyáda. Dekadentní chování vládců nečerpá své motivy z pozitivní „složky“ prvního Principu, nýbrž z oné „složky“, která umožňuje zmnožení, roztříštění konzistence, úpadek.

Za pozornost stojí i postřeh, podle něhož jen filosofie umožňuje nenásilnou výchovu člověka. Aby byla formace nenásilná, musí být nakonec vychovávaným stvrzena v úkonu pochopení posledních důvodů, pro něž se celý výchovný proces realizoval. To se stane jen tehdy, když člověk poměří výchovná opatření s posledním smyslem svého života, což dokáže pouze prostřednictvím filosofického poznání. Lidé, kteří se s filosofií rozešli, nechápou význam vyšší kultury pro své životy. Pokud k ní byli výchovně přiváděni a nedospějí k postižení nejzazších důvodů takové výchovy, mohou se skutečně cítit jako oběti násilného působení. Zavržení tradičních vzorů jednání se jim najednou ukazuje jako osvoboditelský počin.

2.2. Od timokracie k oligarchii

2.2.1. Geneze oligarchického jedince

Platón opět modeluje vzorovou situaci, na níž emfaticky zdůrazňuje ty podstatné momenty, které působí vnitřní proměnu timokratického občana s jejími politickými následky. Timokratický otec má syna, který mu je naprosto oddán. Obdivuje jeho sílu, odvahu, statečnost, rozhodnost i veřejné renomé. Nebezpečí však přímo visí ve vzduchu. Problém timokratického občana spočívá v tom, že na rozdíl od aristokratů zakládá svůj život na tom, co lze lehce ztratit. A ztratit to je možné z mnoha příčin. Stačí výrazný vojenský neúspěch nebo falešné udání a důsledky jsou přímo fatální. Následuje pád z výšin společenského úspěchu, konfiskace majetku, vyhnanství a někdy dokonce i smrt. Změna situace je tentokrát radikální. Slávu střídá ponížení, bohatství chudoba. Co se mladému muži jevilo jako slibný ukazatel cesty pro jeho vlastní budoucí život, je najednou pryč.

První reakcí je šok z utrpěné ztráty. Poté se v nitru takto postiženého mladíka vynoří silná touha po ztracených komoditách. Myslet na znovunabytí staré slávy je zatím předčasné. Nejprve je třeba se soustředit na opětné získání majetku. Cesta k němu bude dlouhá a namáhavá – z původního obdivovatele velkých věcí (cti, slávy a síly) se stává obdivovatel bohatství. Jelikož je nutné ho znovu nabýt, organizačním a určujícím principem života začíná být touha po hmotných statcích. Platón tento přerod, jehož konkrétní příklady mohl mít ve své době přímo před očima (rozšířené udavačství), líčí následovně:

„Když pak, příteli, toto uvidí (tj. pád svého otce) a toho zakusí a ztratí své jmění, zalekne se, myslím, a hned střemhlav svrhne s trůnu své duše onu ctižádostivost a vznětlivost; ponížen jsa chudobou obrátí se k výdělkářství a lakotně i po malých částkách schráněje a vydělávaje střádá si peníze. Nemyslíš, že takový muž tehdy dosazuje na onen trůn žádostivý a lakotný díl své duše a činí jej v sobě velikým králem… Avšak rozum a vznětlivost posadí, myslím, na zemi z té i oné strany u jeho nohou a učiní je jeho otroky: onomu nedovoluje o ničem jiném uvažovat ani pátrat, než čím by se z méně peněz stalo více, tento pak nesmí chovat obdiv a úctu k ničemu jinému než k bohatství a boháčům a své cti nesmí vyhledávat v ničem jiném, než v nabývání peněz a cokoli jiného vede k tomuto cíli. Nelze si představit jiné a tak rychlé změny z mladíka milovného cti v milovníka peněz.“ (Tamtéž, 553A-E.)

2.2.2. Povaha oligarchického jedince

Výlučná zaměřenost podnikatele na úspěch hospodářské činnosti mu postupně vtiskuje určitý charakter. Platón některé jeho znaky uvádí. Oligarchická mentalita se vyznačuje tím, že její nositelé: a) největší hodnotu přikládají bohatství, b) jsou skrblíky a dříči – tvrdě pracují, žijí skromně až asketicky, vše podřizují zájmu nejvyššího zisku, uspokojují jen ty nejnutnější potřeby a ostatní touhy potlačují, neboť jejich ukojení stojí zbytečné peníze, c) jsou mravně nízcí – na vše hledí optikou zisku, na všem chtějí vydělat, neznají žádnou velkorysost (obchod je obchod), d) nehledí si vzdělání, e) mají sklony, které skrývají před cizíma očima, ve skrytu jim však dávají průchod; jsou-li např. poručníky někoho, chovají se k němu tvrdě a nepřejícně, neboť doma mají veškerou volnost páchat bezpráví, f) jelikož pečují o svou dobrou pověst, která je nepostradatelným prostředkem úspěšného podnikání, potlačují všechny své žádosti, jejichž uspokojení by je na veřejnosti mohlo o dobré jméno připravit, g) proto se navenek chovají slušně, ale vnitřně jsou rozpolcení, působí spořádaně, avšak pravá vnitřní harmonie jim schází (nejsou slušní z přesvědčení), h) mají-li příležitost, chtivě užívají cizího jmění (hospodářská kriminalita), ch) v podnicích spojených s vlastními výlohami se neangažují, nestojí jim za to oslavit svá jména příliš draze, raději jsou boháči než ctěnými občany kvůli financování něčeho obecně prospěšného.

Vnitřní rozpoložení oligarchického jedince se projevuje zvláště ve dvou směrech. Na jedné straně tíhne k simulaci nedostatku, která mu za určitých okolností dovoluje čerpat prostředky z veřejných zdrojů (úleva na daních, získávání podpor), na straně druhé je nutkán k iniciativnímu zločinnému jednání, tj. k aktivnímu zmnožování majetku nezákonným způsobem (hospodářská kriminalita). Jak ještě uvidíme, pro další degradační proces, který nastane u jeho potomků, a jehož politické následky na sebe nenechají dlouho čekat, je důležitý vnitřní stav oligarchy, charakterizovaný konfliktem mezi jeho žádostmi a nutností slušné a disciplinované sebeprezentace:

„…pokud má takový člověk v ostatních stycích dobrou pověst pro svou zdánlivou spravedlnost, jaksi ze slušnosti násilně zadržuje své jiné vnitřní zlé žádosti, ne že by je přiváděl k přesvědčení, že to není dobré, ani že by je rozumovými důvody ukrocoval, nýbrž z donucení a strachu, poněvadž se chvěje o … majetek… Takový člověk není bez vnitřních rozporů, a tedy to není člověk jeden, nýbrž jaksi dvojitý, a většinou asi v něm vládnou žádosti lepší nad žádostmi horšími… Proto, myslím, je takový člověk navenek slušnější než mnozí jiní; ale opravdová ctnost duše jednomyslné a harmonické je mu čímsi docela neznámým.“ (Tamtéž, 554C-E.)

Postupným odpadáváním od pravé kultury, která člověku přináší vnitřní jednotu, se v něm vynořuje něco násilného. Boj se sebou samým, jemuž se nikdo z lidí nemůže vyhnout, se začíná vést nerovnými zbraněmi. Dokud byl člověk vyzbrojen filosofickým přesvědčením o tom, že některé způsoby jednání nejsou dobré, a dokud věděl, proč jsou špatné, měl na své straně silného spojence v zápasu o vnitřní vyrovnanost. Avšak oligarchickému jedinci je vzdělání ještě vzdálenější než jedinci timokratickému. Podnikání absorbuje veškeré jeho síly. Proto mu k vyrovnání se s žádostmi, které v jeho vlastním zájmu nesmějí spatřit světlo světa, musí stačit síla rozumem neosvícené vůle. V dlouhodobější perspektivě není tento rozporuplný stav udržitelný.

2.2.3. Povaha oligarchické ústavy

Oligarchická ústava, tj. politický řád ustavený ve prospěch bohaté vrstvy občanů, je založena na majetkových rozdílech. Aktivní politická správa a všechny důležité rozhodovací mechanizmy jsou v rukou majetných. První nedostatek, který Platón takovému režimu vyčítá, je nastavení podmínek pro výkon občanských práv. V oligarchii mají do vyšší politiky přístup jen lidé disponující určitým bohatstvím, jehož hladina je natolik vysoká, že je dosažitelná jen malým počtem vyvolených (oligoi).

Platón kritizuje tento způsob výběru vlády a poukazuje na to, že vlastnění majetku s sebou automaticky nepřináší potřebnou kvalifikaci pro politickou činnost. Uvádí přitom srovnání s jinou činností, jejíž výkon se bez patřičné profesionality neobejde. Pokud by se na lodi mezi námořníky nevyskytovali k řízení způsobilí jedinci, nic by jim nepomohlo, kdyby na ní byli přítomni bohatí pasažéři. Celá plavba by nakonec skončila nevyhnutelnou zkázou. A něco podobného čeká politické společenství, v němž si vládní posty osobují lidé jen proto, že disponují určitým objemem bohatství.

Za takových poměrů po čase dojde ke ztrátě jednoty státu. Společnost se rozpadne na chudé a bohaté a propast mezi nimi se neustále prohlubuje. Jelikož se zvýší i vnitřní napětí ve státě, živené nepřátelstvím obou skupin, klesne úměrně s tím obranyschopnost země. Oligarchové se totiž z pochopitelných důvodů obávají svěřit zbraně chudé části obyvatelstva a vydržovat najaté vojsko je příliš nákladné. Podnikatelská činnost oligarchů má jediný cíl – maximální zisk. Proto je v jejich státě lidem dovoleno zbavit se veškerého svého majetku. U kořene těchto nepořádků stojí postoj vládnoucích ke vzdělání a k výchově.2 Kvalitní vzdělání a výchova nejsou ústavně garantovány. Jak uvidíme, řada lidí se nechá nezkušeně vlákat do oligarchických léček slibujících bezstarostný a zajištěný život. Výsledkem je ale ztráta jejich veškerého majetku a rozšíření ožebračených vrstev obyvatelstva.

2.3. Od oligarchie k demokracii

2.3.1. Předpoklady politického zvratu

Oligarchické poměry ve státě jsou časovanou bombou, která dříve nebo později exploduje. Jádrem zla je oligarchická touha po maximalizovaném zisku. Značná část podnikání vládnoucích je založena na poskytování půjček. Lidé si od nich peníze půjčují na vysoký úrok a žijí nad své poměry. Brzy však přijde krize a lidé přestanou být schopni půjčené peníze splácet. Následuje tedy konfiskace majetku, obohacení oligarchů a pád ke společenskému dnu na straně zadlužených. Oligarchové jsou v tomto směru velmi předvídaví – stimulují žádostivost lidí po majetku, podporují jejich rozmařilost a finanční nezodpovědnost a nabízejí jim pomoc při realizaci jejich snů. Přitom ale mají už dopředu na mysli dramatické finále, ve kterém se jejich pokladny ještě více naplní a postižení lidé skončí na ulici.

Čím více občanů potká tento osud, tím početnější se stávají nepřátelé obohacující se vlády. Nenávist chudých roste i proto, že oligarchové a jejich potomci žijí rozmařilým životem. Jsou změkčilí, nemají sílu odporovat strastem a slastem života. Od chudé vrstvy občanů se neodlišují žádnými kvalitami, které by si zasloužily úctu a respekt. Jedinou příčinou rozdílu mezi oběma skupinami je majetek. Když přijde vhodná chvíle, chudí lidé povstanou, svrhnou oligarchickou vládu a zaujmou jejich místo. V antioligarchické reakci se dbá na to, aby úřady, i ty důležité, byly spravovány lidmi nízkého původu - a tedy i nevalného vzdělání. Při četbě Platónova textu se dnešnímu čtenáři nechce věřit, jak aktuální je v něm obsažený popis:

„…změna oligarchie v demokracii nastává asi tímto způsobem, nenasytnou touhou po tom dobru, které je učiněno cílem, totiž stát se co nejbohatším. Jak to? Poněvadž v oligarchii správcové zakládají svou vládu na velkém jmění, proto, myslím, nechtějí zákonem bránit rozmařilým mladým mužům, že nesmějí utrácet a mrhat svůj majetek, aby sami mohli kupovat statky takových lidí i půjčovat na ně a tím se stávat ještě bohatšími a váženějšími… Není-li pak v obci zřejmě vidět i to, že není možné, aby u občanů byla současně úcta k bohatství a náležitá uměřenost, nýbrž je nutné buď jednoho, nebo druhého nedbat? …správcové v oligarchiích … ponechávají rozmařilosti volnost, donutí lidi často ne všední stát se chuďasy. Tito pak sedí v obci, opařeni žahadly a vyzbrojeni, jedni zadluženi, druzí stiženi ztrátou občanské cti, jiní obojím, plní zášti a úkladných záměrů proti těm, kteří získali jejich jmění, i proti ostatním, touží po převratu… A ti peněžníci (bankéři) jsou skrčeni a dělají, jako by jich ani neviděli, ale kdykoli se jim poddá někdo z ostatních, žahadlem peněz ho zraňují a získávajíce z původní jistiny mnohonásobné úroky dělají v obci mnoho trubců a žebráků… Sami však při tom se nestarají o jiné věci kromě výdělkářství a mravnosti nevěnují o nic větší péči než chuďasové.“ (Tamtéž, 555B-556A.)

Platón si tedy nedělá iluze ani o držitelích finančních a jiných hospodářských prostředků, ani o těch, kdo jich jsou zbaveni. Nevynáší oběti bezohledného tržního mechanizmu do nebes mravní bezúhonosti. I oni nesou na svém údělu svoji vinu. Spadli do pasti oligarchů právě proto, že nebyli patřičně vzdělaní, vychovaní a obezřetní. Převrat, který provedou, proto nepovede ke zlepšení situace. Naopak. V degradačním pádu se sestoupí ještě o stupínek níže směrem k demokracii.

2.3.2. Zrození demokratického jedince

Nastolení demokracie sice přichází „zdola“ převratem vedeným ožebračenými masami obyvatel, jde však vlastně jenom o urychlení procesu, který je již stejně v běhu a k němuž vývoj událostí nevyhnutelně směřuje. Také v oligarchických kruzích totiž „dozrávají“ jedinci, kteří se stále více začínají podobat svým obětem – dému (lidu), jenž aspiruje na převzetí politické moci (demokracie). Masy nemají žádné kvalitní vzdělání a jsou existenčně dezorientované. Ani potomci aristokratů na tom nejsou lépe. Jejich vývoj ale probíhá po jiné křivce. Nakonec se přesto protne s linií, na níž se pohybuje prostý lid. Obě skupiny se vyznačují hrubými mravy a vzdělanostní zanedbaností. Jediný rozdíl, daný majetkem, se tudíž nemajetným nutně jeví jako nespravedlivý. Politický převrat tuto překážku spravedlnosti odstraňuje. Rovnost v nížině zmaru je konečně nastolena.

Platón postihuje psychologii vývoje oligarchického potomka směrem k jeho demokratickému „vyvrcholení“ v plastické idealizaci poměrů panujících v rodině typického představitele vládnoucí třídy. Oligarcha spoluvykonávající politickou moc musí mít patřičnou „vnější fazónu“. Musí být navenek slušný. Nemůže se podvolit všem svým žádostem. V těchto zásadách vychovává i svého syna. Mladý muž je veden k určité sebekontrole. Otec, který dbá na ekonomický růst rodiny, nevidí rád zbytečné rozhazování. Sám žije skromně a požaduje stejný způsob života i od svého potomka.

Nižší žádosti se ale z lidského nitra nedají odstranit, jsou stále přítomné a neustále naléhají na své uspokojení. První generace oligarchů měla k jejich držení na uzdě docela silnou motivaci. Budovali si teprve svoje pozice, jejich majetek ještě nebyl stabilizován, potřeba vnější aury slušnosti a spořádanosti u nich byla vyšší. Nová generace politicky aktivních podnikatelů je už na jiné koleji. Narodili se do zajištěného domova, mnohdy těžce získaný majetek otců je obklopuje od útlého dětství. Puzení k uspokojování jejich tužeb, přání a vášní je přítomností lákavých prostředků ještě umocněno. Proto je jejich vnitřní konflikt (vnitřní stav versus výchovné zásady) ještě dramatičtější. Stačí, když se dostanou do prostředí svých vrstevníků, kteří už veškeré záchranné brzdy uvolnili. Otcovský zákaz volného sexu, konzumace alkoholu a omamných látek najednou ztrácí svoji sílu. V partě rozmařilých potomků bohatých teče víno proudem, zpěv zní od večera do rána a láska je libovolně k dispozici. Mladý člověk je u vytržení. Jako by se napil z pramene po dlouhém žíznění a nasytil se po dlouhém hladovění.

První pocit je samozřejmě úžasný, osvobozující. Výčitky svědomí se v něm sotva vynoří. Dlouhodobé násilné potlačování žádostí totiž nemělo nic společného s vnitřní kultivací člověka, který myšlenkově (filosoficky) nahlíží potřebu disciplinovaného života ve svém vlastním zájmu. Bez filosofie se všechna omezení (etika) zdají omezením svobody. Mladý muž má přesně tento dojem – odvržením norem chování vyžadovaných otcem nastoupil cestu své vlastní, nezávislé a svobodné existence.

Platón si dává s vykreslením zmíněného fatálního přerodu pečlivou práci. Nejprve ukazuje, jak neodolatelným lákadlem je pro špatně formovaného mladíka nabídka rozkoší, s níž se dříve nebo později setká: „Když mladý člověk, vychovaný způsobem právě vylíčeným, bez vzdělání a v skrblictví, okusí medu trubců a setká se s divokými a nebezpečnými zvěry, kteří dovedou strojit rozmanité rozkoše, pestré a všelijaké, věz, že zde je počátek jeho změny z oligarchického smýšlení v demokratické.“ (Tamtéž, 559D-E.)

Někdy se stane, že mladík odolává pokušení díky studu, který se v něm ozve. Ale stud nepodpořený rozumným vhledem do smyslu lidského života dlouho nevydrží. Potlačení žádostí jenom na základě ostýchavosti a studu vede nakonec k zesílení vnitřního psychického napětí. Co se v politickém rozměru uskuteční později až jako následek, to se odehraje v mladíkově nitru mnohem dříve. Poslední zábrany padají a převrat v náhledu na život je radikální: „Konečně pak (žádosti) dobudou vyšehradu mladíkovy duše (rozumu), vypozorovavše, že není obsazen naukami, ušlechtilými činnostmi a pravdivými myšlenkami, což jsou nejlepší hlídači a strážcové v myslích mužů bohumilých… Místo oněch se tam nahrnou myšlenky a názory lživé a chlubné a zaujmou v takovém člověku ono nejvyšší místo.“ (Tamtéž, 560B.)

Nový způsob existence emancipovaného člověka jde ruku v ruce se svým sebeospravedlněním. Vnitřní psychologická revoluce prožívaná jako osvobození z útlaku pochybných mravních norem přináší i změnu hodnotových pohledů. O uskutečnění zásadního hodnotového převratu ve vědomí jedinců nové postoligarchické generace svědčí jazyk, kterým se začínají vyjadřovat. Je to jazyk vycházející z a zároveň směřující k úplnému přehodnocení všech dosavadních hodnot. Přitom nejde jen o nějakou situační, prudkou vášní diktovanou obranu. Postupně se strategie sebeospravedlnění stává promyšlenou ideologií, která má za úkol eliminovat veškerou mravní diferenciaci. Platón tento proces vykresluje s užitím obrazů, z nichž je patrný jeho úmysl ukázat na imunizaci rozumu vůči rozumné argumentaci a jeho zavlečení pod jho vášně a nenávisti proti starým pořádkům:

„…ony chlubné myšlenky zavřou brány královské tvrzi (rozumu) v něm a nevpustí ani posily samé ani nepřijímají poselství vážných řečí starších jednotlivců; samy nabývají vrchu ve svém boji a stud, nazývajíce jej zpozdilostí, potupně zapuzují pryč jako psance, zahánějí i uměřenost, jmenujíce ji nemužností a šlapouce ji v prach, a skromnost a hospodárnost vyhošťují za hranice s pomocí četných a neprospěšných žádostí, líčíce ji jako nevzdělanost a sprostotu… Když pak od těchto vlastností vyprázdní a očistí duši člověka, kterého se zmocnily a kterého zasvěcují do velikých mysterií nového života, hned potom ve velkém průvodu a v záři světel do ní uvádějí zpupnost a anarchii i nestřídmost a nestoudnost, všechny ověnčené, přitom jim zpívají chvalozpěvy a dávají krásná jména, zpupnost nazývajíce vzděláním, anarchii svobodou, nestřídmost povzneseností a nestoudnost mužností. Zdaž nepřechází mladý člověk nějak takto ze života, vedeného v nejnutnějších žádostech, v uvolnění a rozpoutání nenutných a neprospěšných požitků?“ (Tamtéž, 560C-561A.)

Nový slovník mladého člověka signalizuje jeho odpor ke všemu, co vnímá jako omezení. Svobodu ztotožňuje s nespoutaným tokem chtíče, jemuž nehodlá nic upřít. Zřejmě na základě bohaté zkušenosti Platón poznamenává, že nezvladatelný výbuch žádostí se u mnohých lidí po čase zklidní a tito se ustálí v jakémsi středu. Jejich život přestává být naplněn neustálými pitkami a bujarými sešlostmi s jejich vrstevníky. Poté, co se vybouří, vkročí na cestu určitého řádu, neboť jen tak je možné v životě „fungovat“.

Ideologie rovnosti, kterou přijali za svou, však v zásadě určuje jejich pohled na lidskou existenci – všechny vášně, všechny skutky i všechny styly života jsou v jejich očích stejnohodnotné. Proč je jim takový přístup vlastní, není těžké pochopit. Mravní rozlišování totiž předpokládá uznání objektivního měřítka jak v rovině teorie, tak v rovině praxe. Tato postoligarchická generace ale nemá k usilovnému a systematickému studiu žádný vztah. Relativizace všeho odpovídá jejich myšlenkovému maximu, k němuž jsou schopni dosáhnout. Bylo by škoda, kdybychom si ušetřili citaci krásných Platónových pasáží:

„Takový člověk pak žije tak, že nevynakládá o nic více peněz, práce i času na požitky nutné nežli nenutné; ale má-li štěstí a nedá se příliš daleko strhnout bakchickým šílenstvím, nýbrž když už je starší a nejbouřlivější doba přejde, přijme nazpět alespoň částečně vlastnosti vypuzené a později vzniklým se docela neoddá, dá všem požitkům jaksi rovné právo a žije tak, že odevzdává vládu nad sebou onomu, který se kdy nahodí a je jakoby vylosován, dokud se nenasytí, a potom zase jinému, neodmítaje žádného, nýbrž rovným dílem jim hověje… A přitom … rozumné řeči pravdy k sobě nepřijímá a nevpouští do své tvrze toho, kdo by dokazoval, že jedny požitky náleží ke krásným a dobrým žádostem, druhé však ke špatným, a jedněm že je třeba se oddávat a náležitě je oceňovat, druhé však krotit a sobě podrobovat; nýbrž všem těmto řečem odpírá a tvrdí, že všechny požitky jsou stejné a že jim je třeba přikládat stejnou cenu.“ (Tamtéž, 561A-C.)

K demokratickému ideálu rovnosti nakročený člověk nevyrostl v disciplíně uložené mravním řádem. Jeho nitrem po dlouhou dobu otřásaly žádosti nejrozmanitějšího typu a byly do sytosti uspokojovány. Forma čili charakter takového života byly spíše uloženy vnějšími vlivy, nebyly budovány zevnitř volním úsilím směřujícím k těžko dostupným cílům. Proto je zmiňovaný druh člověka i nadále silně ovlivnitelný z vnějších popudů, které v něm vyvolávají kratší či delší dobu převládající nálady. Po určitý čas se se zápalem věnuje sportu, pak zase hudbě, vzápětí literatuře anebo i filosofii. Neschází mu ani politické ambice, a když do politiky vstoupí, míní to dotáhnout daleko v jakékoli funkci. Ode všeho okouší potud, dokud se necítí saturován, aby následně přešel k něčemu novému. Co by aristokrat nazval nestálostí a povrchností, nazývá rozmanitostí a bohatstvím:

„Nuže a pak žije den za dnem hověje takto choutce, která se právě nahodí; jednou se opíjí a dává se ukolébávat zvuky hudby, po druhé však pije jen vodu a moří se při hubené stravě, tu zase provozuje tělocvik, druhdy však lenoší a o nic víc se nestará, jindy však jakoby se horlivě zabýval filosofií. Často pak vystupuje v životě politickém a tu vyskakuje ze svého místa, řeční i dělá, cokoli se mu namane; a jestliže ho někdy napadne závidět některým válečníkům, vrhne se na tuto dráhu, pakli finančníkům, zase na tento obor. A tak nevládne jeho životem ani žádný řád ani nucená kázeň, nýbrž žije tímto způsobem až do konce a říká tomu příjemný, svobodný a šťastný život.“ (Tamtéž, 561C-D.)

2.3.3. Povaha demokratické ústavy

Základním rysem demokratické ústavy je garance svobody slova a volnosti života. Každý se může vyjádřit, jak chce, a každý si může žít podle své libosti. Ve státě panuje všestranná pluralita. Pestrost a bohatost názorů, zvyků a životních orientací je pro mnohé velmi atraktivní. Platón ironicky poznamenává, že nejvíce jsou touto barevností a různorodostí uneseni lidé, kteří se podobají dětem radujícím se z předmětu, který sytí oči, či ženám plesajícím nad barevnými látkami. Jak známo, ženy a děti nebyly v jeho době právě synonymem moudrosti:

„Skoro se zdá … že to je nejkrásnější ze všech ústav; jako pestré roucho, pestřící se všemi barvami, tak i tato se jeví nejkrásnější, jak se tak pestří všemi povahami a zásadami. A jako když děti a ženy se dívají na pestrost, tak i tuto by mnozí asi prohlásili za nejkrásnější.“ (Tamtéž, 557C.)

Svoboda je v demokracii brána opravdu vážně. To jinými slovy znamená, že na nikoho nesmí být uvaleno jařmo omezení. V oblasti trestání se to projevuje tím, že zločinci se mají dobře. Tresty jsou humanizovány a právo na svobodu už nelze ztratit ani těžkým proviněním:

„A což, není-li pak výborná ona klidnost některých odsouzenců? Či jsi ještě nikdy neviděl, že když jsou v obci s takovou ústavou lidé odsouzeni k smrti nebo k vyhnanství, jak nicméně zůstávají doma a chodí mezi ostatními? Takový člověk obchází jako duch, nikdo se o něj nestará a nikdo ho nevidí.“ (Tamtéž, 558A.)

V takové atmosféře nelze trpět žádnou autoritu. Demokratické úřady ji také masivně ztrácejí. Lidé uvyklí životu podle vlastního uvážení nemají úctu ani před autoritou státu. Všechny normy a nařízení házejí za hlavu. Představitelé demokratického zřízení jsou realizací rovnosti přímo posedlí. Na zbytky starého řádu, který dělal rozdíly mezi tím, co je pravdivé a mylné, dobré a zlé (tj. diskriminoval), útočí s nepokrytou záští. Skrývají svoji nenávist za masku ušlechtilé a shovívavé humanity a do svých řad přibírají všechny, kdo na patřičné úrovni osvědčí loajalitu k jejich revoluční radikalitě:

„A ta její (tj. demokratické ústavy) shovívavost, povznesenost nad všechno malicherné a pohrdání tím, nač my (tj. aristokraté) jsme kladli největší důraz, když jsme zakládali svou obec, že totiž nemá-li někdo zvláště vynikajících schopností, nikdy by se nemohl stát dobrým mužem, kdyby hned v dětství krása nepronikla jeho hry a všechno krásné nebylo předmětem jeho jednání – jak pyšně to všechno odkopne a nic se nestará, čím se zabýval dříve ten, kdo se teď chápe činnosti politické, nýbrž hned ho ctí, jen když řekne, že je na straně lidu.“ (Tamtéž, 558B-C.)

2.3.4. Celoplošné prosazování ideologie rovnosti

Ideologie rovnosti vzniklá v myslích potomků oligarchů postupně infiltruje všechny oblasti soukromého i veřejného života. V demokracii se útočí na jakýkoli typ autority. Autorita rodičů, která byla dříve dětmi přirozeně ctěna, se začíná jevit jako nespravedlivý útlak. Demokratický rodič se svého výsadního postavení v rodině i své výchovné zodpovědnosti dobrovolně vzdá. Z otce se stává kamarád a partner, který nemá co poroučet. Rodiče se horlivě vpravují do mentality svých dětí a vykazují nezměrnou chápavost pro jakýkoli způsob jejich chování. Děti nedovolí, aby se jim rodiče nějak stavěli do cesty – bránit jejich spontaneitě by znamenalo krátit jejich právo na svobodu projevu. Kdo z rodičů a vychovatelů se o to pokusí, zakusí na své vlastní kůži, zač je toho loket.

Podobná situace panuje i ve škole. Učitel už není respektován, a aby přežil, musí se žákům podbízet, na veřejnosti ztrácí starší generace v očích mladých vážnost. Starci se s tím snaží vyrovnat přejímáním sloganů teenagerů, mladickou žoviálností a přebíráním dalších mustrů ze života zfrackovatělého dorostu. Ani tradiční rozdíly mezi muži a ženami již nelze dále tolerovat. Imigranti se staví na roveň původního obyvatelstva a nárokují si stejná práva, která vzhledem ke scházející kulturní formaci vlastní dané lokalitě nemohou vykonávat v souladu s jejich autentickým účelem:

„Kdykoli demokratická obec v záchvatu žízně po svobodě má právě v čele špatné číšníky a přes míru se opije jejím silným vínem, trestá své správce, jestliže nejsou zcela povolní a neposkytují-li ji plné svobody, obviňujíc je jako ohavy a duše oligarchické… Není-li pak nutno, aby v takové obci myšlenka svobody zachvátila všechno? … Tak například otec si zvyká rovnat se dítěti a bát se svých synů, syn pak rovnat se otci a nemít před rodiči ani ostych ani bázeň, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci a cizinec zrovna tak… To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se k nim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani vychovatelů; a vůbec mladí se pokládají za rovné starším a hledí je předstihnout v řečech i činech, starci pak drží s mladíky a jsou samý vtip a žert, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití… A jak veliká je rovnost a svoboda v poměru žen k mužům a mužů k ženám, to bychom byli málem zapomněli říct.“ (Tamtéž, 562C-563C.)

2.4. Od demokracie k tyranii

2.4.1. Od demokratických zárodků k osudnému zvratu

Ideologické prosazování rovnosti na všech úrovních života společnosti postupně vede k povstání tyranských projevů: děti tyranizují rodiče, učitele a vychovatele, mládež starší generaci, imigranti původní obyvatelstvo a menšiny většinu, která pod tlakem přirozenosti stále ještě žije ze zdrojů staré, byť již bezútěšně se rozpadající morálky. Ideologie z principu nezná míru a Platón upozorňuje na zákon, podle něhož jednání zbavené míry vede nakonec k opačnému efektu: „dělat něco přes míru rádo se zvracívá v pravý opak“. (Tamtéž, 563E)

Vnucování rovnosti se nakonec přejí, protože znásilňuje lidskou přirozenost, avšak prudká bolestná reakce se nezastaví tam, kde by měla. Sílící touha po řádu nahrává těm, kdo svou mocí chtějí spoutat vše – tyranům: „…přílišná svoboda … nepřevrací se v nic jiného než v přílišné otroctví, jak u jednotlivce, tak v obci… Je tedy přirozené, že tyranie nepovstává z jiné ústavy než z demokracie, z nejvyšší svobody největší a nejsurovější otroctví.“ (Tamtéž, 564A.)

Budoucí tyran se k demokratické mase nejprve chová přátelsky. Využívá touhu lidu po ekonomické a občanské rovnosti. Nikdo nesmí mít více a nikdo nesmí být někým významnějším, samozřejmě vyjma tyrana samého, který z uloupeného majetku a uzurpované výsostnosti profituje nejvíce (srov. tamtéž, 565B). Tyran proto jedná v souladu s vůlí masy, když stíhá významnější osoby, vystavené obecné závisti a když konfiskuje majetek bohatých, dávajíc z něj podíl široké vrstvě občanů.3V takovém podniku nemůže jednat v rukavičkách a mnoha schopných lidí se stávají jeho nepřátelé: „…vyhání ze země, zabíjí a slibně naráží na vymazání dluhů a rozdělení půdy: takovému člověku nastává potom nutnost a osud, aby buď zahynul rukou nepřátel nebo aby byl tyranem a stal se z člověka vlkem.“ (Tamtéž, 565E-566A.)

Avšak lid neumí s přerozděleným majetkem hospodařit a brzy se ohlásí nouze. Vládce si uvědomí, že lid nelze držet dlouhodobě v pokoji vykrmováním z rozchvácených statků bohatých. Nezbývá mu, než přitvrdit. Z vládce jakožto původního nástroje demokratizace (smazání všech rozdílů) společnosti, ustaveného lidem, se náhle stává utiskovatel: „…lid pokaždé význačným způsobem staví v čelo jednoho muže a tento se jeho přičiněním vypase a vyroste k veliké moci.“ (Tamtéž, 565C.)

V momentě, kdy už není kde brát, se tyran obrací k jiným zdrojům. Uvalí na občany vysoké daně a nastolí takové poměry, aby nebyl ze strany ovládaných ohrožován. Hrozí válkou, nebo ji dokonce rozpoutá. Lidé zchudnou a nemají čas se starat o politiku: „…strojí stále nějaké války, aby lid měl trvalou potřebu vůdce… (Činí to) zajisté i proto, aby mimořádnými dávkami byli nuceni se starat o živobytí a tak mu méně strojili úklady.“ (Tamtéž, 566E-567A.)

2.4.2. Geneze tyranského jedince

Vnitřní situace tyranského člověka se ve srovnání s dříve pojednávanými typy vyznačuje tím, že je ještě o stupeň iracionálnější. Symbolem iracionality jsou slepé vášně, na něž Platón zaměřuje svoji pozornost. Zatímco demokratické individuum prošlo fází bouřlivě vášnivého života, která po čase odezněla a vrací se u něj pouze příležitostně, budoucí tyran se životu vášní oddává naplno a k žádnému zklidnění u něj nedochází. V každém člověku dřímá brutální šelma nezřízené emocionality a každý musí podstoupit vnitřní boj, nechce-li se jí nechat ovládnout. Čím více je rozum oslaben, tím větší šance k projevení dostávají tyto temné síly v nás.4

Platón ukazuje, že každý může učinit zkušenost s ponurým rozměrem svého nitra ve chvílích, kdy je aktivita rozumu maximálně utlumena – ve spánku. Ve spánku se v lidech mnohdy vynořují děsivé obrazy a přízraky. Ještě děsivější je, že sám spící v něm vystupuje jako pachatel nejnepředstavitelnějších perverzit – sexuálně obcuje s pokrevně příbuznými, praktikuje divoké sexuální orgie na všechny způsoby, s lidmi i zvířaty, pronásleduje a mučí druhé atd. Po probuzení může člověka ještě dlouho obcházet hrůza z noční vize stejně jako útěcha, že se jednalo o pouhý sen a ne o skutečnost. Platón věděl, že sny nejsou zcela odděleny od skutečného života člověka a že jeho obezřetnost nesmí být omezena jen na jeho bdělý stav:

„Z rozkoší a žádostí ne nutných jsou některé, jak se mi zdá, nepřirozené a nezákonné; ty jsou sice podle všeho každému vrozeny, ale když jsou drženy na uzdě, jednak od zákonů, jednak od lepších žádostí, za pomoci rozumu, u některých lidí buď docela mizejí nebo jich zbývá jen málo a to slabých, kdežto u druhých se rozmnožují a sílí.

Které to myslíš?

Ty, které se probouzejí v době spánku, když všechno ostatní v duši spí, co je soudné a mírné a co má jinak nad námi vládu, kdežto část zvířecká a divoká, naplněna buď jídlem nebo pitím, se vzpíná a odstrčíc spánek, hledí jít a ukojovat své pudy; víš, že se za takového stavu tento činitel odvažuje všeho, cítě se zproštěn a vzdálen všeho studu i rozumu. Tak na příklad nic se neštítí pokusu obcovat … s vlastní matkou i s kýmkoli jiným z lidí i bohů i zvířat, dopouští se jakékoli hříšné vraždy a nezdržuje se žádného pokrmu; jedním slovem žádná nepříčetnost ani nestoudnost mu nechybí.“ (Tamtéž, 571B-D.)

Platón je dalek, aby z vrozenosti zmíněných tendencí usuzoval na jejich přirozenost, a tedy i na jejich dovolenou, ba snad i žádoucí praktikovatelnost. Nepřichází mu na mysl, aby z člověka sňal vnitřní konflikt doporučením podvolení se dionýsovskému vření vášní. Nevyzývá k odstranění komplexu viny, pramenícímu z potlačování „přirozenosti“ ve prospěch racionální normy. Že jde člověk potlačující své žádosti vstříc velkým problémům, to věděl i Platón. Recept na řešení obtíže však neviděl v uvolnění stavidel dravému toku vášní, nýbrž v nahrazení slepé represe a potlačení osvětnou kultivací prováděnou prostřednictvím filosoficky vzdělaného rozumu a vůle, uvedené s rozumem do souladu.

Etická práce člověka na sobě samém se tudíž nesmí omezit jen na jeho bdělý stav. I spánek má být vědomě ovlivňován předvídavou přípravou před uložením se na lůžko. Obě silné emoce, žádostivost i agresivita, musejí být ztišeny. Jen tak se dvě velké fáze, které zaplňují dlouhá léta lidského života, dostanou postupně do vzájemné harmonie:

„Jinak tomu je, kdykoli je člověk ve zdravém a rozumném stavu. Tu upadá v spánek, když povzbudil rozumovou část své bytosti a vybavil ji krásnými myšlenkami a úvahami a když vešel ve vnitřní soulad sám se sebou; co pak se týká žádostivé části, nevydá ji ani nedostatku ani přesycení, jen aby usnula a nerušila části nejlepší svými radostmi nebo nevrlostmi, nýbrž aby ji nechala o sobě samotnou a čistou zkoumat a snažit se o pozorování něčeho, čeho nezná, ať je to něco z minulosti nebo z přítomnosti nebo i z budoucnosti; právě tak uklidní i svou vznětlivost a nejde spát s pobouřeným srdcem po hněvivém utkání s jinými lidmi, nýbrž oddává se odpočinku tak, že ty dva činitele utiší a v činnost uvede třetího, kterým vzniká rozumové přemýšlení: víš sám, že v takovémto stavu přichází nejblíže k pravdě a tehdy nejméně se mu zdávají nepřirozené sny.“ (Tamtéž, 571D-572B.)

Postdemokratická mládež již má jinou mentalitu než generace postoligarchická. Ukáznění, řád, respekt norem a autorit už pro ni nemají ani pragmatickou cenu. Život se pro ně stává nezávaznou zábavou. A bavit se nejde něčím, co vyžaduje zklidnění, soustředěnost, námahu. Existenční free style je opačné povahy – vede k halasnosti a k povrchní družnosti, k stimulaci nenáročné příjemnosti a k emocionálnímu vybití navenek:

„Potom je u nich samá slavnost, samý veselý průvod a kvas, samá hetera (děvka) i všechny podobné věci, když tyran Eros, bydlící v jejich nitru, řídí veškeru jejich duši.“ (Tamtéž, 573D.)

Bez neustálého hýření se dostavuje nuda. A nudné je dokonce i spát. Bezcílně žijící, a tedy nutně nedisciplinovaná mládež proto žije „naplno“ ve dne i v noci. Nejprve v takovém stylu života pateticky prožívá svoji vlastní nezávislost a svobodu. Ale všechny skutky v nás zanechávají své stopy (ctnosti, neřesti) a

jsou-li dlouhodobě opakovány, začnou nás ovládat stále silněji. V lidech bezhlavě vrhnuvších se do zábav se začíná tvořit vnitřní krunýř obsesivní nutnosti. Co bylo dříve výrazem vlastní svobody, se poznenáhlu stává nezbytností.

Po určité době mladí lidé nedokážou žít jinak – jsou vnitřně přímo puzeni k opakovanému scházení se s jim podobnými a k společnému orgiastickému běsnění. Svým chováním totiž v sobě po příliš dlouhou dobu živili nebezpečnou bestii dvojí tváře, která byla na počátku ještě zvladatelná – žádostivost a agresivitu. Tyto emoce převzaly vládu nad člověkem a stále silněji se domáhají svého uspokojení. Sexuální, alkoholové, drogové opojení se musí se stále větší frekvencí a intenzitou opakovat, jinak se upadá do nesnesitelné bolesti nenaplnění. To všechno samozřejmě něco stojí. Když dojdou vlastní prostředky, je třeba se poohlédnout po jiných zdrojích:

„A když už všechno dochází, je nutný následek, že ty žádosti, prudké a zahnízděné v něm ve velkém množství, křičí, a lidé jakoby hnáni biči od těch žádostí a zvláště od samého Erota, kráčejícího přede všemi ostatními jako v čele tělesné stráže, běsní a pátrají, kdo něco má, koho by bylo možno obrat buď lstí nebo násilím… Tak to musí člověk odevšad shánět, jinak je svírán velikými bolestmi a mukami.“ (Tamtéž, 573E-574A.)

Platón se vzrůstající gradací jmenuje všechny možné prameny, z nichž původně „svobodní“, avšak do krutých závislostí zabředlí lidé čerpají prostředky pro krmení tyranských žádostí v jejich nitru – v nejbližším dosahu leží majetek rodičů. Jejich pochopitelnou nevoli překonávají se sílící razancí: nejprve lžou, pak kradou a nakonec přejdou k otevřené agresi. Když jsou i tyto zdroje vyčerpány, přichází na pořad majetek jiných občanů. Závislá, práce neschopná mládež utvoří gangy a začne krást a přepadávat na ulicích. Nic už ji nemůže zastavit. Vztáhne ruce i na svatyně – doklad, že jí není nic svaté. Její pád do propasti zločinu je nenávratný – žádný prostředek, vede-li k cíli, není vynechán. Vydírání, korupce, obchod s lidmi, vraždy se stávají běžnou náplní života. Co dříve bylo pouze snem, stává se u ní realitou.5 Tyranie, která odedávna ohlašuje svůj příchod v předjímavých obrazech snů, pochází z nezvládnutého nitra lidí:

„…prohlásí za své právo mít více než otec a matka a brát pro své potřeby z jmění otcova, až by utratil svůj vlastní podíl… Jestliže mu to však nedovolí, bude se nejprve pokoušet okrádat a oklamávat vlastní rodiče… A když by nemohl, pak bude krást a dopouštět se násilí… Kdyby však, příteli, se vzpírali a bránili, ten stařec a stařena, zdali pak by se uvaroval a vystříhal, aby se nedopustil něčeho tyranského? … Než, Adeimante, probůh, což myslíš, že by takový člověk kvůli cizí heteře (děvce), která je teprve od nedávna jeho milou, dal bít svou matku, odjakživa milou a pokrevně blízkou, anebo kvůli cizímu krasavci, který se stal teprve nedávno jeho přítelem, sešlého otce, starce, pokrevně blízkého a nejstaršího z přátel, a že by je učinil otroky svých nových přátel, kdyby si je přivedl do téhož domu? …

Roztomilá to věc, jak se zdá, zplodit tyranského syna… A co když takovému člověku už nestačí majetek otcův a matčin a když je v něm už shromážděn velký roj rozkoší, nestává se, že se brzy vloupá do cizího domu, sáhne po rouchu některého pozdního nočního chodce, a potom vyklidí nějaký chrám? A přitom všem jeho dávné představy z mladých let o krásném a ohyzdném, obecně pokládané za spravedlivé, budou s pomocí Erotovou přemoženy od představ nedávno vyproštěných z otroctví, tělesné to družiny Erotovy, jež dříve byly vybavovány jen ve snách, když byl sám ještě v poddanství zákonů a otcově, demokraticky řízen ve svém nitru; avšak dostav se pod tyranidu Erotovu a stav se ve skutečnosti trvale takovým, jakým se někdy stával ve snu, nezdrží se ani žádné hrozné vraždy, ani pokrmu, ani žádného činu, nýbrž Eros, jenž v něm žije jako tyran, nepoddán žádné vládě a žádnému zákonu, poněvadž všechnu vládu má sám, požene člověka, ve kterém je jako v obci usazen, ke vší odvážlivosti, aby z toho živil sám sebe i zástup, kterým je obklopen a který přišel jednak zvenčí od špatné společnosti, jednak byl uvnitř odvázán a puštěn na svobodu působením týchž vlastností, jež měl člověk také sám v sobě.“ (Tamtéž, 574A-575A.)

V zásadě jde o to, zda lidé tohoto typu zůstanou v podsvětí, anebo zda se shodou okolností dostanou k politickému kormidlu. V prvním případě páchají slovy samotného Platóna „jen menší škody“: „…zůstávají v obci a páchají tam mnoho menších škod … například kradou, vlupují se do domů, uřezávají opasky, berou šaty, vykrádají svatyně, prodávají lidi do otroctví; jindy zase provozují udavačství, jsou-li výřeční, křivě svědčí a berou úplatky“. (Tamtéž, 575B.)

Horší varianta nastává v druhém případě. Jak se tyran vyšvihne z kriminálního podsvětí do role vůdce lidu? Text nenabízí žádnou vyčerpávající analýzu, ale pohybuje se po linii, která se odvíjí od principů uvedených na počátku pojednání o dekadentních politických režimech, totiž že mezi stavem politiky a mravní situací občanů panuje významná souvislost. Jestliže tedy respekt k normám v myslích lidí upadá, jestliže je kriminalita tolerována tím, že není důsledně a efektivně potírána, jestliže většina lidí, byť nekrade ve velkém a nedopouští se nejtěžších zločinů, nemá proti takovému jednání žádné principiální námitky, poněvadž je kritizuje jen proto, že jim nějak škodí, nikoli proto, že by ho považovali za objektivně nesprávné, pak mají zločinci cestu k vládě otevřenou. Přijde chvíle, kdy se jeden z nich (či nějaká skupina) prosadí. Jejich kriminální činnost totiž byla dlouho připouštěna, lhostejná společnost jen vyžadovala, aby ji přímo neobtěžovali, nikoli aby byli tvrdě postiženi a zlikvidováni (viz demokracie rájem zločinců). Měli proto dostatek času opatřit si prostředky, kontakty a velký vliv. Nyní je už nikdo nedokáže zastavit.

2.4.3. Povaha tyranského jedince a její vliv na situaci „občanů“

Platón popisuje čistou účelovost jednání tyranského jedince. Dokud ještě netřímá politickou moc, umí jednat vstřícně s přátelským vzezřením. Jakmile však dosáhne svého, ihned se odcizí. Dokáže být patolízalský i pánovitý. V žádném případě není schopen přátelství: „…v celém svém životě nejsou nikdy nikomu přáteli, nýbrž stále buď nad někým panují nebo jinému otročí, ale pravé svobody a pravého přátelství tyranská duše nikdy neokouší“. (Tamtéž, 576A.)

Tyto rysy si ponechává i po získání vlády. K těm, které potřebuje k udržení své moci, se chová „přátelsky“, tj. účelově nenásilně a vstřícně. K jeho nejbližšímu okruhu patří najatí ochránci, kteří se často rekrutují z otrockého stavu, neboť nejvěrnější služebníky si tyran opatřuje udílením velkých dobrodiní – pozvedá do výšin ty, kteří by v jiných společenských poměrech žili nízký, bezvýznamný život. Vyvolení si to dobře uvědomují, jejich kariéra závisí na přízni tyrana, a proto mu oddaně slouží. Jiná část dvora tyrana se hemží zrádci z lidu, kteří se s podobnou motivací dali do jeho služeb dobrovolně.

Obyvatelstvo země, v níž tyran vládne, je zdecimováno. Nejlepší občané byli buď zavražděni, uvězněni, anebo emigrovali. Zbyla jen poddajná masa neschopná odporu. K jejich oslabení přispívá i tyranův zákaz nošení zbraní – nejlépe ve jménu veřejné bezpečnosti. Nikdo nemá skutečnou svobodu, nikdo nemůže otevřeně vyslovit pravdu. Porobení „občanů“ je naprosté – jejich myšlení i chtění je zlomeno.

Platón líčí psychiku tyrana s důrazem na jeho osobní zotročení slepými vášněmi. Smyslem jeho výkladu je ukázat, že kdo není schopen vládnout sám nad sebou svobodným respektem objektivních norem, není schopen vládnout ani jiným. Perverze ve společnosti vyvěrá z osobní perverze jednotlivých lidí, neboť politika je vždy jen nástrojem k realizaci cílů jednotlivců. Mylná identifikace cílů s sebou nevyhnutelně nese mylnou volbu prostředků.

2.4. Závěr

Platónovo pojednání o úpadkových politických režimech nelze posuzovat podle měřítek, kterým by měla odpovídat dnešní díla věnovaná podobným filosoficko-politických otázkám. Platón se totiž politické tématiky dotýká jen jako názorného příkladu, jejž má čtenáře vést k nahlédnutí etické situace lidského jedince s jejími dopady do širšího mezilidského kontextu. Proto autor Ústavy nepřistoupil k tématu s ambicí na systematické a kompletní rozpracování, což ještě umocňuje jeho rezervovaný postoj k možnostem psaného textu.

Aristotelés ve své Politice nešetří kritikou úvah, jimiž jsme se právě zabývali. Vezmeme-li však v úvahu Platónův úmysl a vlastní finalitu jeho dialogu, nemusíme se nechat rušit neúplností v ní obsažené diskuze. Její autor musel sám vědět, že v konkrétní historii se politické režimy nestřídají v pořadí, jaké popsal v Ústavě. Aristokracie se může přímo zvrtnout v tyranii či naopak a společnost přitom nemusí procházet mezistupni timokracie, oligarchie a demokracie. Důležité je, že Platón naznačil určité souvislosti, které po právu poutají pozornost až do dnešní doby.

Stát nepředstavuje neutrální entitu, kterou by bylo možné technokraticky konstruovat mimo etická kriteria dobra a zla. Způsob smýšlení a jednání většinové společnosti musí mít vliv na politiku daného státu, stejně jako způsob výkonu politické moci ve větší či menší míře proniká do vědomí občanů a ovlivňuje jejich náhledy na postavení člověka v jeho poměru k ostatním. V tomto směru je aktuálnost Platónova díla nepřekonatelná.

Abstrakt

Platón ve své Ústavě uplatňuje dialektický postup výkladu v tom smyslu, že proti tezím, které zastává, klade antiteze, jejichž možnosti zkoumá. K plně zajištěným závěrům lze dojít jen cestou konfutace. Tento model zkoumání platí i pro hlavní námět dialogu, tj. pro hledání povahy spravedlnosti lidského jedince prostřednictvím určení znaků spravedlivé obce. Platón se po pojednání problému spravedlivé obce obrací k úvahám o obcích nespravedlivých, neboli k otázce dekadentních politických režimů. Zajímá ho jejich geneze a vnitřní charakter. Jeho pojednání není z v příspěvku vysvětlených důvodů systematické a úplné, avšak řada souvislostí, které Platón identifikuje v rovině vztahu mezi správou individuálního života člověka a životem politickým, si i nadále zachovává svoji překvapivou aktuálnost.

Abstrakt

Platon benutzt in seiner Republik dialektische Methode, d.h. er stellt gegen die Thesen, die er verteidigt, die Antithesen, deren Möglichkeiten er prüft. Zu völlig gesicherten Konklusionen kommt man nur durch den Prozess der Widerlegung. Dieses Model der Forschung gilt auch für das Hauptthema des Dialogs, das in der Gerechtigkeit im Leben des menschlichen Individuums besteht. Das Problem wird mittels der Analyse der Züge eines der Gerechtigkeit entsprechenden Staates dargestellt. In diesem Zusammenhang behandelt Platon die Frage ungerechter Staatsformen, d.h. dekadenter polititischen Regime. Er interessiert sich für ihre Entstehungsweise und für ihr Wesen. Seine Auseinandersetzung bleibt wegen im Beitrag besprochenen Gründe unsystematisch und unkomplet, aber eine ganze Reihe von Zusammenhängen, die Platon auf dem Niveau der Beziehung zwischen einer gerechten Handlungsweise im menschlichen Einzelleben und ihrer politischen Auswirkung entdeckt, bewahrt noch heute ihre überraschende Aktualität.

Poznámky:

• 1. „…nutně musí být právě tolik druhů lidských povah, kolik je druhů ústav. Či se domníváš, že ústavy se rodí odněkud z dubu nebo ze skály a ne z těch povah v obcích, které jako při vážení svou váhou stáhnou ostatní na svou stranu?“ (PLATÓN, Ústava, 544D.)

  2. „…tací lidé se tam vyvíjejí z nedostatku vzdělání, vinou špatného vychování a špatného zřízení obce“. (Tamtéž,552E.)

  3. „Musí tedy bystře vidět, kdo je statečný, kdo silného ducha, kdo rozumný, kdo bohatý … těmto všem musí být, ať chce nebo ne, nepřítelem a činit jim úklady, až by vyčistil obec. Krásná to očista … opačná než jakou lékaři očišťují těla; ti totiž odnímají, co je nejhorší, a nechávají nejlepší, tento však naopak. Ano, a jak se zdá, vede ho k tomu nutnost, ač jestliže chce vládnout.“ (Tamtéž, 567B-C.)

  4. „…v každém člověku je zvláštní hrozný, divoký a zákonů neznající druh žádostí, třeba by se někteří z nás zdáli sebeřádnější; to pak tedy zřejmě vychází najevo ve spánku“. (Tamtéž, 572B.)

  5. Tyran je „asi ten, kdo je ve skutečnosti takový, jaký byl podle našeho líčení člověk ve snu“. (Tamtéž, 576B.)