Svatý Václave, uchovej nás při zdravém rozumu!
Michal Semín
Úvaha Martina C. Putny („Svatý Václave, vyžeň fašisty“, Orientace, 29. 9.) o údajné renesanci českého předválečného fašismu v souvislosti s postoji a počínáním prezidenta Klause či Akce D.O.S.T. je povýtce nevydařeným nahromaděním slov a asociací, majících s realitou máloco společného. Jednu obavu však s Putnou sdílím, a tou je obava z nástupu ideologií, zotročujících člověka a navracející naši společnost na cestu k totalitarismu. Diametrálně se však rozcházíme v jejich identifikaci; ale o tom později.
Nejprve si všimněme Putnova povzdechu nad tím, že konzervativní tradici a křesťanský vklad do z komunismu léčící se společnosti vystřídaly v posledních letech nesnášenlivý nacionalismus a jakási ideologická perverze katolické víry, jíž Putna, sám na štíru s katolickou věroukou i mravoukou, nazývá katolikálstvím. Tuto proměnu má nejvýrazněji reprezentovat Akce D.O.S.T., jež prý propojuje holohlavé nácky ze severních Čech s konzervativními náboženskými spolky, slavjanofily a latentními antisemity. Ti všichni pak mají společného vůdce ve Václavu Klausovi. A jestli neumřeli, žijí dodnes, milé děti. A teď už nezlobte, dobrou noc!
Putnu jeho noční můry asi nezbavím, a vlastně ani nevím, zda chci, ale nepředpojatý čtenář, nehonící vlastní stíny bojem s fikcí, si zaslouží trochu jiný úhel pohledu.
V roce 2007, kdy vznikal základní manifest Akce D.O.S.T., se rozhodovalo o dvou důležitých politických otázkách, jejichž řešení předznamenávalo budoucí vývoj české společnosti. V Evropské unii se přijímala Lisabonská smlouva, posilující centralizační tendence na nadnárodní úrovni a v českém politickém ringu se projednával antidiskriminační zákon, jehož původní verze by fakticky znemožňovala veřejnou diskusi o některých široce rozšířených společenských jevech a morálních postojích. Když jsem ještě coby ředitel Občanského institutu na počátku 90. let pořádal konferenci o svobodné volbě vzdělávacích cest, překvapilo mne, když se její účastníci, vyučující na amerických univerzitách, nechtěli o některých otázkách příliš bavit nebo alespoň výrazně ztišili svůj hlas, aby je někdo nepovolaný neslyšel. V pozdějších letech jsem některé univerzity v USA navštívil a na jedné i krátce studoval a zažil jsem to, o čem jsem do té doby pouze slýchával – studenty, udávající učitele za výroky, jež se mohly dotknout příslušníků některých menšin, jakož i vyučující, sypající si popel na hlavu před vedením školy a studentskými „svazáky“. Tehdy jsem si naplno uvědomil, že zkazky o diktatuře politické korektnosti, panující v prostředí amerických vysokých škol, byly opodstatněné. Ideologické okleštění svobodné diskuse, nejen na půdě univerzity, a všudypřítomná přetvářka, sudičství a podezřívavost, je něčím, co by do českého veřejného života vnesla antidiskriminační legislativa, zplozená v dílně aktivisty za nároková práva homosexuálů Jiřího Hromady a jeho kumpánů ze Strany zelených. Vzhledem k naší dějinné zkušenosti s novověkými totalitami bylo a tedy i dnes je možné rozeznat v této ideologii zárodky nového totalitarismu, prosazujícího se nejprve postupným odstraňováním tradičních sociálních institucí (rodina, národ) a norem lidského soužití. Její vliv ve veřejném životě, zvláště pak v médiích a na poli kultury dosáhl již takového stupně, že názory, jež byly po staletí chápány jako normativní, jsou významnou částí intelektuálních elit považovány za „extremistické“. Nebo, v optice Martina Putny, fašistické. Podívejme se tedy blíže na to, v co věří vyznavač „dosťáckého fašismu“.
Uznávám rodinu založenou na manželském svazku muže a ženy za základní výraz lidské sounáležitosti a odmítám snahy o její demontáž.
Je snad rodina, tvořená maminkou, tatínkem a dětmi, podhoubím fašistické diktatury? V očích Martina Putny, neomarxistů a postmoderních intelektuálů možná ano, neboť funkční rodina je založena na rozdělení rolí, odpovídajících přirozeným danostem obou pohlaví a na hierarchickém uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Nestejnost a komplementarita obou pohlaví je však dnes zpochybňována ideologií „genderu“ jakožto sociálního artefaktu, libovolně měnitelného podle aktuálních trendů sexuální revoluce. Nikoli náhodou se dnes zvláštní ochraně a podpoře těší Putnou propagovaný homosexualismus, neboť ve společnosti je ještě příliš zažitá představa o tom, že na pohádkách o dvou princích je něco zvrhlého.
Uznávám výsostné právo rodičů na hodnotovou výchovu potomků v souladu s přirozenými mravními normami a odmítám snahy o ideologizaci školních výchovně-vzdělávacích programů.
Troufám si říci, že fašistické školství by se touto zásadou neřídilo. Jsou to právě Putnou vyháněné spolky typu Výbor na obranu rodičovských práv, Hnutí pro život či Akce D.O.S.T., jež požadují, aby školy zohledňovaly světonázorovou různost mezi rodiči a nevnucovaly všem dětem stejné postoje k eticky sporným otázkám, zvláště pak v oblasti sexuální etiky. Bude-li mít Putna někdy nějaké děti, za jejichž výchovu ponese odpovědnost, ať je svěří škole, jež je bude v souladu s jeho přesvědčením blamovat, že je homosexuální životní styl duši a tělu zdravý a společnosti a jejímu zachování prospěšný. Byl bych mu ale vděčný, kdyby neupíral mým devíti fašounkům takovou výchovu a vzdělání, jež klade důraz na hodnotu rodinného života, opírajícího se o celoživotní věrnost manželů opačného pohlaví a smysl pro oběť, vyjádřený otevřeností k životu a svědomitou výchovou dětí.
Uznávám hodnotu právního státu a principu presumpce neviny a odmítám jakékoli pokusy o porušení tohoto principu i snahy vnést do české legislativy vágní, právně irelevantní termíny, např. „extremismus“.
Nová ideologie, na jejíž společenskou škodlivost Akce D.O.S.T. upozorňuje, se mj. vyznačuje tím, že některé pojmy, jež užívá, postrádají jasné významové ukotvení. To je dáno tím, že je jedním z plodů široce rozšířené filosofie relativismu, rezultujícího skepsi v oblasti lidského poznání. Ta se na poli antropologie promítá do popírání neměnné lidské přirozenosti, což má za následek i svévolné hodnocení toho, co je v řádu lidského života normou a co je „extrémem“. Rozhodčím v této věci již není samotná lidská přirozenost, poznatelná rozumem, nýbrž ten, kdo má moc. Přesně v duchu slov Valihrachových, jenž Alence v kraji divů a za zrcadlem sděluje: „Když já řeknu nějaké slovo, pak znamená to, co se mi zrovna líbí, aby znamenalo – a nic jiného“. „Jde o to“, řekla Alenka, „jestli dokážete, aby slovo mělo různý význam.“ „Jde o to, kdo z obou rozhoduje“, řekl Valihrach, „to je celé“. Z této Valihrachovy sofistické líhně vzešly nejen totalitní ideologie 20. století, ale i hypertrofie domnělých lidských práv, onen Klausův trefně pojmenovaný humanrightismus.
Uznávám hodnotu národa a vlasti jako konstitutivní prvek utváření lidské osobnosti a odmítám se rozplynout v tavicím kotlíku vykořeněného kosmopolitismu.
Stejně jako komunisté, jsou i stoupenci nové liberální levice důsledně internacionalističtí. Tak jako v její globální expanzi, prosazované propagandou, a nestačí-li, tak i humanitárními bombami, brání tradičně chápaná rodina, tak je jí překážkou i po staletí utvářené vazby k historicky vzniklým národům a státům. Putna sice připouští, že lze být vlastencem, ovšem výlučně v duchu protinárodním. Národ je pro něj sprosté slovo, zplozené patrně romantismem či novopohanskými proudy v 19. a 20. století. Tento historický klam sugeruje představu, že láska k vlastnímu národu, vyjádřená i snahou po jeho politickém sebeurčení, je totožná s agresivním, nenávistným šovinismem. Jak tragický omyl! Láska k vlastnímu národu a zemi, v níž žijeme, je povinností každého z nás a komu je čest vlastního národa lhostejná, zahrává si s vlastizradou. Proč je třeba dnes zvláště pečovat o zachování národního vědomí? Příslušnost k vlastnímu národu, zahrnující nejen kulturní svébytnost, včetně svébytnosti jazykové, spoluutváří naši individuální i kolektivní identitu, bez níž by byl člověk v současnéglobopolis vystaven příliš snadnému vykořenění a manipulaci. Je třeba důrazně připomínat, že alternativou k vypjatému nacionalismu, jenž je Akci D.O.S.T. cizí, není Putnou doporučovaný koncept kosmopolitně chápaného vlastenectví, neboť to má v kontextu českých dějin výrazně německou a tedy i protičeskou stopu, ale zdravá a sebevědomá láska k vlastnímu národu a jeho nosným tradicím, představující jednu z důležitých kotev v dnešním globalizovaném světě. Projekt evropské integrace, opouštějící model vzájemně prospěšné mezinárodní spolupráce do podoby centralizovaného nadnárodního mocenského celku, nemůže být v zájmu naší země, neboť jí čím dále tím více brání v rozhodování o svém vlastním směřování. Tento proces umělého odnárodňování však nesouvisí jen s vývojem v Evropské unii, neboť vznik unitární EUropy má být podle představ architektů „nového světového pořádku“ pouhým stupněm k vytvoření planetárního systému politického řízení světa, o němž snil i guru Putnou v pozitivním světle zmiňovaných lokálních kosmopolitních „vlastenců“ - zakladatel Panevropy a propagátor řízeného mísení ras za účelem vytvoření „nového člověka“ - hrabě Richard Coudenhove-Kalergi.
Uznávám hodnotu autentického náboženství a odmítám jeho řízené odstraňování z veřejného života, ale také jeho zneužívání pro nenáboženské cíle. Uznávám západní, anticko-křesťanské kořeny naší tradiční kultury a odmítám její účelové „úpravy“ v duchu tzv. politické korektnosti. Uznávám relativní hodnotu různých lidských kultur a odmítám snahy o jejich umělou nivelizaci za účelem utvoření jediného multikulturního „světového názoru“.
Také v případě těchto tezí bych si potřeboval ujasnit, proč je jejich prosazování chápáno jako propagace fašismu. Stále více občanů evropských států si uvědomuje, že sociálně inženýrské mísení kultur, jejichž hodnoty jsou nejen nestejné, ale v některých ohledech i protikladné, vede ke značnému nárůstu napětí ve společnosti. Ideologie multikulturalismu není vedena jinak v zásadě pochopitelným zájmem o jiné životní styly, ale především více či méně skrývaným pohrdáním vlastními kulturními a civilizačními tradicemi, tedy tím, co Roger Scruton vcelku trefně nazývá oikofobií. Jedním z výrazů této nenávisti k „domácímu“ je varování před údajným obnovováním aliance trůnu a oltáře, kdykoli se Václav Klaus pozitivně vyjádří o křesťanských kořenech naší kultury a státnosti a o potřebě bránit hodnoty z nich vzešlé, zatímco propagace obskurní filosofie tibetského buddhismu a jeho marxismus vyznávajícího nejvyššího představitele je vnímána jako intelektuální přednost a projev tolik potřebného zduchovnění světské politiky.
Mám tedy za to, že se Martin Putna nemýlí, když píše, že stojíme na prahu éry nového fašismu. Projevuje se tím, že výše uvedené názory, zastávané konzervativní částí společnosti, vylučuje z veřejné diskuse a usiluje o jejich kriminalizaci. O tradiční rodině hovoří s despektem jako o teletníku, každého, kdo má homosexuální styk za protipřirozený, označí za homofoba, zneužívají školy, média a svět umění k tzv. odtabuizování stinných stránek porušené lidské přirozenosti, z žen činí mužatky a z chlapů zženštilé hédonisty, neschopné vést řádný a zodpovědný život, zesměšňují lásku k vlastnímu národu odporným termínem „čecháčkovství“, tvrdí, že si neumíme vládnout sami, že ke spořádanému životu potřebujeme kázeňský dohled z Bruselu či jiných center moci v závislosti na tom, kde se novým ideologiím zrovna nejvíce daří. Zastupitelská demokracie, kde do rozhodování o zákonech a politice země výrazně nepromlouvá tzv. občanská společnost, jejíž samozvané mluvčí nikdy nikdo nikam nezvolil, je jim proti srsti, o to více pak horují za posílení moci Evropská unie, jejíž nejvyšší představitele a zákonodárnou Evropskou komisi také nikdy žádný lid nevolil. Chtějí rozhodovat o tom, co a kde máme jíst, pít nebo kouřit, v zájmu biodiverzity a redukce uhlíkové stopy prosazují programy populační kontroly. Bojují za práva islámu či jiných cizorodých světonázorů a kulturních tradic, zatímco křesťanům zakazují nosit v zaměstnání symboly svého náboženství či posílat firemní vánoční pohlednice.
Snaha Martina Putny nasadit stoupencům zdravého rozumu fašistický chomout je tedy jen nevěrohodnou a ve své podstatě fatální snahou odvést pozornost před skutečnými hrozbami, jimž dnes naše vlast, a nejen ona, čelí.
Proto stejně jako Putna, i já poněkud modifikovaně volám: Svatý Václave, zažeň fašisty a uchovej nás při zdravém rozumu!
(Text původně vyšel v Lidových novinách 6. 10. 2012.)