Causa Vladimír Pekelský a fenomén viny – příspěvek k dějinám zahraničního protikomunistického odboje – Závěr

Jan Cholínský

(Dokončení z Distance 3/15.)

Krátce před Pekelského únosem 8. dubna 1953 byl sepsán návrh na zavázání Vladimíra Pekelského ke spolupráci, adresovaný náměstkovi ministra národní bezpečnosti. Únos a pokus o „zbourání“ Pekelského byly odůvodňovány jeho rozsáhlou protistátní činností: „Jmenovaný je předsedou emigrační skupiny ‚Sdružení českých demokratických federalistů‘. Dále je aktivním členem předsednictva emigrační skupiny ‚Česká národní skupina‘. Obě tyto organisace se sídlem v Mnichově pracují politicky velmi aktivně proti lidově demokratickému Československu. Mají téměř ve všech kapitalistických státech svoje zástupce, kteří jsou funkcionáři těchto skupin a aktivními propagátory protičeskoslovenské politiky. SČDF a ČNS jsou morálně i finančně podporovány vládami kapitalistických států, a to zejména USA pro svojí revanšistickou tendenční kapitalistickou politiku proti zemím tábora míru vedených SSSR. Hlavním programem obou skupin je přivodit svojí činností zvrat stávajících poměrů v lidově demokratickém Československu zvenčí a nastolit zde kapitalistické zřízení. [...]

Jeho činnost proti ČSR se v této době (tj. po únoru 1948, pozn. aut.) projevovala tím, že prováděl nábor mezi uprchlíky v uprchlických táborech, získával od nich zprávy o poměrech v ČSR a z jejich řad vybíral agenty-chodce, které posílal se špionážními úkoly do ČSR. Řídil činnost skupin, které byly založeny ve všech existujících táborech v západním Německu. Spolupracoval úzce s nacionálním ukrajinským hnutím, s odsunutými Němci, se slovenskými separatisty a polskými Andersovci. Hlavní oporu pro svojí činnost měl ve Vatikánu a církevních hodnostářích. Byl zapojen do vatikánské špionážní sítě a souběžně s tím pracoval pro americkou špionážní agenturu. [...]

V r. 1950 (správně 1951, pozn. aut.) se rozešel s generálem Prchalou a koncem tohoto roku navázal spojení s exponentem amerického zpravodajství dr. Pfaiferem. Na jeho pokyn organisoval v západním Německu v uprchlických táborech vojenské jednotky (LSC). Jako první byla takováto jednotka ustavena v táboře Valka o síle 74 mužů, která měla být reservou pro zpravodajskou činnost jeho skupiny. V roce 1951 vybudoval při ‚České národní skupině‘ tzv. ‚Sdružení českých demokratických federalistů‘. Za účelem podpory této organizace navazuje písemný styk s některými senátory USA, kterým zasílá program činnosti SČDF a žádá je o finanční podporu této organisace. [...]

V roce 1952 navázal spolupráci se špionážní americkou leteckou službou (OSI) v Neu Bienfeld a mimo toho s německou špionážní službou (Gehlen) a organisací Bílá Legie v Rakousku. Jeho činnost, po celou dobu, co je v zahraničí, je zaměřena na výslechy uprchlíků v různých uprchlických táborech v západním Německu, Rakousku a vysílání agentů se špionážními účely do ČSR. Zprávy získané tímto způsobem zpracovává a předává výše uvedeným nepřátelským špionážním službám. V důsledku této svojí činnosti má spousty styků s různými nepřátelskými osobami ze západních kapitalistických států.“73

V citované zprávě se dále poukazuje na informace tlumočené „Marinou“ o Pekelského momentálním rozpoložení způsobeném existenčními starostmi a nutností „...se neustále doprošovat Američanů a německých vlivných osobností, přesto, že je v tomto směru značně iniciativní, není jeho podpora odnikud valná. V důsledku toho a vzhledem k současné mezinárodní situaci se stává nervosní a dle úsudku „Mariny“ počíná ve svém přesvědčení a v důvěru k Američanům kolísat.“

Z toho autor zprávy vyvozuje: „...naskýtá se nám příležitost využít tohoto momentu a získat ho ke spolupráci s námi. Jmenovaný v případě jeho získání má nejlepší předpoklady podávat zprávy o činnosti emigračních skupin, jednotlivých emigrantů a o nepřátelské činnosti americké, anglické a německé špionážní službě, se kterými je ve styku.“ Jak je ze zprávy dále patrné, Pekelského politické názory neměly být při jeho získání problémem, ač zpráva v jejich krátkém rozboru konstatovala, že „je zarytým nepřítelem nejen našeho zřízení, ale celého tábora míru a že se uchází o podporu a přízeň vlivných činitelů různých kapitalistických vlád a organizuje reakční emigrační síly jiných národů“ proti zemím, odkud se uchýlily do emigrace.

Za důležitější faktory byly patrně považovány informace o jeho osobním charakteru a soukromém životě. V prvním případě zpráva uváděla: „Jmenovaný je bystrý, má velké organizační schopnosti, které využívá hlavně k tomu, aby si zajistil v emigraci pohodlný a bezpracný život. Aby tuto svoji existenci uhájil, spojí se s každým, když mu z tohoto společenství plyne finanční zisk [...] Je bezohledný vůči té emigraci, která nesouhlasí s programem SČDF [...] Na základě toho vytváří rozpory mezi jednotlivými emigranty, a to proto, aby docílil jejich nejednotnost.“74 O Pekelského soukromém životě zpráva uvádí, že v manželství s „Marinou“ dochází k hádkám a někdy se spolu i poperou. Důvodem je Pekelského podezírání „Mariny“ z nevěry.

Zpráva dále podrobně popisuje dohodu, kterou řídící orgány učinily s „Marinou“: „Marina souhlasila s tím, že by bylo nejlépe ho získat pro spolupráci s ČSR. Prohlásila ale, že se obává, že v případě, když by naší nabídku odmítl a nechal se raději zavřít, že by pak ona nedostala v ČSR žádné místo a že bychom jí pak nechali být. Když jí pak s. Suchý zaručil, že v tomto případě by dostala naše státní občanství a rovněž tak i zaměstnání /i když ne v nějakém státním nebo veřejném místě/ souhlasila, ale kladla si tuto podmínku: 1) Je ochotna přivést manžela do Vídně, sov. zóny a zde nám umožnit jeho zatčení, trvá však na tom, aby byla zatčena spolu s ním a abychom nikdy neprozradili, že ona s námi spolupracovala již dříve. [...] Je dále ochotna pomoci nám v tom případě, že by se on zdráhal přijmout spolupráci. V tom případě je máme dát dohromady a ona ho již přemluví, aby naši nabídku přijal. 2) Po zavázání trvá na tom, aby ona zůstala spojkou, která bude s námi jezdit na schůzky, a ona, že také bude dostávat všechny peníze, které jim budeme vyplácet za spolupráci.“

Dále bylo s „Marinou“ ujednáno, jak a kdy s manželem přijedou do Vídně, kde se ubytují, koho půjdou navštívit a kde se potom setká s řídícími pracovníky, kteří jí dají instrukce, kam má manžela zavést. Schůzky byly dohodnuty v kavárně Reiner 10. dubna ve 12, 13, 16 a 17 hodin nebo 11. dubna, dokud nepřijde. Dále byl podrobně popsán plán celé operace od příjezdu Pekelských do Rakouska až po strategii hloubkového výslechu po zatčení a převezení do objektu zapůjčeného od sovětských přátel, s jejichž pomocí mělo být zatčení provedeno.

Výslech Pekelského měl vést k jeho úplnému zlomení a vlastnoručně sepsanému doznání a poté mu měla být nabídnuta spolupráce, pokud ji nenabídne on sám. Jestliže odmítne, měla být přivedena „Marina“, a pokud by se jí ho nepodařilo přesvědčit, měl být odvezen do Československa a uvězněn a „Marina“ propuštěna s legendou, že manžel šel navštívit známé, a když se po tři dny nevracel, dále na něj nečekala. Kdyby nebyla její další legalizace možná, měla být i ona převezena do Československa a dále využita. Pokud by spolupráci přijal, měl sepsat několik doznání se zpětnými daty, aby to vypadalo, že spolupracuje už delší dobu, a podepsat stvrzenku na západoněmecké marky jako odměnu za dodané zprávy. Ještě ve Vídni měl být „Tonda“ ihned vyzkoušen – měl se setkat se svými známými a dodat o tom zprávy a dále měl být zaměřen na odhalování špionážních centrál, jejich řídících orgánů a agentů v západním Německu a Rakousku. „Marina“ měla dostat za splnění úkolu (tj. za zradu svého manžela) 3000,- západoněmeckých marek.75

Únos Pekelského byl z hlediska StB úspěšný a je popsán například v již citované zprávě pro ministra Bacílka sepsané během Pekelského internace. Mimo jiné je zde uvedeno: „Dne 10. 4. vylákala Marina dle našeho pokynu svého manžela do sovětské zóny, kde byli oba společně zatčeni sovětskými orgány. Tonda se při zatýkání ze všech svých sil bránil, křičel tak, že musel býti vtlačen do auta velkým násilím, takže utrpěl na svém těle menší zranění. Po prošetření okolností při zatčení Tondy bylo zjištěno, že nikdo z obyvatel na ulici nevěděl, o co se jedná, a všeobecně byl tento případ přijat, že šlo o odvezení opilého člověka.“

Dále se ve zprávě uvádí: „Tonda ihned po zatčení sdělil, že očekává velmi těžký trest a zároveň nabízel spolupráci s námi. Navrhuje, aby byla provedena jakákoliv kompromitace jeho osoby. Dále uvádí, že jemu nebude možno se dostavovat na schůzky vzhledem ke svému postavení, a navrhuje, aby byla získána pro spolupráci též jeho manželka Marina, která by mu dělala spojku (sic!).“

„Tonda“ se přiznal ke své špionážní a politické činnosti a sepsal o ní šest zpráv, v nichž uvedl mimo jiné jména agentů, kteří už byli v Československu zatčeni s tím, že žádné další agenty tam nemá. Kromě toho se snažil přesvědčit manželku, že zapírání je zbytečné a že je nutno hledat východisko v tom, že poskytnou pomoc ČSR. Příslušníci StB považovali jeho jednání za upřímné a velmi ochotné a dále zapsali: „Jinak se projevuje být zbabělým a má obavy z následků v případě, že nebude získán ke spolupráci. Žádá, aby během spolupráce mohl naším prostřednictvím materielně podporovat matku, která žije v ČSR, a abychom mu sdělovali zprávy o jejím zdravotním stavu a podobně.“

V závěrečné části, která má tři strany strojopisu a je označena jako „Návrh na další postup“ analyzuje autor zprávy poručík Jaroslav Škácha důvody pro a proti získání jmenovaného ke spolupráci. Mezi kladnými body uvádí, že se „Tonda“ bude bát sdělit americkým nebo jiným rozvědkám, že byl zatčen a zavázán, protože by ztratil důvěru i své postavení na Západě i v emigraci a byl by tak prakticky zničen; že je vázán svými a manželčinými příbuznými v Československu; že ho může průběžně ovlivňovat ochotně spolupracující manželka; že je kompromitován sepsanými zprávami včetně té, v níž ještě napíše, že byl donucen Američany provádět činnost proti Československu.

Mezi zápornými důvody bylo uváděno, že může své zatčení prozradit a jeho zatčení a zranění může být použito ve veřejné propagandě proti „nám“; nelze vyloučit, že byla prozrazena identita „Mariny“ a že se nyní jedná o provokaci a snahu hrát dvojí hru s vědomím Američanů. Uvedena byla i alternativní možnost převozu do Československa, kde by s Pekelským byl proveden hloubkový výslech, potom by byl postaven před státní soud a při veřejném líčení propagačně využit proti emigraci jako celku a proti Spojeným státům americkým, což však představovalo riziko prozrazení jeho únosu z Rakouska. V závěru se autor zprávy přiklání k návrhu získat „Tondu“ jako spolupracovníka a vyslat ho zpět.76

Jedno z kompromitujících prohlášení „o svém skutečném přesvědčení“, které musel „Tonda“ po svém zatčení sepsat, datované 14. dubna, bylo nadepsáno „Prohlášení. Představitelům čsl. lidově demokratické republiky“. Začínalo: „Já, Vladimír Pekelský, [...] t. č. předseda Sdružení českých demokratických federalistů v západním Německu, jedné z organisací čsl. zrádné emigrace, jsem dnes v úterý dne 14. dubna 1953 přešel dobrovolně čsl. hranice, abych se Vám dal úplně k disposici a nabídl Vám upřímnou a čestnou spolupráci v boji celého českého a slovenského národa za zachování míru, proti zrůdným válečným plánům americko-anglických imperialistů a jejich západo-evropských nohsledů. Přišel jsem proto, že již dále nemohu snášet výčitky svého svědomí, že já, syn českého táty, nejhnusnějším způsobem zrazuji svůj národ a svojí činností vlastně připravuji nové zotročení a postupné ničení své vlasti a celého jejího lidu. Uvědomoval jsem si to tím spíše, že jsem neustále viděl kolem sebe celou tu špínu, demoralisaci, přetvářku ziskuchtivost a s tím spojené vykořisťování všech pracujících, které s sebou přináší tak zvaný ‚americký způsob života‘.“

Prohlášení dále obsahuje pokání za minulost v řadách Vlajky a příslib dodávání informací prostřednictvím vytěžování konkrétně jmenovaných osob napojených na západní zpravodajské služby. Končí prosbou apelující na československé úřady pro případ jeho odhalení americkými úřady a donucení k pomluvám Československa: „Pro tento případ přikládám v příloze dvě mnou vlastnoručně napsané a podepsané prohlášení o mém skutečném přesvědčení a prosím, aby tato prohlášení byla v tomto případě zveřejněna tak, aby se celý národ dozvěděl pravdu.“77

Vladimír Pekelský alias „Tonda“ poté dodával (společně se svojí manželkou „Marinou“) StB rozsáhlé zprávy, účastnil se tajných schůzek v Německu a při tom dál pokračoval v politické a vydavatelské činnosti. Bohemia psala dál stejným způsobem, Pekelský však byl jen sporadickým přispěvatelem – nějaký materiál z Československa k publikování však patrně dostal jako motivační (nikoli dezinformační) příspěvek i od StB, jak o tom svědčí jeden ze zápisů v jeho osobní složce s vyhodnocením spolupráce.

V dochované korespondenci z Pekelského pozůstalosti, kterou jsem prostudoval v Collegiu Carolinu, není z Pekelského strany uváděn ani náznak toho, co se přihodilo. V dopisech píše o snaze pokračovat dále v politické činnosti. Ta však stejně jako vydavatelská činnost pomalu slábla a po přestěhování z Mnichova do Kolína nad Rýnem a zaměstnání v rozhlasové stanici Deutsche Welle začaly slábnout i dosavadní politické kontakty. Kromě toho začaly mezi českými exulanty prosakovat zprávy o spolupráci Marie Pekelské s československými bezpečnostními složkami. O takovémto podezření svědčí rozchod nejbližších spolupracovníků (nejprve Rudolfa Wierera78 a poté Františka Janíka-Horáka) s Pekelskými koncem 50. let79, konflikt Marie Pekelské se slovenskými spolupracovníky z Deutsche Welle (prokázali její spolupráci s komunisty v roce 1962) po němž byla z Deutsche Welle propuštěna80 a otevřená varování nástupce Lva Prchaly v čele ČNV Zdeňka Sládečka před Pekelskými jakožto agenty StB (viz níže).

Jakým byl „Tonda“ agentem z pohledu StB? O tom hovoří dochované průběžné hodnotící zprávy jeho řídících a jim nadřízených orgánů z 50., 60. a počátku 70. let, z nichž některé hodnotí oba manžele společně. Celkově vše nasvědčuje tomu, že „Tonda“ nesplnil očekávání, které od jeho „zbourání“ orgány StB očekávaly. Choval se vůči nim slušně a vstřícně, dodával zprávy ve značném objemu, ale jeho zprávy byly hodnoceny převážně jako slabé a daleko více studijní než rozvědné.

Z dnešního pohledu však i přes uvedené nelze s jistotou říci, že svou činností Pekelský nikoho nepoškodil. Nenaplnil obavy řídících orgánů, že by mohl vyvolat skandál záměrnou veřejnou dekonspirací, ale on i „Marina“ byli opakovaně podezíráni, že pracují souběžně pro některou západní zpravodajskou službu. Řídící orgány v tom utvrzovalo i několikeré dekonspirování „Mariny“ během její dlouhé špionážní kariéry a informace o tom, že o ní vědí některé západní zpravodajské centrály na základě zpráv přímo od defektorů československého ministerstva vnitra. Kromě toho už v roce 1948 emigroval bývalý řídící orgán „Mariny“ z vojenského zpravodajství kpt. Rektor a v roce 1968 emigroval důstojník StB Ladislav Bittman, který znal oba manžele pod pravými jmény.81

Už v roce 1954 bylo sepsáno poměrně obsáhlé analytické hodnocení spolupráce obou manželů. Za přibližně tři čtvrtletí od získání „Tondy“ dodali manželé společně na šesti schůzkách 732 stran materiálu o české a slovenské emigraci, sudetských Němcích a Rádiu svobodná Evropa. Řídící orgán kpt. Suchý píše: „Zpráv politického charakteru bylo v dodaném materiálu poměrně více než dříve, ale přesto tyto zprávy jsou stále ještě povrchní a slabé. Zpráv o špionážních centrálách bylo mnohem méně, než dodávala dřív MARINA. Rovněž tak nepředali ani jednu zprávu o vyslání agentů-chodců, nebo o osobách v ČSR, pracujících protistátně.“ Zpráva tlumočila „Tondovy“ informace, že mnozí emigranti podezírají „Marinu“ z práce pro StB, v jejím závěru byl uveden výčet nevyjasněných okolností, např. zda je pravda, že nemají spojení na nepřátelské zpravodajské služby; zda říkají vše o své činnosti; co zamlčují a proč; proč jsou zprávy, které dodávají, čím dál tím víc povrchnější; proč po nabourání „Tondy“ přestala „Marina“ postupně aktivně pracovat; jak dalece jim ještě Američané a Němci věří, jaké jsou důvody přerušení jednání OSI s „Tondou“.

Dne 5. června 1956 píše por. Buldra o „Marině“: „Během spolupráce s I. správou MV do doby, kdy byl získán ke spolupráci TONDA, shodila celkem 35 osob, z toho 10 agentů chodců. [...] Od doby, kdy byl získán ke spolupráci TONDA, přestala prakticky získávat důležité zprávy.“ V důsledku toho navrhuje dokonce stažení manželů do Československa a jejich využití pro propagační účely proti Rádiu svobodná Evropa. Jako důvod uvádí, že od přestěhování do Kolína nad Rýnem se jejich možnosti snížily a už nemají rozvědný význam, ale jen cenu informační a studijní. Pro případ stažení Pekelských do Československa obsahoval návrh i další konkrétní postup: obstarání vybaveného bytu, obstarání zaměstnání s platem 1500,- Kčs a vyplacení finanční odměny 5000,- Kčs při ukončení spolupráce. Stažení se však neuskutečnilo.

V další zprávě ze dne 11. února 1959 nazvané Vyhodnocení spolupráce píše o „Tondovi“ por. Netuka: „Pokud se týká dodaných zpráv, byly většinou politického charakteru, ale více méně povrchní a slabé. TONDA vždy plnil svěřené úkoly. V poslední době /zvláště po přestěhování do Kolína/ kvalita i kvantita zpráv podstatně poklesla. TONDA se omezoval jen na podávání zpráv ze svého okolí a vůči svým stykům nevyvíjel žádnou aktivitu. Jeho možnosti byly podstatně slabší než v létech 1954–1955. [...] TONDA by mohl být dobrým a kvalitním spolupracovníkem, kdyby na něj neměla vliv MARINA, která ze spolupráce se snaží udělat výdělečný podnik.“

Další zprávy, které dodávali manželé z Kolína nad Rýnem, se týkaly Deutsche Welle, kde se „Tonda“ stal vedoucím československého vysílání, ale „Marina“ přišla o místo a byla podezírána z toho, že pracuje pro komunisty. V roce 1968 se znovu zvažovalo přesunutí Pekelských do Československa, v informačním záznamu z 3. února 1970 se píše, že o Pekelských se velmi nechvalně vyjadřuje mjr. Sládeček, nástupce gen. Prchaly v čele ČNV, a přímo hovoří o tom, že pracují jak pro německou, tak i pro československou zpravodajskou službu, a varuje před nimi. Spolupráce s „Tondou“ a „Marinou“ byla definitivně ukončena v roce 1972. Tři roky nato Vladimír Pekelský předčasně zemřel na srdeční selhání.82

Třetí a poslední „otázka viny“ v případu Vladimíra Pekelského zní: Proti komu a jak se provinil svou zpravodajskou činností pro StB? Trestněprávní vina Pekelského zde teoreticky existuje (v případě, že se nestal dvojitým agentem) a odvíjí se od právního pojetí hostitelského státu tj. Spolkové republiky Německo, na jejímž území Pekelský jako komunistický agent působil a jejíž zpravodajskou službu (tj. Gehlenovu organizaci a od roku 1956 BND) podváděl. Politická vina Pekelského je evidentní – po svém závazku, který učinil komunistům, pokračoval v exilové vydavatelské a politické činnosti, čímž obelhával, kompromitoval své spolupracovníky a spojence a poškozoval tak protikomunistický odboj, zároveň dodáváním informací (za což bral i peníze) komunistické StB participoval na komunistické zločinné mašinérii a ohrožoval všechny, o nichž informoval. Morální vina Pekelského se zde dá jen obtížně stanovit, protože nejsou známa všechna fakta.

Alternativou vůči postupu, který zvolil, byla oficiální nebo neoficiální dekonspirace a ukončení spolupráce s StB – ovšem s rizikem komunistické pomsty, a nejen vůči němu. Protikomunistickému odboji by patrně nejvíce posloužil, kdyby našel odvahu vystoupit na veřejné tiskové konferenci a svůj únos tam popsat. Jeho osobním rozhodnutím však bylo hrát hru a lze předpokládat, že se při jejím hraní u něho mísily různé motivy a snahy: ze spolupráce něco vytěžit pro sebe, postupně se ze spolupráce vyvlékat, případně pracovat pro druhou stranu.

Politická a morální vina zde existuje asi i v případě, že se stal dvojitým agentem – důvodem je degradace protikomunistického odboje a nezodpovědné chování vůči všem, o nichž podával komunistům informace. Vystavoval nebezpečí každého, o němž podával třeba zdánlivě bezcenné zprávy, jak o tom svědčí vražda slovenského politika Matúše Černáka. Morální vina spočívá také v obelhávání přátel a známých, s nimiž udržoval korespondenční i běžné kontakty.

4. Závěr

Porozumění spletitým cestám a významům českých dějin ve druhé polovině 20. století se neobejde bez interpretačního rámce, vycházejícího z filosofických premis a případného srovnávání pojetí, k nimž se dospělo na základě různých východisek. Myšlenky formulované Karlem Jaspersem v jeho práci Otázka viny jsou k takovému přístupu mimořádně vhodnou základnou, ať už jde o posuzování komunismu, nacismu či o zvažování jevů a událostí tříletého poválečného období. Nakolik jednal Vladimír Pekelský ve svém politickém programu zištně, zda si svou zpravodajskou činností spíše zajišťoval bezpracnou existenci, zda byl primárně poháněn bezcharakterní ctižádostí či pyšným sklonem k fanatickému vylepšování světa, a oproti tomu nakolik se přiblížil smyslu Jaspersovy metafyzické odpovědnosti, která zachází – třeba pro záchranu trpících bližních v nelidském státě – ve jménu pomoci až na pokraj sebeobětování, lze s odstupem času v některých aspektech posoudit poměrně přesně, v některých jen přibližně.

Celkové vyznění exilové činnosti Vladimíra Pekelského je vzhledem k jeho agentství záporné. Přesto nelze pominout prvních pět let jeho intenzivní protikomunistické odbojové práce a šmahem jej zařadit mezi ostatní prokomunistické agenty poukazujíce při tom ještě na jeho kolaborantskou minulost. V čem je Pekelského politický osud rozporuplný, to vysvětlují první dvě části této studie. V čem spočívá jeho lidská tragédie, to je patrné z části třetí – nejedná se jen o manželství s agentkou „Marinou“ a jeho důsledky, ale i o politické a morální selhání v situaci, do které se dostal.

Přes všechny poukazy na protektorátní a zpravodajské „viny“ Vladimíra Pekelského nelze opomenout zmínku o jeho zásluhách v protikomunistickém odboji do dubna 1953. Jedná se o mimořádné osobní nasazení v boji proti komunismu; dále o rozsáhlou politickou, o vydavatelskou a archivní činnost; o úsilí sjednotit část českého politického exilu a v neposlední řadě o plně přijatelnou83 snahu po smíření a bezpředsudečnou spolupráci se sudetskými Němci a se Slováky. Tyto zásluhy uvádím i přes Pekelského angažmá v protektorátní Vlajce a Kuratoriu pro výchovu mládeže, které jsou ve zmínce o Vladimíru Pekelském v odborných textech neadekvátně schematicky zmiňovány, či přes politiku konfrontace s RSČ a s československou redakcí RSE. O těchto zásluhách lze hovořit i přes vyhroceně konfrontační žurnalismus Bohemie a Pekelského extremistickou minulost Vlajkaře.

Degradující je Pekelského činnost pro komunistickou rozvědku od dubna 1953, ač není jednoznačně potvrzeno, že on sám nepřiznal „barvu“ západním zpravodajským službám a dále nepracoval jako dvojitý agent s cílem dezinformovat své komunistické řídící orgány. V takovém případě by se jeho zpravodajská „vina“ dostala do zcela jiného světla – což by nebyl první český případ tohoto typu.84 Tuto alternativu však zpochybňuje malá pravděpodobnost toho, že by o něčem takovém „Marina“ neinformovala československé orgány, pokud by o tom věděla. A zároveň malá pravděpodobnost, že by o tom nevěděla.

Výčet těchto domněnek lze uzavřít zmínkou o možnosti, že Pekelská pracovala pro druhou stranu společně s manželem. Avšak nebýt skutečnosti, že Pekelský byl „zbourán“, mohl by se jeho případ při hodnocení zásluh a případného nároku na odměnu srovnávat třeba s případem Jiřího Pelikána, jemuž bylo uděleno za exilovou činnost české státní vyznamenání nehledě na to, že byl bývalým nechvalně proslulým aktivním komunistou a od svého komunistického přesvědčení ani v exilu neustoupil. Na Vladimíra Pekelského si však po jeho smrti vzpomněl pouze profesor biologie a zároveň zasloužilý archivář českého a slovenského exilu Zdeněk Hruban. Napsal o něm stručný nekrolog do chicagského Nedělního Hlasatele jako o jednom z těch, na něž se zapomnělo...

Namísto epilogu zrekapituluji svůj postup bádání v případu Vladimír Pekelský. V roce 1998 mi na můj dotaz, co se stalo s Pekelským, veterán zahraničního protikomunistického odboje Josef Kalvoda odpověděl, že Pekelský byl agentem StB, ale že podrobnosti o jeho případu nezná, a odkázal mě v této věci na několik svých známých. V následujícím roce mi Pekelského agentství potvrdil Stanislav Berton, bývalý exulant žijící v Austrálii, s poukazem na svůj zdroj, jímž byl další bývalý exulant a spolupracovník CIA Zdeněk Mastník žijící v Londýně. V témž roce jsem se s Mastníkem sešel při jeho návštěvě Prahy a ten mi sdělil, že viděl osobní svazky Pekelských, a potvrdil, že oba byli agenti StB. Dále prohlásil, že k Pekelským do Německa často jezdil a někdy u nich doma i přespal, ale sám nikdy nepojal podezření, a ani když byl před nimi varován, tomuto varování nevěřil. Další, kdo mi potvrdil agentství Pekelských včetně únosu, byl Jiří Gruntorád, který nahlédl do obou dochovaných svazků v době svého působení v Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu.

V letech 1999 a 2000 jsem nahrával vzpomínkové rozhovory s bývalým exulantem Radko Kleinem-Jánským, který koncem čtyřicátých let pracoval v Německu pro šéfa amerických zpravodajců Charlese Kateka jako styčný důstojník pro uprchlické tábory a často se stýkal i s Pekelským a jeho budoucí manželkou (oba dělali v podstatě totéž pro Gehlenovu organizaci). Když jsem se zmínil o agentství „Mariny“ a únosu, Klein-Jánský byl šokován a řekl, že o tom nevěděl a že to by mohlo vysvětlit perzekuci několika lidí v Československu, o nichž kdysi otevřeně mluvil v přítomnosti „Mariny“ během jednání s Pekelským.

Poté, co byly zákonem č. 107/2002 Sb. zpřístupněny svazky StB a VKR, jsem – jako soukromý badatel – požádal Odbor archivní a spisové služby Ministerstva vnitra a Úřad pro zpřístupnění dokumentů Ministerstva obrany o možnost nahlédnout do svazků Pekelského a Pekelské, ale přišly mi odpovědi od zástupce ředitele (MV – 8. 1. 2004, č.j. SP-4127/LU-Sv-97) a ředitele (MO – 16. 9. 2003, č.j.: EV-3864/2003-5846/Ra), že Pekelský ani Pekelská nejsou v jejich evidenci. Ke svazkům jsem se tak dostal až v roce 2010, a z nich jsem se dozvěděl, že v obou případech byl zrušen stupeň utajení „přísně tajné“ 20. října 1994 vnitřním rozkazem ředitele archivního odboru MV a další utajení bylo zrušeno 8. února 2007 podle zákona č. 412/2005 Sb.

Dávno před možností nahlédnout do svazků jsem na základě informace Zdeňka Mastníka v roce 2002 navštívil mnichovskou instituci Collegium Carolinum, kde mi vedoucí příslušného oddělení Robert Luft velmi ochotně umožnil přístup k materiálům uloženým pod označením Pekelsky Nachlass a sdělil mi, že tento fond nabídla a prodala za poměrně vysokou částku Collegiu Carolinu Marie Pekelská. V letech 2010 až 2012 jsem znovu opakovaně navštívil knihovnu Collegium Carolinum, kde jsem mohl díky laskavosti historičky Christianne Brenner a vedoucí knihovny Helene Vadas pozůstalost Pekelsky Nachlass znovu studovat. Jak osobní svazky Pekelských, tak i Pekelsky Nachlass je možné dále historiograficky vytěžit a prezentovat obšírněji. Moje studie je tedy pouze odkrytím pomyslného půdorysu případu Vladimír Pekelský a snahy přispět k osvětlení problematiky zahraničního protikomunistického odboje.

Poznámky:

73. Osobní svazek „Tonda“. Zpráva náčelníka 2. referátu 2. oddělení II. odboru správy zahraničně politické rozvědky ppor. Františka Stupky pro náměstka ministra národní bezpečnosti plk. Prchala ve věci zavázání ke spolupráci Vladimíra Pekelského krycím jménem „Tonda“ z 8. dubna 1953.

74. Jedná se o charakteristiku provenience StB, nikoli realistický portrét Vladimíra Pekelského.

75. Osobní svazek „Tonda“. Zpráva náčelníka 2. referátu 2. oddělení II. odboru správy zahraničně politické rozvědky ppor. Františka Stupky pro náměstka ministra národní bezpečnosti plk. Prchala ve věci zavázání ke spolupráci Vladimíra Pekelského krycím jménem „Tonda“ z 8. dubna 1953.

76. Osobní svazek „Tonda“.

77. Osobní svazek „Tonda“. Prohlášení Vladimíra Pekelského ze 14. dubna i přepis z 27. dubna 1953. Ve svazku se dochoval jak rukopisný originál tohoto prohlášení, tak i jeho opis.

78. Historik Rudolf Wierer s manželkou po rozchodu s Pekelskými ukončili i spolupráci s Bohemií, pomáhali Miloši Svobodovi vydávat České listy a obnovili tak spolupráci s Českým národním výborem. Nedlouho poté ale emigrovali do Spojených států amerických, kde Wierer získal díky Josefu Kalvodovi místo vysokoškolského profesora – vyučoval na Cardinal Glenon College St. Louis a University of San Diego.

79. Žurnalista František Janík-Horák, dlouholetý nejbližší spolupracovník a pravá ruka Pekelského, se s Pekelskými rozešel v roce 1959, rovněž ukončil svou redakční činnost v Bohemii a za ne zcela vyjasněných okolností odjel do Chile, kde se měl stát tajemníkem tamního spojence SČDF a dávného zakladatele česko-slovenských legií Václava Vondráka.

80. O tomto konfliktu podává svědectví vydavatel slovenského exilového časopisu Slobodné Slovensko Koloman Murgaš v dopisu Stanislavu Bertonovi z 20. února 1985 psaném v Kolíně nad Rýnem. Murgaš zde o Pekelských mimo jiné uvádí: „Vlado nebol zlý človek, ale bol úplne pod vplyvom svojej ženy Márie, krotá ešte tu žije. Neviem či ju poznáte, ale to je hotový diabol v ľudskom tele.“ Murgaš dále popisuje, jak Pekelská odjela do Československa (do Moravské Ostravy) údajně s dodávkou německých léků a po návratu kolegům ukazovala jako důkaz zdůvodňující její cestu regionální moravské noviny, kde se o ní i o DW pochvalně psalo v souvislosti s dodanými léky. Redaktoři ale sehnali z Československa výtisk těchto novin ze stejného dne, kde nebylo o Pekelské a její „humanitární misi“ ani slovo. To byl pro ně důkaz, že pracuje pro komunisty, jak výslovně Murgaš uvádí. Kopie dopisu s poznámkami Stanislava Bertona je v mém vlastnictví.

81. Ladislav Bittman byl v padesátých letech důstojníkem československé StB a od roku 1964 zástupcem náčelníka dezinformačního odboru na ministerstvu vnitra. Po srpnu 1968 emigroval do USA. V češtině vydal knihy Špionážní oprátky (Mladá fronta, Praha 1992) a Mezinárodní dezinformace, černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce (Mladá fronta, Praha 2000).

82. Citované i zmiňované hodnotící zprávy viz Osobní svazek „Tonda“.

83. Ve smyslu demokratických principů a přirozených lidských práv, tedy v souznění s podstatou Ústavy České republiky.

84. Při zmínce této hypotézy připomínám kauzu ing. Jiřího Brycha, který byl získán StB ke spolupráci v roce 1957 taktéž ve Vídni, ale bezprostředně poté informoval americkou stranu a s československou rozvědkou dále „spolupracoval“ pod dohledem amerických zpravodajců a úspěšně jí předával dezinformace připravené americkou stranou. V práci Prokopa Tomka (TOMEK, Prokop: Československé bezpečnostní složky proti Rádiu Svobodná Evropa. „Objekt Alfa“. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2006) je Jiří Brych představen jako komunistický agent, s poukazem na to, že „spolupráci s StB přijal pravděpodobně s vědomím některé zpravodajské služby druhé strany, která ji po celou dobu kontrolovala“. (s. 54). Podle toho, co mi sdělil Jiří Gruntorád, který se jako dokumentarista ÚDV případem Brycha zabýval, bylo již v 90. letech bez pochybností vyjasněno, že Brych pracoval od počátku pro Spojené státy americké, což bylo také z této strany potvrzeno.