Iluze skeptiků – předmluva k noetice
Jiří Fuchs
1. Přiblížení z opačného konce
Noetikou nazývám tu část teorie poznání, která se zabývá výhradně otázkou pravdy a jistoty lidského myšlení. Pokládám ji za tak základní filosofickou disciplínu, že by z ní mělo celé filosofické myšlení vycházet. Takové určení východiska většinou není filosofy akceptováno ani teoreticky, tím méně prakticky. Přesto je možné poměrně snadno ukázat, že na tom, zda a jak vyřešíme problém pravdy, závisí ve filosofii vše podstatné. Nebo si snad všechny filosofické teze nenárokují hodnotu pravdy? A nepromítají se zároveň omyly o pravdě do metodologie filosofického myšlení? Neurčují významně jeho rozpětí i obsahy? Vazba filosofického myšlení na kritickou reflexi pravdy je zvlášť patrná ve vývoji novověké filosofie.
Naznačenou souvislost problému pravdy s ostatními filosofickými problémy si můžeme konkrétně objasnit i z opačného konce filosofického tématu – od etiky. Z různých stran se dnes ozývá názor, že se současné etické myšlení ocitlo v krizi. Jistě, nebyla snad doba, kdy by si lidé nestěžovali na mravní úpadek. Řeči o krizi etiky už proto většinou nedojímají, byť bychom mluvili o krizi nevídané či hluboké. Přesto je soudobý stav etického myšlení něčím ojedinělým.
Západní kulturu postmoderního věku zdobí originální fenomén; spočívá v sofistikovaně stíraném rozdílu mezi mravním dobrem a zlem. Takové teoretické zrušení nejdůležitějšího protikladu, jaký ze světa mravnosti známe, nemá v dějinách etiky obdoby. Napínavý mravní zápas dobra se zlem samozřejmě probíhal ve všech dobách, ale dřív se aspoň v zásadě vědělo, co je dobré a co špatné. V naší době je však takové vědění principiálně, a tedy i úspěšně relativizováno.
Etický relativismus se stal vzdělanostním imperativem – povinnou výbavou soudobého intelektuála. To mimo jiné vysvětluje i způsob, jak si mainstreamoví intelektuálové svůj relativismus užívají. Prožívají ho jako vyšší stádium filosofické moudrosti, jako hlubší znalost vpravdě lidského života. Tedy i u etické krize tvoří její součást fakt, že si ji její nositelé a aktivní účastníci vůbec neuvědomují.
Vzniká samozřejmě otázka, jak můžeme na začátku filosofie – a předmluva k výchozí filosofické disciplíně je dokonce jakýmsi „začátkem“ začátku – beze všeho hodnotit etický relativismus negativně jako příznak, ne-li dokonce vnitřní důvod krize. Jak můžeme doložit krizi soudobého etického myšlení jeho dominantním relativismem? Odkud víme, že etický relativismus není naopak zdařilým výkladem mravnosti? Bylo by třeba, abychom se odvolali na kritiku relativismu, která je podstatnou součástí realistické etiky. Jenže realistická etika předpokládá neméně realistickou noetiku; závisí na ní. Hodnotu realistické noetiky však ještě neznáme. Jak tedy můžeme zde a nyní (před noetikou) mluvit s dobrým svědomím o etickém relativismu jako o kolosálním průšvihu pozdně západního myšlení? Jedině s vědomím jisté předběžnosti.
Vezměme však záporné znaménko etického relativismu provizorně, jako postulát, který opřeme o obecné mravní předporozumění. V jeho rámci totiž chápeme některé způsoby svévolného, bezohledně egoistického zacházení s jakýmkoli člověkem jako vždy zavrženíhodné. Nikdo příčetný by zřejmě nechtěl, aby byl zavražděn, odsouzen na základě křivého obvinění či zotročen; ani svým blízkým by většinou takový osud nepřál. Tento všelidský smysl pro elementární spravedlnost filosoficky artikuluje etický univerzalismus, podle nějž je mravní zákon platný pro všechny lidi, všech dob a kultur, protože jsou lidmi.
Etičtí relativisté však právě něco takového jako všeplatný mravní zákon či obecné normy dobrého života rozhodně odmítají. Tím ovšem zavádějí etický nihilismus, neboť veškerá pravidla jednání včetně spravedlnosti jsou pak chápána jako závislá na lidské omylnosti a svévoli. Mravnost je výkladově vyprázdněna a sémanticky posunuta k relativním, lidsky podmíněným zvykům, vytvořeným konvencím a dohodnutým normám. Pak ovšem neexistuje žádný způsob jednání, který by nemohli relativisté ospravedlnit; rozdíl mezi dobrem a zlem je relativní. Nejen z hlediska mravního předporozumění, ale i staletých tradic morálky, a také (předběžně řečeno) z hlediska rezultátů smysluplné etiky tedy vrhá současný relativismus celé etické myšlení Západu do neslýchané krize.
Nyní nás zajímají její filosofické příčiny.
2. Jen zkušenost? Jen zdánlivý svět mravnosti!
Jeden z nejvlivnějších proudů novověkého myšlení způsobil v etice následující revoluci. Doposud se filosofové podřizovali diktátu zdravého rozumu, který spontánně chápe lidské činy jako dobré či špatné. Jakoby kvality „dobrý/špatný“ představovaly objektivní vlastnosti skutků. Etičtí revolucionáři podrobili toto přirozené mravní rozlišování kritice – a došli k objevu, že hodnotící termíny „dobrý/špatný“ vyjadřují jen naše emoční reakce, případně náš souhlas/nesouhlas s daným jednáním. Naše morální hodnocení je podle nich čistě subjektivní. Výrok „vražda je špatná“ je revolučně povýšen na úroveň výkřiků typu „fuj!“, „hanba!“. Není to vlastně již výrok o samotném činu zvaném vražda; nic o něm nevyjadřuje. Proto nemůže být vzhledem k činu vraždy ani pravdivý, ani nepravdivý. Je jen konfuzním vyjádřením skutečnosti, že se nám vražda nelíbí.
Proč jsou hodnotící soudy podle zmíněných etických korektorů principiálně falešné, smysluprázdné? Abychom pochopili logiku těchto odvážných revizorů lidského myšlení, ptejme se: Proč nemohou mít morálně hodnotící soudy pravdivostní hodnotu? Proč jsou to pouhé pseudo-soudy? Odpověď zní: Protože jejich hodnotící predikáty (dobrý/špatný) nemají objektivní obsahy, nevyjadřují nic o lidských činech.
Ptejme se dál: Proč tomu tak je? Tady se role na chvíli obrátí, neboť dotazovaný filosof/revolucionář se sám zeptá: Proč chápete vraždu jako špatnou? No, zřejmě proto, že odporuje mravnímu (nejen právnímu) zákazu vraždění. Správně, řekne pokrokový filosof, a dodá: Takový zákaz ale obsahuje imperativní nutnost: „Nesmíš vraždit!“; z ní také čerpá svou domnělou univerzalitu. No a co, ptáme se dál, a odměnou za vytrvalost se nám dostane rozhodujícího poučení: Taková nutnost, kterou vyjadřujeme v termínech musíš/nesmíš, a která znamená, že některé činy se nutně shodují s řádem lidství a opačné mu nutně odporují, je za hranicemi možností našeho poznání; nelze ji žádným způsobem poznat. Aha, a proč?, odvážíme se ještě špitnout.
Následuje závěrečný akord celého dialogu: Soustavný kritický výzkum možností lidského myšlení, jenž odstartoval v novověku, dospěl k závěru, který postupně získal v moderní filosofii dominantní postavení a široký konsenzus. Říká nám, že lidské myšlení postihuje realitu jen na úrovni empirických dat. Výlety neempirického myšlení metafyziků mimo empirická fakta jsou vždycky jen trapným blouděním a přinášejí toliko iluze; s kritickou filosofií se metafyzici principiálně rozcházejí. Vítejte v noetice!
Na základě určitých výkladů lidského poznání, které se v novověkém myšlení bezkonkurenčně prosadily, jsou tedy filosoficky přijatelné jen pravdy empirické; neempirická pravda je podle nich protimluv. S tímto kritériem pak pracují empirici i v etice a demaskují obecné normy mravního zákona jako metafyzické fikce. Ti méně důslední na tom přestávají. Přece jen se zdráhají mluvit o hodnotících morálních soudech typu „každá vražda je špatná“ jako o nesmyslech. Ale logika (údajně) kritického vyhodnocení možností lidského myšlení zní neúprosně. Jestliže nepoznáváme v reálných objektech nutná určení, nepoznáváme ani obecný mravní zákon, který taková určení obsahuje, a pak si poctivě přiznejme, že nemůžeme konzistentně myslet ani vraždu jako něco objektivně špatného.
Tento způsob zrušení rozdílu mezi mravním dobrem a zlem má tedy evidentně noetické pozadí. Vychází z takového výkladu našeho myšlení, v němž můžeme počítat jen s pravdami o empiricky dostupných stavech a jevech reálných objektů. Osvícenští protagonisté moderní vědy se s takovým verdiktem spokojili; dokonce ho přivítali jako výtah do (údajně) nejvyšších pater lidské racionality. Pro etiku, která není jen sociologií mravů, je však nesporně likvidační.
Abychom tedy rozuměli hodnotě takové subjektivizace mravnosti, musíme umět kvalifikovaně posoudit úroveň empiristického výkladu lidského myšlení, musíme se vyznat v noetice. V opačném případě jsme odkázáni na pouhé fideistické postoje – souhlasné či odmítavé. Jestliže tedy nechceme rezignovat na racionální řešení samotné podstaty mravnosti, nemůžeme se vyhnout problému pravdy.
3. Odepsaná přirozenost člověka
Hlavní etický spor o existenci obecného mravního zákona nás logicky přivádí k hlavní otázce filosofické antropologie, která souvisí s adekvátní definicí člověka. Taková definice totiž vyjadřuje lidskou přirozenost a mravní zákon je jen její součástí. Formální vlastnosti mravního zákona, tj. obecná platnost jeho nutných, a proto i neměnných obsahů, jsou dány právě přirozeností jakožto konstantou lidské reality. Jestliže je pro většinu moderních filosofů (o postmoderních ani nemluvě) logicky nepřijatelný metadějinný, na socio-kulturních podmínkách nezávislý mravní zákon, pak je pro ně stejně tak (ze stejných důvodů) nepřijatelná neměnná lidská přirozenost, v níž je mravní zákon formálně i obsahově zakódován.
Důvody odporu vůči lidské přirozenosti spočívají v samotných konstitutivních prvcích novověké filosofie. S jedním jsme se už seznámili. Lidská přirozenost je metafyzickou veličinou, která obsahuje empiricky nedostupnou nutnost. Poněvadž se však novověká filosofie vyvíjí ve znamení absolutizace a kultu empirických pravd, jeví se v ní přirozenost čím dál víc jako překonané dogma zpozdilých metafyziků. V antropologickém výkladu podstaty člověka se to pak hemží různými konstelacemi faktů a fenoménů života. Podobně jako v případě mravního zákona, vyžaduje tedy i antropologická negace přirozenosti stejné noetické ověření. Opravdu je kapacita lidského myšlení agnosticky omezena na empirické pravdy? Tak zní rozhodující otázka ve sporu s moderními filosofy o lidské bytí.
Důraz vědecké empirie charakterizuje scientistickou mentalitu značné části novověkých filosofů. Jde vesměs o puritány myšlení, kteří pečlivě leští štít moderní vědy, a s inkvizitorskou posedlostí slídí po neempirických výrocích, aby je veřejně skandalizovali jako výroky beze smyslu. Tato puritánská úzkoprsost ovšem dráždí i moderní romantiky. Ti však mají ke svým psychologickým protinožcům poněkud ambivalentní vztah. Na jedné straně prolamují úzké meze scientistické racionality a prahnou po bytostných hloubkách skutečnosti, na druhé straně ale s nimi participují na genetickém fondu novověkého myšlení, který je primárně určen porenesančními výklady poznání. Výsledkem je mimo- či málo-racionální bloudění v metafyzické oblasti s fideistickým předznamenáním.
Ve vztahu k hlavním otázkám antropologie a etiky se ambivalence romantiků projevuje jistou radikalizací. Zatímco filosofové prvního typu moderní racionality (první osvícenství) přestávají na tom, že lidská přirozenost a mravní zákon jsou nepoznatelné, podle filosofů druhého typu („kritické“ osvícenství) neměnná přirozenost a obecný mravní zákon jednoduše neexistují. Fascinováni životní dynamikou, povýšili ji tito vyznavači historismu na hlavní princip skutečnosti. V dravém proudu tekoucí reality jsou pak rozpuštěny všechny konstanty a pevné struktury. Neobstojí v něm ani neměnná lidská přirozenost, ani stálý zákon dobrého života.
Vše lidské je v pojmu dějinnosti pohlceno relativitou změny a nahodilosti. Všechny normy a hodnoty života pocházejí z dynamiky lidské praxe a mají jen částečnou, dějinně podmíněnou platnost; jsou touto vazbou dokonale relativizovány. O tom, co je mravně dobré a špatné, rozhoduje v posledku člověk sám – pochopitelně, že v různých dobách a kulturách různě. Proto např. neexistuje žádná univerzální spravedlnost, která by specificky stejné činy, vykonané v různých dobách a kulturách, hodnotila jako vždy dobré nebo špatné. Mravní řád splývá s právním řádem a právo prý povstává z moci. Např. vražda ve „vyšším zájmu“ nemusí být zlem.
V počátcích této relativizace mravnosti opět stojí noetické zrušení objektivity pojmových obsahů. Kdybychom jim totiž objektivitu přiznali, svědčily by o tom, že v realitě musíme uznat trvalé struktury a nutná určení identických jsoucen, jako základ nepodmíněné platnosti mravních norem. Opět je tu ve hře genetický kód novověkého myšlení, který ve výkladu poznání upírá lidskému myšlení kontakt s realitou na úrovni nutných určení. Měřítkem hodnoty etického relativismu, který je obsažen v konceptu dějinnosti, je tedy zase noetická pravda o lidském myšlení.
4. Dobrodiní výsledného relativismu v praxi
Filosofové empiristického ladění tedy dokážou přivést mravnost až k nihilistickému zhroucení, neboť metafyzický zákon dobrého života představuje esenci mravnosti. Filosofové historismu krom toho ze stejných noetických zdrojů a také neméně originálně obohacují společenský život. Na Západě už dnes každý absolvent prvního semestru humanitních oborů ví, že různé kultury jsou hodnotově nesouměřitelné; stalo se z toho rozlišující znamení. Jestliže se naučíte hlásat, že kultury nejsou lepší a horší, že jsou jen jiné, pak se můžete stát vítanými účastníky pokrokového diskurzu, všelijakých oficiálních konferencí a autentického dialogu. Jestliže však zpozdile trváte na hodnotové diferenciaci kultur, nesmíte se divit, že budete ostrakizováni jako extrémisté. Jde o to, jestli chcete zarputile stagnovat u hanebných předsudků letitého etnocentrismu, v nichž se pošetile věřilo, že je možné objektivně rozlišovat mravní hodnoty od jejich opaků, anebo jestli se necháte osvítit moudrostí postmoderních relativistů, a čestně se zřeknete nároku na objektivní platnost vlastních hodnotících soudů a postojů.
Nejenže kulturní relativismus odpovídá celkově relativistické náladě doby, která je v posledku dána stavem noetické reflexe pravdy, ale působí i dojmem mravní zralosti. Jeho stoupenci si přece dokážou poctivě přiznat vlastní omezenost. Skromně přitom uznávají, že příslušníci jiných kultur mají zase své etické pravdy (např. kanibalismus, upalování vdov či násilné šíření náboženské víry), které nejsou méně pravdami než ty, jaké nyní vyznáváme na Západě. Jen tu trochu nehraje, že zrovna pravdu kulturního relativismu i její noetické předpoklady vyznáváme docela urputně, že tyto západní pravdy světu nabízíme se značnou neodbytností jako nezbytnou osvětu; ale to je jistě jen (vysvětlitelný) detail.
Vznešená idea kulturního relativismu je inkorporována do společensko-politické praxe především multikulturalismem. Jeho velkorysost oceňují v pravidelných imigračních vlnách lidé z celého světa. Jsou vděčni západním intelektuálům za projekt štědrého rozdělení se o výdobytky Západní civilizace. Nelze opomenout, že to jsou především intelektuálové západní Evropy, kteří už nejméně dvě století třímají pochodeň světlonošů moderního humanismu. V naší době pak máme to štěstí, že můžeme být zároveň účastníky i svědky vrcholného aktu sebeobětování Evropy. Svět stojí v němém úžasu nad touto kulminací humanistické ušlechtilosti, s níž Evropané pod moudrým bruselským vedením odevzdávají své území jiným etnikům.
Ano, je to vpravdě dějinné naplnění historické spravedlnosti. Toto požehnané místo si Evropané užívali už příliš dlouho, takže nadešel čas přenechat ho také jiným. A musí se uznat, že odcházejí se stejnou noblesou, s jakou procházeli dějinami. Dokázali v tom skloubit populační sebeuskromnění s hédonicky sytým užíváním si života na pozadí pokrokového světonázoru materialistů. A zase: Ani tento světonázor, který akt sebeobětování výrazně umožnil, není bez noetické souvislosti; i za ním stojí především střízlivé pohledy empiriků na pravdu.
Existuje sice hrstka staromilců, kteří v této souvislosti mluví o sebevraždě Západu, ale ti prostě nepochopili ani základy novověkého myšlení, ani jeho tendenci ke stálému osvobozování člověka od stereotypů či od zotročujících mýtů a předsudků dob minulých. Proto také nemohou chápat vyvrcholení téhož myšlení v aktu sebeobětování. Naštěstí na jejich umanutý konzervatismus stačí pružná legislativa, vhodně oplodněná progresivní morálkou politické korektnosti.
5. Zpátky ke kořenům
Podívejme se tedy na hlubinný zdroj etického relativismu, který představuje i esenci kulturního relativismu a pohon multikulturalistického dynamismu. Samotný etický relativismus je jen jedním, byť významným aspektem univerzálního relativismu, který se stal charakteristickým znakem postmoderní reality. Ta je zase logickým vyústěním vývoje novověké filosofie, jehož principy jsou primárně noetické. Když tedy postmodernisté charakterizují své myšlení jako slabé, nemyslí to vůbec zle. Slabé myšlení je podle nich vlastně nesmírně silné. Čím je slabé a čím silné?
Postmodernisté se především oficiálně zřekli všech jistot. Po celá staletí si filosofové i vědci namlouvali, že některé jejich závěry mají absolutní platnost. Postmodernisté však věří, že to jsou jistoty toliko dogmatické. A jako praví dědici vývoje novověkého kriticismu nechtějí mít s dogmatickými jistotami nic společného. V tomto smyslu se hlásí k slabému myšlení. Slabé myšlení je však podle nich silné právě tím, že je výsledkem kritičnosti. Krom toho je v něm skryta i síla filosofovy osobnosti, který má odvahu si poctivě přiznat, že jeho myšlení neoplývá dříve hýčkanými, sugerovanými jistotami. Pravý filosof tu čestně rezignuje na definitivní zajištěnost svých myšlenek a vystavuje se permanentní relativizaci; ta byla postupně rozpoznána jako pravý úděl lidského myšlení.
V čem se taková relativizace zakládá? A proč je dnes tak přesvědčivá? Po několika stoletích soustavného a intenzivního výzkumu lidského poznání dospěli filosofové ve dvacátém století k závěru, že všechny odpovědi se rozkládají v nové pochybnosti, že žádné tvrzení nemůže být pokládáno za definitivně jisté. Proč? Protože se podle nich celé myšlení zakládá na nezdůvodnitelných předpokladech. Rozum se prý sám nezdůvodní.
Co nám říká takový verdikt o hodnotě lidského myšlení? Že si o ní nesmíme nic namlouvat. Musíme se naopak uskromnit a připustit, že všechna naše tvrzení se v podstatě zakládají na pouhé víře; principům a axiomům myšlení můžeme jen věřit. To samozřejmě znamená, že by mohly teoreticky vzato platit i jejich opaky. Tento zásadní myšlenkový pochod tedy definitivně legitimizuje univerzální skepsi.
Je-li ale lidské myšlení osudově podminováno hlubinnou skepsí, pak může být vzhledem k jeho hodnotě jedinou smysluplnou pozicí všerozsáhlý relativismus. To znamená, že každý výrok musí být chápán jako vyslovený za určitých limitujících podmínek myšlení, v rámci určitého systému či dějinně-kulturního kontextu. V základě těchto relativizujících faktorů vždy stojí víra v určité předpoklady či v určitý typ racionality a v určitý způsob myšlení, která nikdy nedovoluje legitimní vyloučení opačných předpokladů či jiných typů racionality a způsobů myšlení. Sled noetických implikací je tu neúprosný a tvoří pevný základ i páteř relativistického přesvědčení, do něhož novověká myšlenka vyzrála.
Na pozadí takového založení paradigmatické relativizace myšlenkových a etických hodnot už můžeme lépe ocenit postmoderní proces osvobozování z teroru jedné pravdy; je přece více pravd. V prostoru plurality, prosyceném tolerancí, se také lépe dýchá. Všechny myšlenky v něm mají stejné právo, žádná nesmí být diskriminovaná. Získaná svoboda myšlení umocňuje jeho rozlet. Není už potřeba nudných analýz a těžkopádného dokazování. Ostatně samotné dokazování bylo odhaleno jako nemravné, neboť obsahuje prvek donucování; krom toho brání i skutečnému porozumění. Filosofické myšlení už se ani nemusí zatěžovat dříve adorovaným tématem pravdy; není tak důležité, jak se po staletí zdálo. Je daleko praktičtější a také ušlechtilejší věnovat energii planetárním problémům lidstva, konkrétním otázkám politiky, vykořisťování Přírody, odstraňování všech forem skutečného (a pro jistotu i domnělého) útlaku či zmírňování utrpení lidí i zvířat.
6. Sebeodkouzlení filosofie
Vývoj novověkého myšlení tedy zažil ve vztahu k pravdě dramatický obrat, který posléze určil ráz soudobého filosofování i osud filosofie současnosti. Vzešel z intenzivního zkoumání lidského myšlení, které z různých úhlů a v různých souvislostech rozhodovalo o tom, jak se to vlastně s pravdou doopravdy má. Moderní myslitelé postupně získávali nezvratnou jistotu, že lidské myšlení není schopné žádných jistot. To jim ale nijak nebránilo, aby se čím dál víc angažovali v boji za lepší svět; svět jen vykládat už jim přišlo málo. V tomto posvátném zápalu objevili jako ústřední hodnotu lidského života toleranci.
Soustavným prohlubováním pojmu tolerance přišli filosofičtí aktivisté nakonec na to, že pravda je vlastně úhlavním nepřítelem tolerance. Musí být tedy z hlediska tohoto nejvyššího mravního principu smetena. Pravda se totiž ukázala jako nesnášenlivá, povýšenecká, rigoristická, autoritářská, represivní, diskriminační a utlačovatelská instance, která omezuje pluralitu, svobodu, komunikaci a životní rozlet; stala se fundamentem netolerance. Navíc se osudově zapletla s mocí. Filosoficky jistá pravda, která by konstituovala silné myšlení, už proto nemá ve světě postmoderních hodnot místo; uvolnila ho slabému myšlení.
Po peripetiích novověké gnozeologie tedy vyšlo najevo, že pravdu měli přece jen sofisté. Bezmezný pluralismus rovnostářsky zestejněných idejí i ideálů, hravá estetizace všem experimentům otevřeného života a bezbolestná etika demokratických časů vystřídaly těžkomyslnou filosofii s jejím těžkopádným diskurzem a puritánským moralizováním. Filosofie po staletí obtěžkávala myslitele sebejistotou, přezíravostí, netolerancí, aby následně otravovala veřejný prostor stranickými polemikami, maximalistickými nároky a nedostatkem smyslu pro různorodost a mnohoznačnost života. Ke cti jí lze přičíst snad jen to, že ve věku postmoderní zralosti sama dospěla ke svému upozadění. Vytvořila tím prostor rétoricky vyspělejším formám kultury, které lépe odpovídají životnímu pocitu člověka jednadvacátého století. Triumf negativní noetiky novověku je nesporný. Předložená práce, která vznikla jako studijní texty, by měla umožnit jeho objektivní posouzení.
(Text je ukázkou z knihy Jiřího Fuchse Iluze Skeptiků, kterou právě vydává AcademiaBohemica.)