Skrytá filosofie manažera úspěšného života – Díl III.
Roman Cardal
Od sebe k druhým – dobytí altruistického módu existence
Tímto příspěvkem navazujeme na naše reflexe z minulých čísel Distance, v nichž jsme se snažili upozornit na styčné body s filosofickou tématikou, které se nacházejí na stránkách úspěšné knihy S. R. Coveye 7 návyků skutečně efektivních lidí. Nyní budeme pojednávat o filosofické tradici, z níž americký autor (mnohdy nevědomě) při formulaci altruistických návyků efektivně jednajícího člověka vychází (návyky 4, 5, 6).
Poctivá etická práce na sobě není samoúčelná. Někdo pečuje o svůj zevnějšek zvláště proto, aby častým pobytem před zrcadlem propadal opojnému sebe-úchvatu. Zrcadlo samozřejmě nemusí být jenom ze skla. Běžně se říká, že nám zrcadlo nastavují i druzí lidé. Pohled na sebe skrze druhé může být také hezký - anebo méně hezký. Rozhodně je ale jiný, než sebeprezentace před zrcadlem skleněným. Před ním totiž stačí učinit se hezkým jen sám před sebou, podle vlastních představ a podle vlastního gusta. Jenže ve vztahu k jiným lidem se situace mění. Co se líbí mně, nemusí se líbit druhým. Skleněné zrcadlo jen odráží to, co do něj projektujeme, nepřichází s nějakým vlastním vkladem. Lidé, s nimiž se stýkáme a na které působíme, na nás reagují tak, že nás zároveň hodnotí. Hodnocení není pouze slovní. Úsměv, sympatie, lhostejnost či nevraživost v sobě hodnotící prvek rovněž obsahují. Mnohdy výmluvnější, než kdyby byl formulován slovně.
Jisté je to, že se zahleděností do sebe, kterou se můžeme kochat před zrcadlem v koupelně, neuspějeme v meziosobních vztazích. Sebe-zahleděnost odpuzuje, protože s sebou nese přehlížení všeho, co leží za hranicemi vlastního já. Kdyby mělo naše zrcadlo v koupelně svoje vědomí, náš obraz v něm by se také zamlžil.
Abychom se tedy před druhými lidmi dokázali jevit dobře, musíme změnit naše chování. Nepochybně budeme potěšeni, když uvidíme, že nás druzí vnímají se sympatiemi. Přijetí ze strany druhých je pro nás důležité, protože tvoří nedílnou součást našeho sebe-přijetí. Těžko si můžeme vážit sebe samých, když námi všichni ostatní pohrdají. A naopak, pokud jsme lidmi v našem okolí oceňováni, má to pro nás větší váhu než sebe-našeptávání vlastní skvělosti.
1. Zdání versus skutečnost
Filosofové si velmi záhy všimli, že se před konečným lidským poznáním otevírají dva světy – svět zdání a svět pravé skutečnosti. Kdyby bylo lidské poznání neomezené a vše-pronikající, žádný svět zdání by se mu neukazoval, protože vše by se před ním rozprostíralo takové, jaké opravdu je. Jak však všichni víme, klam a zdání „vládne světem“. Už z dějin antické filosofie je patrné, že střet těchto dvou světů byl tvrdý. Sokrates, Platón a Aristoteles se ostře vymezovali proti sofistům, kterým vyčítali, že nehledí na realitu a sázejí na pouhé zdání. Sofisté byli potulnými učiteli moudrosti a jedna z jejich hlavních kompetencí spočívala ve schopnosti připravovat mladé lidi pro úspěšnou a efektivní politickou dráhu. Mladíci z bohatých kruhů k nim neváhali vstupovat do učení, třebaže za to museli platit nemalé částky. Sokrates, Platón i Aristoteles sofistům vyčítali řadu nedostatků, ale snad nejvíce ze všeho je alarmovala sofistická povznesenost nad realitu. Za excelentní nástroj vytváření kouřové clony zdání si zvolili rétoriku. V umné sebeprezentaci spatřovali záruku zaujetí voličů.
Platón dokázal kultivovanou práci s jazykem vysoko ocenit. Sám byl literárně geniálně nadaný. Jeho dialogy jsou působivé už jenom proto, že je sepsal filosof-básník, který má dar nalézat vysoce expresivní výrazy, živé metafory a lahodící básnické obraty. Více než básníkem však byl filosofem. A filosof je člověk, kterému jde v první řadě o pravdu. Sokrates, Platón i Aristoteles si kladli otázku, jak může fungovat politické společenství občanů, není-li založeno na jejich pravdivém sebepojetí a na pravdivém vnímání jejich vzájemných vztahů. Líbivou rétoriku, která předkládá věci jinak, než jsou, a která slibuje to, co není míněno jako upřímný příslib budoucího naplnění, považovali za nezodpovědnou hru politicky ambiciózních sofistů, která, bude-li „úspěšná“, povede ke společenské katastrofě. Musíme si uvědomit, že termín „politika“ neměl v době zmíněných velkých myslitelů tak zúžený význam, jak ho známe dnes. Dnes chápeme politiku jako oblast z velké části odkotvenou od etiky a přisuzujeme jí mnohem větší autonomii. V helénské době politika etiku alespoň v teorii zahrnovala. Ideálem řecké polis bylo, aby dobrý občan byl zároveň dobrým člověkem a dobrý člověk zase dobrým občanem. Jak však může být člověk ve svých různých rolích dobrým, když se dobro a pravda rozcházejí a místo pravdy zaujme pouhé zdání?
Byli sofisté, učitelé zdánlivé moudrosti, ve své době něčím výjimečným a nezvyklým? Anebo se jen obratně přizpůsobili mezilidské atmosféře, která v tehdejším světě panovala? Je pravděpodobnější říct, že šlo spíše o vysoce vnímavé jedince, jimž bylo jasné, co si jejich doba žádá. Sám Platón přiznává, že většina lidí prožívá své životy v zajetí zdání, od začátku do konce. Výmluvným svědectvím o tom je jeho slavné podobenství o jeskyni, kterým zahajuje sedmou knihu svého velkolepého díla Ústava. 1) Chce jím naznačit, že pokud náš rozum a vůle fungují pouze samospádně, zůstanou zákonitě v zajetí zdánlivostí. Naopak, pokud budeme náš rozum a naši vůli kultivovat, máme šanci, že se promyslíme k realitě v té podobě, která jí je vlastní, a že postavíme naše životy na hodnotách, jež mají objektivní, trvalou platnost a nerozplynou se pod našima nohama v momentě, kdy budeme potřebovat největší oporu.
S. R. Covey nabízí cestu k úspěšnému a efektivnímu životu. Stejně jako výše zmínění filosofové dokáže rozlišovat rovinu zdání a rovinu skutečnosti. Zdánlivý úspěch v mezilidských vztazích spojuje s tzv. etikou osobnosti. Ta se orientuje na různé techniky, které mají navodit četná zdání – zdání vlastních kompetencí, zdání zájmu o druhé, zdání osobních kvalit. Přesně tak k problému přistupovali sofisté. Šlo jim o to vyvolat v druhých určitý dojem v jejich vlastní prospěch, simulovali altruistické postoje s cílem sebeprosazení. Podobná strategie může být úspěšná jen krátkodobě. Jelikož není proveditelné skrývat napořád své sebestředné záměry, nakonec vše praskne a na takových „základech“ vybudované vztahy se zhroutí. 2)
2. Sebepoznání a sebekontrola jako podmínka altruismu
Sofisté byli velmi pragmatičtí lidé. Konkrétní problémy života plně absorbovaly jejich mysl a už jim nezbýval čas na to, aby se jako Sokrates zamysleli nad otázkou „kdo je člověk?“. Popravdě řečeno, ani o to neměli zájem. Sokrates přišel s poselstvím, v jehož směru rozvíjí své dílo i S. R. Covey. Podle Platónova učitele není možné skutečně zodpovědně jednat, aniž bychom si uvedenou otázku položili, pečlivě zvážili a pravdivě zodpověděli. Neboť v souladu s tím, kým jsme, bychom také měli jednat. Jinak se podobáme slepcům, kteří nevědí, kam směřují. Seriózní sebezkoumání a sebezpytování by nás mohlo přivést k pochopení, že každý z nás je svébytným atomem, který se musí postarat především sám o sebe a který ve svém jednání nemůže brát přílišné ohledy na druhé, protože by tím sám trpěl škodu. Nikdo po nikom přece nemůže chtít, aby konal ve svůj vlastní neprospěch, aby se poškozoval. Ale toto sebezpytování a sebezkoumání může také nabrat jiný kurs. Takový, na který je uvedl Sokrates. Pro něj patří druzí lidé určitým způsobem k naší identitě, alespoň v tom smyslu, že se bez jejich dlouhodobé pomoci nemohu stát sebou samým.
Rozhodující je samozřejmě kvalita této pomoci. Je pochopitelné, že musí být vysoká. Ne každý nám dokáže pomoci v tom, abychom lidsky vyzráli. To samé ale platí i v opačném pohledu. Tak jako já očekávám pomoc od druhých lidí, tak i druzí lidé očekávají pomoc ode mne. Kdyby mé očekávání bylo pouze jednostranné, tj. kdybych čekal podporu od druhých, ale sám bych ji odmítal poskytovat, stal bych se postupně parazitem společnosti. Lidé s mentalitou „obětí“, které Covey na svém místě výstižně vykresluje, žijí v iluzi o tom, že mají na opečovávání ze strany druhých permanentní právo. Považují za normální brát a nic nedávat. Soudný člověk však v sobě odhaluje něco jiného. Uvědomuje si, že je neustále odkázán na podpůrné předivo vytvářené společenskou kooperací, a cítí potřebu účastenství na této vzájemné spolupráci. Nechce jen brát, touží také přispět svým vlastním dílem. To s sebou nese jeden zřejmý důsledek. Když jsme hovořili o odkázanosti na druhé v našem vlastním lidském zrání, zmínili jsme se o tom, že nás směrem vzhůru mohou posunout jen lidé určitých kvalit. V zaostření na nás to znamená, že chceme-li budovat dobré, dlouhodobé a vzájemně prospěšné vztahy, nezbývá nám než dbát o naši vlastní kvalitu. Ta tvoří nepostradatelný základ jakéhokoli nenahodilého vztahu, který přispívá k růstu jeho členů.
Jeden z významných příspěvků Sokrata do pokladnice filosofického myšlení spočívá v jeho nové teorii přátelství. Přátelství se může uskutečnit na vícero úrovních a prakticky každý pozitivní vztah mezi lidmi lze za určitou formu přátelství považovat. Možná nám to zní cize, ale Sokrates, Platón i Aristoteles označovali i vztahy mezi občany za přátelské. Také různá sdružení, seskupení, podnikatelské skupiny a firmy spadají v jejich optice pod kategorii přátelství. Jsou si totiž vědomi, že relace budované pouze na pozitivním právu nemají hluboké kořeny a motivují spíše k prosazování vlastních práv než k aktivnímu přispívání ke společnému dílu. Sokrates učil, že opravdové přátelství může být pouze mezi ctnostnými. Ctnost je především etickou zdatností, kvalitou charakteru, třebaže v předsokratovské éře zosobňovala jakoukoli přednost a výjimečnost. Se stejnou vizí přichází i S. R. Covey. Učí, že vztahy mezi lidmi, nejenom ty intimní, rodinné a mezi lidmi sobě blízkými, musejí být postaveny na dobrém charakteru všech stran. To platí i pro vztahy ve firmách, obchodních společnostech a vůbec v jakýchkoli sdruženích, které mají za cíl dosáhnout společným úsilím stanovených výsledků. Proto klade zvláštní důraz na formaci jednoho každého účastníka vztahů. Prvním krokem k úspěchu a efektivitě v individuálním životě, v rodině, v zaměstnání musí být práce na sobě samém. 3) Tento zákon, který Covey nazývá „paradigmatem z nitra ven“, je velmi starý. Ne náhodou Sokrates tolik apeloval na nutnost vnitřní sebevlády a sebekontroly. Bez ní se totiž k druhým budu vztahovat jako k pramenům vlastního prospěchu a užitku, takže je degraduji na pouhé prostředky ke svému sebeuspokojování. Je možné v takové atmosféře nastolit dobré vztahy vzájemnosti? Odpovídat na tuto otázku je zbytečné.
V právě citované poznámce se S. R. Covey zmiňuje o názoru „některých lidí“ o tom, že mít rád druhé předpokládá lásku k sobě samým. Kdo s takovým názorem přichází? Opět je to pradávná filosofická tradice, v níž se s touto myšlenkou můžeme setkat. Aristotelova etika staví do základu úspěšného vztahování se k ostatním lásku k sobě samotnému. Není to protismyslné? Jak lze vybudovat kvalitní vztahy s druhými při současné primární zaměřenosti na sebe samého? Vždyť to zcela odporuje všemu, co jsme doposud řekli. To je ale jenom první dojem. Aristoteles v závislosti na svých velkých učitelích Platónovi a Sokratovi chápe, že povaha lidského jedince není výlučná. Nikdo z nás není bytostí, která tím, čím je, vylučuje ostatní ze sféry svého zájmu. Naopak. Druzí patří ke mně stejně jako já k nim. Proto když pěstuji zájem o mne samého, jsem v tom zároveň veden k pozornosti vůči druhým. Filosofové proto rozlišují dva základní druhy sebelásky – přehnanou, kterou jmenují egoismem, a umírněnou, kterou považují za fundament jakéhokoli zdravého vztahu k odlišnému od sebe. Abych však měl tu „pravou“, tedy nepřehnanou, umírněnou sebelásku, nesmí mi scházet sebekontrola a sebedisciplína. S. R. Covey tedy uplatňuje logiku, která má své kořeny v antickém Řecku a která v běhu věků prokázala svoji platnost, třebaže byla neustále vystavována tlakům různých módních trendů.
Sebevláda je určitou „pevností“. Člověk mající kontrolu sám nad sebou není rozevlátý, nepodléhá měnícím se vlivům okolí. Má své zásady a podle nich jedná i v situacích, které by pragmatika donutily ke změně postoje. Disciplinovaný člověk nepluje po proudu, nenechává se unášet něčím rozdílným od jeho vlastní vůle. Často se s okolnostmi střetává a konfrontuje, protože nemíní uhnout náporu jejich nepřízně. Musel by totiž opustit svoje zásady. Takový střet, konflikt, konfrontace se v jeho případě neodehrává jenom se „situacemi“. Někdy dojde i ke kolizi s druhými lidmi. Zásadoví jedinci dokáží být nepoddajní, a proto se jim může stát, že „narazí“. Svojí stálostí se ale postupně stávají „čitelnými“. Jejich okolí ví, co se od nich dá čekat. Proto jsou důvěryhodní. 4)
3. Posun v pojetí individuality a osobnosti
Sebevláda a sebekontrola není možná bez neustálé vnitřní reference k „pevným bodům“, k zásadám, které jsou trvalé a stálé. Dlouhodobý vztah k nim v člověku generuje pevnost charakteru. Jelikož jde o principy, o nichž, jak S. R.Covey dobře ukázal, musel zásadový jedinec mnoho přemýšlet, nestává se jejich zastánce tvrdohlavým a svéhlavým. Na rozdíl od tvrdohlavých a svévolných lidí dokáže zásadový člověk své jednání vždy zodpovědně obhájit. Není ho možné zaměňovat s pouhou „individualitou“. Často se říká, že dvě „individuality“ či „osobnosti“ na sebe narážejí a že to mezi nimi „skřípe“, poněvadž jsou vnitřně vyhraněni a jejich profily jsou neslučitelné. Kordy jsou taseny, když už se jenom vidí. Moderní pojem individuality a osobnosti prodělal určitý vývoj a odklonil se v něm od pojetí, které bylo typické pro antiku anebo pro středověk. Individualita a osobnost antiky či středověku byla vnímána jako hodnota jedince, který svým osobitým způsobem asimiloval nadindividuální, obecné a tedy pro všechny platné principy a normy jednání a smýšlení. Renesance znamenala v tomto směru výrazný zlom. Individualita a osobnost začaly být chápány jako něco zvláštního, partikulárního, nesdělitelného a originálního. Kdo se odchýlil od toho, co bylo uznáváno za obecně platné, a prokázal přitom neběžnou zdatnost, naplnil nová kritéria individuality. Protože lze ale obhajovat před druhými jen to, co zavazuje i je, došlo zároveň k poklesu zodpovědnosti. 5) Dnes se hovoří o právu na osobitý projev, jímž se omlouvá lecjaké nekonformní chování, které je v nesouladu s principy základní slušnosti. S. R. Covey sice svým čtenářům staví před oči cíl naprosté výjimečnosti, pro výstřední moderní chápání individuality a osobnosti ale porozumění nemá. Na tom není nic překvapivého. Jedinec vyznávající jen svoji „odlišnost“ jede jen „na vlastní triko“ a nedá se od něj čekat, že by se zapojil do takové spolupráce s ostatními, která by od něj požadovala podřízenost vlastního rozmaru nadosobnímu účelu.
Jak mohou druzí lidé těžit z toho, že mám svoji vyhraněnou vnitřní integritu? Jenom tím, že se na mne mohou spolehnout? Už to je samozřejmě hodně. Je zde ale ještě něco navíc. S. R. Covey to vyjadřuje jasně, když tvrdí: „Integrita znamená nedopouštět se klamavé, záludné a podlé komunikace urážející důstojnost druhých lidí“. 6) Vědomí důstojnosti člověka má pro S. R.Coveye centrální důležitost. Také o důstojnosti člověka se dnes poměrně často mluví. Jsme zvyklí vznášet požadavky na „důstojné zacházení“, na „důstojné pracovní podmínky“, na „důstojné bydlení“ či dokonce na „důstojnou smrt“. Desátý článek Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky, obsahuje rovněž podobný poukaz: „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Zeptáme-li se ale sami sebe, co vlastně ona důstojnost je, patrně upadneme do nemalých rozpaků. Není snad pojem důstojnosti natolik vágní, že si pod ním lze jen těžko představit něco konkrétního? Není pouze výstražným znamením na způsob dopravní značky, která nás upozorňuje, abychom ve vztahu k druhým „ubrali plyn“ a dali též prostor jejich nárokům? Kdybychom si s dešifrací tohoto pojmu dali patřičnou práci, zjistili bychom, že spadá do oblasti etické. Mít důstojnost znamená vlastnit určitou eticky relevantní kvalitu. To se ovšem nezdá být příliš velkou výhrou. Etika je v myslích našich současníků něco jako soubor pravidel jednání, která jen stěží mohou uplatňovat nárok na jistotu a obecnost. V oblasti mravů přece panuje obrovská různorodost, a kdo ji nevítá, ten zaspal dobu. Na kázání o univerzální etice už dnes nikdo není zvědavý. Dostanete-li se v diskusi na toto téma, většinou se dost rychle skončí konstatací, že každý dospělý jedinec má svoji vlastní zodpovědnost a není třeba poměřovat jeho jednání nějakými obecně platnými zásadami. Život je zkrátka složitý a rozmanitý a jen úzkoprsí lidé se křečovitě drží pravidel, která považují za stálá a neměnná.
Naznačená mentalita je nám dobře známá. Možná nám není zase až tak cizí. Etický relativismus působí na první pohled přijatelně – respektuje nepředvídatelnou dynamiku života, která s sebou přináší stále nové a nové situace. Problém ale leží v tom, že relativismus připouští platnost zcela opačných zásad. Preferujete ve vašem životě křesťanskou etiku? Cítíte se zavázáni bezpodmínečným respektem k životu člověka, takže byste například nikdy nešli na potrat a ani byste ho nikomu nedoporučili? To je vaše věc, opáčí relativista, moje preference jsou jiné. Já potrat schvaluji a nevidím v něm sebemenší problém. Anebo si nedokážete představit, že byste někdy mohli obejít zákon ve svůj vlastní prospěch? Co když se vám naskytne příležitost zpronevěřit peníze a to za natolik příznivých okolností, že si můžete být jisti beztrestností? Ani v takovém případě neustoupíte od vašeho křečovitého přesvědčení, podle něhož je třeba vždy být poctivým? Relativistický pragmatik vám vzkazuje: Dělejte, jak myslíte. Já bych naopak takové příležitosti bez váhání využil.
Etický relativista a vyznavač univerzálně platných mravních norem se v určitých životních situacích zachovají zcela odlišně. Co má tento náš výklad společného s lidskou důstojností, o níž S. R.Covey mluví v souvislosti s integritou a zásadovostí? Je-li důstojnost etickou kategorií a označuje-li výsostnost lidské bytosti, které z titulu jejího lidství náleží nedotknutelnost, pak je zřejmé, že nám sem nezásadový relativismus vnáší poněkud ožehavý problém. To lze pochopit snadno na příkladu, který je každému srozumitelný. Po brutálním šoku druhé světové války se začalo diskutovat o tzv. všeobecných lidských právech. V roce 1948 byla také podepsána mezinárodní deklarace všeobecných práv člověka. Proč k něčemu takovému vůbec došlo? Dějiny lidstva jsou jistě posety velkými zločiny, ale kumulace neslýchaných zvěrstev během druhé světové války byla natolik velká, že na to bylo třeba nějak prevenčně reagovat. Signatáři uvedené deklarace svým podpisem stvrdili své přesvědčení o tom, že každý člověk má nezávisle na svém sociálním postavení, rase, náboženském vyznání apod. určitá nezadatelná a nezcizitelná práva, že má nárok na určitý druh zacházení a že mu určité věci nesmějí být beztrestně učiněny. V pozadí tohoto přesvědčení stojí vědomí naprosté zvláštnosti, výjimečnosti a vysokého bytostného statusu člověka. Člověk je má nedotknutelnou hodnotu, zasluhuje bezpodmínečný respekt. Pro etického relativistu není něco takového vůbec přijatelné. Relativismus totiž neguje jakoukoli neměnnou, vždy a všude respektu hodnou kvalitu. Relativisté se sice slovně přiznávají k všeobecným lidským právům, někdy dokonce patří k jejich horlivým obráncům a závratně plodným množitelům, nicméně jejich rezignace na schopnost univerzálního, jistého, pravdivého a nutného poznání z jejich angažovaného humanismu činí prázdnou verbální frašku. S. R. Covey je v dané záležitosti mnohem obezřetnější a hlavně konzistentnější. Ihned na počátku svých výkladů poukazuje na existenci neměnných a obecných principů, v jejichž světle si může bez logických lapsů a kotrmelců dovolit hovořit o lidské důstojnosti.
POZNÁMKY:
1. Srov. PLATÓN, Ústava, 514 A -517 E.
2. „Podíváme-li se pozorně, zjistíme, že krajina před námi, kam směřujeme, je zaplněna troskami rozbitých mezilidských vztahů těch, kteří se o to pokusili. Pokoušeli se „seskočit“ do krajiny efektivních vztahů, aniž dosáhli potřebné zralosti a pevnosti charakteru, které by jim umožnily udržovat je a rozvíjet. Zkratky na cestě k veřejným vítězstvím a efektivním vztahům vzájemnosti neexistují. Nemůžeme vytvářet úspěšné vztahy s jinými lidmi, pokud jsme pro to neudělali vše potřebné na úrovni sebe samých…Nejdůležitější pro každý vztah není to, co říkáme nebo děláme, ale to, jací jsme. Jestliže naše slova a činy nevycházejí z našeho charakteru (nejsou projevem etiky charakteru), ale jsou výsledkem uplatňování povrchních technik mezilidských vztahů (etika osobnosti), druzí lidé tuto dvojakost vycítí. Důsledek je zřejmý – nedokážeme vytvořit a udržet nezbytné základní předpoklady pro vztahy efektivní vzájemnosti (S. R.COVEY, 7 návyků skutečně efektivních lidí, 2.vydání,Management Press, Praha 2012, s. 179-181).
3. „Posun paradigmatu, o němž hovoříme, je velmi dramatický a fundamentální. Hladkému fungování společenských interakcí, do nichž vstupujeme, se můžeme snažit napomáhat využitím technik a dovedností etiky osobnosti. Riskujeme ale, že se to negativně odrazí na našem charakteru. Nemůžeme sklízet plody, aniž bychom věděli, z čeho vyrůstají. Princip následnosti jasně říká: Nejprve musíme dosáhnout soukromého vítězství, abychom mohli usilovat o veřejné vítězství. Schopnost sebepoznání, sebekontroly a sebekázně představuje základní předpoklady vytváření dobrých vztahů s jinými lidmi. Někteří lidé tvrdí, že k tomu, abychom mohli mít rádi jiné lidi, se musíme nejdříve naučit mít rádi sami sebe. Myslím, že na tom něco je. Je ale obtížné – s výjimkou umělého povzbuzování, krátkodobě a povrchně – mít rád sám sebe, pokud neznáme sami sebe, nedokážeme se kontrolovat, nedokážeme poručit sami sobě. Skutečná sebeúcta pramení z ovládnutí vlastního já, ze skutečné nezávislosti. Na to se zaměřují návyky 1, 2 a 3 – výsledkem jejich úspěšného osvojení je nezávislost. Pro vzájemnost se mohou rozhodnout pouze lidé, kteří dosáhli skutečné nezávislosti. Pokud nechceme být skutečně nezávislými, je pošetilé pokoušet se získat a rozvíjet schopnost jednat s lidmi“ (tamtéž, s. 180).
4. „Integrita v prostředí vztahů vzájemnosti znamená jednat s každým podle stejných zásad. Pokud to budete dělat, lidé vám budou důvěřovat. Z počátku se jim sice možná nebude zamlouvat vaše upřímnost a s ní spojené „konfrontační“ jednání, které taková integrita s sebou nese. Jít do konfliktu vyžaduje odvahu a mnoho lidí raději volí cestu nejmenšího odporu, bagatelizování problémů, kritizování, zrazování důvěry, pomlouvání jiných v jejich nepřítomnosti. Z dlouhodobého hlediska si ale získáte důvěru a respekt lidí tím, že s nimi budete jednat otevřeně, čestně, laskavě a ohleduplně. Záleží vám na nich – tolik, že jste ochotni kvůli tomu jít do konfliktu. Říká se, že mít důvěru druhých je víc než mít jejich lásku. Jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska mít důvěru druhých znamená mít rovněž jejich lásku“ (tamtéž, s. 190).
5. „Další formou bezbožnosti, kterou musíme prozkoumat, je bezbožnost vůči lidem, obecně označovaná jako ztráta úcty k individualitě. Pro tyto úvahy ovšem nepovažuji slovo individualita za šťastné, protože naznačuje odtržení či separaci – pod jejím jménem lze páchat i zločiny. Přesnějším označením by byl pojem osobnosti, protože rozpoznává neredukovatelný charakter v každé osobě a zároveň dává prostor ideji společenství…individualita může být prázdnou výstředností, ba i zvráceností. Individualismus konotuje nezodpovědnost a přímo vyzývá k sobectví…V kontrastu s tím je osobnost malou privátní oblastí osobitosti, v níž si člověk zároveň uvědomuje svůj vztah k jak k transcendentní, tak k živoucí komunitě. Je svébytnou nádobou, ale nese v sobě část univerzální mysli“ (Richard M. WEAVER, Ideje mají následky, Občanský Institut, Praha 2011, s. 162).
6. Tamtéž, s. 190.