Je teologie vědou?
Václav Wolf
Dodnes po dlouhá staletí tane na mysli přemýšlivých lidí Tertuliánova otázka: „ Co mají společného Athény s Jeruzalémem?“ Pod touto známou metaforou je vyjádřen problém, zda má přirozené myšlení nějaký vztah ke světu víry. Jinými slovy, jaký je vztah údajně helénistického myšlení reprezentovaného filosofií, k myšlení údajně semitskému, reprezentovanému biblí. Tímto tématem se po tři dny koncem února 2016 zabývali účastníci mezinárodního filosofického sympozia pořádaného v benediktinském klášteře městečka Niederaltaich poblíž Pasova.
Že si mají filosofie s teologií navzájem co říci, naznačuje skutečnost, že filosoficky i teologicky centrální veličina, kterou je Bůh, má v řeckém textu Aristotela a Mojžíšovy bible společný název ´ho ón´. Tímto duchem vzájemného propojení je nesena scholastická filosofie a teologie, jejímž odkazem je podle prof. Honefeldera dnešní novoscholastika v novotomistickém hávu. Spolupráce filosofického a teologického vědního oboru je realizována tím, že filosofie poskytuje pojmově přesnou terminologii a metodu spočívající na principech formální logiky. Naopak teologie přináší obsah garantovaný autoritou Boha a katolické církve.
Zde se však jeví dosti závažný problém. Když se před lety projednávala na senátu Univerzity Karlovy otázka reinkorporace teologických fakult do rámce univerzity, vyjádřil v diskusi jeden z účastníků zasedání názor, zda je vůbec vhodné, aby byly součástí veřejnoprávní univerzity teologické instituce, které se profesionálně zabývají záležitostmi s pochybnou vědeckostí. V rozpravě na toto téma pak byl vysloven i názor, že teologie nebude vědním oborem tak dlouho, dokud na ni nebude možno aplikovat verifikační podmínky platné pro přírodní vědy, tzn. zkušenostně a laboratorně ověřit platnost teologických výroků. Tehdy se další účastník diskuse ironicky optal, zda bude pro potvrzení vědeckosti teologie nutné dát laboratorně prozkoumat vzorek Boží podstaty.
Zastánci scholastické filosofie na otázky po vědeckosti teologie odpovídají pochopitelně kladně. V rámci své argumentace odpovídají protiotázkou: „Co ale je vůbec věda?“ Standardní výměr vědy jako takové zní, že vědu tvoří soubor poznatků z určitého oboru ve vzájemných souvislostech. Za vědeckou bývá považována metoda, která vede k jistému závěru. Může být technického nebo logického typu s induktivním nebo deduktivním postupem. Metoda technického typu, aplikovaná zejména v přírodovědeckém světě, užívá vnějšího pozorování a opakovatelných experimentů. Logický metodický typ, vyskytující se především v humanitních oborech, pracuje s analytickými a syntetickými úsudky, vrcholícími vnitřním rozumovým vhledem (insight, evidence).
Scholastičtí filosofové obecně konstatují, že uvedené podmínky vědeckosti teologie jednoznačně splňuje. Od dob Aristotelových se za vědecké obecně považují sylogismy, které splňují následující kritéria: Obě premisy (maior-minor) musejí být dokazatelné anebo se musí jednat o principy první (apriorní). Premisy nesmějí být obsaženy v konkluzi ani konkluze v premisách, aby nedošlo ke stavu ´circulus vitiosus´. Premisy musejí být jistější než konkluze, jejich validita musí být nutná. Nesmějí obsahovat pouhá mínění. Co do průkaznosti mají v sylogismech přednost propozice afirmativní před negativními, univerzální před partikulárními, direktní před redukcí ad absurdum.
V celosvětovém měřítku nejsou však požadavky validity sylogismů podle Aristotela a podle od něho odvozených filosofických struktur jedinou možností. Existují totiž též filosoficko-teologické soustavy odlišné od aristotelských. Takovým příkladem mohou být názory filosofů indických v minulosti i v současnosti. Specifikem filosofického směru Nyáya (založeného Aksapádem Gótamou ve 2. stol. př. Kr.) je zpochybňování principu kontradikce. Podle této školy může být zdrojem bytí i nebytí. Indické filosofické směry se též od západních liší v oblasti logiky. Pro zápaďany je směrodatné trojčlenné schéma sylogismu: premisa horní – premisa dolní – konkluze. Pro Indy je toto schéma pětičlenné: 1. teze (pratijňa) – 2. zdůvodnění (hetu) – 3. srovnání (nidaršana) – 4. aplikace (upanaya) – 5. závěr (nigamana). Postup indických argumentací je na rozdíl od argumentací západních spíše induktivní než deduktivní.
Katolická teologie však tradičně užívá scholastickou filosofickou logiku ke struktuře sylogismu a metafyziku k obsahu úsudku. Tím přicházíme k důležitému zjištění, že teologie je vybudována na platformě ´filosofie bytí´. Křesťanské věroučné a morální pravdy sice vycházejí z biblických a patristických zdrojů, rozmístění náboženských pravd v těchto pramenech má však spíše podobu mozaiky než systému. I sebejednodušší mluva předpokládá přítomnost základních logických struktur. To se týká tedy i nadpozemsky hlubokých, ale lidsky prostých biblických výpovědí. Má-li z nich však vzniknout nějaké Krédo, je k tomu potřebná součinnost ontologických termínů a schémat: Bytí, bytnost, osoba, podstata, akcidenty, analogie, příčinnost, cíl, vztah poznání, stvoření, vědomí, možnost, skutečnost, látka, tvar, rozdílnost, soud, úsudek, čas, věčnost, nekonečnost, existence, duch, duše, hmota, pravda, dobro atd.
Má-li se ovšem lidský intelekt vyšvihnout nad pozemské skutečnosti, nestačí k tomu pouze filosofické disciplíny. Zde se jeví jako nutná skupina disciplín teologických, opírající se o nadpřirozenou spolupráci věčného Boha. Na újmu vědeckosti teologie není skutečnost, že předmětem této vědy jsou též články víry, které nejsou samy o sobě zřejmé. K tomu je třeba dodat, že vnitřní zřejmost v těchto případech nahrazuje zřejmost vnější, spočívající ve výpovědi věrohodného svědka, v tomto případě samého neomylného Boha. Nelze ani tvrdit, že teologie není vědou, protože nemá žádný praktický cíl. Opakem je pravda, neboť teologie na rozdíl od dočasně prospěšných věd pozemských ukazuje bezpečnou cestu k definitivnímu cíli každé lidské bytosti ve vyšším způsobu života.
Proti námitkám o neužitečnosti teologie uváděl profesor pražské univerzity Rodrigo Arriaga (1592-1667) ve svých Teologických disputacích názor, že teologie je jediná věda, která překračuje spolu s oslaveným lidstvem práh věčnosti. Můžeme však již dnes poodhalit způsob, kterým probíhá vědecká výměna teologických poznatků účastníků věčného života? Odpověď na tuto otázku komplikuje okolnost, že svatí ve věčné blaženosti Boha již bezprostředně nazírají. Co by tedy ještě mohlo být tématem eventuální teologické diskuse (discursus theologicus scientificus) o Boží podstatě a jeho vlastnostech? Podobná komplikace se týká i ostatních pozemských článků víry. Co je možno ještě dodat k obsahu dnešních věroučných článků v nebeském stadiu lidské existence, kde je všechno zřejmé na základě bezprostředního patření anebo na základě Bohem vlitých poznatků (per species inditas)?
Arriaga uznává, že je obtížné vyjadřovat se pozemsky o věcech nadpozemských. Přesto však uvádí diskusi, kterou na toto téma měli Kajetán (+1534), Vásquez (+1604), Tanner (+1632), Báňez (+1604) a Granadus (+1624). Diskuse naznačila směr úvah vedoucích k částečnému vyjasnění „nebeské teologie“: Že je přitom nutné zvážit některé další okolnosti. Pokud jde o poznávání Boha a ostatních věroučných článků, pak i v rámci oblažujícího patření světlem slávy (lumen gloriae) na Boží trojjedinou podstatu a v síle vlitého poznání mohou zůstávat některé skutečnosti neobjasněné, a tak poskytovat prostor pro další diskuse. Jako např. současní nebešťané podle Mk 13,32 neznají dnes pozemský den soudu. K tomu je třeba též dodat, že bezprostřední patření na Boha a bezprostřední poznání nadpozemských skutečností má své stupně a nestejnou intenzitu, podobně jako je v pozemských poznávacích procesech rozdíl mezi poznáním (cognitio) a plným pochopením (comprehensio). Též je záhodno vzít v úvahu, že Bůh je nevyčerpatelným jsoucnem a nevyčerpatelná je i jeho činnost. Není tedy nutné se v poznání omezovat na pozemský výčet těchto skutečností. Počet dalších a dalších kombinací poznaných teologických faktů mezi sebou i vzhledem k nepoznaným je neomezený. Koneckonců ani pro démonické bytosti a navěky zavržené lidské subjekty není brána poznání zcela uzavřena. Nadpřirozené prostředky sice k dispozici nemají, ale zůstává již do značné míry přirozená usuzovací schopnost.
Harmonické soužití filosofie s teologií začalo však již od 14. století prožívat větší či menší otřesy. Rozvíjejí se partikulární vědní obory, individualistické trendy působí oslabení smyslu pro celkovou univerzalitu. Scholastická filosofie jakožto trvale platná nauka (filosofia perenis) začala být považována za překážku svobodného bádání. Důsledky tohoto rozpadu jednoty prožíváme dodnes. Oproti podstatné neměnnosti filosofických axiomat (bytí, esse) vystupují různé formy dějinné filosofie (Geschichtsphilosophie), které zdůrazňují proměnlivost (dění, fieri) filosofických výroků v závislosti na vnějších okolnostech (Zeitbedigtheit). Toto samo o sobě nedokazatelné stanovisko dějinnosti, které se opírá spíše jen o některé skutečnosti psychologického rázu, je přijatelné pro apriorní směry idealistické (I. Kant, 1724-1804) nebo materialistické (K. Marx, 1818-1883). Dějinnost se svými relativizujícími důsledky není však použitelná v rámci katolické teologie, neboť ta předpokládá podstatnou neměnnost závazné nauky. Negativně hodnotící závěry se vztahují i na některé další filosofické směry moderní doby. Týká se to zejména směrů závislých na tzv. německém idealismu (J. G. Fichte,1762-1814, F. Schelling, 1775-1854, G. W. F. Hegel, 1770-1831), podle něhož není východiskem poznávacích procesů poznávaný objekt, ale poznávající subjekt. Dále sem patří různá filosofická odvětví označovaná jako transcendentální, kde noetické prvky sice převažují nad ontologickými, avšak kde poznání samo přesahuje přirozené schopnosti subjektu a je rozumu dáno. Nad těmito směry se navíc vznáší hrozivý otazník v podobě panteismu. viz např. Hegelovu triádu, podle níž celý svět je neosobním, vyvíjejícím se duchovým principem (Geist), který je trojího druhu: duch subjektivní lidského jedince, duch objektivní (právo, mravnost, stát), duch absolutní (umění, náboženství, filosofie).
Principiálně s Bohem nepočítá ani filosofie fenomenologická (od ´fainomenon´ = jev). Předmětem filosofie mohou podle fenomenologického předpokladu být pouze jsoucna, která se jeví. Pokud jde o Boha, mohlo by být za jeho projevení považováno jeho nadpřirozené zjevení ve smyslu revelace anebo jeho přirozené zjevení ve stvořitelském díle. Avšak ve fenomenologických směrech se jedná o projevy věcí lidským smyslům. A Bůh se právě smyslům nejeví a ani jevit nemůže, protože jeho podstata v sobě neobsahuje nic hmotného (Ex 33,20; Jan 1,18).
Problematičnost použití filosofie v katolické teologii se týká i tzv. strukturalismu. Jak již název naznačuje, zaměřuje se tento směr na souhrn vztahů mezi prvky určitého systému. V počátečním období byly předmětem zájmu strukturalistů prvky souborů jazykových, antropologických a sociologických. Zde byla známa jména jako Wilhelm von Humboldt, Claude Lévi-Strauss, Ferdinand de Saussure. V 1. polovině 20. století se strukturalismus uhnízdil i ve filosofii prostřednictvím fyziky a matematiky. Jak je to s entitami mikrofyzikálního světa? Lze tam mluvit o identitě a individualitě? V diskusi vystupují H. Poincaré, S. French, S. Psillos, F. P. Ramsey, J. Worral aj. Spor je omezen dvěma krajnostmi: 1. Individualita neexistuje.(Vše je jen vnitřní struktura). 2. Všechna jsoucna jsou individuální. (Žádné vnitřní prvky neexistují). Od r. 1960 se datuje nástup tzv. post-strukturalismu se jmény J. Derrida, J. F. Lyotard, M. Foucault. Omezenost poznání začíná zde být kupodivu pozitivně hodnocena. Mez (limit) poznatku má údajně tutéž hodnotu jako jádro (core) poznatku. Důsledky těchto názorů jsou však děsivé: Pluralita pravdy, dekompozice lidské psychiky, obecná skepse.
Dalším současným filosofickým směrem, který si zaslouží ohodnocení ve vztahu k teologii, je analytická filosofie. Tento proud vznikl při řešení filosofických problémů v matematice a je spojen se jmény: Gottlob Frege (1848-1925), Bertrand Russell (1872-1970), Rudolf Carnap (1891-1970), Ludwig Wittgenstein (1889-1951), Willard Quine (1908-2000). K hlavním zásadám zde patří zkušenostní způsob poznávání, dodržování norem formální logiky, precizní jazyk. Nebylo by na škodu, kdyby tyto požadavky analytické filosofie byly aplikovány i na metody teologické práce. Jako příklad může posloužit J. M. Bocheński a jeho použití matematické logiky v teologické oblasti. Zájem o problematiku Boží existence ze strany L. Wittgensteina naznačuje, že halasně analytiky dříve proklamovaná teze o bezobsažnosti pojmu Boha není dnes již příliš aktuální. Požadavek analytiků, že vědecké poznání má mít zkušenostní formu, je v teologickém světě realizovatelný uváděním náboženských zásad do každodenního života.
Na teologické problémy je aplikovatelná tzv. Anerkennungstheorie Edwarda Arense (nar. 1953), podle níž je pro vznik společenství nutné svolení všech zúčastněných stran ke komunikaci. Tato oboustranná svobodná ochota ke komunikaci je podle Arense konstitutivním prvkem v náboženském vztahu mezi člověkem a Bohem. Přitom zde mají být přijímány pouze takové poznatky, o nichž nelze pochybovat.
Pragmatismu dával přednost William James (1842-1910) s Charlesem S. Peircem (1839-1914) a Johnem Deweym (1859-1962). Pragmatismus (od ´pragma´ = věc, čin) obecně tvrdí, že člověk není především bytost myslící, ale bytost jednající. Proto je třeba při verifikaci věci nebo jevu přihlížet též ke konkrétním potřebám lidí. W. James ve své eseji „The Will to Believe“ (Vůle k víře) vyvrací „agnostický imperativ“ poukazem na prázdnotu nenáboženských postojů.
V přehledu vzájemných vztahů filosofie a teologie nesmí chybět vztah tzv. procesuální filosofie k teologii. Původcem tohoto filosofického směru je Alfred N. Whitehead (1861-1947), jenž své názory zveřejnil v dílech „Principia Mathematica“ (1910) a „Proces a realita“ (1929). Základní prvkem stavebnice světa není podle něho statická podstata, ale dynamická událost (the event). Světový celek je podle Whiteheada sítí navzájem propletených událostí. Součástí tohoto propletence je údajně i Bůh, u kterého se rozlišuje jeho prvotní přirozenost (primordial nature, bez přihlédnutí k začlenění do vesmírného celku) a následná přirozenost (consequent nature, ve spojení se všemi ostatními událostmi). Vzhledem k tomuto postavení Boha ve světě je možno podle Whiteheada tvrdit, že Bůh stvořil svět i že svět stvořil Boha. Někteří protestantští teologové (J. Cobb, N. Pittenger aj.) považují tuto koncepci Boha jako součásti světa za přípustnou. Pro katolickou teologii jsou však tyto a podobné názory z věroučných důvodů nepřijatelné.
Někteří zastánci logického pozitivismu (Karl Popper, Sven Hansson) vypracovali přehled norem pro vědeckost odborných tvrzení. Podle nich se dělí odborné výroky na vědecké (science), nevědecké (non-science) a pseudovědecké (pseudo-science). Název „pseudověda“ uvedl do vědeckého světa r. 1796 historik James Pettit Andrew. Za pseudovědecké je podle něho třeba považovat odborné propozice, které si osvojují právo na vědeckost, ač vědecké nejsou. Od pseudovědeckých výpovědí se liší výpovědi nevědecké, které vědeckou hodnotu nemají, ale také si ji nepřisuzují. Nejzávažnější je zde tedy protiklad mezi vědeckými a pseudovědeckými výroky. Je proto třeba k odlišení vědy od pseudovědy nalézt spolehlivé kritérium. Rozlišení mezi vědou a pavědou je důležité pro objektivní ohodnocení odborných publikací, chrání nositele pravé vědy, zamezuje chybnou výchovu vědeckého dorostu, brání šíření tělesných a duševních škod v celé populaci. Odhalování nevědeckosti se má dít nestranně, v celém rozsahu a ve prospěch celku. Rozlišování vědy od pavědy usnadňují některé negativní známky: Neochota respektovat odborné autority, nereagování na očividné argumenty, vyhýbání se kontrolám, nedbání na upozornění.
Jistě je důležité provést všechny verifikační možnosti. Hansson je však toho názoru, že k odhalení pravdivosti může někdy přispět i pokus o falzifikaci zkoumaného jednání. Nezdar falzifikace je pak jasnou známkou vědecké validity zkoumaného jevu.
Závěrem je možno konstatovat, že minulé i současné propojení teologie s filosofickými disciplínami dává možnost považovat teologii za vědecký obor. Současně s tím vyvstává aktuální otázka, zda je vědeckost teologii skutečně ku prospěchu, máme-li vzít v úvahu též kerygmatické poslání teologie. Stojí za zamyšlení postoj současného ruského filosofa Fjodora Ivanoviče Girenoka (nar. 1948), profesora Moskevské univerzity, který ve svém díle „Metafyzika pata“ právě toto vytýká dnešní euroamerické civilizaci. Racionalizace a relativizace všech hodnot je podle Girenoka svědectvím o novopohanském charakteru západního světa, kde se věří spíše jen pověrám a sobě samému. Vybřednout z tohoto marasmu je podle něho možné jen nastolením „archeoavantgardy“, tedy obnovit tradice z minulosti a promítnout je do budoucnosti.
Prof. ThDr. Václav Wolf Praha, 11. března 2016
Ústav dějin UK Praha