Na okraj Amoris laetitiae
Andreas Laun
Salcburský světící biskup Laun je profesorem morální teologie a autorem mnoha morálně teologických knih. Vždy zdůrazňuje, že každý křesťan musí své svědomí utvářet dle učení Církve a jejího učitelského úřadu.
Vystoupili čtyři kardinálové a zveřejnili své dotazy k papežskému listu Amoris lætitia. Tím vyvolali prudké diskuse. Biskup Laun přistupuje k vyhrocené situaci se starostí o jednotu Církve. Ve svém shrnutí nenapadá žádnou ze zúčastněných stran, ale volá po křesťanské kultuře diskuse, která se zříká nevěcných útoků. Na jedné straně požaduje právo na argumenty, aniž by vše skončilo v nečinnosti, a na druhé straně připomíná povinnost svědomí řídit se v hledání spravedlnosti učením Církve.
V rozhovoru s jedním belgickým časopisem popsal papež František takřka idylicky způsob rokování účastníků synody: Každý mohl říci, co si myslel, bez obavy, že by byl odsouzen. Všichni zaujali postoj naslouchání, aniž by odsuzovali. A potom se bratrsky diskutovalo ve skupinách. Je rozdíl bratrsky diskutovat a něco jiného již od počátku odsuzovat. Panovala velká svoboda k vyjadřování. A to je krásné.
Starostlivé otázky k Amoris lætitia
Ano, je to skutečně krásné, ale zdá se, že mnozí asi tohoto ducha synody rychle opustili. Neboť když někteří zasloužilí a věci znalí kardinálové projevili uctivé a znepokojené otázky k Amoris lætitia, hrozil jim najednou jiný kardinál „sesazením“, a opět jiný na nich chtěl, aby se vyzpovídali, protože patrně považoval položení těchto otázek za hříšné. Tito pánové zřejmě nepomysleli na škody na pověsti Církve, které takové sice zesměšňující, ale též i autoritativní způsoby chování způsobily.
Potřebujeme důkaz
Ne, ne, pravý duch katolické Církve je zcela jiný! O Mikuláši z Flüe se vypráví, jak se ho jednou ptali, co by se mělo považovat za největší dar Boha člověku, a on odvětil: Rozum! To vyplývá i ze sv. Tomáše Akvinského. Nerozlučitelně spjaté s rozumem jsou diskuse a důkaz! Každý, kdo zažil určité diskuse, ví, že i nejlepší důkazy se mohou roztříštit o zeď z hlouposti, a především ze zatvrzení. Příklady k tomu vypráví mezi jiným Janovo evangelium: Ať Kristus odpovídal a argumentoval, jak chtěl trefně, nemohl nahlodat ani prorazit zatvrzelost svých protivníků.
A přece či úplně správně platí: Potřebujeme důkaz, potřebujeme argument, přednesený láskyplně a trpělivě, protože bez něj se vše dostává do stagnace. Je možné vznášet i tvrdé argumenty? Ano, ale takový argument přitom nemá zničit diskutujícího, ale jen jeho omyl, má upevnit to správné v jeho pozici a nemá protivníka jen zostudit. Při tom všem mohou nastoupit také emoce, pokud se nedostanou příliš „vysoko“, aby znemožnily další rozhovor, či nejsou vzaty zpět vzájemným prominutím.
Hledání pravdy nahrazují „hesla“
Vedoucí a nosnou silou pro setkání je na jedné straně láska, na druhé pak bezpodmínečná láska k pravdě, která je právě tak kritická k sobě samému, jako proti jinému názoru. Velkým nešvarem naší doby jsou pseudoargumenty, které ani nejsou předsudky, ale skutečná „hesla“, jež chtějí jen udeřit, a jinak jsou odolná proti každé diferenciaci a kritickému zkoumání. Používají je ideologické skupiny pro politické cíle. S hledáním pravdy nemají nic společného.
Nálepka nacismu nabývá absurdní podoby
Právě tak často používanou a účinnou zbraní tohoto druhu, která je používaná především v mainstreamových diskusích, je tzv. nálepka nacismu. Používá se jako tvrzení, že ten, kdo smýšlí jinak, je nacista, myslí jako nacista a zastává typické nacistické názory, takže je nemožné jej přijmout jako partnera k rozhovoru. Naopak, názory takových netvorů není možné tolerovat, ačkoli ctnost tolerance se jinak všude a vždy hlásá jako nová kardinální ctnost. Mlátí se s ní jako s obuškem.
Jakkoli to zní absurdně, dá se tato nálepka dokonce použít i k obhajobě skutečné nacistické a komunistické ideologie, která stále žije v dnešní údajně právně uspořádané Evropě: Odpůrce potratů nazýváme nacisty a fašisty a přitom ignorujeme, že právě nacisté vytvořili programy pro zmenšování a pokud možno k vymýcení slovanských národů právě skrze potraty!
A zatímco pochopitelně odsuzujeme všemocnost führera a jeho strany, tak obhajujeme všemocnost státu, který se pokouší zavést většinu nesmyslů jako genderovou filosofii a potrat jako součást lidských práv!
Opačně smýšlející lidé jsou vytěsňováni
Variantou této pakultury je hrobové mlčení, vytěsňování druhých. Je obzvláště nebezpečné, protože se zdánlivě projevuje jako mírumilovné a dokonce křesťanské, a zároveň je účinné. Dříve existovala klatba. Dnes své domnělé protivníky znemožňujeme společensky, nemluvíme s nimi a neodpovídáme jim, když kladou nepohodlné otázky. Hledíme na ně, jako by neexistovali. Bohužel musím konstatovat, že tento druh diskriminace je dost rozšířen i v kruzích Církve, neboť její hříšnost nebije do očí.
Nálepka svědomí ospravedlňuje hřích
V nábožensky raženém prostředí existuje protějšek k nacistické nálepce, který bychom mohli nazvat nálepkou svědomí. Ta se nepoužívá k potření někoho, ale k tomu, aby člověk, ať činí nebo koná cokoli, vypadal vždy mravně dobře ve světle, které nemůže být zatemněno nebo dokonce zhasnuto jakýmkoli nárokem na pravdu.