Fiktivní filosofické rozhovory o nefiktivních problémech  Část 1.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

1. I ty jsi filosof!

N: Kdysi jsem se o filosofii zajímal a přečetl jsem i pár filosofických knih. Zájem o tento obor však u mě brzy opadl. Čím dál silněji jsem vnímal, že ze mě filosof nikdy nebude. Proto jsem svoji pozornost obrátil k něčemu jinému.

F: Přesto jsi filosofem být nepřestal. Při četbě filosofické literatury jsi možná narazil na názor, podle něhož je každý svým způsobem filosofem. To platí i pro tebe. Filosofii nemůžeš opustit jako třeba matematiku či chemii.

N: Ne. To slyším poprvé. Já a filosof? To je opravdu legrační! Vždyť jsem ti právě přiznal, že o filosofii nevím prakticky nic. To, co jsem o ní před lety četl, se již z mé paměti zcela vytratilo. Pokud vím, běžný člověk jako já filosofuje leda tak u piva. Když alkohol odstraní zábrany, je snadné pustit se do rozumování o všem, co je zrovna námětem rozhovoru. V tomto smyslu je asi každý tak trochu filosofem. Ale ty tento způsob hospodského mudrování patrně za filosofii nepovažuješ.

F: Záleží, jak se na to podíváš. I nad pivem se dá filosofovat různě – dobře nebo špatně. To záleží na tom, zda u půllitru sedí dobrý či špatný filosof. A jak jsem ti naznačil, každý člověk je filosofem. V tom není mezi lidmi rozdíl. Rozdíl je v tom, zda filosofují dobře, nebo špatně.

N: Já tedy v žádném případě filosof nejsem. A nikdo z mých přátel, s nimiž se stýkám, nemá s filosofií vůbec nic společného. Jak můžeš tvrdit, že každý je filosof, když to evidentně není pravda? Tak mi laskavě pověz: Vážně si myslíš, že i já jsem filosof? A pokud ano, jsem dobrý anebo špatný filosof?

F: Jistě, že jsi filosof. Dnes a denně používáš slova jako pravda, omyl, věc, skutečnost, rozdíl a podobně. Těmito slovy vyjadřuješ své myšlení. Abys mohl tato slova užívat, musíš jim nějak rozumět. Před chvílí jsi mi namítl, že moje přesvědčení není pravdivé. Co tím míníš? Co znamená zastávat nepravdivý názor?

N: Nepravdivý názor je takový myšlenkový postoj, který neodpovídá skutečnosti. Ty si myslíš, že každý je filosofem, ale já vidím, že ve skutečnosti existují lidé, kteří se v životě s filosofií nepotkali. Proto říkám, že se tvůj názor rozchází se skutečností. V tom spočívá jeho nepravdivost.

F: Vyjádřil jsi to dobře. Teď se tě zeptám: Je-li nepravdivý názor myšlenkové stanovisko, které neodpovídá skutečnosti, jaké myšlenkové postoje a jakou skutečnost máš na mysli?

N: Jakýkoli myšlenkový postoj, jemuž ve skutečnosti, ať je jakákoli, nic neodpovídá.

F: Jsi nadaný filosof. Tvé odpovědi mají dobrou filosofickou kvalitu. Správně jsi pochopil, že omyl povstává vždy, když se naše myšlení, ať je jeho obsah jakýkoli, rozchází s realitou. Tou realitou může být cokoli. Může jít třeba o atom nebo o Boha. A teď mi prozraď: Jakým způsobem bys dokázal, že přesně toto je vymezením nepravdy a omylu? Jakou vědu bys v takovém verifikačním postupu použil?

N: No, asi bych se obrátil na psychologii nebo na nějakou neurovědu.

F: Všimni si, že pravda a omyl našeho myšlení se týkají úplně všeho. Atomu i Boha. Mohou psychologie a neurovědy spolu s ostatními speciálními disciplínami učinit takové skutečnosti tématem svého výzkumu? Mohou o nich hovořit na základě metod, které jim jsou vlastní?

N: To asi ne. Ani psychologie, ani neurovědy nezkoumají, co je atom nebo Bůh.

F: Co tedy potřebuješ k tomu, abys prokázal platnost pojetí pravdy a omylu, podle něhož každá myšlenka odporující realitě (Boha, atomu, a nesčetného množství všeho, co je označitelné jako realita) není pravdivá, zatímco každá, s realitou souladná myšlenka, může být považována za pravdivou?

N: Musel bych se poohlédnout po disciplíně, která disponuje pojmem celku skutečnosti a pojmem myšlení v obecném, a ne v nějakém specializovaném významu. Nepomůže mi matematika, protože se vztahuje pouze ke skutečnosti matematické povahy a reprezentuje poznání pouze matematického typu. Nepomůže mi psychologie, neurověda a ani žádný jiný specializovaný obor, a to ze stejného důvodu. Vzpomínám si, o čem jsme zde již jednou hovořili. Celostní záběr ve vztahu k myšlení i skutečnosti má pouze filosofie. Měl bych proto zřejmě vsadit na filosofii.

F: A pak že nejsi filosof! Příliš se podceňuješ! Nemám, co bych k tvému výkladu dodal.

N: Děkuji za pochvalu. Vidím, že jsi mě donutil filosofovat nad významem slov, která denně užívám, aniž bych přitom na nějakou filosofii myslel. Ale do těchto úvah bych se nepustil, kdybys mě do nich jako nějaký Sokrates nevmanévroval. Většina lidí tímto způsobem své elementární myšlenky neanalyzuje. Proč je tedy i přesto považuješ za filosofy?

F: Protože neustále vyslovují filosofické soudy o skutečnosti. Když řeknu, že součet vnitřních úhlů trojúhelníka je 180 stupňů, formuluji výrok, jehož pravdivost se dokazuje v geometrii. Když vyslovím nebo si pouze myslím, že houska není bageta, vyjadřuji soud, jehož fundovaná verifikace spadá do kompetence filosofie. Kdo pronáší filosofické soudy a je přesvědčen o jejich pravdivosti, praktikuje určitý druh filosofie.

N: Skutečně? Já jsem se domníval, že filosofie se zabývá nějakými obecnými problémy, a ne tím, zda je bageta houskou anebo ne. Máš na mysli nějakou divnou filosofii. Ta se hodí spíš k tomu pivu, a ne na stránky uznávaných periodik. Přesvědčení o rozdílu mezi bagetou a houskou se obejde bez filosofického dokazování. Stačí na tyto předměty ukázat a ihned je vidět, že jedno není druhé. Jde o naprosto evidentní fakt.

F: Pouhá konstatace faktu není odhalením důvodu, proč se jedna věc liší od věci jiné. Nesděluje ti nic o tom, proč by houska nemohla být bagetou a obecně proč by A nemohlo být non A.

N: To asi tak někoho zajímá. Ještě jsem v obchodě nad regálem pečiva neviděl nikoho, jak si láme hlavu s takovými nesmysly. Ty snad při nakupování housek trpíš obavou, že jsi možná koupil bagety? Když nevíš, proč A nemůže být non A, musíš být velmi nervózní člověk. Vždy musíš mít neustálý strach z opaku toho, co právě děláš. To aby sis raději zašel na nějaké vyšetření.

F: Nech ty housky a bagety být. Byl to jen příklad. Jeho účel byl čistě ilustrativní. Chtěl jsem tě přivést k uvědomění si faktu, že lidé jsou běžně přesvědčení o nutnosti kategorického rozlišování mezi věcmi. Pro základní orientaci v praktickém životě je poukaz k evidentním faktům samozřejmě dostačující. Ale ne vždy si s ním vystačíš. Naše diskuse to názorně potvrzuje. Vznesl jsi proti mně své námitky a tím si dosvědčil, že rezolutně odlišuješ svoje stanovisko od stanoviska mého. Děláš mezi nimi rozdíl. Odpovím-li ti, že se naše postoje ve skutečnosti nijak neliší, budeš protestovat. Proč? Budeš-li pouze konstatovat jejich rozdílnost, na výše uvedenou otázku „proč?“ tím určitě neodpovíš. Potřebuješ uvést nějaké pádné důvody. Ty bys našel jen v oblasti filosofického poznání.

N: Přesto mi přisuzování titulu filosofa všem lidem nesedí. Jsou filosofy jenom kvůli filosofickému pozadí jejich každodenních výroků?

F: Kdo den co den pracuje s cihlami a sestavuje je dohromady, koná zednickou práci, i když se zedničinu nikdy nevyučil. Kdo den co den vyslovuje výroky, jejichž pravdivost lze dokázat jen filosofií, pohybuje se na jejím území, i když se s celým jeho rozsahem ještě neseznámil. Filosoficky neškolenému člověku je vlastní pouze zárodečná forma filosofie. Většinou ji nijak nerozvíjí a ani si přítomnosti tohoto vzácného zárodku ve svém myšlení není vědom. Je na něm, zda ho rozvine či nechá zplanět. Příště si ukážeme, jak s ním každý z nás denně nevědomky pracuje. Jestliže systematicky ignorujeme jeho povahu, má to pro naše sebe-pojetí a pro naše chápání světa hodně špatné následky. Intelektuálně aktivní lidé, kteří v sobě tento filosofický potenciál rozumu přehlížejí, povyšují na filosofickou úroveň své mnohdy velmi speciální poznatky, a uniká jim, že se tím dopouštějí fatální chyby. To může mít i velmi tragické následky.

N: Rád si o tom s tebou pohovořím. Dnes si z našeho setkání odnáším poučení o filosofickém pozadí našich běžných přesvědčení ohledně záležitostí každodenního života. Na důsledky jeho uznání či zneuznání, jež podle tebe mohou být tragické, jsem velmi zvědavý.

2. Omezené poznání bez hranic

N: Podle tebe představuje filosofie ve srovnání s jinými vědními disciplínami silnější způsob poznání. Proč se tedy nedokáže prosadit jako jiné vědy? Pokud bys měl pravdu, musela by v souboji s vědou jasně vítězit. Ve skutečnosti je tomu naopak. Filosofie leží stranou zájmu lidí, protože jim nemá co nabídnout. Kdyby to byl natolik důležitý obor, jak tvrdíš, nemohl by se nacházet v tak přehlíženém postavení, v jakém fakticky je. Filosofie byla zkrátka předběhnuta vědou, nikdo od ní už nic neočekává. Zaostala pozadu a dnešnímu člověku, který hledí vpřed, se ztratila z dohledu.

F: Mluvíš o filosofii a vědě jako o dvou soupeřích bojujících na závodní dráze o vítězství. A konstatoval jsi, že výsledek je již známý a cena udělena. Jenže věc se má poněkud jinak. Filosofie nezávodí s vědou. Občas se někteří vědci snaží boxovat s filosofií, jejich údery však padají do prázdna. Soutěžit mohou jen soupeři, kteří se účastní jednoho závodu a platí pro ně stejná pravidla. Takto se k sobě filosofie a věda nemají. Jejich činnosti jsou velmi rozdílné. Možná si myslíš, že moderní věda precizovala a přivedla k větší dokonalosti racionální nástroje, které dříve filosofie užívala rudimentálním a neobratným způsobem. To neodpovídá reálnému stavu věci. Filosofie má jiný předmět a používá jiné metody. Mezi filosofií a vědou není kontinuita či vztah, který probíhá mezi méně a více precizním poznáváním světa. Zůstaneme-li u sportovní terminologie, filosofie bojuje na stejném stadiónu jako věda, ale je to úplně jiná disciplína. Vlastně na tom samém stadiónu pouze startuje a někdy na něm i svůj závod dobíhá. Jindy leží její cíl mimo něj. Sprinter nemůže závodit s maratóncem, věda nemůže zápolit s filosofií.

N: Jak by mohla mít filosofie jiný předmět než moderní vědy? Vždyť ty si rozdělily úplně vše, co ve světě existuje. Na filosofii už se jednoduše žádného předmětu nedostává.

F: Mýlíš se. Předmět filosofie se liší od předmětů exaktních věd jak v extenzitním, tak v intenzitním hledisku. Doména výzkumu filosofie je ve srovnání s jejich záběrem širší a hlubší. Oproti nim totiž uplatňuje celostní přístup. Nezkoumá například pouze určitý aspekt člověka, ale člověka v jeho celistvosti. Ve svém nejzazším výkonu, v metafyzice, zkoumá dokonce celek skutečnosti.

N: Vidím, že jsem se o filosofii nemýlil. Její megalomanie je nesnesitelná. Je dobře, že byla z moderního myšlení vytěsněna. Opravdu si vy filosofové stále myslíte, že můžete bádat o celku reality? Celek reality přece nelze poznat! Nebudeš snad vážně tvrdit, že filosofie poznává vše, co je? Je ti vůbec známo něco o omezenosti lidského poznání? Vždyť je tolik věcí, které nepoznáváme a o nichž nemáme ani tušení!

F: Před chvílí jsi mě poučoval, že si exaktní vědy rozdělily úplně vše, co ve světě existuje. Sám jsi tedy použil pojem, který je ekvivalentní k pojmu „celek skutečnosti“.  Vůbec nepopírám, že je naše lidské poznání omezené. Z toho ovšem nikterak neplyne, že nepoznáváme celek skutečnosti. Zamysli se nad tím, co by se stalo, kdybychom celek skutečnosti opravdu nepoznávali. Znamenalo by to, že by musela existovat určitá část skutečnosti, která by byla zásadně nepřístupná našemu poznání. Neboť kdyby taková námi nepoznávaná část skutečnosti neexistovala, poznávali bychom skutečnost v jejím celém rozsahu. To ale popíráš, takže musíš připustit existenci této námi nepoznávané reality.

N: Jistě, přesně tak to myslím. Zcela určitě existuje nějaká nám nedostupná skutečnost, která je asi větší, než si vůbec dokážeme představit. Leží zcela mimo horizont našeho poznání, a proto o ní nic nevíme a nikdy se o ní nic nedozvíme. Ignoramus et ignorabimus eam.

F: Kdyby to bylo tak, jak říkáš, nemohl bys o této údajně neznámé skutečnosti vůbec mluvit jako o „určité realitě“. Tvoje teze o nemožnosti poznávat skutečnost jako celek je ale nezbytně vázaná na existenci této určité a námi nepoznávané reality. Neboť pokud by neexistovala, nebylo by už nic, co bychom nepoznávali a před naším myšlenkovým zrakem by se rozprostírala skutečnost v celém svém metafyzickém rozpětí.

N: Začíná mě z toho bolet hlava. Chápu, co říkáš. Chceš mi sdělit, že jako zastánce teze o nepoznatelnosti celé skutečnosti lidským poznáním musím trvat na existenci určité, námi nepoznávané reality, protože kdybych na její existenci netrval, musel bych přistoupit na tvé šílené a neskromné stanovisko, podle něhož poznáváme celek skutečnosti neboli vše, co existuje. Tak abys věděl, na existenci takové nepoznávané reality budu přísahat třeba stokrát!

F: Výborně! Dovol mi, abych tě upozornil na jednu malou nepatřičnost, které sis ve své vášnivé obhajobě nevšiml. Když připouštíš, že existuje nějaká určitá skutečnost, kterou nepoznáváme, poznáváš ji jako existující a mající nějakou určitost. Zkrátka tvrdíš, že něco takového je, a tím pádem tuto skutečnost myšlenkově kontaktuješ. Jinými slovy, určitým způsobem ji již poznáváš. Je mi to líto, ale dostáváš se tak do rozporu sám se sebou. Na jedné straně máš za to, že tu neznámou skutečnost nepoznáváme, na straně druhé jsi o ní nucen vypovídat existenci a určitost, což znamená, že ji právě v tomto ohledu poznáváš. To mi nepřipadá jako úplně šťastný názor.

N: To nemůže být pravda. Ve tvém uvažování, které se na první pohled zdá přesvědčivé, musí být skryto nějaké sofisma. Však já na něj přijdu. Určitě se mýlíš ty, ne já. Protože kdybys měl pravdu, museli bychom prohlásit lidské myšlení za neomezené. Takový blázen ale nejsem. Nevím sice proč, nicméně trvám na tom, že se musíš mýlit.

F: Moje argumentace tě vede k pochopení pravdy, která byla známa již antickým filosofům. Platón i Aristoteles ji formulovali naprosto explicitně. Oba tito myslitelé vycházeli z toho, že naše lidské myšlení je přirozeně otevřené k celku reality a že je tedy přirozeně metafyzické. Metafyzika pro ně nebyla nic jiného než teorie celku skutečnosti. Při vyslovení názvu metafyziky se nemusíš hned lekat nějakých nehmotných přízraků ze záhrobí. I materialisté, které bys asi označil za nepřítele metafyziky, byli a jsou metafyzikové. Jejich teorie se totiž týkají celku skutečnosti. Materialista ti řekne, že skutečnost není nic jiného než hmota a energie. A míní tím skutečnost v její celistvosti. Nic kromě hmoty a energie podle něj neexistuje, a proto věří, že svým myšlením obsahuje celou realitu. Možnost metafyzického poznání, tedy možnost poznání skutečnosti jako celku, není ani popřením omezenosti našeho poznání. Bojíš se akceptovat moji argumentaci, protože mylně ztotožňuješ metafyziku s vyčerpávajícím poznáním reality. To ale netvrdí ani Platón, ani Aristoteles, ani žádný seriózní metafyzik. Poznáváme sice přirozeně vše, co je, ale jen v určitých aspektech. Víme například, že vše, co je, existuje buď na způsob autonomní reality (substance), nebo kvantity, nebo kvality, nebo vztahu, nebo činnosti nebo trpnosti atd. O celku skutečnosti můžeme mít jen toto velmi obecné poznání, které s sebou nenese vyčerpávající znalost všeho jsoucího.

N: K čemu nám pak takové poznání vůbec je? Jak ho můžeš upřednostňovat před poznatky exaktních věd a vyzvedat ho nad ně? Vědecké znalosti jsou přeci mnohem obsažnější a konkrétnější. Jsou tudíž i mnohem lépe využitelnější v našich každodenních životech.

F: Jestliže se ukazuje, že lidský rozum je přirozeně otevřen k celku jsoucího, znamená to, kromě jiného, že potenciál takového rozumu je obrovský. Mít schopnost poznávat vše, co je, a činit na této cestě neustálý pokrok, vede k nahlédnutí, že se jakožto lidé nemůžeme zcela seberealizovat jen vztahem k nějaké zkušenostně dané skutečnosti, protože náš rozum bude každou omezenou skutečnost a situaci vždy transcendovat směrem k širším horizontům. Staří filosofové říkali, že homo est capax universi, člověk v sobě nese kapacitu pojmout celé universum. Nyní o tom hovoříme z hlediska kapacity rozumu, ale možná platí něco obdobného i pro lidskou vůli či, chceš-li to vyjádřit obrazným jazykem, pro lidské srdce. A určitě víš, co říkal svatý Augustin, který byl také velmi dobrým filosofem: Podle něj je lidské srdce nepokojné, dokud se zaobírá pouze omezenými skutečnostmi, jež tvoří každodenní náplň našich životů. Člověk je nepokojná bytost, protože je charakterizován schopnostmi, jimiž přirozeně tíhne za všechno, co je omezeným způsobem. Viděli jsme to na lidském rozumu. Rozum hledá celou skutečnost, nespokojí se s jejími fragmenty, které tak pečlivě zkoumají ony exaktní vědy. Také je dobré si uvědomit, že má-li člověk pochopit, kdo je, musí se orientovat právě v tomto celku jsoucího, neboť je svým vztahem k němu spolu-definován. Rozum je poznávací schopnost otevřená k celku reality a člověk je bytost rozumná. Bez chápání celku skutečnosti, a tedy bez filosofie, člověku neporozumíš.

N: Dostali jsme se opravdu na jiné pole, než na jakém se pohybují exaktní vědy. Něco na tom je, když jsi srovnal filosofii s maratónským během. Cítím se jako na jeho startu. Pokud se před námi rozevírá celek skutečnosti, je to, jako bychom stáli na startovní čáře závodu, jehož cíl je v nedohlednu.

F: Promluvíme si o tom ještě příště. Tyto základní pravdy mají totiž celou řadu závažných důsledků. Musíme ještě probrat vztah filosofie k vědám, jak jsme o tom debatovali na začátku. Uvidíš, že naše dnešní objevy mají dopad i do této oblasti.

3. Je filosofie překonaná?

N: Pamatuješ si, jak jsi říkal, že pro obhajobu určitých hodnot je nezbytné disponovat silným typem poznání? Poznáním, které je objektivní, jisté, obecné a nutné?

F: Jistě, přesně to jsem říkal.

N: Vysvětlil jsi mi to celkem přesvědčivě. Ale zaráží mě, že takové poznání spojuješ s filosofií. Kdybys ho dával do souvislosti třeba s matematikou, chápal bych to. Když ho očekáváš od filosofie, vůbec tomu nerozumím. Kdyby se filosofie vyznačovala objektivními, jistými, obecnými a nutnými poznatky, vykazovala by výsledky, jakých dosahuje třeba právě matematika. O důležitosti matematiky snad nikdo soudný nepochybuje a výsledky, jichž vědy díky ní dosahují, máme dnes a denně před očima. Nic takového nelze říct o filosofii. Dnešní člověk se bez ní pohodlně obejde, k žádnému pokroku, k žádným novým objevům nám nepomáhá. A ty se domníváš, že jen ona je nositelkou silného typu poznání, které nezbytně potřebujeme? Asi to plyne z toho, že se jí sám zabýváš a jak známo, každá liška svůj ohon chválí.

F: Minule jsem ti naznačoval, že nám staří Řekové ve filosofii odkázali cenné dědictví. Je cenné kvůli svému důrazu na pravdivé poznávání skutečnosti. Když objevili filosofii, dokázali se vymanit z područí mytické interpretace reality, která je poetická, svévolná, libovolně nahraditelná jinou interpretací, je konstruktem lidské fantazie a proto nepravdivá, nejistá, jen „regionálně platná“ (každá kultura má své mýty) a nenutná. Je snadno manipulovatelná. Pravdivé poznání reality je naopak závazné pro všechny myslící subjekty, nemanipulovatelné, jisté a nutné. To se ti nezdá být pozoruhodné?

N: Spíš mi připadá, že řečtí filosofové propadli iluzi o síle filosofického poznání. Víš přece sám dobře, jakými cestami se ubíraly dějiny lidského poznávání. Filosofie sice znamenala určitý předěl ve srovnání se starými řeckými mýty, ale zdaleka ještě nepřivedla člověka k tak dokonalému poznání, které mu zajistil až zrod moderní vědy. Ve starém Řecku ještě nedokázali rozlišovat vědecký a filosofický přístup, protože autentickou, tj. experimentální vědu ještě neznali. Pokud bych byl tedy jako ty přesvědčen o existenci „silného poznání“, očekával bych ho od moderní vědy, ne od filosofie.

F: Mluvíš jako Auguste Comte. Tento zakladatel pozitivismu a sociologie také popisuje vývoj lidského poznání v dějinách a rozlišuje jeho tři stádia vývoje. Podle něj se lidé na počátku své historie snažili chápat realitu kolem sebe a svůj vlastní život prostřednictvím mýtů. Comte tuto etapu označuje jako mytické stádium. Postupem času se však člověk snažil z pout mýtů odpoutat, a to se mu podařilo v Řecku, kde objevil filosofii. Filosofií se logos postavil proti mýtu a rozum začal vznášet své nároky. Nicméně pro Comta je tento způsob poznávání skutečnosti nedostatečný a neuspokojivý. Je sice již do určité míry racionální, ale beznadějně abstraktní. Filosofové si naivně mysleli, že svými neživotnými, metafyzickými pojmy pochopí samotnou podstatu světa. To byla iluze, vysvětlitelná nízkým pokrokem lidského vědění tehdejší doby. Naštěstí však přišla fáze třetí, kterou Comte nazývá stádiem pozitivním, protože v něm spatřily světlo světa tzv. pozitivní vědy. To jsou vědy, které postupují experimentálně a používají racionálních metod. Pouze od nich je možné očekávat hluboké poznání světa, lidského života a lidské společnosti. Obě dvě předchozí fáze jsou tak definitivně překonány. Ani mýty, ani filosofii již nelze vzkřísit z mrtvých. Měly svou úlohu v dřívějších etapách vývoje lidského myšlení, dnes je jejich kapitola uzavřena.

N: Nemohu než souhlasit. Co chceš namítat proti tomuto vývoji lidského myšlení? Je evidentní, že evoluce poznání probíhala právě popsaným způsobem. Když se tedy ještě dnes zabýváš filosofií, můžeš tak činit jen z historického hlediska. Nemůžeš si vážně myslet, že ti pomůže odkrýt něco podstatného o skutečnosti. Na to dnes máme exaktní, moderní vědy s jejich sofistikovanými experimentálními metodami. Neurážej se tedy, když rezolutně odmítám tvůj názor, podle kterého nás jen filosofie může přivést k silnému typu poznání skutečnosti.

F: Rád bych tě na něco upozornil. Comte aplikuje evoluční teorii na téma lidského poznání. Připouštím, že vývoj se v dané oblasti skutečně odehrával tak, jak to Comte popisuje. To, co je však sporné, je vyvození závěru o nejvyšší kvalitě pozitivních věd a zavržení hodnotnosti a potřebnosti filosofického poznání pro moderní dobu.

N: Proč by to měl být sporný závěr? Lidské poznání přece ve svém vývoji směřuje ke stále vyšším metám. Proč se stále snažíš hájit tak absurdní stanovisko? Jak by pro nás mohl být nezbytný takový druh poznání, který je starý více jak 2000 let? Kdybychom rehabilitovali řeckou filosofii, mohli bychom zrovna resuscitovat třeba i antickou medicínu. No, to by byl pokrok! Až se jednou dostaneš do nemocnice, požádej doktory, aby tě léčili podle poznatků starých řeckých lékařů. Budeš mít štěstí, když tě ihned nepřevezou do psychiatrické léčebny. Přesně to by bylo důsledkem tvého prapodivného a nepochopitelného názoru o cennosti a nezbytnosti řeckého filosofického dědictví.

F: Na psychiatrii se ještě necítím. Většina lidí, včetně tebe, přijímá Comtův popis vývoje lidského poznání a je přesvědčena, že nejnovější fáze vědeckého poznání zároveň představuje jeho vyšší stupeň ve srovnání s jeho předchůdnými etapami. V oblasti tzv. exaktních věd to většinou platí. Ne však ve filosofii.

N: Aha, tak filosofie je něco extra! To ti mám věřit? Takové pohádky si nech pro malé děti.

F: Zahraji si s tebou na Sokrata. Dám ti jednu nepříjemnou otázku: myslíš si, že Comtův vývojový model lidského poznání a jím zastávaná překonanost filosofie jsou pravdivé?

N: Co je na této otázce nepříjemného? Moje odpověď zní: Ano, samozřejmě. Jde o evidentní fakt, který mohou popírat jen pomatení filosofové. Asi se nedokážete smířit s tím, že Vaše oblíbená disciplína je již definitivně mimo hru. Jdete hlavou proti zdi. Lituji Vás.

F: Výborně, uznáváš pravdivost Comtovy pozice. Je tu ale jedna obtíž: Jelikož pouhá konstatace etap, jimiž lidské poznání v dějinách procházelo, nestačí k potvrzení pravdivosti závěru, který je z ní vyvozován, musíš předložit jeho adekvátní důkaz. Musíš dokázat, že je pravda, že tento vývoj znamená definitivní překonání filosofie a přesun plných kompetencí na moderní exaktní a experimentální vědy ve věci poznávání povahy světa a člověka. Ptám se Tě tedy, jak tento závěr dokážeš? Nějakou vědou vzatou z třetí vývojové fáze? Nějakou experimentální a tzv. exaktní disciplínou? Třeba matematikou, psychologií, chemií, biologií atd.?

N: Teď nevím, co Ti odpovědět.

F: Comte předpokládá, že nám pozitivní vědy, tedy vědy třetího vývojového stupně, zprostředkovávají spolehlivé poznání různých sektorů komplexní skutečnosti. Problém je v tom, že to lze dokázat pouze filosofickou cestou, protože žádná speciální věda, která je ze své povahy specializovaná, nemůže řešit obecný problém poměru našeho poznání a skutečnosti. Každá speciální věda takové řešení již předpokládá, protože je to nutné řešit v té nejobecnější šíři. Kdyby například matematika dokázala, že lidské poznání je objektivní, jisté apod., platil by její závěr jen pro matematiku, ale ne pro nematematické obory. To samé vztáhni na jakoukoli speciální vědu. Tady vidíš, že problém je řešitelný pouze disciplínou, která má obecnější záběr než všechny speciální vědy dohromady. A to je přesně filosofie. Kdyby chtěl Comte svůj závěr skutečně přivést ke zřejmosti, musel by sestrojit patřičný filosofický důkaz. Jenže on filosofii považuje za již definitivně historicky překonanou a dnes již nepoužitelnou, protože ji situuje do druhého vývojového stádia lidského poznání. Jeho teorie je tudíž v sobě rozporná – potřebuje filosofii k prokázání své pravdivosti a zároveň ji odepisuje jako již překonaný modus poznání.

N: Zase si mě překvapil. Myslel jsem, že je to všechno jasné a nyní jsem upadl do nejistoty.

F: Filosofie se tak snadno nezbavíš. Comte je pouze jeden z mnohých příkladů pokrokového myslitele, který se s vědomím převahy moderního vědeckého poznání snažil vypoklonkovat filosofii dveřmi, a ona se mu vrátila oknem. On sám si toho nevšiml a v mylném přesvědčení o historické překonanosti filosofie setrval až do konce. Ty si však na rozdíl od něj můžeš vzít z jeho

pochybení ponaučení.