Mysterium Trinitatis

Prof. ThDr. Václav Wolf

Ve dnech 25. - 27. května 2017 pořádala Katolická teologická fakulta augsburgské univerzity mezinárodní sympózium s námětem trojičné nauky. Po personální stránce vymizela již ze seznamu účastníků zvučná jména odborníků jako např. Rudolf Haubst, Ludger Honnefelder, Jean Ladriére, Emerich Coreth aj. Nastoupila nová garnitura mladších vědců z Německa, Rakouska, Švýcarska a USA, zatím dosud spíše neznámých jmen (Gilles Emery, Richard Cross, Johannes Stoffers, Kestutis Daugirdas, Georg Essen, Jan Rohls, Thomas Marschler, Dale Tuggy, Thomas Schärtl). Tito a další ve svých referátech a diskuzích podrobili detailnímu filosoficko-teologickému rozboru problematiku trojjediného božství.

Jen v podobě nepatrných zmínek bylo na sympóziu připomenuto, že již ve starověku existovala trojičná seskupení božstev: např. hinduistická Trimurti (Brahma-Višnu-Šiva), egyptská triáda (Hathor-Hor-Heh) nebo kapitolská triáda římská (Jupiter-Juno-Minerva).

Východiskem vlastního průzkumu však byla v pokoncilní éře dosud tabuizovaná nauka sv. Tomáše Akvinského (1225-1274). Podle něho spočívá víra Církve na dvou pilířích: božství Trojice a lidství Kristově. Bez těchto základních pravd by ztratila své logické zakotvení nauka o stvoření, o spáse lidstva vtělením Syna a darováním Ducha.) Vzájemná rozdílnost tří věčných božských osob umožňuje poslání (missio) osoby druhé a třetí do pozemského času a prostoru s cílem pozdvižení člověka do nadpřirozené blaženosti.)

Slovo ´Bůh´(Deus) není označením vlastního jména Božího, ale božské bytnosti (essentia) buď celé Trojice, nebo jejích jednotlivých osob. Zdá se, jako by v tomto bodě docházelo k porušení zásad formální logiky: Když Otec jest Bůh, Syn jest Bůh a Duch Svatý jest Bůh, tedy by mělo platit, že Otec jest Syn i Duch Svatý? Vtip je však v tom, že Bůh je sice jednoznačný pojem v případě Otce i Syna i Ducha Svatého, avšak ono „jest“ není jednoznačné, ale pouze analogické vůči Otci i vůči Synu i vůči Duchu Svatému. Otec má totiž své božství od sebe z důvodu svého otcovství. Syn má však své božství od Otce z důvodu svého synovství. A Duch Svatý má své božství od Otce i Syna z důvodu jejich společného výdechu. Podobně není trinitární nauka ani proti matematické zásadě, že 1+1+1 = 3 (nikoliv 1). Každá ze tří jedniček na levé straně rovnice znázorňuje jedno jediné božství, totožné u všech božských osob, které jsou však tři, nikoliv jedna.

Neliší se tedy božské osoby od sebe navzájem svou bytností, která je u všech tří osob stejná, liší se svým vzájemným vztahem (relatio). U lidí nezasahují vztahy jejich podstatu. Vůči podstatě jsou vztahy pouhým akcidentem. V Bohu (esse in) naopak mají poznávací a volní vztahy osobotvorný význam (esse ad = relatio ut subsistens). Vychází tedy Syn z Otcova poznání a Duch Svatý ze vzájemné lásky Otce i Syna.) Tím je dána odpověď na otázku, jak božská Trojice vzniká. Sama o sobě je tato otázka zavádějící, neboť o vzniku se mluví v případech, kdy nějaká věc nebo jev začíná existovat.

To se nemůže týkat Boha, který stále jest. Proto se na dynamiku hlubinných vztahů mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým aplikuje biblický pojem vycházení (EKPOREUSIS)).

Protože mají tři božské osoby jedno jediné společné božství, jsou všechny božské činy navenek společným dílem všech tří božských osob. Jelikož je však známo, že rozhodující úkony výkonné moci se zpravidla připisují nejvyšší autoritě v dané komunitě, řešením odborných úkolů jsou pověřováni vyškolení odborníci a emocionálně-lidská problematika bývá svěřována pracovníkům bohatého niterného života, tak podobně se stvořitelské úkony připisují (appropriatio) Bohu Otci, úkony spásné Synu a úkony posvěcující Duchu Svatému.

V této souvislosti došlo při kongresovém jednání též na otázku, na koho se tedy vlastně obracíme při modlitbě Otčenáše. Zda je adresátem této modlitby celá Trojice, avšak připisována je modlitba Bohu Otci. Anebo zda skutečným adresátem je pouze Bůh Otec? Diskutující se nakonec shodli v závěru, že v případě Otčenáše nejde jen o apropriaci. Adresátem je zde primárně (in actu primo) Bůh Otec. Jelikož však je Bůh Otec věčným principem Syna a společně se Synem i principem Ducha Svatého, jsou sekundárními adresáty (in actu secundo) Otčenáše i božská osoba druhá a třetí.

K dalšímu rozvoji (či k další komplikaci?) trinitárního učení přispěl podle kongresového jednání Duns Scotus (1266-1308) diferenciací „uvnitř“ identity božské přirozenosti ve vztahu k rozdílnosti božských osob. Identitu božství vidí Scotus v obecném rámci jednoty, která však připouští více stupňů. Scotus rozeznává jednotu: ) 1. vzniklou náhodným nahromaděním prvků; 2. vzniklou spojením v řádu; 3. jednotu případečnou odlišující se svými akcidenty od jiných seskupení; 4. jednotu podstatnou (per se) složenou z esenciálních principů; 5. skutečnou identitu v jednoduchosti (simplicitas); 6. identitu formální z důvodu totožných podstatných prvků.

Scotus přisuzuje identitě božské esence nejvyšší stupeň formální totožnosti. Tento nejvyšší stupeň esenciální totožnosti se podle Scota promítá i na množinu vlastností božských osob. Atributy božské podstaty se liší od vlastností jednotlivých božských osob tím, že tyto poslední jsou nesdělitelné (supposita incommunicabilia). Jestliže však jsou osobní vlastnosti Boha nepřenosné z jedné osoby na druhou, stojíme zde před problematickým závěrem, že se božské osoby musejí od sebe lišit kromě původových vztahů (otcovství, synovství, aktivní a pasivní výdech) ještě něčím jiným, totiž některými nesdělitelnými vlastnostmi. Tímto způsobem je však vážně ohrožena Boží jedinost a jednoduchost. Scotus se domníval, že tuto hrozbu vyloučil zdůrazněním nekonečnosti, kterou má každá Boží vlastnost na rozdíl od týchž vlastností ve stvořeném světě, které jsou však omezené časem i prostorem.

Spojení všech Božích vlastností nekonečnem má za pozitivní následek odstranění antagonistických vztahů mezi jednotlivými vlastnostmi. Omezená pozemská spravedlnost může být v rozporu s omezenou pozemskou láskou, nadpozemská nekonečná spravedlnost je však s nadpozemskou nekonečnou láskou zcela slučitelná. Navíc nekonečný rozsah i obsah každé Boží vlastnosti umožňuje zaměnitelnost jedné vlastnosti za druhou. Tedy např. nekonečná Boží dobrota není reálně rozdílná od nekonečné Boží moci. Existují však Boží vlastnosti od sebe rozdílné myšleným rozdílem se základem ve věci (distinctio rationis cum fundamento in re). To znamená, že rozdílnosti v Bohu jsou dílem lidského rozumu, ale pro toto rozlišování je zde věcný důvod. V našem případě je tímto věcným důvodem Boží nekonečnost. Tento druh rozdílnosti platí též pro vztah Božích vlastností k Boží podstatě.)

K tématům augsburgského sympózia patřila též otázka vztahu mezi božskou podstatou a božskými vlastnostmi v islámské teologii. Tam je tato problematika známá jako spor o Alláhovy vlastnosti (AS-SIFAT AL-ILAHIYA) mezi Al-Ghazzalim (1056-1111) a Averroem (1126-1198). Závažnost tohoto sporu vyplývá z okolnosti, že islámští myslitelé šíitského směru vyžadují striktní dodržování Alláhovy jedinosti (TAWHID). Šíitskou koncepci zastával i Al-Ghazzali ve svém díle Tahafut al-falasifa (Rozpornost filosofů), podle něhož patří nauka o 99 Alláhových vlastnostech k nepřípustnému doplňku (SHIRK) Alláhovy jedinosti. Z tohoto důvodu je za rouhání považováno mluvení o Alláhových vlastnostech, protože Alláh údajně žádné vlastnosti nemá. Averroes Al-Ghazzalimu odpověděl svým sunnitsky orientovaným dílem Tahafut at-tahafut (Rozpornost rozpornosti), kde reálnou rozdílnost mezi Božími vlastnostmi naopak hájí.) V objektivním pohledu je stěží přijatelné jak řešení šíitské, tak řešení sunnitské. Šíitské proto, že neobstojí při dotazu, jak může existovat jsoucno, které nemá vůbec žádné vlastnosti. Sunnitské naopak proto, že se v něm Alláh rozpadá na 99 realit. Schůdné je tedy řešení předpokládající rozdílnost mezi božskou podstatou a božskými atributy pouze v oblasti poznání, avšak se základem v Boží nekonečnosti.

V současnosti patří spor o Alláhovy vlastnosti ke skutečnostem, které mají mimořádně děsivé následky. Stoupenci jednoho řešení sporu považují totiž zastánce opačného řešení za heretiky. A hereze je v islámském prostředí považována za zločin srovnatelný s odpadem od víry (IRTIDAD) nebo s vlastizradou, což islámské právo šari´a trestá smrtí. Toto je tedy právní pozadí oboustranně krutých vztahů mezi sunnity a šíity. Vzájemné zabíjení je totiž považováno za výkon trestu smrti na legitimně odsouzeném.

Jestliže je tedy pro islámské prostředí trestně postižitelnou již úvaha o vztahu mezi Boží podstatou a jeho vlastnostmi, tím spíše musí být muslimy odmítána explicitní křesťanská nauka o Boží trojosobnosti. Ač je pravda, podle níž se historický Mohamed domníval, že křesťané věří v božskou Trojici podle rodinného schématu: Bůh jako Boží Otec, Panna Maria jako Boží Matka a Ježíš jako božské Dítě), přesto však je jisté, že v islámském prostředí bylo známé epistemologické trojičné schéma: poznání-poznávající-poznaný (intellectus-cognoscens-cognitus), jak dosvědčuje Yahya ibn Adi (893-974) i výše zmíněný Al-Ghazzali.)

Nebylo možné se na sympóziu zabývat trinitární ontologií a přitom vynechat podíl, kterým se o trojičné učení zasloužil kardinál Nikolaus von Kues (1401-1464). K jeho odkazu patří řada schematických skizz, kdy se tento učenec geometrickou formou snažil přiblížit lidskému poznání trinitární mystéria. Důmyslnou kombinací trojúhelníkových obrazců a opsanými či vepsanými kružnicemi dokazoval Cusanus ideu, že kosmos je obrazem Boží trojjedinosti. Analogiemi z geometrie ilustroval Cusanus tezi, že v nekonečné perspektivě se setkávají protikladné jevy (coincidentia oppositorum). Makrokosmos se např. stává jedním s mikrokosmem. Bůh jakožto maximum je identický s Bohem jako minimem. Nárůstem vnitřního úhlu se trojúhelník mění v přímku. Všestranným otáčením kolem středu se úsečka mění v kulovitý útvar. Vlastností božské Trojice je podle Cusana tzv. possest. Tento název znamená, že v Bohu je absolutní možnost, tedy spojení schopnosti hmoty být formován (posse fieri) a schopnosti ducha formovat (posse facere).) ´Být formován´ ovšem v případě Boha neznamená skutečnou pasivitu, neboť absolutní možnost Boží přesahuje aktivitu i pasivitu stvořených věcí. Spíše se to dá vyjádřit tak, že v Bohu je síla k dávání i přijímání hodnot.

Podobný problém se vyskytuje i u počtu božských osob. Proč uctíváme zrovna božskou Trojici, a ne třebas božskou Čtveřici? Jistě je možná odpověď: Protože tomu tak jest, že Bůh je trojjediný a nikoliv čtyřjediný. Cusanus upozorňuje navíc ještě na jednu okolnost, že totiž počtem je počítané omezeno. U Boha však žádné omezení nepřichází v úvahu. Tedy ani omezení počtem tří. Boží trojjedinost stojí tedy nad pozemskou matematikou.)

Poslední přednášky a diskuse augsburgského sympózia se obíraly stavem trinitární nauky v novější době. Filosofickým rámcem opatřil trinitologii tohoto údobí G. W. F. Hegel (1770-1831) svou teorií o

vývoji absolutního Ducha. Podle této teorie odpovídá proces tohoto vývoje třem stádiím lidského života: Začíná se dětským obdobím, kdy je člověk zaměřen převážně na bytí o sobě. Druhá fáze vyzrávání přesouvá lidské zaměření na bytí pro druhé. Ve třetí fázi zralosti existuje již plnohodnotná lidská osobnost. Toto základní Hegelovo myšlenkové schéma (teze-antiteze-syntéza) bylo pak v průběhu dějin dále využíváno i zneužíváno. Na trinitární učení aplikovalo tuto teorii množství dalších myslitelů. Augsburgské sympózium zvýraznilo podíl Antona Günthera (1783-1863) na přenesení hegeliánství do katolické věroučné sféry. Günther a jeho následovníci sice z hegelianismu eliminovali panteizující prvky, avšak ponechali hlavní schéma údajného vývoje božského vědomí ze stadia teze (Bůh Otec), přes stadium antiteze (Bůh Syn) do stadia syntézy (Duch Svatý). 15. 6. 1857 bylo güntheriánství odsouzeno jako bludné papežem Piem IX. Základní güntheriánské schéma však dodnes přežívá v liberálních komunitách politického katolicismu, viz trinitární nauku Leonarda Boffa: 1. božská osoba (standardní pojetí); 2. božská osoba (souhrn revolucionářů proti vykořisťování); 3. božská osoba (proletariát sešikovaný k revolučnímu zápasu).

Závěr sympózia patřil přehlídce jmen soudobých odborníků, kteří se ke trinitární nauce vyjadřovali jen příležitostně. Mnozí z nich trpí různými věroučnými defekty: od panteismu přes panenteismus, věroučný relativismus, modernismus, liberalismus až ke skrytému ateismu.