Diskuse o totalitě – Část 2.

Jiří Fuchs

Spor o definici totalitního režimu

Kolega Rychetník vytýká mému chápání totalitního režimu nepřípustné zjednodušení. V jeho definici se totiž spokojuji s jednoduchým vymezením: Uskutečňování totalitní ideologie. Vědomě se tím vyhýbám specifikaci institucí a struktur, které ji uskutečňují, a jimiž je režim konstituován. Podle mého oponenta je to vážná chyba. Vzniká prý z toho řada problémů a rozporů.

Přitom s mojí definicí totalitní ideologie nemá Rychetník problém. Dokonce uznává, že při jejím definování dobře posloužila metafyzická metoda.

Protože součástí definice totalitní ideologie je i vymezení jejího dominantně určujícího vztahu k totalitnímu režimu, dalo by se očekávat, že Rychetníkovo základní pochopení esence totalitní ideologie by mohlo sblížit naše stanoviska i ve sporu o pojetí totalitního režimu. Takové sblížení je ale komplikováno tím, že Rychetník v systému totality špatně chápe vztah ideologie a režimu. Překrývá ho navyklým, učebnicovým uvažováním o režimech a jejich strukturálních, institucionálně-mocenských diferencích. Proto také v závěrečném hodnocení mého pojetí totalitního režimu Rychetník tvrdí, že v základu mého nezdaru je nepochopení ontologie společenských historických jevů.

1. Zvláštní vztah ideologie a režimu v totalitě

V první části odpovědi jsem ukazoval, že ontologie není zrovna silnou stránkou Rychetníkova myšlení. Před jakým problémem stojíme nyní? Kolega Rychetník tvrdí:

1/ Politici vyznávající totalitní ideologii mohou sice nárokovat omnipotenci, převedení jejich úmyslů do praxe však vyžaduje spolu s institucemi a strukturami určitého režimu, který je uskutečňuje, dostatečnou moc.

2/ Režimem se rozumí „…soubor úředních procedur, případně systém pravidel, vtělených do institucí…nic takového Fuchs nenabízí…“ Znak „uskutečňování ideologie“ režim nespecifikuje.

3/ Žádný režim není funkčně omezen na pouhé uskutečňování ideologie.

Samozřejmě, že záměry totalitní ideologie může realizovat jen nějakou mocí a nějakými institucemi vybavený politický režim. To už je obsaženo v esenci totalitní ideologie jako tendence k relativně všestrannému mocenskému ovládnutí člověka a společnosti.

Rychetník však v druhém bodě zdůrazňuje význam specifické určitosti institucí a struktur v definici totalitního režimu; trvá na tom, aby v ní byly vymezeny. Takový požadavek se sice spontánně nabízí, ale při bližším zkoumání už tak zřejmý není.

Právě v tomto klíčovém bodě sporu Rychetníkovi uniká zcela zvláštní poměr totalitní ideologie k totalitnímu režimu. V něm totiž ideologie přizpůsobuje politický režim svým potřebám, a už tím ho činí totalitním. Uvidíme, proč tomu tak je, a proč je tedy v definování totalitního režimu Rychetníkem vyžadované vymezování mocenských struktur nejen nadbytečné, ale i zavádějící.

Předběžně řečeno: Právě vazbou na diktát programů totalitní ideologie se totalitní režim podstatně liší od všech ostatních režimů. Tato vazba zároveň znamená, že realizace dalekosáhlých a převratných záměrů totalitní ideologie je v totalitním režimu naprostou prioritou. Proto je uskutečňování totalitní ideologie specifickou diferencí totalitních režimů, čili tím, co nejvýrazněji vyjadřuje jejich obecnou identitu a čím se totalitní režimy liší od ostatních režimů. (Na příslušném místě tento argument ještě rozvedu.)

V této perspektivě pak vychází najevo, že údajná, Rychetníkem zdůrazňovaná, specifika totalitního režimu nemohou k jeho identitě čili k tomu, co tvoří jeho obecnou esenciální definici, nic přidat. Jsou to jen nahodilé akcidenty, které vyjadřují měnlivé, situačně dané skutečnosti, jimiž se jednotlivé totalitní režimy mohou lišit a jimiž se může akcidentálně měnit i samotný individuální totalitní režim.

Nepromyšleným podsouváním nahodilých akcidentů do definice totalitního režimu se rozsah jeho pojmu pochopitelně zužuje. To znamená, že se z něj vylučují takové režimy, které podle adekvátní definice totalitními jsou. Tady také leží hlavní důvod nechápání a odmítání pojmu měkké totality.

Uvažme nejprve vztah ideologie a režimu obecně. Ideologie je relativně uceleným programem společensko-politického života. Je jeho řídící ideou. Specifické určitosti a systém institucí politického režimu závisejí na tom, jak je jeho elitami chápáno užívání moci. Takové chápání zase závisí na pojetí státu a na představách o míře jeho ovládání podaných. Obé se pak odvozuje z určité filosofie člověka, a tedy i z toho, jaký hodnotový systém u vlivných elit v dané společnosti převládá; ten pak tyto elity vtělují do případných ideologií.

Specifika politického režimu tedy povšechně vzato závisejí na jeho řídící ideji. Významnou část obsahu řídící ideje tvoří vždy nějaké etické preference. Rychetníkem akcentovaná specifika týkající se uspořádání moci a institucí tedy také závisejí na etických představách mocných, na jejich ideologii – ne naopak. Z tohoto hlediska je ideologie přirozeně nadřazená režimu – a ten má i se svými specifiky toliko instrumentální roli.

Totalitní ideologie má radikálně revoluční makro-rozměry. Ty jsou vesměs dány gnosticky inspirovanými, bombastickými vizemi nápravy dosavadního historického „Zla“. Právě tento mesianismus totalitních ideologů zvýrazňuje řídící roli ideologie jako doposud žádná jiná ideologie. V systému totality tak zároveň vyniká i čistě instrumentální role řízeného režimu.

Totalitní ideologie je tedy v silném (klasickém) smyslu formativním principem (duší) totalitního systému. To znamená, že určuje režimu jeho základní směřování k radikální změně hodnotové orientace společnosti jako k Cíli. Z něho jsou také odvozovány programy, jež má režim realizovat.

Na jedné straně tím totalitní ideologie zvyšuje nároky na účinnost nástroje prosazování jejích obsahů do společenské praxe: Nesmlouvavě zapojuje režim do své finality. Nejenže tím posiluje jeho mocenské ambice, ale apeluje i na jeho praktickou rozumnost a strategickou vynalézavost; úspěšné prosazení takové kvality vyžaduje.

Na druhé straně však právě kvůli tomu úspěchu nechává totalitní ideologie otevřené, jak v dané situaci její programy realizovat. V tomto ohledu tedy neukládá režimu žádná apriorní, jednoznačná zadání. Způsob realizace nechává v kompetenci politiků; jen je zavazuje k prozíravosti. Ideologové tím uplatňují nezbytný ohled na aktuální stavy a poměry společnosti, které se v čase mění, a jimž je třeba pružně přizpůsobovat dávkování ideologických toxinů.

Zohlednění společenské situace se tedy projevuje tím, že totalitní ideologie nepředpisuje politikům v konkrétních situacích určitou strategii, určité prostředky (specifické mocenské struktury) či určité tempo jejího politického prosazování, neboť tyto situace nemůže v širším časo-prostorovém měřítku, v němž je totalitní ideologie rozvržena, spolehlivě předvídat ani ten nejjasnozřivější ideolog.

Jako totalitní ideologie neimplikuje žádnou apriorní kvantifikaci moci či represí, tak nevyžaduje ani žádnou speciální instituci či konstelaci těchto institucí. Gulagy či vláda jedné strany jsou v ní obsaženy jen jako možné, jejich aktualizace není pro samotnou existenci totalitního režimu nezbytná. V tomto bodě spočívá hlavní omyl Rychetníkovy kritiky mé definice totalitního režimu.

Vzhledem k režimu jde tedy totalitním ideologům výlučně o to, aby režim jejich koncepty účinně realizoval. To je jejich jediné zadání. Jakým způsobem a v jakých mocenských strukturách tak činí, je už situačně nahodilé. Totalitním ideologům stačí, když získají na svou stranu takovou moc, která zajišťuje plynulou realizaci jejich virulentních vizí. Samotná realizace proto nezávisí na tom, jaké je v napadené společnosti politické uspořádání. Termín „totalitní demokracie“ proto není tak nesmyslný, jak se na první pohled zdá. Jak vzápětí uvidíme, i Rychetník s ním překvapivě operuje.

2. Kouzlo nenásilnosti měkké totality

Vzoroví totalitáři tvrdých totalit nejen neinspirovali, ale spíš odpuzovali svým užíváním moci totalitáře postmoderní. Lenin se chopil moci násilím a nastolil teror. Hitler byl zvolen a nastolil teror. Neomarxisté však ovládli politiku demoliberálního Západu geniálním pochodem institucemi za vydatné pomoci univerzit, médií a lidí od kultury – a zatím se obešli bez teroru. (I když už v souvislosti se zločinným otevřením hranic nájezdníkům a teroristům v EU přituhuje.)

Ne že by byly ideologické špičky neomarxistů nějakými intelektuálními obry. Ale tak hloupé zase nebyly, aby nevyužily dobré příležitosti k mocenskému prosazení svých revolučních programů. Filosoficky i morálně pokleslé poměry západních demokracií přímo vybízely k nenásilnému opanování humanitní vzdělanosti a kultury nějakým ideologickým mesianismem.

Totalitní ideologové tedy nemusejí omezovat příležitosti k praktickému sebeprosazení nějakými speciálními nároky na určitost politického uspořádaní, na stávající Ústavy či skladby institucí. Nemusejí podmiňovat využití politické moci a instrumentalizaci politického režimu určitým, právě takovým systémem mocenských institucí.

Samozřejmě, že tendence k upevňování a rozšiřování moci je totalitě vlastní, ale dynamika těchto procesů je limitována politickou situací napadené společnosti a odpovídajícími strategickými ohledy.

Kulturní marxisté dobře pochopili, že taktika nenásilné, plíživé manipulace a názorového ovlivňování filosoficky dezorientovaných (filosoficky předpřipravených) společností má na Západě větší šanci než násilné převraty a kruté zacházení s odpůrci. Poslali tím do dějin nový typ totality, její měkkou verzi.

2. 1 Rychetníkova ambivalence

Rychetník má spolu s bezpočtem přesvědčených demokratů problém jak s uznáním faktu, že měkká totalita ovládla bruselskou politiku, tak i s uznáním smysluplnosti samotného pojmu měkké totality. To jde v neposlední řadě na vrub špatné volby (empirické) metody v tématu, jež vyžaduje spíše promýšlení než kumulaci faktů. Na jednom místě však Rychetník pojem i realizaci měkké totality nečekaně, byť spíše mimoděk akceptuje, když říká:

„Jakákoli individuální totalitní ideologie, např. euroideologie-europeismus (Václav Klaus starší) může vykazovat více či méně totalitních rysů a zároveň obsahovat antitotalitní konstitucionalismus. Společenské a politické (kvazi) substance se nevyznačují celostí (řekl bych spíše konzistencí, bezrozporností) přírodních substancí.“

Na moje přesvědčení, že bruselská politika spadá pod definici měkké totality, Rychetník doposud vytrvale reagoval tímto argumentem: Protože politické režimy Západu stojí ideově na principu konstitucionality, není možné je zároveň chápat jako totalitní. Nyní však Rychetník tento argument (nedopatřením?) opouští, když v individuální totalitní ideologii připouští koexistenci totalitních rysů a antitotalitního konstitucionalismu. Přesně v tomhle stavu se ale nacházejí režimy členských států EU; ochořely měkkou totalitou.

Takže s tím učebnicově protikladným (vzájemně se vylučujícím) postavením konstitucionalismu vůči totalitě to nejen v praxi, ale (při lepším pochopení pojmu totality) ani v teorii není tak stoprocentní. A popravdě, ani jejich vzájemný poměr v rámci jednoho režimu nevyznívá z hlediska subordinace ve prospěch konstitucionalismu, jak můj oponent marně doufá.

Rychetník v této souvislosti říká, že plížení bruselské či západní „totality“ nesmí překročit hranici danou ústavním řádem. Bohužel mu v kritickém zápalu uniká, že tu jde skutečně o měkkou totalitu, v níž platí, že se právní řád nejlépe uctí, když se poruší. Přitom o stránku dál sám mluví o vážných a nebezpečných jevech, jakými jsou politická korektnost, multikulturalismus, gender feminismus či nabubřelá a posunutá lidská práva, jimž je třeba se bránit. Tyto „nebezpečné jevy“ jsou ale ve skutečnosti koncepty totalitní ideologie, inkorporované v podobě super-norem do právních systémů členských států EU, jejichž občané si díky nim užívají revoluční „spravedlnost“ – až k zalknutí.

3. Nejasná kritika

Vraťme se tedy k problému definice totalitního režimu. Ve výše uvedeném druhém a třetím bodě už Rychetník vypadává z problému. Trvá na tom, že uskutečňování ideologie režim nespecifikuje. Odvolává se na wikipedii, kde různí autoři definují režim procedurami a pravidly vtělovanými do institucí. Přitom kriticky připomíná, že já tyto definiční znaky (účelově nebo prozíravě?) přehlížím.

Ano, skutečně je neuvažuji. Jednak jde zase jen o znaky definice popisné, nikoli esenciální. Ale hlavně: V jakém problému uvedené znaky vynechávám? Kdyby šlo o definici pojmu „režim“, pak by taková vynechávka byla neodpustitelná. Jenže náš spor se netýká pojmu „režim“; týká se pojmu „totalitní režim“. Rychetníkovu či wikipedijní definici režimu obecně chápanými strukturami a institucemi mohu klidně přijmout; v tom problém není. Spor mezi námi začíná až tam, kde jde o vymezení specifických, nikoli generických znaků totalitního režimu.

Důvodem Rychetníkovy kritiky údajně nedostatečného vymezení specificity totalitního režimu znakem „uskutečnění totalitní ideologie“ je tedy fakt, že jsem přitom vynechal znaky, které definují režim, a které tedy mají v definici totalitního režimu postavení znaků toliko generických. Takto formulovanou kritiku je pak možné chápat dvojím způsobem:

1/ Rychetník v polemickém zápalu stočil definiční úsilí od pojmu „totalitní režim“ k pojmu „režimu“. Tomu jednak nasvědčuje jeho odvolání na wikipedii, z níž cituje různé definice pouhého režimu, a sice právě tehdy, kdy mi vytýká, že jsem vypustil obecné znaky definující režim jakožto režim.

Ve prospěch této interpretace Rychetníkovy kritiky mluví i fakt, že v její intenci autor zdůrazňuje, že funkce žádného režimu se neomezuje na pouhé uskutečňování ideologie. Ano, kdybychom se přeli o definici pouhého režimu, pak by bylo definiční spočinutí u pouhého „uskutečňování ideologie“ skutečně hrubou obsahovou redukcí pojmu „režim“.

Zdá se tedy, že důvod Rychetníkovy kritiky mého údajně nedostatečného definování totalitního režimu spočívá v logickém nedopatření, čili v tom, že vychýlil problém definování k pouhému režimu. V logice se taková chyba označuje jako posunutí důkazu – dokazuje se něco jiného, než se dokazovat chtělo.

2/ Je tu ale ještě druhá možnost, jak chápat důvod Rychetníkovy výhrady vůči mé definici totalitního režimu: Jeho dosavadní pokusy o zneškodnění mého pojetí totality vycházely z velice rozšířeného empirického přístupu k problému totality. V něm se na základě neúplné indukce ze dvou tvrdých totalit bez dalšího zobecňují jejich skandální, nelidské znaky. Takže dokud režim například neterorizuje občany, není totalitní.

Tento důvod zřejmě figuruje v pozadí Rychetníkovy kritiky mé definice a není zneškodněn tím, že se prokázala logická konfuze (posun důkazu) v jeho speciální argumentaci. Za předpokladu platnosti tohoto základnějšího Rychetníkova důvodu by se pak dalo namítat tak, že totalita svou povahou vyžaduje zcela specifické procedury a instituce, bez nichž nelze o totalitním režimu rozumně mluvit.

Rychetník v této souvislosti připomíná, že v totalitním režimu se ideologie nevynucuje sama sebou, a tvrdí: „To musejí uskutečňovat zcela specifické struktury moci, neomezené ohledem na lidská práva, od tajné politické policie a soudů podřízených politické moci až po indoktrinující masové organizace…Ty jsou náplní režimu, kterou však Fuchs nepředkládá.“

Ano, nepředkládám, protože na rozdíl od oponenta pokládám jím uvedená specifika totalitního režimu za nahodilé akcidenty totalitního režimu. Jsou ale skutečně nahodilé, nebo jsou, jak se domnívá můj oponent, pro totalitní režim nezbytné? Kde hledat rozuzlení? Zřejmě v kvalitě důvodů, které oba pro své odlišné definice uvádíme.

Jaký důvod uvádí Rychetník? Když pominu jeho logický skluz k definování pouhého režimu, tak kromě spolehnutí na široký konsenzus empirickou metodou spřízněných odborníků žádný důvod nevidím; a ani se tomu nedivím. Empirická metoda mu v daném problému nedovoluje nic víc, než aby ze dvou tvrdých totalit induktivně zobecnil skandální fenomény totality a povýšil je na domnělá specifika totalitního režimu jako takového. Rychetníkova definice totalitního režimu tak stojí na kuří noze zoufale neúplné indukce a je tedy celkem vzato dogmatická.

Dogmaticky založená kritika mé definice však nemůže být přesvědčivá. Zdařilejší kritika by především musela být na úrovni problému. Kritik by musel řešit problém obecné definice totalitního režimu adekvátní metodou, tedy metafyzicky, a především by se vážně musel zabývat rozlišením znaků nutných a nahodilých. V rámci obecné reflexe totality by pak musel ukázat, že a proč totalitní ideologie implikuje směrem k totalitnímu režimu zcela specifické struktury moci; například tajnou politickou policii či vládu jedné strany.

4. Specifická diference totalitního režimu

Metafyzická reflexe poměru totalitní ideologie a režimu, který ji kontinuálně realizuje, naopak ukazuje, že realizace programů totalitní ideologie má velkorysejší záběr a větší možnosti. Není rigidně vázána na nějaké určité specifikace moci a institucí, bez nichž by se nemohla politickou mocí prosazovat. Je oproštěná od přízemní představy o totalitní praxi, která vzešla z dvojčlenné indukce, a která se stala pro empiriky kamenem úrazu. Rozvinul jsem tuto reflexi v druhém kole diskuse s kolegou Lepeškou (viz. J. F. Spor o pojem totalitního režimu, Distance 2/17). Její výsledek se dá shrnout takto:

Ideologové totality mají eminentní zájem na politickém uvedení svých zvrácených vizí a koncepcí do společenské praxe. Tato žraločí intence je ale v praxi vždycky konfrontována s aktuálním stavem ohrožené společnosti. Společensko – politické poměry jsou však proměnlivé: Přinášejí tedy různé situace, v nichž se má ideologie realizovat. To klade jisté nároky na vhodnou strategii. Má-li být strategie úspěšná, musí se situační rozmanitosti přizpůsobovat. Některé situace vyžadují jeden, a jiné zase jiný způsob uskutečňování totalitní ideologie.

Kdyby tedy totalitáři stanovili jeden apriorní model získávání, udržování a užívání moci pro realizaci svých nápadů v praxi, nerozumně by tím omezovali možnosti praktického prosazení své ideologie. Prozíravá koncepce totality proto nechává těm, kdo ji uvádějí do praxe, situační pružnost a četné alternativy. Jako taková se pak obejde bez jakýchkoli specifikací, které nacházíme v řádu situačně proměnných u jednotlivých totalitních režimů či v různých fázích téhož režimu.

Bytostným zájmem totalitních ideologů je tedy úspěšné politické uskutečňování jejich ideologie. Jako takové pak musí být dostatečně pružné na to, aby mohlo za mocensky příznivých okolností probíhat a bodovat ve všech mravní imunity zbavených, světonázorově vychýlených a eticky nalomených společnostech či morálně podlomených státních útvarech.

Proto není možné definovat totalitní režim ani nějakou rigidní konstelací struktur moci, procedur či institucí, ani určitými způsoby realizace ideologie či kvantifikacemi restrikcí, represí či aktuálního ovládání společnosti. V různých totalitních režimech či v různých fázích téhož režimu jsou tyto konstelace, způsoby realizace a kvantifikace různé, pohyblivé, a přesto jde pořád o totalitní režimy. Proč? Protože slouží totalitní ideologii, realizují ji.

Protože se tedy uskutečňování totalitní ideologie politickým režimem děje vždy v měnlivých společensko – politických podmínkách, je nesmyslné fixovat tuto realizaci v definici totalitního režimu na určitý, právě takový způsob, na určité, právě takové instituce, a na určitou, právě takovou míru nelidskosti. Totalitní režim není definován tím, jak zde a nyní vládne, ale tím, co šíří, čemu primárně slouží.

Tento argument ve prospěch adekvátní definice totalitního režimu je veden z logiky bytostných zájmů totalitních ideologů. Nabízí se však i čistě ontologický argument, který vychází z nestejné důležitosti všemožných predikátů totality, a tudíž i z jejich různé šance na to, být znakem obecné definice totalitního režimu.

Samotné mocenské uskutečňování programů totalitní ideologie je z hlediska ideologicky žádoucích cílů čili v rámci elementární osnovy totality daleko podstatnější skutečností než pouhé technikálie, jakými jsou různé způsoby mocenského zajišťování realizace totalitní ideologie.

Podstatnější dokonalost je však v hierarchii definičních znaků zásadnějším určením než znaky, jež vyjadřují méně podstatné skutečnosti definovaného jsoucna. Na vrcholu této hierarchie je pak specifická diference, která obsahuje takovou dokonalost, jež je určenému jsoucnu nejvlastnější. Specifická diference tedy vyjadřuje nejobsažněji a také nejzřetelněji, čím obecně pojaté jsoucno je, a čím se tudíž liší od genericky příbuzných jsoucen jiných druhů.

Co je tedy pro totalitní režim méně výstižné a odvozené, nemůže ho konstituovat na úrovni specifické diference. To platí i o způsobech mocenského zajišťování realizace totalitní ideologie. Ty mají v totalitním režimu instrumentální roli; slouží tomu, oč v podstatě totalitním ideologům jde: Primárně o realizaci totalitní ideologie.

Užití moci je v totalitním režimu pouhým prostředkem k vyšší dokonalosti – k realizaci ideologických cílů. Proto nemohou mít speciální struktury moci a různé způsoby jejího užívání v hierarchii znaků totalitního režimu postavení specifické diference.

Uskutečňování ideologie tedy není nedostatečným (generickým) znakem totalitního režimu, k němuž by bylo třeba přidat něco podstatnějšího, pro totalitu významnějšího – nějakou specifickou diferenci, která by obsahovala struktury a mody užívání moci, jak se domnívá můj oponent. Viděli jsme, že a proč jím akcentovaná specifika nejsou pro totalitní režim ani nutná. Závisejí na měnlivých podmínkách realizace totalitní ideologie, které jsou dány nahodilými okolnostmi momentální socio-politické situace. Proto nemají v obecné definici totalitního režimu místo.

4. 1 Výměna rolí?

Když Rychetník v závěrečném hodnocení vysvětluje nezdar mého pokusu o definici měkce totalitního režimu, tvrdí, že v jeho základu je nepochopení ontologie společenských historických jevů. Shledávám v tom jistý paradox.

V první části mé odpovědi (Distance 2/17) vyšlo najevo, že Rychetníkova obecná ontologie jevů je zkažena nominalistickými předsudky. Nejsem to tedy já, kdo jevy filosoficky nepochopil. V aplikaci obecné ontologie jevů na povahu totalitního režimu jsem to paradoxně spíše já, kdo bere dynamickou stránku společensko – politické praxe vážně.

Rychetník naproti tomu zatěžuje obecnou definici totalitního režimu petrifikovanými nahodilostmi, když do ní dává entity, které v daném režimu závisejí na měnlivých podmínkách, a proto v něm mají status přechodných jevů. Takovým povýšením měnlivých jevů (jež patří jsoucnům určitého druhu jen nahodile) do jejich obecné definice se však protismyslně tvrdí nutná přináležitost měnlivých jevů všem exemplářům daného druhu. Tím se ovšem paradoxně vyčleňují z dynamického řádu, což je rovněž protismyslné.

Rychetník tedy v souvislosti s definováním totalitního režimu vyhodnocuje proměnné entity (specifické struktury moci), které jsou součástí nahodilostmi neseného procesu režimního uskutečňování totalitní ideologie, tak neobratně, že se proti své vůli dostává na pozici ahistorického dogmatika, zatímco ve své kritice přisuzuje tuto roli mně. Disbalance ontologických výkladů mívají někdy překvapivá vyústění.

4. 2 Resumé

Realizace totalitních programů je v totalitě podstatná, mimo jiné i proto, že cíleně a soustavně atakuje základy přirozeného mravního řádu. Vedle toho jsou různé formy, struktury a momentální varianty technologie moci vedlejší. Jsou to zase jen proměnné, nahodilé akcidenty, jimiž se liší jak jednotlivé totalitní režimy, tak i různé fáze téhož totalitního režimu. Proto nemohou spolutvořit obecnou identitu totalitního režimu, kterou má jeho obecná definice vyjadřovat.

Obecná identita totalitních režimů musí naopak obsahovat takové určení, jímž se tyto podstatně liší od všech ostatních politických režimů. Vládu jedné strany (jednoho muže), nelidské krutosti či absenci svobodných voleb například najdeme i v jiných režimech. Nenajdeme v nich však realizaci totalitní ideologie. Ta je v řadě politických režimů unikátní.

5. Kruhové dokazování?

Tak tohle jsou zhruba důvody, které bylo možné nalézt v mých předchozích textech o totalitě a které vysvětlují, proč je uskutečňování totalitní ideologie v esenciální definici totalitních režimů dostačující.

Kolega Rychetník se těmi texty podrobně prokousával, ale tuto argumentační nit v nich bohužel nezachytil. Proto se s uvedenými důvody ve prospěch zmíněné esenciální definice vůbec nevyrovnával. Místo toho vyčetl z jednoho mého úryvku kruhový důkaz totalitní povahy bruselského režimu, jehož jsem se prý dopustil. Tím měl být asi ilustrován můj nezdar v definování totalitního režimu.

Inkriminovaný úryvek se nachází v článku Vyšší humanita nebo totalita (Distance 2016/3). Předchází mu dvacet stránek výkladu a odůvodňování mého pojetí totality včetně zdůvodnění jeho aplikace na politiku EU. Ta je na základě vypracované definice totality identifikována jako totalitní.

Samotný úryvek zní takto: „Jestliže v reflexi totality přistoupíme na většinové myšlení, uvízneme v pouhé zkušenosti. Pak si vytvoříme takový pojem totality, do kterého se bruselský režim nevejde. Viděli jsme však, že problém totality přesahuje pouhou zkušenost; je primárně metafyzický.“

Ponecháme-li toto vyjádření v kontextu celého článku, pak by o jeho smyslu nemělo být rozumných pochyb. Jde v něm o jednoduché konstatování: Pouze empirický přístup vede k falešné-úzké definici totality, která znemožňuje nahlédnutí totalitní povahy bruselského režimu. Odůvodnění je obsaženo v předchozích pasážích textu.

Rychetníkovo kritické vytěžení tohoto úryvku zní ale takto: „Fuchs…odmítl uvíznout u pouhé zkušenosti, tj. u specifikace mocenských struktur, neboť pak by vytvořil takový pojem totality, do kterého se bruselský režim nevejde a dostal by se do rozporu se svou předběžnou odpovědí. Vychází z teze, že bruselský režim je totalitní, a následně tvoří pojem totality, do nějž se bruselský režim vejde.“

Takže srovnávejme moji myšlenku a Rychetníkovu interpetaci této myšlenky. Já tvrdím, že většinové myšlení o totalitě je dnes fixováno na pouhou zkušenost, zatímco problém adekvátní definice totality primárně vyžaduje neempirické, metafyzické myšlení. Když tedy odmítám v reflexi totality „uvíznout u pouhé zkušenosti“, odůvodňuji to právě touto metodickou pravdou.

Rychetník tuto pravdu nevyvrátil. Sice váhavě připustil, že lze k problému přistoupit i metafyzicky, a dokonce se o to i pokusil, když přišel s alternativní ontologií jevů. Tento tenký led ale rychle opustil a vrátil se na domněle bezpečnější terén empirie. Z jejích nížin pak rozhoduje v metafyzickém problému obecné identity totalitního režimu. Tím prakticky popírá onu metodickou pravdu o tom, že danému problému odpovídá metafyzický způsob myšlení.

V interpretaci mého úryvku pak Rychetník zapomíná na jeho celkový kontext. Ignoruje fakt, že jsou v něm přítomny důvody pro odmítnutí primárně empirického přístupu k problému definování totalitního režimu. Bere tedy úryvek izolovaně a vykládá ho tak, že nahrazuje jím vynechaný věcný důvod mým psychologickým motivem. Moje zaujetí kritikou EU je prý tak silné, že mi diktuje sestrojení definice totalitního režimu. Odhalení iracionálního pozadí mé definice tedy vypadá následovně:

Kdybych se držel zkušenosti a specifikoval mocenské struktury totality, pak bych vytvořil takový pojem totality, do jehož rozsahu se bruselský režim nevejde. A tím bych se prý dostal do nežádoucího rozporu se svou předběžnou odpovědí, tj. se svým údajně výchozím přesvědčením, že bruselský režim splňuje definici totality.

Z této výkladové eskamotáže tedy Rychetník vyvozuje zdrcující závěr: Sestrojuji prý definici totality tak, aby se do ní bruselský režim vešel. Skutečně? Takové podezření je jistě na místě na začátku problému. Zvláště když někdo přichází s něčím novým, co oponuje ustálenému přesvědčení. Ale Rychetník proměnil oprávněné výchozí podezření v závěrečné negativní hodnocení mého řešení. Taky oprávněně?

Jako by neproběhlo zdlouhavé zkoumání, jehož výsledkem byla celá řada důvodů ve prospěch neempirické metody v daném problému a ve prospěch esenciální definice totality (ideologie i režimu) – s celkovým vyzněním ve směru logické identifikace politiky EU jako totalitní. Na základě originální interpretace jednoho z kontextu vytrženého úryvku to Rychetník celé spláchl jediným psychologickým postřehem: Celé mé zkoumání totality se jednoduše neslo ve znamení předpojetí. Prostě jsem potřeboval démonizovat EU, a tak jsem jí nasadil psí hlavu totality. Proto jsem dodatečně zinscenoval jakési kvazi zkoumání k oklamání veřejnosti.

Znám pár eurofilních lidí, které toto Rychetníkovo odhalení potěší a obnoví jim možná i otřesené politické sebevědomí. Aby ale Rychetník učinil své zhodnocení mého úsilí skutečně zřejmým, musel by buď prokázat, že premisy, z nichž vyvozuji závěr o bruselské politice, jsou mylné, anebo obhájit svoji interpretaci mého inkriminovaného úryvku.

Pokud jde o hodnoty premis mého závěru, je zřejmé, že se na úroveň problému, který tyto premisy představují, můj oponent vůbec nedostal. Na metodický problém prevalence metafyziky v podstatě nereagoval. Okrajově přičinil neudržitelnou ontologii jevů, a pak už jen vytrvale dogmaticky zdůrazňoval empirii. Na potřebné rozlišování nutných a nenutných určení totality nereagoval vůbec; jako by to nebyl problém. Přitom čelil permanentní výtce, že své pokusy o zachycení identity totality ustavičně maří prvoplánovým zaváděním nahodilých znaků. O filosofickém, nominalisticky předurčeném debaklu jeho ontologie jevů byla řeč v první části mé odpovědi.

Pokud jde o interpretaci mého úryvku, je na první pohled zřejmé, že v ní Rychetník zcela převrátil jeho logiku. Tvrdím, že v perspektivě většinového ryze empirického definování pojmu totality dochází k zamlžení totalitní povahy bruselského režimu.

Logické postavení tohoto tvrzení je přitom takové, že mu předcházela metodická reflexe, která ukázala, že problém identity totality, a tudíž i její esenciální definice, vyžaduje metafyzický přístup, v němž je nutné kompetentně rozlišovat nutné a nahodilé znaky obecně uvažované totality; empirické, popisné definice na to nestačí.

Na základě takového zjištění má pak moje tvrzení kritickou funkci: Ukazuje, že uvíznutí u empirie neomylně vede k omylům úzkých definic totality, do jejichž obsahu se pak nevejde měkká totalita bruselského režimu. Naproti tomu metafyzická definice nezatěžuje pojem totality nahodilými znaky (mírou represí a restrikcí), vzatými ze zkušenosti s tvrdou totalitou, a proto umožňuje identifikovat politiku EU jako totalitní.

Logický postup je tedy takový: Odhalení metafyzické povahy problému totality – zachycení obecné identity totality toliko nutnými znaky – odhalení jejich přítomnosti v bruselském režimu – tvrzení, že empirická metoda zde vede k falešným definicím totality, které znemožňují poznání totalitní povahy politiky EU.

Jakou logiku z toho sestrojil a mému úryvku imputoval oponent? Výchozí předpojetí bruselské totality – výchozí intuice, že empirická metoda k předjaté démonizaci EU nevede – zavržení empirické metody – úmorné fingované zkoumání, které má moji předpojatou klasifikaci bruselského režimu sugerovat. Poněkud vyumělkovaná logika.

6. Nejednoznačnost Rychetníkovy pozice

Tolik tedy k podstatné části Rychetníkovy kritiky mého pojetí totalitního režimu. Aby mohl být její negativní závěr přijatelný, musela by mít daleko hlubší záběr. Musela by se vyrovnávat s problémy, jichž se její autor ani nedotkl. To bylo třeba ukázat natvrdo a bez obalu. Zbývá ještě, abych glosoval několik Rychetníkových myšlenek, které ilustrují některé okolnosti našeho sporu a obnášejí některá nedorozumění.

1/Rychetník se domnívá, že v západní civilizaci ignoruji působení tradice a politicko-právní kulturu konstitucionalismu. Zdůrazňuje, že např. naše ústava vylučuje totalitní struktury moci, a že v konstitucionalismu jsou mocenské struktury jiné. Svým abstraktním pojetím režimu, v němž se mocenské struktury stávají „nevýznamným přívěskem ideologie, se prý dostávám mimo realitu.

Mimo realitu jsem podle Rychetníka proto, že pro totalitní režim neuznávám nutnost nějakých specificky totalitních struktur. Potřebné tematizování implikací totalitní ideologie směrem k totalitnímu režimu ale u svého oponenta nenacházím. Pokud jde o nevýznamný přívěsek ideologie, je tu ve hře výše zmíněná konfuze režimu a totalitního režimu.

Nikde netvrdím, že mocenské struktury nemají v režimu význam. Obecný pojem režimu totiž vůbec nedefinuji, protože to pro spor o definici totalitního režimu není nutné. Klidně přijmu Rychetníkův pojem režimu a nemám problém uznat, že v něm mocenské struktury mají význam. Rychetník se měl ale soustředit na poměr totalitní ideologie a režimu a dokázat, že realizace totalitní ideologie vyžaduje nějaké zvláštní specifické mocenské struktury. Pak by také musel dokazovat, že takové struktury jsou specifickou diferencí obecniny „totalitní režim“. Přitom by musel srozumitelně vysvětlit, jak může být proměnné „jak“ (mocenské struktury) v definici totalitního režimu nadřazeno nepochybně konstitutivnímu „co“ (realizace totalitní ideologie). Nastalé nedorozumění lze tedy vyjádřit úslovím já o koze (totalitního režimu), oponent o voze (režimu).

Když se ale Rychetník odvolává na (totalitu údajně vylučující) Ústavu, pak je to spíše on, kdo uvízl v abstraktním formalismu mimo realitu. Instituce tu totiž samy o sobě nic negarantují; vše záleží na tom, kým jsou obsazeny. Rychetník mluví s respektem o knize G. Kuby (Globální sexuální revoluce). Také v ní se ale mohl dočíst, jak vrcholní politici i soudci na Západě hromadně podléhají ideologickému diktátu exponentů kulturní revoluce neomarxistů – politickou korektností počínaje. V reálu je to prostě jinak než na papíře. Jak řečeno, revolucionáři dobře vědí, že Ústava se nejlépe uctí, když se poruší.

Diktát postmoderních ideologů neomarxistického ražení připouští i sám Rychetník, když uznává, že odhaluji a pojmenovávám přítomnost dlouhodobého ideologického, politického a administrativního tlaku kulturního liberalismu s neomarxistickými kořeny vedeného z Bruselu v podmínkách konstitučního liberálně demokratického režimu.

V souvislosti s mojí kritikou politické korektnosti, multikulturalismu, gender feminismu, posunutých lidských práv a juvenilní justice pak Rychetník říká, že se jedná o vážné a nebezpečné jevy a že je třeba hledat účinnou obranu.

Jak tedy uvést Rychetníkovy myšlenky do souladu? Na jedné straně pořád věří, že v západní civilizaci hraje prim tradice a politicko – právní kultura konstitucionalismu. Garantuje to prý Ústava, která údajně vylučuje totalitní struktury moci. Na druhé straně uznává fakt dlouhodobého a soustavného ideologicko-politického tlaku na společenské změny v posledních dekádách, jehož koordinaci zajišťuje hegemonické postavení ideologie kulturního liberalismu s neomarxistickými kořeny.

Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl zhruba dvacet let na semináři pravidelně utkávat s Rychetníkovými názory. To mi mimo jiné umožnilo sledovat i jeho myšlenkový vývoj. Díky tomu si vysvětluji nesoulad uvedených myšlenek tak, že v ještě neustálené pozici v nich střídavě přichází ke slovu raný a pozdní Rychetník.

Ten první byl velkým znalcem a ctitelem tradice britské demokracie. Když jsem začal před lety mluvit o totalitě postmoderního Západu, myslel, že mi přeskočilo. S nespornou erudicí v oblasti politického myšlení se tedy pustil do obhajoby EU. Také jeho (bohužel už poslední) článek, na který právě reaguji, je v zásadě nesen stejným záměrem: Politiku EU nelze chápat jako měkkou totalitu!

Ten druhý byl formován zmíněným vývojem. Na jeho počátku byl Rychetník zcela ztotožněn s oficiálními akademicko-politicko-mediálními stanovisky v otázkách, které frekventují aktivisté vládnoucí ideologie. O tom, že jde o ideologii neomarxistickou, nechtěl ani slyšet; to se vždy rozpovídal o konspiračních teoriích. U politické korektnosti, multikulturalismu a gender-feminismu znal jen mainstreamem oslavované klady. Nálepku „islamofobie“ pokládal za smysluplný pojem a zločiny juvenilní justice měl za fámy.

Protože Rychetník pravidelně pendloval mezi Prahou a Londýnem, byl pro nás na semináři živoucím důkazem toho, jak hluboce jsou vzdělaní a slušní lidé na Západě indoktrinováni neomarxismem, aniž by o tom věděli. V jaké ideologické, mainstreamové bublině a dezinformační blokádě tam dobrovolně a s důvěrou v prolhanou politickou korektnost žijí.

Ke cti kolegy Rychetníka ale rád dosvědčuji, že byl vším jiným než ideologicky zkaženým, bigotním dogmatikem, na jaké dnes bohužel mezi humanitními vzdělanci narážíme na každém kroku. I ve vysokému věku si zachoval nejen myšlenkovou pružnost, ale i otevřenost k argumentům a do značné míry i ochotu změnit názor, byť to pro něj nebylo zrovna bezbolestné.

Jestliže byl dnes Rychetník schopen zdůraznit potřebu obrany před politickou korektností, multikulturalismem, genderismem či podvrženými lidskými právy a doporučovat knihy G. Kuby a A. Brownea (na něž jsem ho upozornil), pak je to úctyhodný skok z ideologické zaslepenosti dnešních intelektuálů (např. prof. Halíka) do reality.

6. 1 Kulturní liberalismus či marxismus?

Proti tomu ovšem stojí jak Rychetníkova výše objasněná teoretická vratkost, tak i jeho faktická neochota pochopit a uznat, že bruselský režim odpovídá definici měkké totality. Neochota se tu projevuje i tím, jak se Rychetník v pojmenování ideologického hegemona úzkostlivě vyhýbá termínu „kulturní marxismus“. Důsledně ho nahrazuje termínem „kulturní liberalismus“, který sice tolik nepáchne totalitou jako marxismus, ale ani nevystihuje podstatu „jevu“.

Rychetníkův kulturní liberalismus s neomarxistickými kořeny je totiž „kulturně“ něčím daleko radikálnějším než to, co označuje termín „liberalismus“: Ten je kulturně problematický tím, že legitimizuje „všechno možné“. Neomarxisté však cíleně a přednostně atakují celý přirozený mravní řád, což je esenciální a rozlišující znak totality. Nejde tedy jen o titěrné slovíčkaření. Rychetníkův „kulturní liberalismus“ je tu zřejmým eufemismem.

Ve stejném duchu Rychetník pochybuje, že by skupina neomarxistických intelektuálů dokázala zinscenovat takový historický proces ideologického ovládnutí Západu. Neuvádím prý proto to žádný doklad. Dokladem přece může být právě ta hegemonie ideologie, která tak náramně na Západě oslovila akademické, politické a mediální elity, jež už celá desetiletí berou za své marxistické subverzivní ideály multikulti, genderismu, politické korektnosti i ideologicky redefinovaných lidských práv. Rozhodující vliv neomarxistických ideologů na stav západních společností je dobře popsán i ve zmíněných knihách, které Rychetník na můj popud četl a které sám doporučuje.

Když pak Rychetník v logice svého výkladového oslabování vlivu marxistických totalitářů na soudobé společenské klima nachází u G. Kuby jiného hybatele-principála kulturní revoluce spíše v masmédiích a finanční oligarchii, pak lze namítnout, že ovládnutí médií patří mezi priority totalitních ideologů a finančníci si také spočítají, že jít v protiproudu není zrovna výhodné.

Rychetník se tedy snaží přesvědčit, že termín „kulturní liberalismus s neomarxistickými kořeny“ je snad nejpřesnějším, střízlivým pojmenováním“ dlouhodobého ideologického tlaku vedeného z Bruselu. To, co tu nazývá střízlivostí, je ale spíše jen úhybným manévrem před ostrostí onoho neblahého jevu. Jeho skutečně výstižné pojmenování zní: Kulturní marxismus – i s tou totalitní konotací.

6. 2 Nesporná totalita

Můžeme se nakonec podívat na naši pohnutou současnost optikou Rychetníkových údajných „specifických institucí a struktur“, které podle něj definují totalitní režim. Když říkám „údajných“, mám přitom na mysli i fakt, že se Rychetník ke skutečnému zapracování na pojmu totality nedostal. Jako většina politologů ustrnul u banálního zobecnění zkušenosti se dvěma tvrdými totalitami.

Tak jako pokládá např. zákaz svobodných voleb za nutný znak totality, když v textu poukazuje na to, že v Británii či v USA nebyly v kritičtějších situacích (Brexit, Trump) zrušeny volby, a vyvozuje z toho, že tedy nebyly režimy zachváceny žádnou (ani měkkou) totalitou, tak také na Západě vylučuje měkkou totalitu, protože v nich nenachází struktury, které byly v komunismu a nacismu.

Jako specifické struktury totalitního režimu tedy Rychetník uvádí: 1/ignorování přirozených lidských práv mocí; 2/tajná politická policie; 3/podřízení soudů politické moci; 4/masové organizace pronikající do všech stránek života. Co z toho dnes není v EU realitou?

1/Tvrdé totality lidských práv prostě nedbaly. Měkká totalita kulturních marxistů však vývojově pokročila k jejich svévolnému, ideologicky určenému redefinování. 2/Ideo policie na Západě vyhledává údajné „projevy nenávisti“, identifikované na základě ideologicky pokřivené spravedlnosti, v níž je oprávněná kritika ideologicky privilegovaných menšin klasifikována jako zločin. 3/ Soudy podle této oficializované, celoplošné nerovnosti před zákonem bezostyšně soudí. 4/ Celá desetiletí trvající masová indoktrinace všech oblastí společenského života politickou korektností vejde do dějin jako sofistikovaná infikace soustavnou prolhaností a morálním pokrytectvím.

Takže: Dokonce i podle mylných Rychetníkových kritérií by bylo možné identifikovat politiku EU jako totalitní.

7. Východisko z krize?

V závěru se Rychetník zamýšlí nad současnou krizí Západu. Protože je to zřejmě jeho poslední text, který mu byl na této pozemské pouti dopřán, můžeme ho snad brát i jako jeho odkaz.

Východisko z krize Rychetník vidí v křesťanské nabídce. V tom s ním souhlasím, protože také chápu křesťanství jako dokonalé řešení problému života. Shodujeme se i v tom, že na intelektualizovaném Západě je nutné jakési filosofické zprostředkování, přesněji odhalování hlubokých filosofických omylů, které mají katastrofální dopady v životech současníků. Rychetník se v této souvislosti přimlouvá za hledání souladu s vědeckým vývojem. Tady bych byl rezervovanější. Není totiž všechno vědou, co se za ní vydává – např. evoluce, o niž jsme se spolu také přeli.

Vzhledem k záchraně naší civilizace nakonec Rychetník spoléhá na strategii papeže Františka. Mám určité pochybnosti. Jistě, tam kde papež hlásá tradiční křesťanské ctnosti, nabízí na dnešní choroby účinné léky. V souvislosti se záchranou naší civilizace ale nelze přehlédnout, že také podporuje extrémní proimigrační politiku EU a snaží se ji morálně odůvodnit. To už se dá ale stěží uvést do souladu s úsilím o záchranu.

V renesanci křesťanství na Západě ale vidím velký problém, který bývá přehlížen. Kromě mnoha temných sil, jež nám jsou většinou skryty, je tu významný negativní činitel, který může být rozpoznán. Je jím vývoj a stav novověké filosofie, jež ovládla západní civilizaci. V našem sporu jsme se letmo dotkli zhoubného vlivu nominalismu, který vzal novověk za svůj. Takových osudových zářezů filosofické pravdy v něm bylo víc, byly však zakrývány fascinací novostí a originalitou. Rozhodně to nebyla síla myšlenek, co otáčelo kurz novověké filosofie opačným směrem.

V každé následující generaci filosofů se rozchod s realitou lidského bytí prohluboval; v tom byla logika vývoje neúprosná. Výkladová proměna poznání v nepoznání, člověka ve vesmírnou, nesrozumitelnou nahodilost a lidského života v determinovaný hmotný proces byla čím dál patrnější. Tradiční obraz člověka jako bytosti skutečně smysluplné zodpovědnosti se naproti tomu jevil jako racionálně překonaný mýtus.

Celé moderní vzdělání se tak stalo filosoficky krajně nepříznivým faktorem pro sebepochopení člověka. Filosofická zkaženost je už v západních společnostech dvacátého století bytelně usazená, normalizovaná a institucionalizovaná. Dosáhla v něm takové míry, že už vydala jako své plody totalitní režimy.

Tuto souvislost hlubinné filosofické patologie a totalitní destrukce moderního života je překvapivě možné pozorovat i u mnohých křesťanských intelektuálů. Masivní vliv moderní filosofie se pochopitelně nezastavil ani před branami soudobého křesťanského myšlení. Tato infiltrace má termín: Modernismus. Modernisty jsou katoličtí intelektuálové, kteří věří, že dnes vrátí křesťanství svěžest tím, že ho obohatí o principy moderní filosofie. Pokoušejí se sice o nemožné, o jednotu logických protikladů, ale myšlenkové povrchnější jedinci jsou tímto projektem už několik generací stále nadšeni.

Komunismus a nacismus asi nikoho z nich nepřesvědčil. Ale třetí, postmoderní totalita neomarxistů? Kdyby se dnes dělal průzkum mezi katolickými intelektuály, kteří vítají muslimy, nemají problém s multikulturalismem ani s politickou korektností, hlásí se k oficiálnímu pojetí lidských práv, zcela jistě by mezi nimi převažovali modernisté.

Epitaf

Kolega Rychetník v létě zemřel. Dovolím si osobní vzpomínku. Celá léta jsme se pravidelně utkávali na semináři i v Distanci a účastníci našich klání vědí, že jsme se nešetřili. Byli jsme filosoficky i politicky takřka na opačných pólech. Trpělivě a s noblesou snášel moje ironické popichování a nezdvořáctví. Rád doznávám, že Rychetníkova inteligentní, erudovaná a klidná oponentura mi zvláště v promýšlení problému totality velmi pomohla. Nejvíc jsem ale u něj oceňoval zmíněnou schopnost změnit v pozdním věku názor, přestože mu na něm hodně záleželo. Kdyby to neznělo tak pateticky, řekl bych, že to byl poctivec otevřený pravdě a rytířsky o ni zápasil. A to je také důvod mé naděje, že jeho pozemská cesta má šťastné vyústění, že ho Pán přijal. My se pak na semináři a v Distanci musíme smířit s tím, že nám bude chybět.