Vyvrácení "modálního" determinismu Jakuba Moravčíka a Miroslava Dočkala

Antonín Steinhauser

1. Jakub Moravčík a Miroslav Dočkal už více než čtyři roky obhajují svou antropologickou teorii, kterou nazývají tzv. "modálním" determinismem. Miroslav Dočkal této teorii věnoval i své nedokončené doktorské studium na katedře filosofie Univerzity Palackého v Olomouci. Jakub Moravčík zase na deterministickou teorii Miroslava Dočkala posléze navázal a obsahově ji rozvinul. Už ve svých předchozích spisech Jakub Moravčík kritizoval knihy Romana Cardala a články Jiřího Fuchse na téma lidské svobody a poukazoval na údajnou nedostatečnost jejich argumentů ve prospěch lidské svobody 1). V témže duchu se v těchto dnech jal kritizovat i článek Romana Cardala "Na obranu svobody" zveřejněný v Distanci 3/2017.

Důkaz lidské svobody, který předložil Roman Cardal, vyvrací totiž podle Jakuba Moravčíka pouze materialistický determinismus. Nevyvrací prý ovšem jeho "modální" determinismus, který je údajně nematerialistický a spočívá v tom, že člověk není determinován stavem svého mozku ani žádnou jinou hmotou. Podle "modálního" determinismu je člověk determinován pouze svým myšlením. Lidské myšlení je podle "modálního" determinismu údajně nemateriální, každý člověk má jiné důvody svého myšlení, a proto prý nedochází k determinování zastánců a oponentů determinismu stejnou příčinou, a tedy ani k totální nerozhodnutelnosti jejich metodického sporu, který je ve vnitřním rozporu s pravdivostním nárokem deterministů.

2. Toto tvrzení Jakuba Moravčíka by zas až tolik neznamenalo, pokud by Jakub Moravčík pouze podivně ohýbal význam pojmu determinismus do pozice, že subjekt může "determinovat" sám sebe. V takovém případě by samotnou lidskou svobodu ještě nepopíral. Je totiž pravdou, že nutným atributem každého svobodného lidského jednání je jeho racionalita a rozum člověka funguje skrze proces myšlení. Potom lze tvrdit, že podmínkou realizace svobody člověka je jeho myšlení, takže člověk je svým myšlením "determinován" v tom smyslu, že každé jeho svobodné rozhodnutí musí projít procesem myšlení. O žádnou podobnou kolizi pojmů u Jakuba Moravčíka ovšem nejde. Jeho "modální" determinismus naopak spočívá v tezi, že ono "determinující" lidské myšlení produkuje jen "výslednici vnitřních a vnějších, materiálních a nemateriálních důvodů". Na upřesňující dotaz potom Jakub Moravčík potvrdil 2), že tímto pojetím prostě redukuje člověka na čistý binární stroj, který má toliko určité vstupy, pak nějaký vnitřní algoritmus, a veškeré lidské projevy jsou posléze výstupem tohoto algoritmu. Může se sice snad jednat o relativně komplikovaný algoritmus, který skrze své subalgoritmy provádí i jakési strojové učení a v čase tak mění své datové struktury, a tedy i výstupy, ale stále jde jen o čistý algoritmus. "Modální" determinismus je proto plnohodnotným determinismem, který naprosto popírá jakoukoliv možnost lidské svobody.

Jakub Moravčík a Miroslav Dočkal zdůvodňují svůj determinismus tím, že se jim zdá, že každé lidské jednání je pouhou deterministickou výslednicí jeho aktuálních i předchozích vstupů, neznají žádný platný důkaz lidské svobody, a z toho důvodu by podle nich bylo v rozporu s Occamovou břitvou zavádět nějakou lidskou svobodu, kterou intuitivně považují pro vysvětlení jakéhokoliv lidského jednání jednoduše za zbytečnou.

3. První osudová chyba, které se Jakub Moravčík s Miroslavem Dočkalem při sestrojování své teorie dopustili, spočívá v tom, že si "upravili" definici svobody a determinismu. Sebevědomě zavrhli klasickou definici, podle níž je svobodným právě takové jednání, jehož příčinou je jeho samotný subjekt. Klasicky definovaná svoboda není prý na vkus Jakuba Moravčíka a Miroslava Dočkala dostatečně svobodná, protože prý nevylučuje tzv. "determinismus z vnitřních příčin". Místo toho si postavili svou alternativní definici svobody na pojmu tzv. "ontomožnosti". "Ontomožnost" je možnost, která je "ontologická, tedy reálně v konkrétních podmínkách všech konkrétních okolností uskutečnitelná". A svobodné jednání je potom právě takové jednání, jehož opak je v okamžiku jeho konání touto "ontomožností". Determinismus je potom negací této "svobody".

I kdybych ponechal stranou, že ony zmiňované "vnitřní příčiny" těžko mohou být slučitelné se substancialitou člověka, tak není obtížné nahlédnout, že takto definovaná "ontomožnost" je apriori nesplnitelná, a že tato definice je vůči determinismu tautologická a vůči svobodě vnitřně rozporná. Mezi zmíněné "konkrétní okolnosti" totiž spadá i každé eventuální svobodné rozhodnutí daného subjektu a Boží poznání o tom, jak se daný subjekt rozhodne. A přinejmenším od těchto dvou "konkrétních podmínek" se odchýlit nelze. Vševědoucí Bůh poznává od věčnosti celý život každého člověka i jeho konec. Lidský život je vůči Božímu poznání o něm nutný. Podle definice Jakuba Moravčíka a Miroslava Dočkala by člověk nemohl být svobodný už jen kvůli Boží vševědoucnosti. Ani nic dalšího, samotného Boha nevyjímaje, by nemohlo být svobodné, protože Bůh dokonale poznává všechno včetně sebe samého, a to nezávisle na čase.

Především se ale subjekt nemůže odchýlit od výsledků vlastního svobodného rozhodování. Pokud by se podle definice Jakuba Moravčíka a Miroslava Dočkala metodicky předpokládalo, že určitý subjekt je tedy nějak svobodný, tak by jeho svobodná vůle (bez ohledu na její povahu) byla vůči jeho jednání další "konkrétní okolností" a výsledek svobodného rozhodnutí by byl další "konkrétní podmínkou" této konkrétní okolnosti. Tudíž by se tento subjekt nemohl odchýlit od této podmínky, byl by opět "determinován" svou svobodnou vůlí, a nebyl by tedy svobodný, což je v rozporu s metodickým předpokladem. Z toho plyne, že veškeré antropologické úvahy založené na této definici jsou zbytečné, protože její samotný logický rámec je vnitřně rozporný.

4. Další vnitřní rozpor "modálního" determinismu spočívá ve tvrzení, že tento determinismus je údajně nematerialistický. Problém je v tom, že všechno to, co je čistě algoritmické, je vyčerpávajícím způsobem vysvětlitelné materiálně. Důkaz této skutečnosti na úrovni přírodních věd spočívá v tom, že každý algoritmus lze naimplementovat na Turingově stroji a Turingův stroj lze simulovat na počítači. Počítač přitom není nic než hmota. Jelikož veškeré lidské projevy jsou podle "modálního" determinismu čistě algoritmické, potom jsou vyčerpávajícím způsobem vysvětlitelné materiálně. Člověk je tudíž podle "modálního" determinismu vyčerpávajícím způsobem převoditelný na hmotu. To prokazuje, že zastánci "modálního" determinismu používají vnitřně rozporným způsobem i samotnou Occamovu břitvu, kterou se tak usilovně ohánějí. Pokud lze naprosto každý lidský projev vysvětlit do všech jeho důsledků čistě materiálně, a zároveň teorie modálního determinismu obsahuje tvrzení o "nemateriální" povaze člověka, potom je "modální" determinismus učebnicovou ukázkou teorie, která Occamově břitvě odporuje.

Tvrzení Jakuba Moravčíka a Miroslava Dočkala o nemateriální povaze jejich determinismu lze proto vyvrátit obdobou jimi neúspěšně kritizovaného důkazu Romana Cardala. Pokud Jakub Moravčík a Miroslav Dočkal tvrdí, že dokáží naprosto každý lidský projev vysvětlit do všech jeho důsledků algoritmicky, a tedy čistě materiálně, potom na nemateriální povahu člověka spoléhají bez přiměřených důvodů. Každý lidský projev, který by mohl hypoteticky zakládat jejich domněnku, že člověk je nemateriální, je podle nich zcela vysvětlitelný čistě materiálně, a proto takovou domněnku zakládat nemůže. Jejich tvrzení o nemateriální povaze člověka je tedy dalším prokazatelně nezdůvodnitelným tvrzením, což je v rozporu s tím, že si nárokují jeho pravdivost. Vnitřní rozpor ve tvrzení o nemateriální povaze člověka v kontextu "modálního" determinismu pochopitelně implikuje tentýž vnitřní rozpor i v tvrzení o nemateriální povaze lidského myšlení v témže kontextu. Tím se ovšem vyvrací jediný předložený důvod údajné nemateriální povahy "modálního" determinismu. "Modální" determinismus se tak ve výsledku ukazuje být jen jiným názvem starého materialistického determinismu, o němž i sám Jakub Moravčík výslovně uznává, že jej lze platně vyvrátit výše zmíněným důkazem Romana Cardala ze článku "Na obranu svobody".

5. Pokud bychom se drželi klasické definice svobody, která je na rozdíl od inovativní tvorby zastánců "modálního determinismu" přinejmenším splnitelná a bezrozporná, tak k témuž výsledku lze dospět skrze jednoduchou úvahu, že myšlení, které je algoritmické, nemůže být za žádných okolností skutečnou příčinou svého výsledku – ani kdyby bylo hypoteticky nemateriální. Příčinou výstupu deterministického myšlení může být ten, kdo toto myšlení vytvořil, nebo ten, kdo mu poskytuje vstupy. Samotné deterministické myšlení pak může být pouze tupou převodní pákou externích příčin, protože pro žádnou skutečnou příčinu v něm není prostor kvůli jeho determinismu. Proto lze důkazem Romana Cardala bezprostředně vyvracet nejen determinismy, které spočívají v determinaci člověka skrze hmotu, nýbrž i determinismy, které spočívají v determinaci člověka skrze aktuální stav jeho deterministického myšlení – ačkoliv to Roman Cardal ve svém článku takto výslovně nezmínil. Nutným předpokladem platnosti důkazu Romana Cardala je pouze determinace člověka jinými subjekty. Naopak konkrétní způsob takové determinace je irrelevantní.

Poznámky:

1. Modální determinismus Mirka Dočkala, Jakub Moravčík, 20. června 2013, https://desirabilia.blogspot.com/2013/06/modalni-determinismus-mirka-dockala.html

2. Diskuse mezi mnou a Jakubem Moravčíkem na Facebooku