Papež a hereze

Marie Tejklová

Rok 2017 byl pro katolickou církev výjimečný už proto, že si kromě 100. výročí zjevení Panny Marie ve Fátimě a bolševické revoluce v Rusku připomínala také 500. výročí zahájení reformace v Německu. K těmto výročím se přidala neobvyklá událost, která je v médiích srovnávána s kontroverzí týkající se papeže Jana XXII. před téměř 700 lety, a sice zveřejnění dokumentu „Correctio filialis de haeresibus propagatis“ (Synovské napomenutí z důvodu šíření herezí) asi měsíc po jeho předložení papeži. Correctio je zpravidla prezentováno jako obvinění papeže z hereze, což ale není přesné. Autoři correctia upozorňují papeže, že v Církvi panují nejasnosti a šíří se omyly ohledně základních otázek, a snaží se ukázat, že k tomuto stavu přispívá samotný Svatý otec. Nejasnosti, o nichž correctio mluví, v Církvi nesporně existují a papeži Františkovi se naprosto nedaří je rozptýlit, pokud se o to vůbec snaží. Protože předkládání správné a jasné nauky je důležité pro spásu duší, o niž by Církev měla usilovat, a protože za správnost nauky ručí v první řadě papež jakožto nástupce sv. Petra, zdálo by se, že synovské napomenutí papeži je legitimní a opodstatněné. Přesto correctio vzbudilo nesouhlasné reakce včetně výzvy na podporu papežova přístupu iniciované Tomášem Halíkem. S kritikou correctia přichází také Antonín Steinhauser, jak je zřejmé už z názvu jeho článku „O chybnosti tzv. "Correctionis filialis de haeresibus propagatis" adresované papeži Františkovi“. Opravdu je correctio chybné?

Opomenuté opomenutí

Antonín Steinhauser svůj článek zahajuje shrnutím obsahu correctia:

„Signatáři dokumentu, v češtině označeného jako "synovské napomenutí kvůli šíření herezí", se snaží ukázat, že se vládnoucí papež vydáním apoštolské exhortace Amoris laetitia i svými dalšími výroky a skutky dopustil šíření několika demonstrativně vyjmenovaných herezí, které Církev již dříve dogmaticky odsoudila.“

Když si ale pozorně přečteme úvod correctia, všimneme si významného detailu – Steinhauser vypustil slovo „opomenutími“:

„s hlubokým zármutkem, avšak vedeni věrností našemu Pánu Ježíši Kristu, láskou k Církvi a papežství a synovskou úctou vůči Vám, jsme nuceni obrátit se na Vaši Svatost s opravou týkající se šíření herezí způsobených apoštolskou exhortací Amoris laetitia a dalšími slovy, činy a opomenutími Vaší Svatosti.“1)

Dále pak Steinhauser tvrdí, že autoři correctia papežovy výroky špatně pochopili a na tomto špatném výkladu postavili svoje obvinění z hereze:

„Signatáři kreativně vytvářejí falešné implikace a spojitosti, které nejsou logicky nutné a často jsou dokonce přímými negacemi jimi kritizovaných textů a výroků. (...) Metodická chyba, na které celé toto "synovské napomenutí" stojí, a se kterou jeho smysluplnost také padá, spočívá v tom, že tento dokument nekritizuje přímo Františkovy výroky ani skutky. Signatáři místo toho vytvářejí a předkládají jakési svoje vlastní "vnímání" toho, co papež řekl a napsal. Pak zdrcujícím způsobem prokazují heretickou povahu tohoto svého výtvoru, který má ovšem s původními papežovými stanovisky máloco společného. (...) Pokud se člověk začne zabývat originálními výroky papeže Františka, které signatáři podrobují své nepřímé kritice, dospěje totiž vesměs k opačným závěrům.“

Correctio pečlivě uvádí kontroverzní papežovy výroky, někdy i v originále, v přiměřeném kontextu, aby byl jasný jejich význam. Oproti tomu Steinhauser svoje tvrzení o opačných závěrech, k nimž člověk „vesměs“ dospěje, nijak (například rozborem příslušných výroků) nedokládá. Poukazováním na nesprávné chápání, vytržení z kontextu, špatný překlad apod. papežových výroků nelze prokázat, že correctio je chybné, už proto, že correctio kritizuje nejen výroky, ale také skutky a opomenutí papeže – přičemž opomenutí může spočívat v tom, že špatné chápání svých výroků nebo další nejasnosti nevyjasnil. Tvrzení, že autoři correctia papežovy výroky špatně „vnímají“, je známkou nepochopení toho, o co v correctiu jde. Nejde o „vnímání“ jeho autorů ani o to, že je možné i jiné „vnímání“. Jde o to, že různé skupiny (mezi nimiž byli kardinálové, teologové i celé biskupské konference) dospěly k navzájem velmi odlišným až protikladným závěrům, přičemž všichni si myslí, že právě jejich závěr je správný.

Autoři correctia připomínají papeži, že jeho úřad mu nebyl svěřen k tomu, aby vyhlašoval nové učení, ale aby věrně střežil poklad víry. Steinhauser to sice nezpochybňuje, ale zdůrazňuje, že papež má i další úkoly:

„Kromě tohoto úkolu [uchovávání pokladu víry] má římský biskup několik dalších specifických úkolů, které jsou s uchováváním pokladu víry organicky spjaty. Patří mezi ně i zvláštní péče o náležité zkoumání a přiměřené hlásání téhož pokladu víry, řízení celé Církve nebo koordinace celosvětového úsilí o jednotu křesťanů. Je přitom víceméně zjevné, že právě plnění těchto úkolů bylo často sledováno kritizovanými skutky a výroky papeže Františka. Systematické opomíjení těchto dalších Bohem svěřených úkolů římského biskupa ze strany signatářů pak může vést k jejich scestným konkluzím o papežových úmyslech“

Correctio však netvrdí, že střežení pokladu víry je papežovým jediným úkolem. Samozřejmě má papež i další úkoly, které ale nemohou být s hlavním úkolem v rozporu. I kdyby se correctio o těchto dalších úkolech vůbec nezmínilo – slovy Steinhausera „systematicky je opomíjelo“ - nemělo by to vést ke „scestným konkluzím o papežových úmyslech“, tím spíš, že autoři correctia se k papežovým úmyslům vůbec nevyjadřují. Je zvláštní, že Steinhauser se nevyjadřuje k hlavní myšlence correctia ohledně nejasností v Církvi:

„Zveřejnění exhortace Amoris laetitia a další jednání, jímž Vaše Svatost v dostatečné míře vymezila rozsah a účel tohoto dokumentu, způsobilo Církvi a celému světu pohoršení ve věcech víry a mravů. Následkem toho se v Církvi rozšířily hereze a další omyly; protože zatímco někteří biskupové a kardinálové nadále hájí nadpřirozeně zjevené pravdy týkající se manželství, mravního zákona a přijímání svátostí, jiní tyto pravdy zapřeli a od Vaší Svatosti se jim dostalo nikoli napomenutí, nýbrž přízně. Naproti tomu kardinálové, kteří Vaší Svatosti předložili dubia, aby tímto starobylým způsobem dosáhli snadného potvrzení pravdy evangelia, neobdrželi žádnou odpověď, pouze mlčení.“

Popřel by Steinhauser toto tvrzení? Když vytýká autorům a signatářům correctia, že nemají dostatečnou autoritu k tomu, aby „poučovali nejvyššího soudce“, zapomíná, že on sám není nijak autorizován k tomu, aby papežské dokumenty a výroky vykládal. Jeho výklad je navíc spíše ojedinělý a pochybuji, že by se v hlavních principech shodl například s iniciátorem petice na podporu papeže Tomášem Halíkem. Pokud signatáři correctia, mezi nimiž jsou kněží a teologové, pochopili papežovy výroky špatně, tím spíš je nebezpečí, že je špatně pochopí také obyčejní věřící. Proč tedy není legitimní požadovat od papeže oficiální a jasné vysvětlení, je-li jeho hlavním úkolem střežit poklad víry a utvrzovat věřící ve víře?

Nová disciplína

Na úvod své obhajoby exhortace Amoris laetitia Steinhauser zdůrazňuje dvě věci, na nichž by se určitě shodl také s autory a signatáři correctia: Že papež nemůže měnit nauku Církve, pouze disciplínu, a že svátosti nejsou odměnou za dokonalý život. Papež podle Steinhausera exhortací Amoris laetitia nemění nauku; když umožňuje rozvedeným a znovu sezdaným získat rozhřešení a přistupovat ke sv. přijímání, aniž by svůj stav změnili, tzn. přestali manželsky žít s novým partnerem, a oproti exhortaci Familiaris consortio Jana Pavla II., která přístup těchto lidí ke svátostem zakazovala, se jedná o změnu disciplíny. Steinhauser tvrdí, že předchozí disciplína dostatečně nezohledňovala subjektivní stránku hříchu:

„Amoris laetitia v podstatě jen ruší výjimku z obecného řádu. Předchozí disciplína přistupovala k trvajícímu hříchu cizoložství jistým privilegovaným způsobem, že každé trvající cizoložství bylo automaticky považováno za veřejný skandál, a jeho pachatelé z toho důvodu nesměli přistupovat ke svátostem. Tento zákaz platil na objektivním principu, tedy bez jakéhokoliv ohledu na míru vědomí takových hříšníků i na povahu jejich souhlasu s objektivně hříšným stavem, ve kterém se nacházeli.“

Poté vysvětluje, jakou změnu Amoris laetitia zavádí:

„Jediná novinka, kterou Amoris laetitia do církevní disciplíny přinesla, je potom zrušení tohoto privilegovaného přístupu k trvajícímu hříchu cizoložství. Trvající cizoložství se tak z hlediska disciplíny udělování svátostí dostalo na stejnou úroveň jako ostatní materiálně těžké hříchy. Amoris laetitia tedy nově umožňuje například zpovědníkům posuzovat i míru vědomí a způsob souhlasu penitenta s jeho trvajícím cizoložstvím. Za předpokladu pravděpodobného mínění, že cizoložníkova kognitivní nebo voluntární stránka nedosahuje úrovně nutné pro formální těžký hřích, dovoluje nová disciplína takovému člověku eventuálně udělit rozhřešení a umožnit mu přistupovat ke svátosti eucharistie i bez neprodleného ukončení jeho materiálně těžce hříšného stavu.“

Steinhauser tvrdí, že „trvající cizoložství se tak z hlediska disciplíny udělování svátostí dostalo na stejnou úroveň jako ostatní materiálně těžké hříchy“. Opravdu? Na tomto místě je nutné určité upřesnění. Některé skutky jsou totiž vnitřně hanebné, tj. špatné, a tedy zakázané, za všech okolností. Patří k nim právě cizoložství nebo také vražda, znásilnění aj. Je jasné, že kdo objektivně spáchal závažný zločin, nemusí být z nějakého důvodu (plně) odpovědný. Soužití s novým partnerem mimo platné manželství, tj. trvající cizoložství, je však specifické v tom, že jde o jednání, které pokračuje a bude pokračovat i dál, pokud daný člověk nehodlá svou „životní situaci“ změnit. Není tedy splněna jedna ze základních podmínek pro udělení rozhřešení, a sice úmysl dál ve stejné věci nehřešit. Představme si, že by rozhřešení požadoval člen mafie, který vraždí členy konkurenčních klanů a hodlá v tom pokračovat, protože nechce zklamat své kumpány. Bylo by v takovém případě adekvátní „posuzovat i míru vědomí a způsob souhlasu penitenta“, nebo by zpovědník měl v první řadě povinnost vysvětlit mu, že je povinen přestat vraždit? Jiným příkladem může být lékař, který provádí potraty. Ačkoli tuší, že jeho jednání není zcela v pořádku, z nějakého důvodu – například potřebuje uživit rodinu nebo třeba uvěřil tomu, že žena má právo „rozhodovat o svém těle“ – s tím prozatím nechce přestat. Řekl by pan Steinhauser, že jeho „kognitivní nebo voluntární stránka nedosahuje úrovně nutné pro formální těžký hřích“? Bylo by v pořádku, kdyby lékař provádějící potraty získal rozhřešení a začal chodit ke svatému přijímání, aniž by přestal potraty provádět? Do třetice si představme muže, který znásilňuje ženy, protože se nedokáže ovládnout, a sice se připravuje spáchat další znásilnění, ale rád by získal rozhřešení, aby mohl duchovně růst. Měl by ho zpovědník připustit ke svatému přijímání? Bylo by možné, aby toto povolil papež v poznámce pod čarou své exhortace a jeho zastánci to pak obhajovali jako pouhou „změnu disciplíny“? Podle logiky Antonína Steinhausera ano. Pokud je to nepřijatelné, měl by Steinhauser vysvětlit, čím se trvající cizoložství liší od ostatních trvajících materiálně těžkých hříchů, které navíc představují vnitřně hanebné jednání, aby oproti nim získalo privilegované postavení v tom smyslu, že není vyžadováno jeho neprodlené ukončení.

Jistě si lze představit opakované (či trvalé) vnitřně hanebné jednání, které není závažné. Dejme tomu, že někdo každý rok před Vánoci ukradne v lese stromeček. U zpovědi řekne, že toho lituje, ale chystá se to dělat dál, například protože nemá peníze na to, aby si vánoční stromeček koupil v obchodě, a děti by byly smutné. Nebo si představme, že někdo chodí pozdě do práce a vždycky si vymyslí nějakou nepravdivou výmluvu, aby neměl problémy s vedoucím, a chce v tom pokračovat. Ani v takových případech by ale nebylo v pořádku, aby mu zpovědník chystaný hřích povolil či schválil. Je totiž rozdíl mezi vědomím, že s velkou pravděpodobností znovu zhřeším v podobné věci jako v minulosti, ale svého hříchu se zříkám a nechci v něm pokračovat, a situací, kdy svého jednání sice „lituji“, ale mám v úmyslu ho opakovat. Existuje však vůbec cizoložství, které by nebylo závažné? Přiznávám, že v tomto bodě moje představivost selhává, a i samotný Steinhauser uznává, že „každé cizoložství je závažnou matérií“.

Steinhauser si je vědom, že vůči posuzování „kognitivní nebo voluntární stránky“ jako možných polehčujících okolností trvajícího cizoložství lze namítat:

„Zaprvé se zdá, že vzhledem k pokračujícímu charakteru trvajícího cizoložství je nemožné, aby měl

penitent nedostatečné vědomí nebo aby postrádal uvážený souhlas. Každý svědomitý zpovědník, který se o trvajícím cizoložství dozví, má totiž povinnost vydat svědectví pravdě a takového kajícníka upozornit, že se nachází v materiálně těžkém hříchu. Proto musí penitent nejpozději v průběhu zpovědi nabýt plného vědomí o svém materiálně těžkém hříchu. Pokud se ani po upozornění zpovědníka během zpovědi nerozhodne se svým materiálně těžce hříšným stavem neprodleně skoncovat, zdá se být těžké argumentovat, že jeho souhlas s jeho stavem je málo uvážený. Z toho všeho by plynulo, že takový penitent z logiky věci bude muset být i ve formálně těžkém hříchu a nelitovat ho, a proto je povinností zpovědníka odepřít mu rozhřešení. Nová disciplína by tedy za těchto předpokladů byla zmatečná.“

Přesně tak – pokud někdo nevěděl, že cizoložství je těžký hřích, měl by se to dozvědět u zpovědi. Zdá se tedy, že neznalost (= kognitivní stránka) nepřipadá v úvahu. Steinhauser však přichází s hlavním argumentem, na kterém celá jeho obhajoba Amoris stojí. Klíčové je slovo „dnes“:

„Problém výše zmíněné argumentace spočívá ve špatném pochopení toho, k čemu se plné vědomí a uvážlivý souhlas musí vztahovat, aby se z materiálně těžkého hříchu stal formálně těžký hřích. Určité jednání se totiž nestává těžkým hříchem skrze upozornění zpovědníka na tuto skutečnost, ale skrze to, že je proti lásce, skrze kterou je duchovní život. Proto se ono plné vědomí a uvážlivý souhlas musí vztahovat právě k tomuto aspektu, jinak nevede ke ztrátě milosti posvěcující. Nic na tom nemění ani fakt, že předmět každého cizoložství je bytostně v rozporu s láskou, protože tuto skutečnost dnes nechápe každý, a nepochopí ji zpravidla ani po krátkém vysvětlení v průběhu zpovědi. Totéž platí ohledně onoho souhlasu – i ten se musí vztahovat k tomu, že jde o jednání, které je proti lásce. Amoris laetitia výstižně předkládá i několik názorných příkladů, u kterých je takovýto souhlas zvláště komplikován protichůdnými city a ohledy. Proto v nemalém počtu případů mohou zpovědníci dospět k mínění, že subjektivní stránka u trvajícího cizoložství není naplněna, ačkoliv penitenta řádně informovali o objektivní závažnosti jeho hříchu.“

Právě dnes, po 2000 letech, kdy Církev praktikovala „starou disciplínu“, je tedy vhodné disciplínu změnit, protože lidé už „nechápou“ a ani po vysvětlení kněze nepochopí, že cizoložství je těžký hřích. Je zvláštní, že dříve to byli schopní pochopit lidé v nejrůznějších kulturách, kde se křesťanství šířilo a které křesťanské nauce o manželství zrovna příznivě nakloněné nebyly, například v Římě, v Jižní Americe nebo v Japonsku. Podle Steinhausera byl dřívější přístup Církve podpořen veřejnou morálkou, která se už ale vytratila:

„Minulé disciplíně nelze upřít mnohé výhody, které vynikaly zvláště za starých časů, kdy víceméně každý měl základní povědomí o tom, co je to manželství, a nekompromisní přístup ze strany Církve se opíral o tehdejší veřejnou morálku, která cizoložství také příkře odsuzovala. Na výchovnou funkci veřejné morálky v moderní době už bohužel spoléhat nelze.“

Podle Steinhausera dnešní morálka cizoložství neodsuzuje, a Církev tedy nemůže očekávat, že lidé její požadavky pochopí – a protože je nechápou, je správné, že se tomu Církev přizpůsobí a svoji disciplínu změkčí. Steinhauser si neklade otázku, jestli k nízké úrovni dnešní veřejné morálky nepřispívá také Církev právě tím, že sexuální hříchy dostatečně neodsuzuje a svoje učení v této oblasti prezentuje jen neochotně, takže někdy ani není jasné, jestli ho v tichosti neopustila. Jaký vliv na veřejnou morálku asi bude mít připuštění osob žijících v cizoložství ke svatému přijímání, které mnoho lidí (podle mého názoru právem) pochopí jako církevní schválení rozvodu?

Subjektivní stránka hříchu spočívající v (ne)chápání hříšnosti jednání je navíc velmi obtížně zhodnotitelná – jistě není příliš obtížné přesvědčit zpovědníka nebo i sebe sama, že nechápu, že cizoložství je bytostně v rozporu s láskou, pokud mi takové „nepochopení“ umožní odsunout obtížná či nepříjemná rozhodnutí. Podobně by člověk mohl tvrdit, že nechápe, že potrat je bytostně v rozporu s láskou, a možná by i říkal pravdu, protože dnes to lidé opravdu často nechápou. Pokud kněz v případě trvalého cizoložství nesprávně posoudí penitentovo „nepochopení“ hříšnosti cizoložství, hrozí, že schválí či povolí těžký hřích. „Nová disciplína“ tak ze zpovědníka činí vševědoucího soudce, který vidí do srdce člověka, případně spolupachatele zločinu, pokud naoko „nechápajícímu“ člověku povolí v hříchu pokračovat a současně přistupovat ke sv. přijímání. Steinhauser uznává, že „stará disciplína“ byla „pedagogičtější“ a „nová disciplína“ „nepochybně vytváří větší prostor pro výskyt různých relativizujících nebo subjektivizujících excesů, jež mohou navíc působit pohoršení třetím osobám.“ Spíše než o riziko excesů a pohoršení však jde o schvalování hříchu– a pokud Církev začne schvalovat i ten nejméně závažný hřích, zpronevěřuje se svému poslání.

Steinhauser obhajuje Amoris na základě pochybné hypotézy, že penitent nemusí pochopit informaci zpovědníka, že cizoložství je těžký hřích proti Boží lásce, a že v takovém případě zůstává i přes trvající cizoložství v milosti posvěcující. Steinhauser si neklade otázku, jestli „penitent“ svým „nepochopením“ náhodou nehřeší proti víře, a jestli se možnost „nepochopení“ vztahuje i na další Boží přikázání.

Mistrovský kousek Steinhauserovy argumentace však teprve přichází a člověka při jeho čtení napadá, že ďábel nemusí vymýšlet nové metody, když ty staré stále fungují:

„Ačkoliv je skutečně dogmatickým učením Církve, že ospravedlněný člověk se může s pomocí Boží milosti vyhnout každému jednotlivému formálně těžkému hříchu, je dogmatickým učením i to, že se na tomto světě nelze vyhnout všem hříchům včetně lehkých. Není proto zvladatelné, a tedy ani

pastoračně prozíravé, bojovat proti všem lehkým hříchům okamžitě, apriorně a bez průběžné svátostné podpory. Zbrklý a neuvážlivý perfekcionismus spočívající v urputné snaze o apriorní vymýcení určitého lehkého hříchu se může v praxi snadno i zvrátit, minout se kvůli lidské slabosti se svým cílem, a vyústit přitom navíc i v páchání jiných závažnějších hříchů, které člověk mezitím zanedbal. Tato skutečnost vůbec neimplikuje, že lehké hříchy jsou něco dovoleného nebo dokonce

dobrého. Upozorňuje však člověka, aby nepropadal voluntarismu, měl adekvátní respekt k vlastní padlé přirozenosti a aby na cestě ke svatosti maximálně využíval všech dostupných prostředků.“

Ano, je to tak: Steinhauser obhajuje pokračující cizoložství respektem k „vlastní padlé přirozenosti“. Dokonce varuje před „zbrklým a neuváženým perfekcionismem“, tzn. snahou cizoložství ukončit. Koneckonců, hříchům se nelze vyhnout, a urputná snaha o boj s hříchem by mohla vést k páchání závažnějších hříchů, než je cizoložství. Celý citát vyznívá tak, že snažit se skoncovat s hříchem by byl hřích. Pokud v předchozí části Steinhauser nepřímo vybízel ke schvalování hříchu zpovědníkem, tady už vybízí k jeho páchání.

V prosinci 2017 se objevila informace, že papež František oficiálně schválil směrnice argentinských biskupů ohledně aplikace exhortace Amoris laetitia, a zdá se, že Steinhauserovo pojetí staré a nové disciplíny týkající se přístupu rozvedených a znovu sezdaných ke svátostem vystihuje záměr papeže. Sice to tak nebylo zamýšleno, ale na tuto situaci přesně sedí Steinhauserova slova, že

„žádná církevní disciplína nesmí být formálně ani fakticky v rozporu s Božskou doktrínou. Pokud by tedy vládnoucí papež hypoteticky ustanovil nějakou disciplínu, která by byla neslučitelná s přirozeným zákonem, s Písmem, s Tradicí, nebo s církevními dogmaty, potom by kritika jeho jednání byla oprávněná.“

Problém spočívá v tom, že disciplína týkající se přístupu rozvedených a znovu sezdaných ke svátostem je logicky svázaná s učením Církve o nerozlučitelnosti manželství, těžkém hříchu, Svátosti smíření a Eucharistie. Zdá se, že změna disciplíny by byla možná jen za cenu popření některé pravdy víry ohledně těchto věcí. Tento problém je formulován v dubiích čtyř kardinálů a rozveden v correctiu. Otázka zní, zda Církev může (třeba jen implicitně změnou disciplíny) povolit či schválit zamýšlené vnitřně zlé jednání a jak je možné získat rozhřešení bez úmyslu dál nehřešit. Pohoršení by pak nebylo způsobené ani tak jednotlivým případem trvale objektivně těžce hřešícího člověka, kterého Církev připustila ke svátostem, jako zmatením ohledně nauky Církve – protože by nebylo zřejmé, že Církev opravdu odsuzuje hřích.

„Papežův historický přešlap“

V průběhu roku 2017 obletěly svět fotografie papeže Františka s rudou sochou Martina Luthera, záběry z jeho cesty do Švédska u příležitosti 500. výročí reformace a informace o vydání vatikánské poštovní známky znázorňující Martina Luthera klečícího pod křížem. Vzhledem k tomu, že myšlenky Martina Luthera katolická církev odsoudila jako heretické, sympatie papeže Františka k Lutherovi, zřejmé z těchto činů, a také ze smířlivých, či dokonce pochvalných výroků týkajících se Lutherova učení, jsou mírně řečeno překvapivé. Autoři correctia shrnují, v čem se Luther mýlil, uvádějí papežovy výroky (v Amoris i jinde), jimiž dokládají spřízněnost myšlenek papeže Františka a Martina Luthera ohledně zákona, ospravedlnění a manželství, která se podle autorů correctia projevila také v Amoris, a varují, že svými projevy sympatiemi vůči Lutherovi papež podporuje jeho bludy.

Antonín Steinhauser toto obvinění rozhodně odmítá. Kdo by však čekal, že bude bludy Martina Luthera popírat, mýlil by se. Jak tedy postoje papeže Františka obhajuje? Zcela nečekaným, až šokujícím způsobem. Tvrdí, že Lutherovy bludy „dnes už prakticky nikdo nezastává“:

„Tyto hereze jsou díky své nesmyslnosti a nelidskosti už dávno mrtvé, a ani sami luteráni je dnes už naštěstí neberou vážně. Z tohoto důvodu také mohlo dojít v roce 1999 ke společnému prohlášení Církve a Světové luteránské federace o nauce o ospravedlnění, jelikož drtivá většina luteránů se v otázce názorů na ospravedlnění již víceméně vrátila ke správnému katolickému učení. To totiž na rozdíl od Lutherových teorií o víře jen ve víru samotnou a v ospravedlnění jen skrze teologii obstálo před soudem jejich elementární etické intuice.“

Dnešní luteráni se tedy podle Steinhausera v otázce ospravedlnění v podstatě shodují s katolickou naukou a papež Fratišek to ví – neví však, že samotný Luther učil něco jiného. Žije v přesvědčení, že Martin Luther zastával stejné (= v podstatě katolické) postoje jako dnešní luteráni. Nelze mu nic vyčítat, protože „Františkovo zaměňování názorů Martina Luthera s názory dnešních luteránů je ovšem toliko historickou, nikoliv věroučnou ani mravoučnou chybou.“ Obvinění, že papež podporuje Lutherovy hereze, je tedy podle Steinhausera bezdůvodné.

Nejdřív jsem nevěřila, že pan Steinhauser tuto Františkovu obhajobu myslí vážně. Dnešní luteráni opustili Lutherovu nauku o ospravedlnění – opravdu? Steinhauser toto své tvrzení nijak nedokládá a zdá se, že je jediný, kdo si toho všiml. Když vyhledáme na Wikipedii heslo „sola fide“, dozvíme se, že jde o princip ospravedlnění pouze vírou, který tvoří základ protestantského učení a odlišuje luterskou či reformovanou větev protestantského křesťanství od katolické církve. 2) Podobně při vyhledání hesla „lutheranism“ se dozvíme, že hlavním principem luteranismu je učení o ospravedlnění, které se děje pouze na základě víry. 3) Na YouTube stačí zadat heslo „justification by faith alone“, aby člověk našel spoustu záznamů přesvědčivých protestantských kazatelů vysvětlujících, že skutky pro spásu nehrají žádnou roli. Namátkou jsem si poslechla jednu z nich, ve které se kazatel podivoval, že vůbec má o otázce ospravedlnění mluvit, a vyčítal věřícím nedostatek důvěry v autoritu Písma; zdůrazňoval, že s katolickým pojetím se rozhodně neshodují.

Z mé vlastní zkušenosti z vyplývá, že dnešní protestanti stále zastávají katolické nauce odporující názor, že spása je zajištěna vírou bez ohledu na skutky. Když jsem se jednoho inteligentního protestanta zeptala, jak by vysvětlil případ, že člověk uvěří, ale pak těžce zhřeší například tím, že opustí svoji rodinu a začne žít s milenkou, a zda takový člověk bude spasen, dostala jsem odpověď, že k takovým případům nedochází, a že když už k nim dojde, dotyčný se obvykle za nějaký čas k rodině a do církve vrátí; pokud se nevrátí, znamená to, že vůbec víru neměl. Tyto vývody by vůbec neměly smysl, kdyby dnešní protestanti zastávali víceméně katolickou nauku, jak tvrdí Steinhauser.

Pan Steinhauser by mohl namítnout, že možná nešlo o (ty správné) luterány. Stejný názor na vztah skutků a spásy však najdeme například na webové stránce nazvané „The Lutheran Church Missouri Synod“ nebo na stránce „What it means to be truly Lutheran“.4) Výslovně se hlásí k tezím Martina Luthera a vysvětlují, že v Lutherově době Církev učila, že ke spáse je nutná víra i skutky, kdežto Luther se vrátil k pravému biblickému učení, a sice že stačí víra. Dokonce řeší, zda je ke spáse nutné dát se pokřtí, což je v určitém smyslu také skutek. Ani těmto luteránům zřejmě zatím nikdo neřekl, že Lutherovy bludy ohledně ospravedlnění jsou už dávno mrtvé.

Legrační ale je, že tvrzení pana Steinhausera ohledně dnešní luterské nauky nepodporuje ani „Společná deklarace (někdy „prohlášení“) ohledně nauky o ospravedlnění“, kterou Steinhauser využívá na podporu svého tvrzení. V části 26 této deklarace se říká: „Podle luterského chápání Bůh ospravedlňuje hříšníky výhradně na základě víry (sola fide).“5) A v části 29: „Luteráni tento stav křesťana chápou tak, že je „současně spravedlivý a hříšník“. (...) Navzdory hříchu už křesťan není odloučen od Boha, protože každodenním návratem ke křtu se osobě znovuzrozené křtem a Duchem svatým tento hřích odpouští. Hřích tak už nepřináší odsouzení a věčnou smrt.“ Část 30 se stručně zmiňuje o katolické nauce: „Když se ale někdo dobrovolně odloučí od Boha, nestačí vrátit se k dodržování přikázání. Je nutné získat odpuštění a pokoj ve Svátosti smíření“.6)

Uvedené prameny se shodují na tom, že podle luterského učení je spása zajištěna pouze vírou, která se pak navenek projevuje (dobrými) skutky; podle katolické nauky je však pro spásu nutné vyhnout se těžkým hříchům a zůstat v milosti posvěcující. Pokud se luteráni opravdu vrátili ke katolické nauce, museli by se nutně vrátit také ke svátosti smíření, umožňující obnovit stav milosti, posvěcující po spáchání těžkého hříchu. Nauka o ospravedlnění je spojena s dalšími částmi nauky např. ohledně svátostí či institutu kněžství, rozhodující však je, že podle katolické nauky je pro spásu nutné přijmout (alespoň implicitně) všechny pravdy víry, přičemž popření některé pravdy víry představuje herezi, jež je překážkou pro spásu. Shoda na tom, že pro spásu je nutná víra, je tedy bezcenná.7) Je pro mne záhadou, proč pan Steinhauser ve svém článku předkládá snadno falzifikovatelné tvrzení, že dnešní luteráni už nezastávají Lutherovy bludy. Napadá mne snad jen jediné vysvětlení, a sice že chtěl přijít s originálnější odpovědí, než jakou člověk obvykle dostane, když poukáže na dogmatické odsouzení Lutherových bludů tridentským koncilem: „Tridentský koncil byl v 16. století a od té doby se toho hodně změnilo.“

Ostatně Steinhauser si neuvědomuje, že jeho obhajoba nestaví papeže Františka do nejpříznivějšího světla. Steinhauser tvrdí, že současná hlava katolické církve neví, co učil jeden z nejznámějších heretiků Martin Luther. Přestože to neví, propaguje Lutherovo učení ukazováním se s jeho sochou nebo vydáváním poštovních známek s jeho podobiznou. A přestože jde o triviální omyl, k jehož odhalení „patrně nejsou potřeba ani žádné hluboké historické znalosti“, tento omyl podle všeho sdílejí lidé v papežově okolí, případně nebyli dosud schopni papeže na něj upozornit. Navíc papež zřejmě vůbec nesleduje, co se v Církvi a ve světě děje, protože pokud by si například přečetl correctio filialis, pravděpodobně by přišel na to, v čem je problém, a mohl by svůj „historický přešlap“, který vzbuzuje tolik emocí, snadno napravit. Pokud to neudělá, můžeme si vybrat ze dvou možností (pokud tedy necháme stranou domněnku, že za všechno zlé můžou papežovi zlotřilí poradci): Buď papež svou propagací Luthera přispívá k šíření jeho bludů, nebo je úplně mimo. Osobně mi ani jedna z těchto možností nepřipadá právě uklidňující.

Představme si, že by papež veřejně chválil Karla Marxe a jeho úsilí o reformu kapitalismu, během oslav VŘSR navštívil čítárnu Britské knihovny, kde Marx pracoval na svém Kapitálu, a prohlašoval, že Karel Marx se ve svém pojetí třídního boje nemýlil. Právem by to vzbudilo negativní reakce – a nepomohlo by ani tvrzení, že dnešní komunisté už Marxovy bludy dávno nezastávají. Je zkrátka nesporné, že papež veřejným projevováním svých sympatií k Lutherovi podporuje šíření jeho bludů, a correctio na to právem upozorňuje.8)

Mlhavý modernismus

Jedná část correctia je věnovaná modernismu, a sice formou shrnutí těch částí katolického učení, které modernismus zpochybňuje, přičemž posouzení exhortace Amoris laetitia a papežových výroků, činů a opomenutí z tohoto hlediska nechává na čtenářích. Steinhauser má pravdu, když píše, že

„U obvinění papeže Františka z modernismu zcela absentují informace, jakým způsobem by se údajný papežův modernismus měl snad projevovat. Signatáři "synovského napomenutí" pouze citují několik pasáží z Amoris laetitia, potom uvádějí výčet některých pravd víry, které modernismus podkopává, ale neuvádějí žádné – tentokrát ani vzdálené – souvislosti mezi modernismem a oněmi citovanými pasážemi.“

Přístup k modernismu opravdu představuje největší slabinu correctia. Jeho autoři a signatáři tuší, že modernismus zásadním způsobem souvisí se současnou krizí v Církvi, nedaří se jim ale přesně určit, jak a proč. Modernismus je totiž těžko uchopitelný. Spíš než o omyl v jedné pravdě víry, jaké se vyskytovaly dříve a na které bylo snazší reagovat např. vyhlášením nějakého dogmatu, se jedná o snůšku různě se projevujících omylů, jejichž podstatu či souvislost lze těžko vystihnout. Přesto už samotný název „modernismus“ napovídá, že tato hereze spojena s moderní dobou či moderní filosofií. Na stránkách Distance bylo o základních omylech moderní filosofie (ohledně poznatelnosti pravdy, objektivity obecných pojmů nebo pevných esencí jsoucen) napsáno už mnoho a v nedávném článku o Bellocovi zazněla důležitá myšlenka, že modernismus představuje útok na rozum a jeho schopnost dosáhnout pravdy. Založení modernismu na moderní filosofii vysvětluje, proč se modernismus vyznačuje evolucionismem, posunem k subjektivismu nebo relativismem a proč je nesnadno uchopitelný či vyvratitelný. Bez znalosti myšlenek Jiřího Fuchse je však tato souvislost těžko odhalitelná, protože duševně zdravého člověka jen stěží napadne, že celá moderní filosofie stojí na zásadním omylu. Autoři correctia proto nedokázali papežovy výroky o černobílém myšlení, rigiditě nebo nahrazování výrazu „stav hříchu“ výrazem „neregulérní situace“ správně diagnostikovat. Proti modernismu se naivně snaží bojovat citacemi z různých církevních dokumentů – modernismus však lze porazit jen vystoupením z oblasti církevní nauky a odhalením filosofických chyb, na nichž tato hereze stojí.

Přesto je zřejmé, že autoři correctia při pokusu vyjádřit povahu modernismu míří správným směrem. Vymezují katolické učení proti evolucionismu (změny nauky, nové chápání pravd víry) a relativismu, dokonce se odvolávají na princip sporu – „Žádná pravda nemůže protiřečit jiné pravdě“ a potvrzují korespondenční koncepci pravdy – „Pravda výpovědi spočívá v tom, že říká o tom, co je, že to je – scholasticky řečeno spočívá v adaequatio rei et intellectus. Každá pravda je pravdivá jako taková, nezávisle na tom, kým nebo kdy nebo za jaké příležitosti o ní uvažujeme.“ Odmítají zpochybňování historického charakteru evangelií a přeceňování lidského činitele při vzniku Písma. Potvrzují nutnost přijmout (vůli a rozumem, nikoli „pocitově“) soubor pravd předkládaných Církví: „Teologická ctnost víry a akt víry může vzniknout jedině Boží milostí. Člověk, který má tuto ctnost, ale potom se svobodně a vědomě rozhodne nevěřit nějaké pravdě katolické víry, smrtelně hřeší a ztrácí věčný život.“9)

U mnoha obhájců Amoris a kritiků correctia si lze všimnout, že jejich chápání katolické nauky je problematické. Stopy modernismu lze bohužel najít i ve Steinhauserově článku. Jde například o myšlenku, že dnešní doba je tak výjimečná oproti předchozím, že mravní normy jsou pro lidi těžko pochopitelné či přijatelné, nebo důraz na subjektivní stránku hříchu oproti objektivní a také o tezi, že člověk musí pravdy víry (hříšnost cizoložství) nějak vnitřně citově zpracovat, nikoli že má povinnost je přijmout rozumem a vůlí. Nepozoruhodnější je ale jeho myšlenkový postup legitimizující sex v církevně neplatném partnerství tak, že nejprve udělá z cizoložství lehký hřích, aby následně varoval před snahou o eliminaci všech lehkých hříchů.

Svatý stolec se nemůže mýlit

Nejzávažnější argument si Steinhauser z nějakého důvodu nechává na konec. Upozorňuje, že podle některých papežských dokumentů, na které se odvolávají i autoři correctia,

„stolec sv. Petra je uchráněn od všeho bludu a že právě jeho soudu náleží rozhodování sporů o víře. (...) Proto v takových dokumentech [jako je Amoris laetitia] mohou snad být faktické chyby, špatné zhodnocení reálií, nebo i pastoračně chybné postupy, ale nemohou v nich být skutečné věroučné nebo mravoučné bludy, okolo kterých se přitom celé "napomenutí" točí“

Kdyby to Steinhauser řekl hned, mohli bychom si ušetřit celou vyčerpávající diskusi? Nemyslím. Co se týče otázky, jestli Amoris laetitia obsahuje věroučné nebo mravoučné bludy, existují různé názory. Jeden z nich říká, že všechny výroky (ačkoli umožňují více výkladů) Amoris lze vykládat pravověrně, a tedy v souladu s neměnným učením Církve. Druhý říká, že některé výroky takto vykládat nelze, například když Amoris používá výraz „věrnost“ v souvislosti s „neregulérními svazky“.10) I kdyby platila první možnost, neukazovalo by to na chybnost či zbytečnost correctia. Correctio totiž poukazuje právě na různé výklady, které nesporně existují a v praxi se aplikují, a na nebezpečí této situace.

Vzhledem k tomu, kolik času uplynulo od předání a zveřejnění dubií a i samotného correctia, aniž by došlo k rozptýlení nejasností, pak Steinhauserova výtka, že autoři correctia po jeho předložení papeži nepočkali s jeho zveřejněním tři měsíce, působí už jen jako špatný vtip na závěr.

Závěr

Článek Antonína Steinhausera by bylo možné rozebrat ještě podrobněji, ale pro tuto chvíli už zanechám zbrklého a neuvážlivého perfekcionismu spočívajícího v urputné snaze o apriorní vymýcení nepravd. Ačkoli jeho argumenty jsou velmi slabé, nelze jim upřít originalitu. Steinhauser klade důraz na disciplínu a právní normy, neměl by však zapomínat, k čemu disciplína a právo v posledku slouží. Nejvyšším zákonem v Církvi je totiž spása duší. A spása duší vyžaduje jasné hlásání pravd víry, podle nichž se lidé mají řídit. Correctio sice není dokonalé, ale vzhledem k současné krizi v Církvi bylo jeho předložení legitimní a zapíše se do historie jako záslužný čin.

POZNÁMKY:

1. http://www.correctiofilialis.org/wp-content/uploads/2017/10/Correctio-filialis_Czech.pdf Překlad by mohl znít také „šíření herezí způsobeného“ atd. Veškerá zvýraznění v citacích MT.

2. https://en.wikipedia.org/wiki/Sola_fide

„Sola fide (Latin: by faith alone), also known as justification by faith alone, is a Christian theological doctrine that distinguishes the Lutheran and Reformed branches of Protestant Christianity, as well as some other denominations, from the Catholic Church, the Eastern Orthodox Church, and some parts of the Restoration Movement, as well as the Methodist Churches.“

3. https://en.wikipedia.org/wiki/Lutheranism

„The key doctrine, or material principle, of Lutheranism is the doctrine of justification. Lutherans believe that humans are saved from their sins by God's grace alone (Sola Gratia), through faith alone (Sola Fide), on the basis of Scripture alone (Sola Scriptura).“

4. https://wels.net/what-it-means-to-be-truly-lutheran-faith-alone/

https://www.lcms.org/about/beliefs/faqs/doctrine#good

Na stránce Světové luterské federace se mi podařilo najít pouze následující vyjádření ohledně ospravedlnění: „One of the “cornerstones” of the Reformation commemoration was the Joint Declaration on the Doctrine of Justification(JDDJ), signed by the Catholic Church and the LWF in 1999, said Junge. The agreement affirmed that justification is based on faith alone, thereby nullifying mutual condemnations by Catholics and Protestants dating from the Reformation era.“ Současní luteráni (alespoň někteří) jsou tedy přesvědčeni, že společná deklarace s katolíky potvrdila jejich (mylné) učení ohledně ospravedlnění.

https://www.lutheranworld.org/news/joint-commemoration-reformation-milestone-says-lutheran-leader

5. Kompletní českou verzi se mi nepodařilo dohledat, anglická je dostupná na stránce http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/documents/rc_pc_chrstuni_doc_31101999_cath-luth-joint-declaration_en.html

6. Tamtéž, přeloženo z anglického znění: „Lutherans understand this condition of the Christian as a being "at the same time righteous and sinner." (...) Despite sin, the Christian is no longer separated from God, because in the daily return to baptism, the person who has been born anew by baptism and the Holy Spirit has this sin forgiven. Thus this sin no longer brings damnation and eternal death.“ Část 30: Katolická nauka: „But when individuals voluntarily separate themselves from God, it is not enough to return to observing the commandments, for they must receive pardon and peace in the Sacrament of Reconciliation through the word of forgiveness imparted to them in virtue of God's reconciling work in Christ.“

7. Stálo by za to tuto deklaraci či prohlášení probrat podrobněji. „Společné chápání“ ospravedlnění je totiž možné jen za cenu posunutí významu pojmů jako „zásluhy“, „odměna“, či „víra“. Prohlášení uvádí, že bylo dosaženo shody ohledně „učení uvedeného v tomto prohlášení“, přičemž prohlášení se nezmiňuje o milosti posvěcující nebo smrtelném hříchu. V odstavci 43 ostatně autoři prohlášení přiznávají, že „V tomto ohledu stále existují otázky různé důležitosti, které vyžadují další vyjasnění. Mimo jiné k nim patří vztah mezi Slovem Božím a naukou Církve a také ekleziologie, církevní autorita, jednota církve, duchovní služba, svátosti a vztah mezi ospravedlněním a sociální etikou“. (v orig. „In this respect, there are still questions of varying importance which need further clarification. These include, among other topics, the relationship between the Word of God and church doctrine, as well as ecclesiology, ecclesial authority, church unity, ministry, the sacraments, and the relation between justification and social ethics.“) Z toho je zřejmé, že luteráni a katolíci se neshodnou na opravdu zásadních věcech. Možná se shodnou na tom, že ke spáse je nutná víra. Problém je v tom, že „víra“ v katolickém pojetí zahrnuje (alespoň implicitní) přijetí (celého) souboru pravd předkládaných Církví; v luterském pojetí je víra definována vágně jako důvěra v Boha. Hodnota celé deklarace je tedy pochybná.

8. Bylo by zajímavé prozkoumat souvislosti mezi naukou sola fide a kladením důrazu na subjektivní stránku hříchu, k němuž současná katolická církev směřuje, a také modernismem. To vše totiž s sebou nese zpochybnění nutnosti jednat v souladu s objektivním mravním zákonem.

9. Domnívám se, že to by bylo možné vztáhnout na situaci, kdy člověk odmítne (pochopit) hříšnost nějakého jednání, například cizoložství.

10. V souvislosti s vydáním exhortace Amoris laetitia a pontifikátem papeže obecně se rozpoutala diskuse o tom, zda úřadující papež může učit bludy. Někteří poukazují na to, že závaznost papežského dokumentu se odvíjí také od záměru papeže vyjádřeného v takovém dokumentu. Na začátku exhortace přitom papež František mluví o nutnosti další diskuse a říká, že „ne všechny věroučné, morální nebo pastorační diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria“ (Amoris laetitia, Praha: Paulínky 2016, str. 7). Shoda snad panuje v tom, že neomylnost papeže se vztahuje jen na přesně vymezené situace. Pokud Amoris mění pouze disciplínu, nikoli nauku, jak tvrdí pan Steinhauser, je otázka, jestli mu při obhajobě nové disciplíny pomůže operovat tezí, že magisterium je uchráněné od bludů. I kdyby však šlo o závazný dokument, není možné udělit souhlas víry s nejasným či odporujícím si (předchozímu závaznému učení odporujícím) učením.