Vědeckost právní vědy

Jan Petr Kosinka

Úvod

V tomto textu bych se chtěl zamyslet nad tím, zda je právní věda skutečně vědou, případně v jakém smyslu, anebo je jiným druhem lidské činnosti (někteří¹ např. hovoří o tom, že se podobá spíše umění než vědě). Je třeba si proto nejprve položit otázku, co je věda. A případně rovněž posoudit zda, a případně jak, bude mít na výsledek předmětného tázání vliv zodpovězení předběžné otázky, co je to právo. Vzhledem k tomu, že mým studijním zaměřením je filozofie práva, chtěl bych i svoji úvahu pojednat více filozoficky se zaměřením na předpoklady předmětného zkoumání.

Už při této prvotní předběžné otázce však nastávají určité obtíže, protože v praxi se vyskytuje více navzájem poněkud odlišných definic jak vědy², tak práva. Hned vzápětí se proto vynořuje otázka, kterou z definic bychom měli považovat za relevantní. Běžně tento problém bývá řešen odkazem na určitou autoritu, jež požívá největšího konsenzu většiny účastníků příslušného diskurzu; zde tedy vědecké, resp. právnické obce. To je jedna možnost, jak zjistit, co vědou, potažmo právem, je. V zásadě je to přístup postavený na empirii a indukci. Druhý přístup, který by připadal v úvahu, je řekněme ontologický a deduktivní, to znamená, že se nejprve hledají společné znaky pro všechny definice vědy, resp. práva, pomocí racionálně analytických postupů, tyto znaky jsou následně uznány jako nutné (esenciální) a deduktivně se potom dovozuje, zda určitá lidská činnost splňuje či nesplňuje kritéria vědy v oblasti práva. Zmínku o tomto základním rozdělení jsem uvedl hned na počátku, protože je základním kritériem přístupu ke zkoumání skutečnosti (poznávání) obecně, a logicky předchází každé další zkoumání. Ještě obecnějším předpokladem potom je už jenom základní otázka noetická, čili zda jsme vůbec schopni pravdivě poznávat či nikoliv, jejíž rozhodnutí v dané souvislosti neřeší otázku, zda právní věda je vědou, nýbrž zda jakákoliv věda (tedy i právní) má v posledku co do činění s poznáním, a naplňuje tedy ten účel, který deklaruje: Zda tedy lze jakémukoliv našemu výroku (např. závěru o právu, vědě, právní vědě apod.) přikládat nějakou pravdivostní relevanci.

Jednou otázkou je, co je to věda. A druhou otázkou je, jakou konkrétní náplň bude muset mít určitá lidská činnost, abychom ji mohli nazývat právní vědou.

Na první otázku lze opět odpovědět buď analyticko-deduktivně (ontologicky), nebo se prostě spokojit s definicí obecně akceptovanou nejuznávanějšími představiteli soudobé vědecké komunity (např. Kuhn, Feyerabend, Popper). Konkrétní obsah právní vědy, jakož i odpověď na otázku, zda určitá lidská činnost a její výsledky (soubor poznatků) je či není právní vědou, se však bude nutně odvíjet od zodpovězení předběžné otázky, co je právo (v ontologickém smyslu) a jakým způsobem jej můžeme poznávat (gnozeologická problematika). Ontologická představa o povaze práva tak předznamenává nejen metody, nýbrž i rozsah a obsah samotné právní vědy (rozsah a povaha předmětu určuje rozsah příslušné vědy).

Jak už jsem naznačil výše, v zásadě evropským myšlením procházejí dvě dichotomické linie, které mají základy ve filozofickém přístupu k realitě a možnosti poznatelnosti této skutečnosti. V oblasti noetiky je to základní rozlišení mezi kognitivismem a nonkognitivismem, které se váže v prvním případě s racionalismem a realismem obecnin, a ve druhém případě s voluntarismem a nominalismem. V oblasti ontologie je to potom nikdy nekončící spor o pojem práva. Spor, který prochází dějinami jako spor mezi iustnaturalismem a pozitivismem. Pavel Holländer tato dilemata v oblasti práva spojuje³ se dvěma rozdílnými představami o deonticky ideálním světě, který je buď humovsky pluralitní, nebo tomisticky univerzální. Odpověď na tuto dichotomii potom předznamenává i zodpovězení tzv. Jorgensenova dilematu, které má konsekvence nejen logické a noetické, nýbrž i ontologické a axiologické. Toto dilema spočívá v tom, že na jedné straně je zastáván (na bázi nominalismu) závěr o nemožnosti, aby rozkazovací věty byly součástí nějakého logického důkazu obecně, a na druhé straně existuje „každodenní zkušenost, ze které se zdá zřejmé, že tomu tak být může".

1. Nonkognitivismus

Prvním řešením, protože v současnosti jasně převládajícím, je pozice empirického pozitivismu, ontologického voluntarismu a noetického nonkognitivismu a nominalismu. Není v možnostech rozsahu této práce zabývat se všemi těmito znaky, zastavím se podrobněji tedy jen u posledně jmenovaného.

Jak jsem napsal na jiném místě⁴, základním rozlišujícím kritériem myšlení (včetně vědeckého poznávání) je kromě otázky problému pravdivého poznání i otázka reálné existence obsahu obecných pojmů. Pokud by totiž žádné obecné pojmy neměly vztah k realitě, potom by byly pouhým označením, v zásadě libovolně konstruovatelným bez ohledu na existující skutečnost (jak to postuluje např. konstruktivismus). Reálná existence obsahů obecných pojmů, která vyplývá z rezultátu objektivity myšlení⁵, jehož dokázání logicky i metodologicky řešení tohoto problému musí předcházet, je základním předpokladem každé vědy, která si činí nároky na objektivitu. Pro účely tohoto textu si vystačím s kontaktováním, že pokud by naše myšlení nebylo schopno (alespoň v zásadě) postihnout objektivní realitu, potom by veškeré naše debaty, mj. i tato práce⁶, byly jen jakousi přehlídkou subjektivních psychických procesů účastníků, a to ještě bez nároku na jejich pravdivé zachycení, resp. vyjádření. Pokud by totiž skeptikové měli pravdu v tomto základním předpokladu, potom by jakákoliv další debata byla jen prázdným rétorickým cvičením, a ani to bychom nemohli tvrdit s jistotou.

V oblasti vědy má způsob řešení tohoto dilematu ten důsledek, že na bázi radikálního nominalismu není možné užívat dedukce jakožto analytické metody. Veškeré poznání je proto redukováno na indukci empirické evidence, což je způsob uvažování, který původně dostal největší prostor v anglo-saské filozofii. Nutné obsahy jsoucen nelze vydedukovat. Rozhodující je proto neustále proměnlivá skutečnost faktů, z níž nelze vyabstrahovat žádnou trvale neproměnnou strukturu, a tudíž – pro oblast práva – ani normotvornou oporu. Dokonce i pozice umírněného nominalismu fatálním způsobem podlamuje objektivitu vědeckého poznání, které v důsledku svých noetických předpokladů buď deformuje na subjektivně determinovanou činnost (Hume), nebo ji redukuje na empiricko-kritický racionalismus (Kant). O tomto vývoji by bylo možné napsat mnohé od prvních počátků zaznamenatelných u Abélarda⁷ (vynecháme-li starořecké filozofy, např. Parmenida apod.) a poněkud nešťastného přeakcentování některých teologických východisek (zejména ničím nevázané svobody Boží, a tím nástup voluntarismu) u Jana Dunse Scota⁸, až po skutečného otce evropského nominalismu Williama z Ockhamu. Nastoupená cesta odtržení metafyziky od pozitivní existence nemohla skončit jinak než redukováním skutečnosti na pouhou empiricky evidentní realitu. Cesta vedla přes Huma, který Lockeův empirismus dotáhl do logických důsledků tím, že popřel schopnost rozumu poznávat nutné zákonitosti reality, čímž fakticky podlomil samu možnost vědy⁹. Immanuel Kant se sice pokusil racionalitu zachránit, nicméně tím, že akceptoval nominalistické východisko, dospěl po Ockhamově vzoru k neprostupnému oddělení sfér Soll a Sein a dokonal tím uvěznění západního myšlení v imanenci s tendencí k subjektivismu. Od té doby osciluje západní myšlení mezi radikálním subjektivistickým nominalismem (existencialismus, konstruktivismus) a pozitivistickým kvazirealismem Kantovým, který sice zachoval možnost obecných pojmů, a tedy i možnost poznání nutných vztahů, avšak pouze pro oblast pozitivní (empirické) reality. Ovšem tím, že je odetnul od jejich metafyzického zakotvení, zbavil je i jejich posledního zdůvodnění a finality. Metafyzický základ založil pouze dogmaticky aprioristicky, čímž pro budoucnost jeho pozici značně zproblematizoval. Dítětem tohoto vývoje je mimo jiné i Kelsenův a Weyrův právní pozitivismus ve 20. století. Aprioristický metafyzický dogmatismus, který je důsledkem zvolených východisek, však tento přístup ve vážnější debatě s kritiky – např. Sobkova¹⁰ typu – spolehlivě diskredituje.

Pro nominalisty jsou jednotlivé jevy vším, a tudíž veškerá obecnina je pouhým nic (fikcí), čímž jsme tu odkázáni pouze na pozorování jednotlivých, stále se měnících jsoucen, mezi kterými není žádný objektivní vztah, nemají žádné nutné obsahy, a tedy ani nemají žádnou specifickou finalitu své existence. Pak ovšem i veškerá norma (jejíž podstatnou charakteristikou je právě obecnost) se nutně musí jevit rovněž jako bez reálného základu, a tudíž fikcí –v praxi tedy produktem libovůle moci či aktuálního konsenzu aktérů.

Docent Sobek tento závěr dokonce prohlašuje za hlavní sdělení své knihy¹¹. V ní si při tom vystačil k popření problematiky pravdy (tedy reálného základu skutečnosti) v právu s necelými dvěma stranami textu (s. 375-6). Svoji argumentaci¹² zakončil smečí: „fiktivní slepice snese fiktivní vejce… tedy jestliže je normativní základ práva fiktivní, pak je z normativního hlediska celé právo fiktivní fenomén"¹³. Ano, tam až lze dospět popřením metafyzického tázání a důsledným trváním na nominalistické filozofii. Ovšem co na to říci? Snad jen to, že Tomáš Sobek a mnozí jiní by mohli ušetřit čas s induktivním zkoumáním jednotlivých právně-filozofických směrů, pokud by se primárně zaměřili na kritický rozbor premis nominalismu (či šířeji pojato – nonkognitivismu) jako takového. Na tyto nutné důsledky totiž filozofický realismus od počátku upozorňoval¹⁴. To by ovšem vyžadovalo od nominalistů nejprve podrobit kritice svoje vlastní noetická východiska s ohledem na kompatibilitu vlastních předpokladů a závěrů z nich vyvozovaných, a tedy mimo jiné i z hlediska dilematu reálnosti obsahů obecných pojmů.

Věda založená na akceptaci Humovy teze (a tedy i nominalismu) – což je dnes jednoznačně mainstream – vždy nějakým způsobem dospívá ke skepsi a respektive limitaci možností vědeckého poznání. To lze vyčíst jak u Kelsena, tak i Weinbergera. Posledně jmenovaný např. uvádí¹⁵, že právní věda se může zabývat studiem spravedlnostních argumentací, nicméně není schopna dát objektivní odpověď, protože ta v perspektivě nonkognitivismu závisí nikoliv na rozumu, nýbrž na vůli (politické rozhodnutí). Obdobně i Pavel Holländer uvádí¹⁶, že jako ekonomie nemůže zodpovědět, jaká část důchodů určených konkurencí by měla být dána chudým rodinám, nýbrž může pouze analyzovat ekonomické náklady a přínosy různých přerozdělovacích systémů, tak analogicky i právo může analyzovat důsledky uplatnění různých spravedlnostních přístupů, nicméně rozhodnutí o stanovení konkrétní normy je politické rozhodnutí. Kromě toho může právní věda dle Weinbergera¹⁷ navrhovat principy spravedlnosti a tím je učinit přijatelnějšími, jakož i vyvíjet představy spravedlivé společnosti a stát se základem politických programů. To vše je důsledek zachovávání teze o neodvoditelnosti toho, co být má, z výroků o faktech. Podle Holländera¹⁸ však nonkognitivismus v žádném případě neznamená skepsi, neboť „věda je i v oblasti praktického rozumu schopna zkoumat strukturu problému, analyzovat funkci morálních hodnot v uzlových bodech této struktury a kriticky poměřovat rozdílné alternativy a modely". Právě ve strukturování problematiky spravedlnostních úsudků spatřuje Holländer důležitost jejího vědeckého poznávání. Přínos spatřuje v tom, že se tím vytváří širší konsenzus o struktuře pojmů, což umožňuje formulovat argument. Účelem takového konsenzu ovšem podle Holländera není obsahová shoda, nýbrž věcná diskuse, která umožňuje zpřesňovat vlastní stanoviska¹⁹. Nicméně stále zůstává jaksi ve vzduchu námitka, že pokud by byl skeptik ve svých vlastních předpokladech a z nich vyvozovaných závěrech opravdu důsledný, pak by nikdy nemohl v metafyzickém smyslu tvrdit vůbec nic, a toto svoje myšlení by navíc mohl vztahovat – v souladu se svým relativismem – pouze sám na sebe. Za takových podmínek by se ovšem jakákoliv debata (vědecká, akademická, právní) stala absurdním a nesmyslným marněním času, resp. takový skeptik by do debaty nemohl nic přinést, protože jeho vlastní pozice se rozpadá v rozpornosti; nominalismus totiž podlamuje myšlení jakožto takové. Lze proto snad shrnout, že rozsah vědy v oblasti práva je přímo úměrný základním noetickým rezultátům na ose od kognitivismu, přes formální kognitivismus, kognitivismus redukovaný pouze na empirické jevy až po úplný nonkognitivismus, kde se pojem vědy zcela rozpadá a splývá s činností volně koncipovanou aktérem, případně maskovanou konsenzuálně přijatými (v zásadě na realitě nezávislými) konvencemi a kritérii (odpověď na otázku, která je předmětem této stati, by potom byla zcela závislá na zvolení konkrétních libovolných kritérií, případně by zcela ztrácela smysl, protože odpověď by byla obsažena již ve výchozích definicích). Příležitostně by potom bylo možné takovou činnost označit i za umění (byť např. aristotelská či platonská estetika by asi těžko považovala umění za něco zcela volně koncipovaného bez vztahu k objektivní realitě a antropologické finalitě).

2. Kognitivismus

Opačné řešení Jorgensenova dilematu je spojeno s představou existence přirozeného práva a s otázkou jeho poznatelnosti.²⁰ Při bližším kritickém rozboru se totiž pozice skeptiků nejeví ani zdaleka tak neochvějné, jak by odpovídalo jejich popularitě²¹. Bohužel mnoho justnaturalistů dělá v tomto bodě chybu²², že buď postuluje svoje východiska aprioristicky²³, nebo – v horším případě – akceptuje filozofická východiska oponentů (která jsou inkoherentní s jejich vlastním přístupem), případně – v lepším případě – sice začíná kritikou filozofických předpokladů protistrany, nicméně se zaměřuje na ontologii. Než se vsak pustíme do ontologické disputace, je třeba kriticky zhodnotit noetická východiska, která determinují v tomto případě vše. Jedná se zejména o dva podstatné body – otázku pravdy, včetně pravdy o metafyzických skutečnostech, a její poznatelnosti a s ní úzce související problematiku podmínek lidského myšlení (jakožto nástroje poznávání pravdy), totiž obecných pojmů a jejich vztahu ke skutečné objektivní realitě. Odpověď na tyto dva noetické problémy bezpodmínečně determinuje výsledek dalšího právně-filozofického tázání na ontologické úrovni.

Typickou námitkou vůči tomuto přístupu je prakticky a empiricky prokazatelná nejednota mezi samotnými kognitivisty, a to i v tak zásadních otázkách, jako jsou obsahové náležitosti přirozeného práva. K tomu je třeba uvést, že např. ani sám Tomáš Akvinský nikde netvrdí, že by přirozené právo (natož pozitivní) tak, jak jej poznáváme a definujeme, bylo a priori hotové a absolutně neměnné²⁴ vždy, všude a do posledního detailu. Naopak on sám dává poměrně velký prostor pro individuální dotváření práva pozitivním zákonodárcem a nadto celkem realisticky dosvědčuje, že naše poznání obecně trpí značným deficitem, a proto je vždy prostor pro zpřesnění či rozvoj poznání (a tedy i omyly a odůvodněnou pluralitu názorů). Tomáš Akvinský doslova uvádí, že čím více lidské poznání sestupuje od prvotních principů ke konkrétnějším a ke komplikovanější kazuistice, tím více ztrácí náš rozum evidenci a schopnost přesnosti. Zde je široké pole pro rozvoj poznání i kreativní normotvorby. Ovšem to, co tento přístup umožňuje (na rozdíl od teorii založených na nominalismu, které jsou svojí otevřeností k subjektivismu použitelné k odůvodnění prakticky čehokoliv), je zachování základního rámce filozofické konzistence a legitimity, o niž by právo mělo usilovat, a zároveň poskytuje vodítko k vyloučení zjevně mylných přístupů.

Jinými slovy volba v dilematu metafyzika versus pozitivismus neřeší, respektive nemusí nutně vyřešit otázku složitých či hraničních kazuistik, ale spíše poskytuje základní rámec, vně kterého právo nutně končí v nihilismu a s labilní pozicí vůči hrozbám totality. Poskytuje spíše vodítko, jak se vyhnout zjevně mylným cestám, než jak detailně vyřešit komplikované případy právní praxe. Je-li totiž pravdivé tvrzení Alexyho²⁵ o nutně metafyzickém zakotvení lidských práv jakožto základu právního řádu vůbec, jakož i MacIntyreův²⁶ závěr o třísložkovém charakteru morálního (normativního) schématu člověka (přirozený stav, metafyzický telos, norma), pak po odtětí metafyzické složky z tohoto celku se veškerá normativita nutně musí jevit jako fikce, což empiricky dokládá Kelsenovo a též Weyrovo učení více než názorně. Svou logickou argumentací oba (zřejmě nezamýšleně) dokázali, že zdroj normativity nelze nalézt v jakékoliv empirické imanentní skutečnosti. Filozofický nominalismus ovšem nutně musí skončit ve fikcionismu, respektive přesněji řečeno v pluralitě subjektivních fikcí, jak na to (byť s opačnou finální intencí či závěrem) upozorňuje docent Sobek ve své knize Nemorální právo.

Tímto textem bych chtěl podpořit přesvědčení, že má smysl se zabývat ontologií, respektive, že ve skutečnosti se jí ani nelze nezabývat, a zároveň jsem se přihlásil k tvrzení, že pokud obsahům obecných pojmů upřeme ukotvení v reálné skutečnosti, pak nutně ztrácí reálný charakter nejen právo, nýbrž i věda - a dokonce i samotná mezilidská komunikace.

Podle Holländera je právo definičně spojené s konceptem rozlišování dobra a zla²⁷; otázkou ovšem zůstává, do jaké míry jej lze vědecky analyzovat. Na bázi nonkognitivismu velmi těžko, resp. do té míry, do jaké je nonkognitivismus nonkognitivismem nikoliv, protože není jen jeden typ nonkognitivismu. V praxi se totiž nonkognitivisté (jako příklad budiž uveden již výše vzpomínaný profesor Weinberger) začasto omezují na zkoumání formální stránky práva a jeho struktur. Pole pro vědecký záběr je potom nepřímo úměrné akceptaci nonkognitivistických východisek daného přístupu.

3. Závěr

V. E. Frankl sice po většinu svého aktivního života stavěl na relativistickém existencialismu, nicméně v jedné ze svých posledních prací Psychoterapie a náboženství (Hledání nejvyššího smyslu) mj. jednoznačně říká: „Svědomí by nikdy nemohlo být rozhodným slovem v imanenci, kdyby nebylo transcendentního Ty", a dále: „Neboť každý kategorický imperativ získává svou legitimitu výhradně z transcendence…tak tedy ani nemůže existovat žádný autonomní kategorický imperativ (str. 36)". Analogicky tomu lze říci, že si jen těžko lze představit, aby nařizovací pravidla právní (kategorický imperativ) mohla požívat legitimity, aniž by se mohla opřít o nějaký transcendentní a zároveň univerzálně platný a (racionálně) poznatelný zdroj.

Rozpor mezi základními přístupy k právu totiž ve skutečnosti leží mnohem hlouběji, než připouští např. Weinbergerova analýza²⁸, totiž minimálně ve třech dichotomních a navzájem se vylučujících axiomatických předpokladech obou přístupů:

a) relativismus (hodnot, cílů, účelů) versus jejich objektivismus,

b) nonkognitivismus (agnosticismus) versus alespoň principiální kognitivismus (byť v praxi třeba i do značné míry limitovaný),

c) materialismus (empirismus) versus idealismus (racionalismus).

Tato základní představa, totiž o tom, zda objektivně prioritně existuje ideální řád, který je základem všeho dalšího normování a který všem pozitivním normám zaručuje i jejich legitimitu nebo nikoliv, pak tvoří skutečné nepřekročitelné rozlišující kritérium mezi oběma základními systémy. Jádro celého sporu se proto skrývá v řešení problematiky objektivního určení lidského „telos", respektive objektivního „telos" všech jsoucen. Zde se zdá, že splývání obou protichůdných pozic je pojmově²⁹ vyloučené.

Posledním sporem mezi metafyzicky založenými základy filozofie na jedné a antimetafyzickými na druhé straně je tak v posledku odpověď na následující tři otázky: Zda v základu veškerého bytí je objektivní dobro nebo náhoda, rozumnost nebo iracionalita a svoboda³⁰ nebo nutnost³¹. Spor mezi právními metafyziky a nonkognitivisty proto odráží spor mezi realisty a nominalisty, respektive racionalisty a voluntaristy. Jde o to, zda existují inteligibilní a nám poznatelné (alespoň v principu) struktury jsoucen, která jsou z hlediska vůle normotvůrce (ať už za něho považujeme Boha, panovníka, stát, parlament atp.) objektivní a na která musí i tento normotvůrce při normotvorné činnosti brát ohled³². Tento závěr konvenuje s tvrzením profesora Smithe, který uvádí³³, že v zásadě z filozofického hlediska existují pouze dva myšlenkově důsledné systémy: buď nihilismus, nebo realistický kognitivismus.

Tato dichotomie mezi kognitivismem a nonkognitivismem zřejmě rovněž vyznačuje dva póly (resp. v případě různých variant či stupňů nonkognitivismu rozsah škály) obsahového vymezení právní vědy, přičemž je nepochybné, že i na nonkognitivistickém a nominalistickém základě věda možná je, ovšem jen do té míry, do jaké tyto přístupy popírají svoje vlastní deklarovaná východiska a akceptují objektivitu poznání a reálnost obecných pojmů. Předměty, rozsahy i vztahy k realitě takových činností (které nazýváme vědou) se však od pojetí založeného na opačném noetickém základě budou značně lišit.

LITERATURA:

ALEXY, Robert. Menschenrechte ohne Metaphysik? Deutsche Zeitschrift für Philosophie, č. 52 (2004), s. 15-24.

EINSTEIN, Albert. Jak vidím svět. Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem Přírody. Praha: NLN, 1993.

ENGLIŠ, Karel. Apologia finalitatis: rozprava o Tardym. Praha: Knihovna sborníku věd právních a státních, 1946.

ENGLIŠ, Karel. Národní hospodářství. Brno: Universitas Masarykiana, 1994.

ENGLIŠ, Karel. Věčné ideály lidstva. Praha: Vyšehrad, 1992.

ENGLIŠ, Karel. Teleologie jako forma vědeckého poznání. Praha: F. Topič, 1930.

FRANKL, Viktor, Emanuel. Psychoterapie a náboženství. Hledání nejvyššího smyslu. Přeložil Ladislav Koubek a Jiří Vander. Brno: Cesta, 2007.

FUCHS, Jiří. Filozofie. 2. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP, 1995.

FULLER, Lon, L. Morálka práva. Přeložil Jiří Přibáň. Praha: Oikumene, 1998.

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Aktualizované vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013

HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.

HOLLÄNDER, Pavel. Filozofie práva. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012.

HOLLÄNDER, Pavel. Příběhy právních pojmů. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017.

KOSINKA, Jan, Petr. Právo a morálka jako sociální kapitál. Brno: PrF MU, diplomová práce, 2009.

MACINTYRE, Alasdair. Ztráta ctnosti. Přeložila Pavla Sadílková a David Hoffman. Praha: OIKOYMENH, 2004.

MARITAIN, Jacques. Natural law, Reflections on Theory and Practice (ed. William Sweet). South Band, Indiana: St. Augustyne's Press, 2001.

OSINA, Petr. Přirozenoprávní myšlení a jeho vyústění v současné právní filozofii, dizertační práce. PrF MU, 2006.

OSOLSOBĚ, Petr. Filozofická estetika a teleologie. Universitas, Brno: Masarykova univerzita, 2005, roč. 2005, č. 3, s. 3-10.

SPAEMANN, Robert, Low. Účelnost jako filozofický problém. Dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Praha: OIKOYMENH, 2004.

SMITH, Steven, D. The Disentchantment of Secular Discourse. Cambridge, Massachusetts and London, England: Harward University Press, 2010.

SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha / Plzeň: ÚSP AV ČR/Aleš Čeněk, 2010.

SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha / Plzeň: ÚSP AV ČR/Aleš Čeněk, 2011.

WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo a morálka. Brno: Masarykova univerzita, 1993.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

AKVINSKÝ, Tomáš. Summa Teologická. Překlad redigoval E. Soukup. Olomouc: Krystal, 1937. In [online] Česká dominikánská provincie. Summa.op.cz , 2002. [cit. 25. 6. 2016]. Dostupné z http://summa.op.cz/sth.php?&A=4

CARDAL, Roman. Abelard v Interpretaci T. Týna. Distance. Revue pro kritické myšlení. Roč. 2001, č. 1. dostupné na http://www.distance.cz/rocnik-2001/1-cislo-5/abelard-v-interpretaci-t-tyna

KOSINKA, Jan Petr. Metafyzické předpoklady lidských práv. In VEČEŘA, Miloš, Hapla, Martin (eds.) Weyrovy dny právní teorie. Sborník z konference [online]. Brno: PrF MU, 2016 s. 118–144.[cit. 25. 2. 2017]. Dostupné z https://www.law.muni.cz/sborniky/weyr/weyr2016.pdf

KOSINKA, Jan Petr. Metafyzické předpoklady lidských práv. Právní prostor. [online]. Ostrava: Atlas consulting s.r.o., publikováno 22. 2. 2017. [cit. 25. 2. 2017]. ISSN 2336-4114. Dostupné z https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/metafyzicke-predpoklady-existence-lidskych-prav

Šmíd, Jan. Přirozené právo jako nutný výsledek kritiky pozitivismu? Distance – revue pro kritické myšlení, 2003, č. 4 [citováno 2. 11. 2008]. Dostupné na: http://www.distance.cz/ieindex2.htm.

Notes

• 1. Například v pojetí Jeremy Benthama či Johna Stuarta Milla. ↩

  2. Jen namátkou několik příkladů: 1. „Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu" (Durozoi – Roussel, Filozofický slovník, str. 313). 2. „Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků." (Filosofický slovník Universum, str. 340). 3. „Věda je soubor poznatků stejnorodých, spořádaných mezi sebou zásadou dostatečného důvodu". (Ottův slovník naučný, dvacátý šestý díl, rok 1907, s. 487). ↩

  3. HOLLÄNDER, P. Filozofie práva. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 44, 46, 48. ↩

  4. Viz můj text: KOSINKA, Jan Petr. Metafyzické předpoklady lidských práv. In VEČEŘA, Miloš, Hapla, Martin (eds.) Weyrovy dny právní teorie. Sborník z konference [online]. Brno: PrF MU, 2016 s. 118–144.[cit. 25. 2. 2017]. Dostupné z https://www.law.muni.cz/sborniky/weyr/weyr2016.pdf , nebo též KOSINKA, Jan Petr. Metafyzické předpoklady lidských práv. Právní prostor. [online]. Ostrava: Atlas consulting s.r.o., publikováno 22. 2. 2017. [cit. 25. 2. 2017]. ISSN 2336-4114. Dostupné z https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/metafyzicke-predpoklady-existence-lidskych-prav ↩

  5. FUCHS, Jiří. Filozofie. 2. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP, 1995. ↩

  6. ↩

  7. Viz CARDAL, Roman. Abelard v Interpretaci T. Týna. Distance. Revue pro kritické myšlení. Roč. 2001, č. 1. dostupné na http://www.distance.cz/rocnik-2001/1-cislo-5/abelard-v-interpretaci-t-tyna ↩

  8. Viz např. práce André de Muralta. ↩

  9. FUCHS, Jiří. Filozofie. 2. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP, 1995, s. 112. ↩

  10. SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha / Plzeň: ÚSP AV ČR/Aleš Čeněk, 2010. Jakož i SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008 a SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha / Plzeň: ÚSP AV ČR/Aleš Čeněk, 2011. ↩

  11. SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha / Plzeň: ÚSP AV ČR/Aleš Čeněk, 2010, s. 375–376. ↩

  12. „Každá důsledná teorie práva, která bere normativitu práva vážně, musí nakonec skončit u fikcionalismu. To se jednoznačně projevilo v Kelsenově normativismu, nicméně kdyby všichni teoretici práva byly v otázce normativity, tak důslední jako Kelsen, museli by dojít ke stejnému závěru: Právo je z normativního hlediska založeno na fikci...". SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Op. cit., s. 376. ↩

  13. S obsahem tohoto tvrzení souhlasím pouze potud, že Kelsenův přístup k normativitě byl skutečně v jistém slova smyslu mimořádně důsledný, což umožnilo skutečně poodhalit určitou podstatnou vlastnost normativity a tou je, že pokud by byla myšlena na nominalistickém základě, pak skutečně nakonec nebude ničím více než fikcí. U takové normativity by však jen stěží bylo možno hovořit o nějaké legitimitě. A zůstává potom otázkou, proč psát mnohasetstránková pojednání o pouhé fikci, resp. zda by nebylo užitečnější věnovat se raději něčemu reálnějšímu. ↩

  14. Totiž, že bez poznatelnosti nutných obsahů jsoucen, vyplývajících z jejich esenciálních určení, která jsou vyjádřena obsahy obecných pojmů, se rozpadá veškerá normativita. ↩

  15. HOLLÄNDER, Pavel. Op. cit., s. ↩

  16. Ibid., s. 381. ↩

  17. Ibid., s. 382. ↩

  18. Ibid., s. 382. ↩

  19. Ibid., pozn. 902 na str. 382. ↩

  20. HOLLÄNDER, Pavel. Op. cit, s. 44. ↩

  21. ŠMÍD, Martin. Distance. Revue pro kritické myšlení. Přirozené právo jako nutný výsledek kritiky pozitivismu? [online]. Roč. 2003, č. 4. [cit. 11. 7. 2016]. Dostupné z http://www.distance.cz/rocnik-2003/4-cislo-3/prirozene-pravo-jako-nutny-vysledek-kritiky-pozitivismu ↩

  22. Ještě i Maritain nepovažuje dokazování existence přirozenosti jako takové za přínosné, protože to považuje za samozřejmost, kterou prostě předpokládá, viz MARITAIN, Jacques. Natural law, Reflections on Theory and Practice (ed. William Sweet). South Band, Indiana: St. Augustyne's Press, 2001. ↩

  23. Jak uvádí Fuchs, vypuštění kritického problému hodnoty poznání staví celou klasickou filozofii do nepříznivého světla dogmatického počínání… a je hlavním důvodem okrajového postavení klasického realismu na scéně soudobé filozofie, viz FUCHS, Jiří. Filozofie. 2. Kritický problém pravdy. Praha: Krystal OP, 1995, s. 23. ↩

  24. Tomáš Akvinský jde dokonce ještě mnohem dále, když zmiňuje až revoluční myšlenku, pro některé jeho současné následovníky zřejmě těžko akceptovatelnou, že přirozenost člověka je v některých „druhotných složkách" měnitelná, viz Summa Teologická 2-1, 94, a to vlivem okolností časových, osobních a jiných. ↩

  25. ALEXY, Robert. Menschenrechte ohne Metaphysik? Deutsche Zeitschrift für Philosophie, č. 52 (2004), s. 15-24. ↩

  26. MACINTYRE, Alasdair. Ztráta ctnosti. Přeložila Pavla Sadílková a David Hoffman. Praha: OIKOYMENH, 2004. ↩

  27. HOLLÄNDER, Pavel. Op. Cit., s. 46. ↩

  28. Profesor Weinberger byl přesvědčen o postupném splývání justnaturalismu s positivismu. Positivismus nechápe čistě normativně jako Kelsen, nýbrž jako institucionalizovanou sociální realitu. Dle Weinbergera zastánce přirozeného práva operuje s hodnotovými argumenty a měřítky správnosti, která považuje za objektivně platná, ta však musí být nejdříve doložena a zdůvodněna. Podle autora, pozitivista, který maximálně „vyjde vstříc" justnaturalismu může budovat na hodnotové tezi, podle níž každý člověk a každá společnost mají nějaká hodnotová přesvědčení, která – jakkoli je lze zpochybňovat – mohou být rovněž použita jako argumenty. Na druhou stranu ale: Právní pozitivista vůbec nevylučuje možnost, že lidská bytost a společnost mohou být takového druhu, že určité normativní obsahy nebudou pro ně nikdy přijatelné. Pokud by však měly existovat takovéto antropologické meze pro možné obsahy práva, nemůžeme je poznat, protože nikdy nevíme, zda to, co zažíváme v určité společenské situaci jako něco, co nezbytně má být, je objektivně nutně nezávislé na subjektivních a kulturně historicky podmíněných postojích" (WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo a morálka. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 70). Je třeba uznat poměrně silné námitky proti justnaturalistické pozici, a na druhou stranu nelze nevidět, že tato argumentace, která se vlastně snaží „krást půdu pod nohama" justnaturalismu, tak činí fakticky extenzifikací pozitivismu – v pojetí prof. Weinbergera – prakticky na veškeré analogicky uchopitelné kategorie, tedy i mimoprávní (účely, společenské hodnoty atd.), takže na samotné přirozené právo zbývá už jen „holý" idealistický (a tudíž těžko empiricko – analyticky uchopitelný) základ těchto entit. ↩

  29. Což ovšem nevylučuje v praxi vytváření nekonzistentních hybridů. ↩

  30. Není vůbec náhodou, že empirici dospívají pravidelně k nějaké formě determinismu a faktickému popření lidské svobody. ↩

  31. Inspirováno veřejnou promluvou Benedikta XIV. ve Vatikánu dne 25. dubna 2011, zdroje již nelze dohledat. ↩

  32. Ontologický realismus, který jako jediný umožňuje smysluplné zdůvodnění nejen normativity, a tudíž i legitimity norem, nýbrž i svobody (oproti determinismu i tzv. iluzionismu svobody) a důstojnosti člověka, jenž se nepodřizuje slepě nějakým na fikcích založeným normám, nýbrž objektivně jsoucímu řádu. Přitom i pozitivní skutečnost dosvědčuje, že základní intuice lidí tíhnou k tomu, aby se cíle, hodnocení, preference a normy poměřovaly kritérii pravdy, dobra a spravedlnosti. Pokud by totiž takovými nebyly, zastávání příslušných konkrétních cílů, hodnocení atd. by bylo jen otázkou pouhého utilitarismu, což je pozice značně labilní s tendencí směřující k nihilismu. ↩

  33. SMITH, Steven, D. The Disentchantment of Secular Discourse. Cambridge, Massachusetts and London, England: Harvard University Press, 2010. ↩