Dialog politika s filosofem – Část 9.
Jiří Fuchs
P: Minule jste vysvětloval přítomnost prvního znaku totality v ideologii multikulturalismu a v politice EU. Mohl byste to stručně shrnout?
F: Nárok na relativně všerozsáhlé ovládnutí se v multikulturalismu odvozuje z utopického Cíle. Ten spočívá ve vytvoření jedné civilizace svobody, rovnosti a všelidského bratrství. K tomu je třeba zničit civilizaci bílého muže, což zahrnuje i rozpuštění evropských národů a stvoření nového občana – univerzálního cizince. Dopady na život Evropanů jsou zásadní a děsivé.
P: A další dva znaky totality? Mluvil jste o konceptu pseudomorálky a koncepčně neomezeném zneužívání moci. Kde je v politice EU vidíte?
F: Úhlavním nepřítelem totality je přirozená morálka. Jako alternativu k jejímu univerzalismu nabízí moderní vzdělanost totalitě etický relativismus; dnes je taková nabídka pro intelektuály neodolatelná. Podle relativistů neexistují rozumné důvody pro všelidskou morálku. Proto prý musí být mýtus obecně závazných norem nahrazen etikou vynalézání vždy svěžích, dobově odpovídajících norem.
P: To se zdá být rozumnější než jejich ukvapené zobecňování. Pokud vím, dnešní autority etického myšlení tento posun vítají.
F: Co když ukvapeně? Tady se musíte rozhodnout. Buď začneme tuto filosofickou otázku rozvíjet, a pak budeme muset dát problém bruselské totality na delší čas do závorky. Anebo se spokojíte s mými příležitostnými podněty.
P: Když v nich nepropašujete nějaká svá dogmata…
F: Podněty mohou probouzet kritické myšlení, které dogmata naopak odhaluje; třeba ta, která vedla k instalaci relativismu. To je ale ta náročnější cesta, kterou si zde musíme odpustit. Tato zkratka má bohužel i svůj rub.
P: Jaký?
F: Etický relativismus odůvodňuje zdánlivou přijatelnost všech morálek. Dokud ho nevyvrátíme, nemůžeme takové skvosty totality, jakými jsou třídní či multikulti morálka, oprávněně hodnotit jako pseudomorálky. Druhý znak totality však takové hodnocení obsahuje. Bez filosofické kvalifikace prostě nemůžeme tvrdit, že totality vnucují pseudomorálky.
P: Nemusím být filosofem, abych poznal morální deficit totality.
F: Jak poznal? Brutalita tvrdé totality odporuje přirozenému mravnímu cítění. Jeho objektivní platnost by však měla být racionálně prověřována; a na to už mravní instinkty nestačí. Krom toho může existovat i měkká totalita, která nejprve nenásilně ovládne instituce humanitní vzdělanosti. Z nich pak ohlupuje veřejnost, aby nakonec šikovnou rétorikou přesvědčila její značnou část o svých pseudo-hodnotách.
P: Jak by mohl někdo racionálně hájit masové vraždění?
F: Hegel přišel s ideou všestranné nadřazenosti státu nad občanem. Stát má právo zasahovat mu jakkoli do soukromí: Může mu předpisovat světonázor, převychovávat ho, zacházet s ním zcela podle svých potřeb. Co se pak jeví z nízkého osobního hlediska jako zločinné, je prý z hlediska vyšší, kolektivistické morálky legitimní.
P: To je nepřijatelné.
F: Ovšem. Však je to taky obecná zásada totalitních režimů. Kolektivistická morálka je v nich zabudována jako obsah druhého a třetího znaku totality. Jak ale dokážete, že je to jen pseudomorálka? Tím, že to tak cítíte?
P: Člověk má přece nezcizitelné právo na svobodu životního sebeurčení, na vlastní náboženství, světonázor…
F: A to se podívejme. Kdopak mu asi takové právo dal? Snad nějací špičkoví právníci své doby? Nebo momentální společenský konsenzus? Jiní právníci či jiný konsenzus mu ho v jiné době zase vezmou.
P: Mluvil jsem o jeho nezcizitelnosti.
F: Bohužel jen setrvačně. V relativismu pro ni oporu nenajdete. Co se Vám tedy před chvílí zdálo rozumné, že totiž mravní normy jsou jen lidmi vynalézané, a tudíž i dobově podmíněné, to se teď obrací proti Vašemu přirozenému mravnímu cítění; pohříchu jen subjektivnímu. S jeho objektivním odůvodněním Vám dnešní autority nepomohou. Musel byste se vrátit k té „překonané“ všelidské morálce a poučit se, že nezcizitelné právo vychází z nepodmíněné lidské přirozenosti, kterou ještě žádný člověk „nevynalezl“. Teprve pak byste mohl oprávněně mluvit o nelidskosti kolektivistických morálek, které obsahují i oblíbenou zásadu tyranů, podle níž účel světí prostředky. V totalitách se stala tato nemravnost nepostradatelnou; je součástí morálního i politického znaku totality.
P: Jak jsou tedy oba znaky přítomné v politice EU?
F: Totalitní devastace mravnosti má dvě úrovně: ideologickou-systémovou a režimem fakticky realizovanou. Ideologové konkretizují konflikt se „Zlem“ tak, že se snaží zneškodnit nějakou démonizovanou skupinu. Neomarxisté mají pro jistotu na mušce všechny Utlačovatele. Drtí je státní mocí, s užitím jakýchkoli prostředků.
P: Nevšiml jsem si, že by se chovali jako nacisté či komunisté.
F: Zatím ne. Ale i u neomarxistů platí, že ideologické zájmy jsou „až na prvním místě“; a když bude nutné…Tahle logika revoluce je čitelná ve zvýhodňování „utlačovaných menšin“ na úkor ostatních. Elementární spravedlnost se tu nahrazuje „spravedlností“ ideologickou – ve všech variantách: v multikulturalismu, genderismu, politické korektnosti i v „lidských právech“. Pokud nechcete „korektně“ lhát, musíte uznat, že politika EU tyto báječné programy nesmlouvavě realizuje.
Mocenská realizace multikulturalismu produkuje elementární nespravedlnost v bezpočtu situací, neboť angažovaní politici rozhodli, že evropské národy musejí ustoupit nové inkluzivní Společnosti rasově promíšených občanů, zatímco odpůrce čeká exkluze. Potřebujete orgie multikulti pseudomorálky a mocenské zvůle rozepsat?
P: Prosil bych.
F: V nestoudném preferování menšin zavádějí totalitních elity nadvládu zkažených ctností.
P: Co to proboha je?
F: V multikulti rétorice se to jen hemží spravedlností, rovností, svobodou, solidaritou, milosrdenstvím, tolerancí, antirasismem či lidskými právy. Není to povznášející?
P: Co máte proti evropským hodnotám? Chcete je snad nahradit jejich opaky?
F: Přiznávám, že mi jejich vytrubování zní dost falešně. V jistém smyslu bych je i těmi opaky nahradil.
P: Pak se nedivte, že vzdělaní lidé mají Vás euroskeptiky za fašisty.
F: Eticky vzdělaní? Myslíte ty oběti svůdné rétoriky neomarxistů? V ní se totiž pod vznešenými termíny skrývají pravé opaky těch mravních hodnot, které jimi byly po staletí vyjadřovány. Když káže neomarxista toleranci, solidaritu či spravedlnost, pak je vyžaduje jen ve vztahu k vyvoleným menšinám; ostatní nemají nárok. Jsou to tedy ctnosti na úkor druhých, čili ctnosti dialekticky zkažené.
Tak je exaltovaná tolerance k privilegovaným migrantům spojena: a/ s netolerancí vůči spravedlivé kritice jejich chování; b/ s netolerováním stejného chování starousedlíků. Solidarita s uprchlíky je spojena s nesolidárním zhoršením životních poměrů domácích. Například přikázaným soužitím s masou násilníků, teroristů a na sociálních systémech bezostyšně parazitujících migrantů, kteří se nechtějí integrovat a jsou v tom multikulturalisty podporováni. Ideologicky předefinovaná spravedlnost pak zavádí skandální nerovnost před zákonem: Co je dovoleno migrantovi, je zakázáno ostatním. Ideologicky nadekretované „lidské právo“ jedněch se obrací proti skutečným lidským právům těch „spravedlivě“ znevýhodněných.
Tak bychom mohli pokračovat dál přes rovnost, kde člen menšiny je vždycky „rovnější“; přes milosrdenství, které je velmi nemilosrdné k většinovému občanovi; přes svobodu žít svou kulturní identitu, což muslimům zajišťuje beztrestné jednání podle jejich nemravných zákonů, až k antirasismu, kde padouchem může být jen běloch. Seznam ideologicky zkažených ctností je dlouhý a technika jejich depravace se osvědčila. Ušlechtile znějícímu termínu se posune význam k takovému myšlenkovému obsahu, který je popřením původně vyjádřené mravní hodnoty. Jeho ušlechtilý zvuk přitom sugeruje, že jde stále o tutéž hodnotu. Pokrytecká rétorika neomarxistů tak umně zakrývá jejich pseudomorálku, která se v líbivém balení úspěšně prodává. Eticky negramotní vzdělanci postmoderny na ní vyrostli; dnes jsou z nich přemnožení „pachatelé dobra“.
P: Celé se mi to nějak nezdá. Když přistoupím na Vaši abstraktní hru, tak Vám ty notičky ladí. Když ale pustím ke slovu zkušenost a normální lidské cítění, vnímám obrovský rozdíl mezi komunistickým a bruselským režimem. Realitu přece nelze vtěsnávat do abstraktních konstrukcí.
F: Co z těch „abstraktních notiček“ nevyjadřuje realitu? Který znak totality je vykonstruovaný? A který není realizovaný multikulti režimem?
P: Ale realita je přece bohatší, nedá se zúžit na Vaše definiční abstrakta.
F: Já přece nepopírám rozdíl zmíněných režimů. Ten hlavně spočívá v různé míře omezování, potlačování a násilí. Nám však má jít o objektivní posouzení té různé míry z hlediska definování totality. Vy v něm berete za základ pocity, já racionální analýzu. Vy v uvedeném rozdílu vidíte rozlišení totality od netotality, já jen rozlišení tvrdé a měkké totality. Důvod naší neshody je v tom, že Vy vpouštíte do obecné definice totality nahodilé znaky, já nikoli. Asi byste si měl zopakovat: a/ proč se v našem sporu musíme věnovat obecné = abstraktní definici totality, b/ proč znaky pro totalitu nenutné falšují její definování.
P: Jen jestli je tzv. měkká totalita vůbec totalitou.
F: To právě rozhoduje její definice. Pocitově nepřeklenutelnou propast mezi měkkou a tvrdou totalitou Vám mohou zmenšit dva čerstvé příklady z praxe. Francouzské soudy systematicky odsuzují ty, kdo mluví nesprávně o islámu. Stačí říct obecně známé pravdy, že teroristé jsou muslimové, a že korán vyzývá k zabíjení nevěřících – a jste obviněni z podněcování k nenávisti; muslimům pochopitelně žádné obvinění z nenávisti nehrozí. Stejný trend je i v ostatních „vyspělých“ zemích Evropy. Za bolševika byli takto nedotknutelní papaláši.
Lidská práva pilně uskutečňují i za oceánem. V Kanadě vylepšili legislativu na druhé hlavní koleji neomarxistické totality. Přijali zákon na ochranu dětí. Mají se odebírat těm rodičům, kteří je nevychovávají v souladu s genderovou ideologií. Experti totiž objevili, že děti mají lidské právo vyzkoušet si homosexuální vztahy. Na takovou ohavnost byli krátcí i komunisté.
P: To se u nás stát nemůže.
F: Jste opravdu tak naivní? Když jste hlasoval pro vstup do EU, dovedl jste si přitom představit, že za deset let budou západní země v pominutí smyslů jen trpně čekat, až je náboženství míru srazí na kolena a ony to ještě budou slavit jako triumf humanity? Vždyť ta mrtvice pochází z téže ideologie, která se roztahuje po celém Západě. Anglie, Francie, Německo… Jsou jí sice indoktrinovány už víc než půl století, ale proč by nás to mělo v EU minout? Mírný optimismus je na místě v Maďarsku, možná v Polsku. Ale u nás drží moc politici té Vaší krevní skupiny; k Bruselu vzhlížejí jako k humanistickému Olympu. Zaklínají se, že patříme k Západu. Byť by byl sebeodpornější!
P: Vy ten Západ nenávidíte.
F: Stalo se módou, diagnostikovat u lidí s nesprávným názorem posedlost nenávistí. Současný anti-Západ skutečně nemusím, protože je oddaný té nejprohnanější totalitní ideologii. To Vám právě dokazuju na multikulturalismu, a nezdá se, že byste měl zdařilý protiargument.
P: Však on se ještě nějaký najde.
F: Můžeme tedy přejít k druhé modalitě ideologie neomarxistů. Jak se Vám zamlouvá vítězné tažení gender-feminismu Západem?
P: Některé detaily jsou v něm na můj vkus odvážné. Ale v zásadě je snaha o zrovnoprávnění mužů a žen v pořádku.
F: Žádný strach, ty neotřelé „detaily“ se časem srovnají; rychle si na ně zvyknete. Přesto se Vám pokusím ukázat, že i tato hrůza obsahuje všechny znaky totality.
P: Nápravu systémových nespravedlností patriarchálních společností na ženách či dekriminalizaci homosexuálů máte za totalitní?
F: Vidím, že už Vás feministky proškolily. Je ale nespravedlnost a „nespravedlnost“. Pokud jde o tu dekriminalizaci homosexuálů, mohl byste stejnou logikou dokazovat, že komunismus nebyl totalitní, protože zlepšil postavení dělníků.
P: Co je tedy na feminismu totalitního?
F: Mluvíme o ideologii radikálního, genderového feminismu (GF). Totalitní struktura je v něm stejná jako v multikulturalismu (MK). Sleduje s ním stejný cíl: Zničení civilizace bílého muže. Na rozdíl od MK ji GF napadá zevnitř. Sebevražedný atak na identitu národů je tu doplněn sebevražedným útokem na jádro společnosti; jde o koncepční degradaci a praktické rozvrácení rodin. V rámci ideologie neomarxistů jsou MK a GF komplementárními silami kulturní revoluce. Starají se o obsahovou destrukci hodnot a struktur Západu.
Také prostředky jsou stejné: Nemravné zvýhodňování menšin s revolučním potenciálem. Čím jsou migranti pro MK, tím jsou sexuální menšiny pro GF. Přirozený řád života musí ustoupit ideologickému mesianismu. Rozdíly a komplementarita rolí mužů a žen, přirozená rodina, mateřství, jsou na pozadí antropologické negramotnosti arogantně odhalovány jako pouhé socio-konstrukty; jsou to prý zdroje fašizace vytvořené zlými muži (jen bílými!) k vykořisťování žen. Jestliže MK vede k zotročení Evropanů islámem, GF pracuje na jejich demografické implozi.
P: V čem tedy spatřujete zásadní kolizi gender-feminismu s mravností?
Dá se u něj mluvit o nějaké pseudomorálce?
F: Je rodina přirozenou jednotkou společnosti a tvoří otec-matka-dítě její přirozenou strukturu?
P: Zřejmě ano.
F: Plynou z této struktury přirozené povinnosti a práva ve vztazích rodiče-děti?
P: Snad ano.
F: Máte co dohánět. Feministky dávno „vědí“, že nikoli. Teoreticky degradují přirozený řád na svévolné, dobové konstrukty. Prakticky pak mají na mušce vše, co přirozeně tvoří rodinný život. V důsledku toho upírají rodičům i dětem skutečná lidská práva. O ta jde ve sporu s nimi především.
P: Každá strana sporu spatřuje lidská práva žen a dětí v něčem jiném.
F: Dá se to tak říct. Proč se ale neshodnou?
P: Protože užívají různá kritéria?
F: Která vyplývají z protikladných filosofických východisek. Ve hře je minule zmíněný spor přirozené a relativistické morálky. Relativisté ve sporu o lidská práva členů rodiny uplatňují variantu kolektivistické morálky. Nadřazenost zájmů státu se v ní spojuje s domnělou mravní autonomií jeho představitelů. Legislativci, právníci a soudci, prý mohou pro svou dobu rozhodovat s definitivní platností o tom, co je v lidském jednání dobré a co špatné. Jejich svoboda je víc než zákon, neboť ho tvoří.
P: Kdo jiný by ho měl tvořit?
F: Rozlišujete normy právní a mravní? Pokud ne, nemůžete konzistentně mluvit o nespravedlivých zákonech – např. totalitních.
P: Předpokládáte tedy nějakou vyšší mravní instanci.
F: Předpokládám, že existují činy, které odporují samotnému lidství a jsou proto zlé, nezávisle na lidském zákonodárném ustanovení. Na této úrovni jsou i přirozená lidská práva. Relativisté to popírají. Tím ale redukují mravnost na právo a vrhají lidské životy do mravního nihilismu všeobjímající svévole. To je i případ pseudomorálky dnešních feministek. Lidská práva rodičů a dětí jsou v ní smetena verdikty mocných, ideologicky zkorumpovaných arbitrů lidské normativity. Jsou nahrazována ideologicky zfalšovanými „lidskými právy“, vymýšlenými k rozbití rodinných vazeb kvůli nastolení supremace sexuálních menšin.
P: To ale pořád jen předpokládáte. Feministky mají své předpoklady.
Z nich zase hodnotí negativně Vaši morálku.
F: Jistě. Proto jsem minule zdůrazňoval, že bez filosofické znalosti nemůžeme s jistotou tvrdit, že je nějaký etický systém pseudomorálkou. Musíme se tu spokojit s nižším stupněm přesvědčivosti.
P: Jak tedy chcete docílit, abych nahlédl Vaši kritiku feminismu jako pravděpodobnější?
F: Z Vašich průběžných postojů. Minule jste říkal, že hegeliánská nadřazenost státu nad občanem je nepřijatelná. O kanadském zákonu o odebírání dětí rodičům jste dnes řekl, že u nás nemá šanci. Přirozenou strukturu rodiny jste také potvrdil. Klíčová otázka ve sporu s feministkami pak zní: Kdo má primární zodpovědnost za rozvoj dítěte, a tedy i přednostní právo v jeho výchově? Rodiče, nebo stát?
P: Mám-li být konzistentní, zřejmě rodiče.
F: Příště to probereme.