Přeháněním pravdě neposloužíme, aneb kritická reflexe knihy Jiřího Fuchse a Marie Tejklové Vyšší humanita, nebo bruselská totalita? Rozhovor o politice EU.

Jan Petr Kosinka

Úvod

Před nějakým časem jsem začal zaznamenávat v konzervativních kruzích vzrušenou diskusi nad Fuchsovou tezí o tom, že aktuálně žijeme v totalitním režimu. Pro svoji zaneprázdněnost jsem nepovažoval za vhodné se do diskuse zapojovat. Navíc jsem se domníval, že prima facie určité Fuchsovo přehánění jeho oponenti snadno zkorigují, Fuchs svoje teze umírní a konzervativní rybníček se opět uklidní. K mému překvapení se tak však nestalo; zřejmě především proto, že někteří1) Fuchsovi oponenti sklouzávali2)

k ulpívání na empiricko-popisných definicích totality, což mu poskytovalo pouze snadnou munici, aby je označil pro tento případ za nominalisty (např. Romana Jocha v přednášce pro spolek Lipový kříž)3) a snadno jejich kritiku diskreditoval. Neadekvátnost argumentace však ještě nemusí nutně znamenat, že jsou zcela liché základní intuice, které se tito Fuchsovi kritici snažili vyjádřit.

Ještě než předstoupím se svojí kritikou Fuchsových tezí, rád bych začal pozitivně (a nejen proto, že se s Jiřím Fuchsem známe osobně a v mnohém si ho velmi vážím). Předně oceňuji, že vůbec toto téma otevřel. Je nepochybně velkým Fuchsovým přínosem, že svoje zkoumání orientuje substanciálně, čímž nastavuje zrcadlo v současnosti široce etablovanému nominalistickému mainstreamu. V nejobecnějších rovinách myšlení, zejména v oblasti noetiky, je Fuchs skutečně světlem v bažině nominalistických protiřečení. Ukázkovým příkladem je debata o pravdě v pořadu Slovenské televize Pod lampou4), kde „vyškolil“ svoje názorové oponenty takovým způsobem, že mi za ně občas bylo až trapně. V tom se domnívám, že je hlavní přínos Fuchsova filosofování.

V poslední době se však Jiří Fuchs čím dál častěji a s čím dál větší vervou vydává do oblastí praktických aplikací svých teorií, do oblasti politické nebo sociální, přičemž toto počínání filosofa může – mám za to, že částečně oprávněně – budit určité rozpaky. Domnívám se, že takovým příkladem je analýza povahy současného politického režimu v Evropské unii, kterou Jiří Fuchs spolu s Marií Tejklovou v útlé knížečce Vyšší humanita, nebo bruselská totalita? Rozhovor o politice EU5) hodnotí jako totalitní.

Začneme-li pozitivně, je třeba autorům přiznat, že v důsledku aplikace svých obecných noetických východisek na daný problém dospívají k velmi netriviálnímu poznatku (za který jim můžeme být vděční), že hrubá síla či teror nejsou nutným znakem politické totality. Nutno však doplnit, že zdaleka ne všichni současní autoři hrubou sílu a teror za nutný znak totalitarismu považují.6)

Jestliže výše uvedené lze ocenit, potom na druhou stranu nelze přehlížet, že některé názory ve Fuchsově a Tejklové knize nejsou zcela přesné a ve svých důsledcích – jak se domnívám – mohou být i velmi nebezpečné. Polemický text, který předkládám, by měl mít celkem tři části: První část je kritikou tezí Fuchse a Tejklové, druhá je pokusem o vlastní stručné pojednání o problematice současné tzv. „bruselské totality“ a třetí část tvoří několik tezí na téma slabin substanciálního definování, zejména v aplikovaných vědách (tedy kritika do vlastních řad). Nyní předkládám čtenáři část první.

Část I. Fuchsovo a Tejklové nedocenění složenosti pojmu totalita

Vyjdeme-li od toho, čím totalita je, potom považuji za vhodné začít tím, že totalita je od latinského totus (= celý), musí tedy být všezahrnující, to je naprosto zásadní znak. Tato všeobsáhlost se primárně týká celku člověka, nikoliv počtu všech lidí nebo institucí, kterých se týká. V tom lze s autory souhlasit. Naopak podle mého názoru u výše jmenovaných autorů vyvstává problém v nedostatečné specifikaci smyslu, v jakém užívají pojmu „totalita“. Označení totalita lze totiž smysluplně užívat (na poli politiky) pouze ve významu „totalitní režim“7) (případně „totalitní politický systém“), totalita sama o sobě (bez politické realizace) je abstrakcí bez reálné existence. Vedle totalitního režimu (politického systému), je třeba ještě rozlišovat totalitní ideologii (to Fuchs s Tejklovou činí). Je tedy třeba trvat na tom, že pokud hovoříme o „totalitě“, vždy se tím myslí totalitní politický režim (systém). Bohužel sám Fuchs (jako ale například i Václav Meloun v předmluvě k recenzované knize) používají tento pojem (bez jednoznačně srozumitelných pravidel) minimálně ve dvou různých významech. Někdy „totalitu“ a „totalitní režim“ používají jako synonyma (což je správně) a někdy poněkud konfuzně jako dva různé pojmy, kdy totalita je cosi primárního [ovšem co (?), když bez zakotvení v politickém režimu nemá samostatnou existenci a zároveň to má být něco odlišného od pojmu totalitní režim i totalitní ideologie].8) Zde, jak se domnívám, je základ určitého zmatení, které ve svých důsledcích vede Fuchse (a Tejklovou) až k přeakcentování hodnocení současného stavu režimu EU s ohledem na jeho totalitní povahu.

Další problém z výše uvedeného vyplývá. Autoři pojem totalita „intuitivně“ spojují (str. 30) s ambicí na ovládnutí celého člověka, celé společnosti. Domnívám se však, že je to jen jedna rovina problému, kterou Fuchs s Tejklovou reflektují. Podle mého názoru je druhou rovinou systémový prvek, totiž okolnost, že se výše uvedené týká celého (politického) systému, bezalternativně (uvnitř systému). Tedy že politický systém jako celek se snaží ovládnout celého člověka, celou společnost totalitní ideologií. Nestačí tedy pouze přítomnost totalitní ideologie ve veřejném prostoru (ambice ovládnout celého člověka a celou společnost), nýbrž je nutné reálné nastavení systému (politického režimu) tak, že ten bezalternativně (v rámci systému jako celku) tuto totalitní ideologii systémově realizuje. Nestačí tedy, že některý orgán tu a tam realizuje vůči někomu, či určité části společnosti, tuto ideologii. To lze hovořit maximálně o systému s totalitárními prvky, nikoliv však o totalitním systému (režimu)!

Této problematice se nejvíce přiblížila debata mezi Petrem Lepeškou a Jiřím Fuchsem. Lepeška považuje za definiční znak totalitního režimu mj. i dosažení „svrchované moci“, chápané jako nemožnost zvrácení vývoje politickými prostředky (v rámci systému). Fuchs svoji repliku precizoval v kapitole 4. své odpovědi pod názvem Spor o pojetí totalitního režimu.9) Zde napadl Lepeškův zásadní argument o tom, že „omezené uskutečňování totálního nároku je protimluv“, přičemž argumentuje tím, že „neomezený nárok jako predikát totalitní ideologie je myšlen jako záměr, jako tendenční zadání ve smyslu plánu, v němž má ten vše-nárok status aktivní potence, která tíhne k politické realizaci, zatímco predikát omezené uskutečňování už je myšlen v rovině aktualizace plánu ve společensko-politické praxi. Predikát neomezený nárok se tedy přiděluje ve smyslu potenciálním a odnímá ve smyslu aktuálním (navíc pokaždé jinému subjektu)“ (tučně zvýraznil JPK). Domnívám se, že lze souhlasit s Fuchsem, že tento Lepeškův argument nebyl zcela dokonalý; na druhou stranu i některé Fuchsovy repliky na toto téma jsou natolik zjednodušující, až jsou ve svém důsledku zavádějící (například, zda Husákův režim byl v roce 89 totalitní, pokud bylo možné jej nenásilně svrhnout – k tomu viz druhá část mého textu). V Lepeškově přístupu se skrývá jedna správná intuice, kterou však nesprávně promítl do možností nenásilné změny politického systému, již vyjadřuje existence svobodných voleb (k tomu viz rovněž druhá část mého textu), a tím vytvořil nekoherenci tvrzeného rozporu, spočívající v oddělení subjektu aktuální realizace od subjektu intencionálního zaměření, a tedy nemožnosti dospět k rozporu. Na rozdíl od Petra Lepešky se však domnívám, že tento rozpor je třeba vždy hledat pouze v rovině reálné existence totalitního režimu – tvrzení, že určitý režim je totalitní, je totiž výrok deskriptivní –, a případný rozpor lze proto hledat pouze na rovině aktuální realizace.

Výše jsem uvedl, že jediným smysluplným významem pojmu totalita je synonymum pojmu „totalitní režim“. A zdá se, že základní hrubou chybou v analýze Jiřího Fuchse a Marie Tejklové je skutečnost, že autoři nedoceňují podstatu složeného pojmu totalitní režim, což následně vede ke zmatkům, resp. k přepjatému hodnocení totalitní povahy současné politické reality EU. Je přitom poněkud s podivem, že Fuchs sám svoji definici „totality“ začíná někdy odůvodňovat intuitivně (viz záznam přednášky pro Lipový kříž stopáž: 43:49), aniž se pozastaví nad tím, že by se intuice tolika jeho vážených oponentů tak zásadním způsobem v hodnocení politického režimu EU mýlily. Ba dokonce ještě více: Na str. 31 recenzované práce autoři začínají velmi dobře: „režim …musí tím myslet režim jako celek“, jenomže potom by se logicky měli ptát, co činí režim „jako celek“ režimem a museli by si odpovědět, že podstatným prvkem každého režimu je politická moc, tedy možnost ovlivnit (nenásilně nebo i za užití násilí) vůli osob této moci podřízených. Tato moc se v moderních státech v praktické rovině skládá z moci výkonné, zákonodárné a soudní.10) Bohužel tuto otázku přeskakují a musejí tak nutně dospět k poněkud zjednodušujícím závěrům. Podobně ještě na str. 33 se k problematice vracejí a správně uvádějí, že pojem totality má dvě složky, ideologii a režim, dále se však zabývají již jenom první z nich. Přitom sama logika a běžný analytický postup by je měly vést k tomu, aby se touto druhou složkou zabývali rovněž, zvláště když dokonce na str. 50 tento druhý znak zmiňují (sice v poněkud vágní terminologii „snaha o vybavení politické moci“), je však s podivem, že dále se již tomuto tématu nevěnují. Zdá se, že se zde plně (negativně) projevuje Fuchsova orientace na teoretické bádání, a zřejmě proto poněkud podceňuje význam druhé (praktické) části složeného pojmu totalita. To lze ilustrovat ještě minimálně na dvou místech kritizovaného textu: Na straně 49: „Protože je esence totality dána korelací totalitní ideologie a totalitního režimu, kde totalitní ideologie má postavení určujícího (obsahového) principu a totalitní režim má v celku systému totality jen funkci instrumentální, spočívá těžiště definování totality ve vymezení totalitní ideologie. Nyní se tedy musíme ptát, jestli uvedené tři esenciální znaky totalitní ideologie jsou pro její definici také postačující. Připomeňme si je…“. Totalitní ideologie oddělená od reálného uskutečnění v konkrétním politickém režimu se stává abstraktním myšlenkovým konstruktem bez reálného dopadu na životy lidí, svoji totalitní povahu nemůže reálně projevit. Přestává být politickým režim a zůstává pouze souborem myšlenkových schémat. U pojmu „totalita“ nemůžeme argumentovat, že „totalitní režim má… jen funkci instrumentální“. Ve skutečnosti on sám (totalitní režim) je totalitou. Žádná jiná totalita než totalitní režim neexistuje. Instrumentální funkci má obecně režim. Jenomže k tomu, abychom nějaký režim mohli označit za „totalitní“, musí totalitní ideologie skutečně být „určujícím (obsahovým) principem“ všech jeho podstatných složek. Z toho důvodu zde význam druhé části složeného pojmu „totalitní režim“ není nedůležitý, jak autoři sugerují. Teprve režim uplatňující totalitní ideologii dodává „totalitě“ = „totalitnímu režimu“ reálnou existenci jako konkrétní skutečnosti mající dopad na životy lidí. Bohužel podcenění analýzy pojmu režim jednoznačně vyplývá z argumentace na stranách 49–50, vyjádřené větou: „…spočívá těžiště definování totality ve vymezení totalitní ideologie.“ Aniž si toho totiž autoři všimli, původně začali definovat totalitní režim, resp. konfuzně „totalitu“ (viz výše citovaná věta), aby se nakonec spokojili s tím, že její definice je totožná s definicí totalitní ideologie, resp. jejími třemi nutnými znaky. Z toho by ovšem vyplývalo, že mezi totalitní ideologií a totalitním režimem není rozdíl. To je však zjevný nesmysl.

Na problém podcenění definice pojmu „režim“ byl přitom Jiří Fuchs upozorňován jak již zesnulým Luďkem Rychetníkem, tak Petrem Lepeškou. Fuchsovou reakcí však byla odpověď11), že: „Proto není možné definovat totalitní režim ani nějakou rigidní konstelací struktur moci, procedur či institucí, ani určitými způsoby realizace ideologie či kvantifikacemi restrikcí, represí či aktuálního ovládání společnosti“. To však není tak zcela pravda, protože se tu nejedná primárně o definici pojmu „totalitní režim“, nýbrž „režim“ obecně, který má rovněž určité definiční prvky. A ačkoliv je nelze obecně definovat pomocí určitých konkrétních konstelací struktur moci atd., nepochybně jej nejen lze, nýbrž je nutno, definovat v jeho podstatných prvcích, z nichž je moc prvkem ústředním. Politický režim totiž nevládne jen politickou mocí, on jí fakticky je. Potom ovšem je třeba se zabývat pojmem moci, která má opět (nutně)12)

tři složky (moc výkonnou, soudní a zákonodárnou, byť mimo rámec moderního státu západního typu se mohou různé režimy institucionálně i značně lišit). Domnívám se však, že v obecné rovině zde nejde o definici „rigidních struktur moci, procedur a institucí“, jak poněkud únikovým a mimoběžným způsobem sugeruje Jiří Fuchs, nýbrž o základní konstitutivní prvky režimu jakožto režimu.13) A pokud se bavíme o režimu, musíme se nutně bavit i o těchto prvcích. Jestliže hovoříme o složeném pojmu totalitní režim, musíme si definovat nejen první část složeného pojmu, nýbrž i jeho část druhou a způsob spojení těchto dvou částí. Rozpor ve Fuchsově definici totality tedy není zdánlivý, jak by se mohlo zdát z Lepeškovy argumentace požadavkem nezměnitelnosti, nýbrž je dán aktuálním nesplňováním požadavků na systémové působení, které je podmínkou toho, abychom o nějakém systému mohli hovořit jako o celku, zde tedy totalitním režimu. K tomu je třeba doplnit, že překážkou tohoto systémového působení skutečně není existence Fuchsem postulované druhé regulativní ideje státu, která by byla neutrální a neměla na prosazování totalitní ideologie vliv (ta by se jistě s totalitním režimem nevylučovala), nýbrž aktuální existence svrchovaných14) složek politické moci, které jsou řízeny (ovládány) regulativní ideou (idejemi), která/é jsou v rozporu s totalitní ideologií.

Co se týká Fuchsem identifikovaných konkrétních nutných znaků totality, je snad možné s jejich identifikací v zásadě souhlasit. Podle Fuchse se jedná o: 1. univerzální nárok, 2. nárok na svobodu od mravních norem, 3. pomáhá si politickou mocí, které propůjčuje neomezenou15) svévoli. Nejedná se však o znaky „totality“, jak v důsledku nedostatečného pojmového rozlišování (viz výše) sugeruje Fuchs (viz stopáž citované přednášky: od 44:30 min. a násl.), nýbrž o pojmové znaky „totalitní ideologie“.16) Znovu zdůrazňuji, že „totalita“ sama o sobě (bez vyjádření v politickém systému, tedy v odlišném smyslu než ve významu „totalitní režim“) není ničím reálným, protože nemá žádnou formu. Pokud bychom ji ovšem chápali ve smyslu „politický režim“, potom samozřejmě nemůžeme říkat, že je něčím, co si podle bodu třetího „pomáhá politickou mocí“, protože ona sama (on sám – režim) je tou mocí. Moc je totiž jedním z jeho pojmových znaků.

K tomu, abychom mohli uzavřít, že určitý reálně existující politický režim je totalitní, proto nestačí, abychom v něm identifikovali (např. občasné nebo omezeně lokální) působení totalitní ideologie, ale musejí být splněny i takové režimové (systémové) podmínky, abychom mohli hovořit o totalitním systému (režimu). Tento znak Fuchs sám (nevím, zda rovněž spíše intuitivně) reflektuje, když říká (stopáž: 47:30 min. a násl.), že „totalita“ nemusí být schopna aktuálně regulovat úplně všechno (nejvnitřnější soukromí člověka apod.), nicméně sám Fuchs tuto „relativní všerozsáhlost“ definuje tak, „že kdykoliv to bude plán a potřeba realizace totalitní ideologie vyžadovat, tak to ´zmáknou´“. Jenomže základní problém je v tom, že tato podmínka v údajné „bruselské totalitě“, tedy EU, splněna není! Máme tu Maďarsko, Polsko, Brexit, odmítání středoevropských států přijímat uprchlíky + Rakousko, Řecko atd., nebo si snad pan Fuchs s paní Tejklovou myslí, že to bruselská nomenklatura nechtěla „zmáknout“? Je přitom třeba zdůraznit, že tyto „poruchy“ (z hlediska totality) nejsou nějakou antisystémovou rebelií nebo projevem anarchie, nýbrž zcela legitimním postupem uvedených států v rámci daného politického sytému za využití zákonných postupů a procesů!

Z jedné naší telefonické debaty s Jiřím Fuchsem vyplynulo, že považuje za totalitní režim každý režim, který alespoň v nějaké partikulární otázce někdy prosazoval totalitní ideologii. Namítal jsem mu, že to by potom totalitní musela být např. třetí československá republika po druhé světové válce, kde se zcela prokazatelně komunistická (totalitní ideologie) již drala k moci: Komunisté postupně ovládali jednotlivé mocenské orgány a z těchto pozic (jménem státu) prosazovali tuto ideologii v partikulárních otázkách dávno před únorem 1948. Dokonce lze celkem spolehlivě doložit, že jejich schopnost „to ve všech relevantních situacích zmáknout“ byla mnohem rozsáhlejší již před únorem 1948, než je dnešní schopnost EU.17)

Potom se ovšem nabízí otázka, kde je ona hranice, za kterou se jedná o „totalitu“, a kdy se jedná o režim, v němž pouze působí příležitostně totalitní ideologie. Je už jediný akt, jímž státní moc prosadí totalitární nárok, dostatečným znakem „totality“? V onom telefonickém rozhovoru se zdálo, že Jiří Fuchs zastává pozici, že stačí jediný takový akt státního orgánu, jímž prosazuje totalitní ideologii, abychom již mohli příslušný režim označit za „totalitu“. Ve výše citované přednášce se naopak Fuchs odvolává na „relativní všeobsáhlost“; tu však definuje velmi vágně, což spolu s konfuzním užíváním pojmu „totalita“ vede ke zmatkům. Chtěl bych proto váženým oponentům položit zásadní otázku: Stačí podle vás k tomu, abychom mohli nějaký režim označit za totalitní („totalitu“), ta skutečnost, že státní orgány prosadily alespoň jednou nějaký prvek obsahu příslušné totalitární ideologie? Pokud ano, potom ovšem musíme označit i režimy tranzitivní (jako např. onu vzpomínanou třetí československou republiku) za totalitní státy, což je ovšem značně antiintuitivní; pokud ne, potom musíte jasně definovat hranici, od kdy se dá o totalitním režimu hovořit. Pokud by se naopak mělo jednat až o režim, kde „relativně vše relevantní jsou mocenské orgány schopny zmáknout“, potom je třeba brát v úvahu rozsah pojmu „režim“ (jak to činím v předkládané tezi výše), přičemž je třeba zdůraznit, že současná EU zcela evidentně tuto definici nenaplňuje a nikdy nenaplňovala!

Domnívám se spolu s Fuchsem, že pro naplnění pojmu totalitní režim skutečně není nutné, aby naprosto každý jednotlivý orgán příslušného politického celku (státu, unie apod.) byl ovládnut totalitní ideologií.18) Narozdíl od Fuchse jsem však přesvědčen, že ze samotné povahy pojmu režim vyplývá, že k tomu, aby bylo možné o určitém režimu jako celku hovořit jako o totalitním, musejí alespoň všechny jeho podstatné prvky (složky) být skutečně touto ideologií ovládnuty. V opačném případě by se maximálně jednalo o režim s totalitárními prvky, nikoliv o totalitní režim. K tomu, aby bylo možné tento systémový požadavek naplnit, museli by mít pretendenti totalitního systému pod kontrolou všechny vrcholné orgány (ať už je jejich struktura jakákoliv)19), proti jejichž rozhodnutím není odvolání k vyšší instanci, což jim zajišťuje, že v rámci systému jsou schopni jakýkoliv odpor „zmáknout“, bude-li to potřeba. Jinými slovy mít pod kontrolou politickou moc, resp. její vrcholné složky.20)

V normálním jednoduchém státním režimu (moderního státu západního typu) to prakticky znamená mít pod kontrolou všechny tři vrcholové orgány tří složek moci (zákonodárné, výkonné a soudní). Specifikem EU však je, že jen část pravomocí podléhá centralizaci, určitá část kompetencí všech tří složek moci je i nadále v samostatné působnosti a proti rozhodnutím národních orgánů neexistuje odvolání k orgánům EU (viz např. nynější spor „o supremaci“ mezi německým Spolkovým ústavním soudem a Evropským soudním dvorem, a nutno dodat, že ve skutečnosti to vůbec není tak, jak je to v médiích někdy prezentováno, že ESD má automaticky navrch). Z toho potom vyplývá, že pokud by „totalita“ měla být schopna naplnit „relativní všenárok“ režimu v EU jako celku, musela by mít pod kontrolou nejen vrcholné orgány všech tří složek centralizované moci EU (Evropskou komisi, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr), ale i vrcholné orgány jednotlivých složek moci ve všech členských státech EU, protože i byť jeden jediný vrcholný orgán, třeba i jen nejmenšího státu EU, má určitou výseč kompetencí, do které mu nikdo jiný nemůže zasahovat, a dokonce může zablokovat některé politiky týkající se i jiných států Unie (což brání naplnění podmínky všeobsáhlosti, jakož zejména i podmínky režimu jako celku). Tato podmínka ovládnutí všech vrcholných složek moci však není v EU ani zdaleka splněna, protože existuje více vrcholových orgánů (a nemyslím tím pouze vrcholné orgány státní moci Polska či Maďarska), které disponují suverénní (není nad nimi žádný nadřízený orgán) kompetencí, a přitom nejsou (ještě) ovládnuty totalitární ideologií (nevytvářejí tedy totalitní režim, ba naopak mu dosud začasto brání – viz např. zakotvení do ústav více středoevropských států institutu manželství jako svazku výhradně muže a ženy).

Výše popisovaná simplifikace není jen neškodným pochybením filosofů, kteří se poněkud zatoulali na politologické pole, které jim zřejmě příliš nesvědčí. Závěry Fuchse a Tejklové totiž mají potenciálně velmi nebezpečné politické a právní implikace, kterých si zřejmě jejich autoři nejsou plně vědomi. Rozvinutí jejich tezí totiž eventuálně může mít zcela zásadně negativní důsledky, a to dokonce až v podobě schvalování páchání vražd (ideové podhoubí násilí). Že se toto tvrzení může zdát přitažené za vlasy? Ale vůbec ne! Jestliže totiž někdo říká, že aktuálně již žijeme v totalitě, potom zároveň implicitně říká, že občané mají v souladu s článkem 23 Listiny základních práv a svobod (který není nějakým projevem postmoderní lidsko-právní zvůle, nýbrž vyplývá přímo z přirozeného práva člověka na přiměřenou sebeobranu) právo na odpor proti státu. Bohužel k tomu, zda máte právo postavit se na odpor (případně za splnění dalších podmínek i včetně ozbrojeného odporu), je naprosto klíčové zodpovězení předběžné otázky, zda se skutečně již reálně jedná o totalitní režim (tedy není možné použít k nápravě chyb systému inherentní prostředky). Pokud systém zemí EU již je totalitní (slovy Fuchse: „již to mají zmáklé“) – potom již není možné požadovat nápravu po mocenských orgánech zemí EU, nýbrž zbývá jen antisystémový odpor, třeba i ozbrojený (jako legitimní způsob obrany – za předpokladu nějaké reálné šance na úspěch atd.).

Jestliže však ještě v totalitním režimu nežijeme, musíme se snažit zvrátit totalitární tendence prostředky, které režim nabízí. A nyní si představte, že jste filosof a zmýlíte se, když režim, který ve skutečnosti totalitní není, za totalitní označíte. A někteří vámi ovlivnění jedinci tyto teze domyslí do důsledků a vezmou do ruky zbraně zcela v logice práva na sebeobranu. Co jiného je potom vaše teorie než ospravedlňování vražd, což nemůže skončit jinak než politickou diskreditací esencialistické filosofie (a přiznejme si upřímně, že by to nebylo poprvé, čili že se nejedná z mé strany jen o plané hypotézy). Problém s esenciálními definicemi ve spojení s naším kognitivním deficitem se však zdá být ještě fundamentálnější (k tomu viz třetí část této stati). Avšak ten, kdo kritizuje něčí pozice, měl by přijít i s vlastní alternativou. Proto bych rád nabídl v druhé části i několik tezí vlastních s vědomím, že něco pozitivně tvrdit je vždy obtížnější a omylnost se nevyhýbá nikomu ze smrtelníků. Ještě než tak učiním, chtěl bych Jiřímu Fuchsovi a Marii Tejklové předestřít několik dubií, která mi po přečtení jejich práce vyvstala, a byl bych moc vděčný za odpověď:

Dubia:

1. Jaký je podle vás vztah mezi pojmy totalita, totalitní režim a totalitní ideologie? Jsou totalita a totalitní režim synonyma? Pokud ano, jaké jsou podle vás esenciální prvky druhé části složeného pojmu totalitní režim?

2. Domníváte se, že jsou v současnosti v případě „totality“ EU splněny i režimové prvky složeného pojmu totalitní režim?

3. Opravdu si myslíte, že současná politická situace EU splňuje váš požadavek „relativní všerozsáhlosti“ s ohledem na evidentní situaci mnoha politik a situací, kdy to „bruselská strana“ „nezmákla“?

4. Jestliže podle vás není nezbytné, aby v totalitě měla panující moc pod kontrolou všechny vrcholné orgány moci, kde je v procesu od vzniku totalitní ideologie po vznik totalitního režimu hranice, od níž se již jedná o totalitu?

5. Stačí už jediný akt státního aparátu, kterým prosadí totalitní agendu, aby se mohlo o daném režimu hovořit jako o totalitním? Není adekvátnější hovořit o takovém režimu jako režimu s totalitárními prvky?

6. Uvědomujete si mnou naznačené právní a politické konsekvence vašeho tvrzení o tom, že žijeme v totalitě, a že tyto konsekvence vyplývají ze samotného přirozenoprávního principu práva na sebeobranu, které má pozitivněprávní vyjádření v článku 23 Listiny základních práv a svobod v podobě práva na odpor?

7. A jste osobně důslední v řízení se těmito závěry? Jinými slovy, máte ve sklepě již připravený arzenál zbraní na povstání? (Odpověď na tuto otázku nemusíte zveřejňovat ☺).

POZNÁMKY:

1. Zdaleka ne však všichni, např. kritika Petra Lepešky či Luďka Rychetníka se o nominalismus neopíraly, a domnívám se, že na tyto kritiky Jiří Fuchs neodpověděl dostatečně.

2. Neměl jsem čas všechny kritiky pročítat, vycházím tedy z toho, co tvrdí sám Jiří Fuchs.

3. Viz přednáška Jiřího Fuchse pod názvem Bruselská totalita, dostupné na https://www.youtube.com/watch?v=36345Dei0Fw

4. Viz diskusní pořad STV Pod lampou, díl Pravda vítězí, dostupné na https://www.youtube.com/watch?v=CGX0_JTPOBs

5. Dostupné na http://librinostri.catholica.cz/download/FuTejVyHNTot-z.pdf

6. Např. Hannah Arendtová ano, Alexis de Tocqueville nikoliv; za zmínku stojí např. polský politický filosof Ryszard Legutko, jehož práce vyšly i v češtině (za upozornění děkuji příteli J. B.).

7. A sám Fuchs tak někdy skutečně činí, viz např. str. 23 kritizované práce.

8. Viz např. s. 49: „Protože je esence totality dána korelací totalitní ideologie a totalitního režimu…“.

9. FUCHS, Jiří: Spor o pojem totalitního režimu in Revue Distance č. 2, roč. 2017.

10. Ačkoliv je nepochybné, že koncept dělby moci je moderního (a liberálního) původu, jak mi namítali kritici mého textu, nelze zároveň odhlédnout, že jednotlivé složky moci (výkonná, zákonodárná a soudní) nějakým způsobem musejí být zřejmě vždy přítomny v každém politickém režimu, ač jejich struktura, vzájemné vztahy i míra formalizace atd. mohou být velmi rozličné. Vzhledem k tomu, že předmětem analýzy je současný politický režim v Evropě, a nikoliv například domorodý politický režim obyvatel souostroví Kiribati před 2 500 lety, není nutné pro účely této práce ztrácet čas a energii hledání univerzální (časově i místně) definice pro všechny myslitelné politické režimy, a domnívám se, že si lze pro sledovaný účel vystačit i jen s obecnou definicí politického režimu moderního státu

11. Bod č. 4 výše citovaného textu (FUCHS, Jiří: Spor o pojem totalitního režimu in Revue Distance č 2, roč. 2017).

12. V moderním státě, viz výše.

13. Samozřejmě ideálně každého politického režimu, pro účely této práce alespoň každého politického režimu moderního státu, tedy i netotalitního.

14. Svrchované v tom smyslu, že nemohou být v rámci politického systému legitimně „přebity“ vyšší instancí moci, která je již totalitní ideologií ovládnutá.

15. Je zcela zjevné, že i pokud bychom akceptovali kritizované pojetí Fuchse a Tejklové, potom minimálně podmínka „neomezenosti svévole politické moci“ není v reálné EU splněna.

16. Samozřejmě totalitní ideologie nemůže politické moci propůjčovat neomezenou svévoli v reálné rovině, nýbrž pouze v rovině ideologické; stejně tak si u 3. znaku totalitní ideologie omezuje pouze na ochotu si politickou mocí posloužit.

17. Československo-sovětská smlouva o vzájemné spolupráci bez adekvátního vyvážení směrem na Západ, protiústavní oddělení Podkarpatské Rusi od zbytku republiky, nezákonné popravy občanů republiky, kteří byli příslušníky tzv. ruské emigrace, orientace hospodářství na Východ, odmítnutí Marshallova plánu, eliminace slovenské Demokratické strany, sjednocování veškerého společenského života pod střešní organizace – tělovýchova, kultura, ekonomika, stále se stupňující zestátňování hospodářství, kolektivní tresty vůči příslušníkům poražených národností, pronikání konfidentských sítí do opozičních struktur, kontrola médií, zákaz pravicových stran napravo od lidovců, vytěsňování opozice z mocenských pozic ve státním aparátu, ostrakizace a eliminace vůdčích osobností opozice jako např. Helena Koželuhová, Pavel Tigrid atd., atd. atp.

18. A je také jasné, že každý totalitní režim má různé fáze vývoje atp.

19. S postupujícím procesem totalizace politického režimu lze předpokládat spíše tendenci ke zjednodušování mocenské struktury politických institucí, minimálně v materiálním smyslu, i když formálně může být zachována vysoká strukturovanost mocenských institucí.

20. Z toho důvodu např. Husákův režim totalitní samozřejmě byl, i když aktuálně násilí (srovnatelné) s metodami 50. let neužíval. Byl totalitním režimem minimálně do chvíle, než se rozhodl svoji mocenskou sílu (možná pod vlivem Gorbačova) v případě nutnosti nepoužít, a proto se také jako režim zhroutil.