Základy filosofického myšlení – Část 2. Logika aneb o správném myšlení – Část 2.

Marcel Goliaš

3.2.5 Důkaz platnosti logických zákonů myšlení aneb Jak jsme na tyto zákony přišli?

Už jsme si říkali, že myšlení se řídí určitými zákony či principy, které se snaží odhalit a popsat logika. Někdo by ale mohl namítnout, že jsou všechny tyto zákony [které tu popisujeme] smyšlené – že neplatí. Jakým způsobem lze tedy ověřit jejich platnost? Jednoduše tím, že je srovnáme s neměnnými zákony bytí.

Z noetiky (= nauky o pravdivém poznání) už víme, že má-li naše myšlení s jistotou dospět k pravdě, musí se řídit jistými neměnnými, univerzálně platnými a pro všechny závaznými zákony bytí – tzv. měřítky pravdy – z nichž nejdůležitější jsou tyto tři:

1) Zákon protikladu (princip sporu), který říká, že stejná věc nemůže v témže smyslu zároveň být i nebýt. Jinými slovy, určitá věc nemůže nějakou vlastnost mít a zároveň (v tu samou chvíli) nemít. Např. moudrý člověk nemůže moudrost [v danou chvíli] zároveň mít i nemít (to by byl zjevný rozpor a nesmysl). Přestože bude tento princip připadat každému soudnému člověku jasný, logický a nezpochybnitelný, občas se stává, se v záplavě svých (či cizích) myšlenek ztratíme, necháme se zmást, a v důsledku toho pak [aniž bychom si to uvědomovali] tvrdíme něco, co si odporuje.

Příklad:

V důsledku zmatených a neujasněných představ o člověku tvrdí například hinduisté, že lidský osud je určován našimi skutky. Toto tvrzení si ale vnitřně odporuje – je nesmyslné. Proč? Protože závisí-li náš budoucí osud na tom, co v nynějším životě uděláme či neuděláme, pak jsme vlastně pány svého osudu my sami a nikdo jiný. Každý se totiž může svobodně rozhodnout, zda bude žít ctnostně či neřestně, a zda tak v budoucím životě dostane za odměnu blahobyt či utrpení. Odměna či trest, kterých se nám dostane v příštím životě, závisí na našich svobodných volbách činěných v současném životě. Pokud si však svými současnými dobrými volbami zajistíme blahobytný příští život, pak aby nás tato odměna neminula, musíme ji dostat nutně. To ale vylučuje svobodnou vůli. Máme-li totiž v příštím životě dostat za odměnu hojnost a blahobyt, pak abychom ho skutečně dostali, nesmíme mít možnost ho odmítnout. Pokud bychom totiž tuto odměnu mohli svobodně odmítnout (a místo hojnosti a blahobytu se rozhodli trpět raději nouzi asketického života), pak by osud přestal být osudem – pak by se totiž osud nemusel vyplnit (svým novým rozhodnutím bychom mohli osud zvrátit). Proto pokud platí osud (= zákon skutků či karman), pak nemůže platit zákon svobodné vůle, neboť skutky konané ze svobodné vůle mohou předurčení osudu kdykoli zvrátit. Na tomto příkladu je vidět, jak snadno může být lidské myšlení některými složitějšími myšlenkami oklamáno, a tvrdit pak něco, co si odporuje.

2) Zákon vyloučeného třetího říká, že mezi dvěma protiklady nemůže být nic třetího. Jinými slovy, přísudek buď respektuje, nebo nerespektuje identitu podmětu; třetí možnost není. Tento zákon je v podstatě jen nutným důsledkem zákona protikladu.

Hlavní princip tohoto zákona spočívá v tom, že každá věc má určitou identitu (neboli esenci), kterou svými tvrzeními buď respektujeme, nebo nerespektujeme. Pokud tedy přisuzujeme určité věci (= podmětu) nějakou vlastnost (= přísudek), která ji nepatří (např. tvrdíme, že „člověk má schopnost létat“), nebo jí naopak upíráme vlastnost, která jí patří (např. tvrdíme, že „člověk nemá duši“), pak identitu dané věci nerespektujeme, čili jednáme v rozporu s tímto zákonem (resp. v rozporu s realitou), a naše tvrzení jsou tudíž mylná. Naproti tomu, pokud přisuzujeme určité věci nějakou vlastnost, která ji vskutku patří (např. tvrdíme, že „člověk má schopnost myslet“), nebo jí upíráme vlastnost, která jí skutečně nepatří (např. tvrdíme, že „člověk není determinovaný“), pak identitu dané věci respektujeme, čili jednáme v souladu s tímto zákonem (resp. v souladu s realitou), a naše tvrzení jsou tudíž pravdivá – neboli shodná s reálným stavem věci. V zásadě se tím chce tedy říci, že žádná třetí možnost mezi pravdou a omylem není. Jakýkoli nesoulad s pravdou (byť i jen částečný) je pořád nesouladem a tedy omylem. Čili mám-li dvě čísla (1,00 a 1,01), pak platí buď 1,00 = 1,01 (tj. shodují se) nebo 1,00 ≠ 1,01 (neshodují se). Žádná jiná možnost zde nepřipadá v úvahu. I když je mezi čísly 1,00 a 1,01 jen malý rozdíl, přesto nelze tvrdit, že se shodují (tj. že 1,00 = 1,01). Svým tvrzením buď skutečný stav věcí (tj. jejich identitu) respektuji nebo nerespektuji – třetí možnost není.

3) Zákon totožnosti říká, že každá věc (i pojem, jímž je tato věc vyjádřena) má za všech okolností a vždycky svou identitu (čili je totožná sama se sebou, je tím, čím je [a ničím jiným], nebo tím, co vyjadřuje). Jinými slovy, obsah našich pojmů je stálý (neměnný), neboli každá věc je určitou věcí a tato její určitost (identita) je stálá, neměnná.

Nyní se zamysleme nad tím, co by se stalo, kdyby se identita věcí měnila – kdyby určitá věc přestala být náhle sama sebou (tj. tím, čím je)? Mít identitu znamená být sám sebou. Nemít identitu tedy znamená nebýt sám sebou. Věc bez identity je tudíž taková věc, která není tím, čím je. Čím by pak ale taková věc vlastně byla? Myslitelné jsou jen dvě možnosti: (1) buď by nebyla ničím (tj. existovala by jako nicota, ovšem v takovém případě by se jednotlivé věci neměly čím lišit, což zjevně odporuje realitě), nebo (2) by byla tím, čím není (v takovém případě by ale byla i nebyla zároveň, což je rozpor). Obě tyto možnosti tedy vedou k rozporným závěrům a tedy k rozpadu myšlení, takže myslet jakoukoli věc bez identity prostě a jednoduše není možné. Z nemožnosti existence věcí bez identity tedy logicky plyne pravdivost tohoto zákona (totiž že každá věc musí mít svou neměnnou identitu).

Po tomto úvodu už můžeme přejít k samotnému důkazu platnosti logických zákonů:

• Jeden ze zákonů logického myšlení zní: „z platnosti obecného plyne platnost částečného“

Za předpokladu, že pravdivostní hodnota je pro kategorický soud nutná (tj. soud je nutně pravdivý nebo mylný) a že je dvojčlenná (tj. soud může být buď pravdivý, nebo mylný, třetí možnost není) – což je zajištěno platností výše uvedených zákonů bytí (tzv. měřítek pravdy) – pak chce-li oponent zpochybnit platnost tohoto zákona, musí tvrdit opak, to jest: „z platnosti obecného plyne neplatnost částečného“.

To by v praxi znamenalo, že by vlastně z tvrzení „všichni lidé jsou muži“ vyvozoval, že „[neplatí, že] někteří lidé jsou muži“.

Tato pozice je však rozporná, neboť předmětům, které jsou zahrnuty v částečném soudu, se týž přísudek přiděluje a zároveň odnímá: Máme tu totiž „lidi“, o nichž jednou tvrdíme, že „jsou muži“ (v soudu „všichni lidé jsou muži“) a podruhé tvrdíme, že „nejsou muži“ (v soudu „[neplatí, že] někteří lidé jsou muži“).

Odhalení vnitřního konfliktu opozice je jádrem důkazu. Princip sporu je v logice poslední instancí. Jestliže s ním oponentova myšlenka koliduje, pokládá se za mylnou. A protože je oponentova pozice rozporná, nemůže být akceptována. Z toho plyne nutná platnost dokazovaného zákona.

• Další ze zákonů logického myšlení zní: „z neplatnosti částečného plyne neplatnost obecného“

Chce-li oponent zpochybnit platnost tohoto zákona, musí tvrdit opak, to jest: „z neplatnosti částečného plyne platnost obecného“.

To by v praxi znamenalo, že by vlastně z tvrzení „[neplatí, že] někteří lidé jsou muži“ vyvozoval, že „všichni lidé jsou muži“.

Tato pozice je však rozporná, neboť tvrzením neplatnosti částečného se některým předmětům přísudek odnímá, zatímco tvrzením platnosti obecného se týmž předmětům (protože všem = i některým) přiděluje: Máme tu tedy „lidi“, o nichž jednou tvrdíme, že „nejsou muži“ (v soudu „[neplatí, že] někteří lidé jsou muži“) a podruhé tvrdíme, že „jsou muži“ (v soudu „všichni lidé jsou muži“).

Platnost všech logických zákonů je tedy postavena na platnosti základních zákonů bytí, jež jsou vepsány hluboko do samotných základů reality. Veškeré snahy myslet v rozporu s těmito zákony končí totálním rozpadem myšlení. Jinými slovy každému, kdo se snaží ve svém myšlení tyto základní zákony reality obcházet či ignorovat, se rozpadají myšlenky (viz třeba výše uvedený příklad s hinduisty, jejichž teorie karmanu se [při střetu se zákony reality] rozpadá na prach).

3.2.6 Porušování zákonů

I když jsou výše popsané zákonitosti naprosto triviální a každému soudnému člověku připadnou naprosto logické, přesto je spousta lidí neustále ignoruje, díky čemuž jsou pak schopni tvrdit naprosto nelogické věci (do očí bijící nesmysly), které odporují realitě.

Příklad:

I když nás logika jasně učí, že z platnosti částečného nelze vyvozovat obecné závěry, vzpomeňte jen, kolik lidí se proti tomuto pravidlu dnes a denně prohřešuje, když z poznatku:

• „někteří politici jsou zkorumpovaní“ mylně vyvozují, že všichni politici jsou zkorumpovaní (někteří zcela jistě ano, ale z toho ještě nelze vyvozovat bezcharakternost všech)

• „někteří katoličtí kněží jsou homosexuální pedofilové“ mylně vyvozují, že všichni kněží (bez výjimky) jsou takoví

• „někteří muži jsou ješitní a líní“ mylně vyvozují, že všichni muži (bez výjimky) jsou takoví

• „některé ženy jsou fifleny a drbny“ mylně vyvozují, že všechny ženy (bez výjimky) jsou takové … a podobně

Cvičení:

Vezměme si následující tvrzení a rozeberme si je:

„Žádný umělec není ješitný“

• jedná se o obecný, záporný (O-) a mylný soud: obecný, protože se týká všech umělců (tj. celého druhu); záporný, protože upírá umělcům kvalitu ješitnosti; mylný, protože toto tvrzení odporuje skutečnosti → tohle je samozřejmě nutné nejprve dokázat (což se budeme učit později v kapitole o důkazech)

• z neplatnosti tohoto soudu lze vyvodit následující závěr: je-li tento soud (= O-) neplatný, pak je platným jeho protiklad (= Č+) → tj. „[je pravda, že] některý umělec může být ješitný“

Stejně se dá postupovat u dalšího tvrzení:

„Dobré skutky nás zdokonalují“

• jedná se o částečný, kladný (Č+) a pravdivý soud: částečný, protože se týká jen některých skutků (tj. blíže neurčité skupiny); kladný, protože jim přiznává kvalitu zdokonalení; pravdivý, protože toto tvrzení souhlasí se skutečností (to, že moudrost, spravedlnost či laskavost z nás činí lepší lidi, je nesporné)

• z platnosti tohoto soudu lze vyvodit následující závěr: je-li tento soud (= Č+) platný, pak jeho protiklad (= O-) je neplatný → tj. „[není pravda, že] žádné skutky nás nemohou zdokonalit“

Zkuste si sami určit následující druhy soudů, a co z nich případně plyne:

• „Každý člověk může být šťastný“

• „Někteří lidé jsou bezcharakterní“

• „Pravda neexistuje“ (tj. 'pravda není to, co existuje' či 'pravda je to, co neexistuje')

• „Svět je shluk atomů“

• „Bůh není zlý“

3.2.7 Zákony myšlení týkající se soudů

• Ke každé představě, která se nám honí hlavou, přiřazuje naše mysl různé přísudky (znaky, vlastnosti, výrazy) a zkoumá, zda k ní patří či nepatří – tj. zda ji vystihují (jsou s ní totožné) nebo nevystihují (liší se od ní).

• Mysl si u pojmů všímá i jejich vztahů, takže dokáže rozlišit, zda je tento vztah obecný vs. částečný, kladný vs. záporný, či pravdivý vs. mylný. Zároveň chápe, že zatímco některé soudy jsou si rovné, jiné jsou si podřízené, a další se vzájemně vylučují, z čehož pak plyne řada užitečných poznatků.

3.3 Úsudek (→ ze soudů pak rozum vyvozuje úsudky)

3.3.1 Co je to úsudek?

Úsudek (z řec. sylogismus) je myšlenkový postup, jímž ze dvou předpokladů tvoříme určitý závěr, který z nich logicky vyplývá, a který nám ozřejmuje nějakou novou pravdu (jež nám nebyla na první pohled zřejmá). Jinými slovy, je to určitý myšlenkový proces, ve kterém ze známých soudů odvodíme dosud neznámý závěr (tj. to, co z nich vyplývá). Úsudek se tedy skládá z už známých předpokladů (tzv. premis) a odvozeného (neznámého) závěru. V nauce o úsudku (který je hlavním nástrojem hledání pravdy) spočívá těžiště celé logiky! Tento „logický přechod od pravdivých předpokladů k pravdivému závěru“ (řec. sylogismus) je podle Aristotela jedinou správnou formou úsudku. Výsledkem úsudku je vědění (moudrost), proč něco je.

Oproti intuici je úsudek nástrojem, který k poznání nedochází okamžitě a bezprostředně, ale naopak postupně (tzv. diskurzivně) – pomocí jistých logických kroků (tj. respektováním určitých logických pravidel) s vynaložením určitého myšlenkového úsilí.

Příklad:

1. Každý člověk je smrtelný.

2. Také Pavel je člověk.

3. Proto i Pavel je smrtelný.

Nebo:

1. Účelem lednice je chlazení potravin.

2. Ale chlazení potravin se řídí určitými pravidly.

3. Proto aby lednice plnila svůj účel, je třeba ji provozovat podle určitých pravidel.

Nebo:

1. Šťastným může být člověk jen tehdy, když naplní svůj cíl.

2. Ale jeho cíl je naplněn jen tehdy, když se zdokonalí v řádu myšlení a jednání.

3. Proto šťastným může člověk být, jen když se zdokonalí v řádu myšlení a jednání.

• Aby bylo možné tento závěr prohlásit za platný (pravdivý), bylo by samozřejmě nutné dokázat platnost předchozích dvou předpokladů, z nichž tento závěr vyplývá.

• Podrobněji se tím budeme zabývat v oddíle o důkazech. Zde chci jen ukázat, jak vlastně může takový jednoduchý úsudek vypadat.

3.3.2 Povaha úsudku

Povaha našeho rozumového poznání je taková, že rozkládáme poznávanou látku v řadu obecných pojmů, jejichž dalším skládáním a rozlučováním (tedy souzením) získáváme postupně další poznatky (závěry), jimiž rozšiřujeme svoje poznání, a tím se zdokonalujeme.

Kde to jde, postupujeme přímým vývodem od jednoho soudu ke druhému, a kde to není možné, snažíme se vyvodit usuzováním ze dvou spojených soudů soud třetí, tak zvaný závěr. Tento myšlenkový postup, jímž ze dvou soudů tvoříme třetí, se nazývá usuzováním, a jeho výsledek se nazývá úsudek (řecky: syllogismos neboli sylogismus).

Jinými slovy:

Člověk může uvažovat správným i nesprávným způsobem, přičemž jen správný (neboli řádný) způsob nás dovádí k poznání pravdy. Cílem logiky pak není nic jiného, než naučit nás myslet (uvažovat) tím správným způsobem – tj. vytvořit v lidském myšlení řád. Tento řád se vytváří především usuzováním, tj. zákonitým spojováním soudů.

Předchozí kapitoly (pojednávající o prvcích a složkách úsudku – o pojmech a soudech) měly jen přípravný charakter. Hlavním zájmem logiky jsou pravidla správného myšlení neboli pravidla usuzování. Každé myšlení se vyznačuje přirozenou snahou dospívat k pravdě, která nás zdokonaluje (činí nás vědoucími, moudrými či znalými). Dokonalost myšlení spočívá v nahlédnutí pravdivosti – v pochopení, že daný soud je skutečně pravdivý (což se děje v úsudkovém spojování s jinými soudy, jejichž pravdivostní hodnota je již zřejmá).

Usuzování je tedy myšlenkový pohyb od soudů, jejichž pravdivostní hodnota je zřejmá, k soudu, jehož pravdivost se tím pohybem teprve ozřejmuje. Při usuzování jde tedy o to, že uznáním nějakého evidentně pravdivého předpokladu jsme nuceni uznat i závěr, který je v tom předpokladu skrytě obsažen. Usuzování tedy vyvádí ze skrytosti (= ozřejmuje) nějaký skrytý závěr.

Usuzování také (jako postupné odhalování pravdy) prozrazuje přirozenou omezenost našeho rozumu, který není schopen nahlížet pravdu naráz (intuitivně), nýbrž se jí dokáže zmocňovat jen po částech (aspektuálně) skrze řízený pohyb (diskurz), kterému říkáme usuzování. Právě pomocí usuzování tedy lidský rozum překonává svou vrozenou nedokonalost a dospívá postupně k pravdě, jíž se zdokonaluje (= nabývá poznání, vědění a moudrosti).

Soud spočívá ve srovnání dvou pojmů, jejichž vzájemný vztah postřehujeme a vyjádříme buď jako totožnost nebo různost (resp. neslučitelnost). Často však nepostřehneme vztah dvou pojmů ihned (bezprostředně), a tak je zapotřebí, abychom si pomohli tím, že tyto dva pojmy srovnáme s nějakým třetím pojmem. Výsledek tohoto srovnání může být trojí, neboli můžeme zjistit, že 1/oba pojmy se s třetím shodují, 2/pouze jeden pojem se s třetím shoduje (zatímco ten druhý se liší), nebo 3/oba pojmy se od třetího liší.

Příklad #1:

Oba pojmy se s třetím shodují:

Vezměme si například následující úsudek: „Každý řád je dílem rozumu. Ale svět má řád. Tedy i svět je dílem rozumu.“

Schematicky znázorněno (pro lepší představu):

1. každý řád = dílo rozumu

2. ale svět = řád

3. tedy i svět = dílo rozumu

V tomto úsudku jsme zjistili shodu mezi pojmy „řád“, „dílo rozumu“ a „svět“.

Tato shoda vyplývá ze zákona totožnosti, který říká, že „dvě věci, které se shodují s třetí, shodují se i mezi sebou“.

Jinými slovy: Platí-li tvrzení „řád = dílo rozumu“, a zároveň i tvrzení „svět = řád“, pak logicky platí i tvrzení „svět = dílo rozumu“.

Totéž lze vyjádřit i matematicky:

1. platí-li 9 = 5 + 4

2. a zároveň 3 * 3 = 9

3. platí i 3 * 3 = 5 + 4

Příklad #2:

Pouze jeden pojem se s třetím shoduje:

Vezměme si například následující úsudek: „Žádná ctnost nemůže být na škodu. Ale laskavost je ctností. Tedy ani laskavost nemůže být škodlivá.“

Schematicky znázorněno (pro lepší představu):

1. žádná ctnost ≠ to, co je na škodu

2. ale laskavost = ctnost

3. tedy ani laskavost ≠ to, co je na škodu

V tomto úsudku popíráme shodnost pojmů „laskavost“ a „škodlivost“.

Děje se tak podle zákona různosti, který říká, že „je-li jedna ze dvou věcí totožná s věcí třetí a druhá rozdílná od této třetí, jsou i první dvě věci různé“.

Vyjádřeno opět matematicky:

1. platí-li 9 ≠ 3 + 3

2. a zároveň 3 * 3 = 9

3. platí i 3 * 3 ≠ 3 + 3

Příklad #3:

Oba pojmy se od třetího liší:

Vezměme si například následující tvrzení: „Žádný kůň není člověk. Ale Žeryk není kočka.“

Schematicky znázorněno (pro lepší představu):

1. žádný kůň ≠ člověk

2. ale Žeryk ≠ kočka

V tomto případě zjišťujeme jen to, že dva pojmy se liší od třetího.

Z tohoto zjištění však nelze vyvodit žádný závěr – nelze vytvořit úsudek.

Vyjádřeno opět matematicky:

1. z tvrzení 9 ≠ 3 + 3

2. a tvrzení 1 * 1 ≠ 5

3. nelze nic vyvodit

3.3.3 Struktura úsudku

Z výše uvedených příkladů je tedy zřejmé, že základními složkami úsudku jsou vždy 3 pojmy → hořejší (= přísudek z prvního soudu), dolejší (= podmět z druhého soudu) a prostřední (= pojem, který mají oba soudy společný). Závěr pak vzniká spojením dolejšího a hořejšího pojmu (tj. podmětu z druhého soudu a přísudku z prvního soudu).

Čili úsudek (v podobě sylogismu) je důkaz složený ze tří soudů (vět), mezi nimiž je takový vztah, že připustí-li se první dva, nutně se musí připustit i třetí.

Příklad:

1. první předpoklad: každý řád = dílo rozumu

2. druhý předpoklad: ale svět = řád

3. závěr: tedy i svět = dílo rozumu

Výše je příklad správného úsudku, v němž dolejší a hořejší pojem „sestupují“ do závěru.

svět = dolejší pojem

řád = prostřední pojem

dílo rozumu = hořejší pojem

1. první předpoklad (obecný): podmět-1 = přísudek-1

2. druhý předpoklad (konkrétní): podmět-2 = přísudek-2

3. závěr: podmět-2 = přísudek-1

Zde to samé, ale převedeno na podmět a přísudek.

Úsudek může mít různé podoby (či obměny), přičemž ne všechny jsou stejně významné či využívané. Naprostá většina argumentů se vede v prvním typu úsudku. Ostatní typy se užívají buď jen ve zvláštních případech (např. při vyvracení mylných tvrzení), nebo za účelem zmatení nezkušeného protivníka (což je typické pro tzv. sofisty = vychytralé lidi a lháře). Většinu typů úsudků lze navíc mezi sebou převádět, takže pokud narazíte na nějaký jiný (neobvyklejší) typ, stačí si ho převést do nějaké srozumitelnější podoby (což vám někdy může pomoci odhalit skrytý omyl).

Příklad (1. typ úsudku):

hořejší věta = všeobecná (každý/žádný)

dolejší věta = kladná (je/má)

Vezměme si například následující úsudek: „Každá špatnost je zlá. Ale každá pomluva je špatnost. Tedy i každá pomluva je zlá.“

Schematicky znázorněno (pro lepší představu):

Základní podoba:

1. každá špatnost = zlo

2. ale pomluva = špatnost

3. tedy i pomluva = zlo

Obměněná podoba #1:

1. žádný svobodný ≠ robot

2. ale každý člověk = svobodný

3. tedy žádný člověk ≠ robot

Obměněná podoba #2:

1. žádná ctnost ≠ špatnost

2. ale pokora = ctnost

3. tedy ani pokora ≠ špatnost

Tento typ úsudku je nepochybně nejvýznamnější, neboť představuje nejjasnější způsob dedukce (tj. postupu od pravdy všeobecné k pravdě dílčí, která je v té všeobecné obsažena). Jedině tento útvar poskytuje všeobecně kladné závěry, které mají rozhodující význam zejména ve vědě. Proto se také tohoto typu úsudku nejčastěji užívá ve vědě i v obyčejném životě.

Pro první typ úsudku platí zásada: Dolejší věta budiž kladná a hořejší všeobecná (čili to, co se tvrdí o všech, tvrdí se nutně o každém jedinci, a co se popírá o všech, popírá se nutně o každém jedinci).

Příklad (2. typ úsudku):

hořejší věta = všeobecná (každý/žádný)

jedna věta = záporná (není/nemá)

Vezměme si například následující úsudek: „Žádná neřest není dobrá. Ale laskavost je dobrá. Proto laskavost není neřest.“

Schematicky znázorněno (pro lepší představu):

Základní podoba:

1. žádná neřest ≠ dobro

2. ale laskavost = dobro

3. tedy laskavost ≠ neřest

Obměněná podoba #1:

1. žádný svobodný ≠ robot

2. ale každý člověk = svobodný

3. tedy žádný člověk ≠ robot

Obměněná podoba #2:

1. každý nakažený = nemocný

2. ale zdravý ≠ nakažený

3. tedy zdravý ≠ nemocný

Pro druhý typ úsudku platí zásada: Jedna věta musí být záporná a hořejší věta musí být všeobecná. Poněvadž tento typ úsudku má vždycky závěr záporný, hodí se zejména k dokazování záporných tvrzení a k vyvracení nepravdivých názorů.

Příklad (3. typ úsudku):

dolejší věta = kladná (je/má)

závěr = dílčí (někdo/někteří)

Vezměme si například následující úsudek: „Všichni lidé jsou savci. Ale někteří lidé umí plavat. Proto někteří savci umí plavat.“

Schematicky znázorněno (pro lepší představu):

Základní podoba:

1. všichni lidé = savci

2. ale někteří lidé = plavci

3. tedy někteří savci = plavci

Obměněná podoba #1:

1. někteří lidé ≠ plavci

2. ale všichni lidé = savci

3. tedy někteří savci ≠ plavci

Obměněná podoba #2:

1. žádný člověk ≠ ryba

2. ale někteří lidé = plavci

3. tedy někteří plavci ≠ ryby

Pro třetí typ úsudku platí zásada: Dolejší věta budiž kladná a závěr dílčí. Poněvadž tento typ úsudku má vždy dílčí závěr, hodí se zejména k vyvracení nesprávného zevšeobecňování, neboť jeho pomocí se ukazují výjimky, které jsou opakem nesprávného všeobecného tvrzení.

3.3.4 Pravidla úsudku

Protože i z nesprávného předpokladu může někdy vyplynout pravdivý závěr, je nesmírně důležité znát pravidla správnosti úsudku, neboť závěr, který nevyplývá z návěstí (i když je sám sebou náhodou pravdivý), není vlastně dokázán. Proto je nutné, aby úsudky byly nejen pravdivé, ale i formálně správné (tj. aby pravdivé závěry vyplývaly důsledně z pravdivých předpokladů).

Aby byl úsudek správný, musíme tam operovat jen se třemi pojmy a tyto pojmy musí být v předpokladech a závěru totožné (tj. po celou dobu musíme používat jedny a ty samé pojmy – nesmí se nám stát, že je zaměníme za jiné/podobné, což je velmi častou chybou). Pokud pojmy totožné nebudou (i když se to tak může na první pohled jevit), rázem se nám do úsudku skrytě vloudí čtvrtý pojem, který představuje pro správný a pravdivý sylogismus největší nebezpečí a který nám strukturu úsudku rozbije.

Funkcí následujících pravidel je chránit úsudek před čtvrtým pojmem.

3.3.5 Zákony myšlení týkající se úsudku

8 základních logických pravidel, která musí respektovat každý úsudek:

Pravidla týkající se pojmů:

1. Správný úsudek obsahuje 3 pojmy, které se od sebe musí lišit (tj. nesmí mít stejný rozsah)

2. Pojmy v závěru nesmí mít větší rozsah, než jaký měly v předpokladech

3. Prostřední pojem nesmí sestoupit do závěru

4. Prostřední pojem musí být alespoň v jednom předpokladu obecný (tj. vzatý v celém rozsahu)

Pravidla týkající se soudů:

5. Ze dvou záporných soudů nic neplyne (tj. alespoň jeden předpoklad musí být kladný)

6. Ze dvou částečných soudů nic neplyne (tj. alespoň jeden předpoklad musí být obecný)

7. Ze dvou kladných předpokladů nemůže vyplynout negativní závěr

8. Závěr vždy následuje slabší předpoklad (tj. je-li jeden z předpokladů částečný, bude i závěr částečný, a je-li jeden z předpokladů záporný, bude i závěr záporný)

Nejdůležitější jsou pravidla 2 a 4 (s nimi si vystačíme; ostatní si netřeba pamatovat).

Nejčastější příklady jejich porušování

Příklad (provinění proti 1. pravidlu):

Vezměme si například následující úsudek: „Diogenes hledal s lucernou člověka, ty však jsi člověk, hledal tedy tebe.“

1. Diogenes = [obecného] člověka hledající

2. ale [konkrétní] člověk = ty

3. tedy Diogenes = tebe hledající

Vysvětlení: Do výše uvedené úvahy se nám vloudil čtvrtý pojem. Kromě pojmů „Diogenes“, „[obecný] člověk“ (= „lidstvo“) a „ty“ zde máme ještě čtvrtý pojem „[určitý] člověk“ (= „konkrétní jedinec“). Zdánlivě jsou tu tedy dva stejné pojmy „člověk“, zatímco ve skutečnosti stejné nejsou – každý má totiž jiný rozsah (zatímco ten obecný člověk zahrnuje všechny lidi čili veškeré lidstvo, ten konkrétní člověk zahrnuje pouze mne, resp. tebe).

Další příklad: „Každý člověk může být nakažený virem. Ale každý nakažený musí nosit roušku. Proto každý člověk musí nosit roušku.“

1. každý člověk = [potenciálně] nemocný

2. ale každý [reálně] nemocný = ten, kdo musí nosit roušku

3. proto každý člověk = ten, kdo musí nosit roušku

Vysvětlení: Zde se nám do úsudku opět vloudil čtvrtý pojem. Kromě pojmů „člověk“, „[potenciálně] nemocný“ (= „ten, kdo může čistě hypoteticky onemocnět“) a „ten, kdo musí nosit roušku“ zde máme ještě čtvrtý pojem „[reálně] nemocný“ (= „ten, kdo je aktuálně nemocný“). Opět jsou tu tedy dva zdánlivě stejné pojmy „nemocný“, které ve skutečnosti zahrnují odlišné skupiny jedinců (jedna skupina je pouze virtuální, zatímco druhá je reálná).

Že je takovýto prohřešek proti logice problém, snadno nahlédnete, když si do výše uvedeného úsudku dosadíte jiné pojmy, například:

„Každý člověk je potenciálním vrahem. Ale každý vrah patří do vězení. Proto každý člověk patří do vězení.“

1. každý člověk = [potenciální] vrah

2. ale každý [reálný] vrah = ten, kdo patří do vězení

3. proto každý člověk = ten, kdo patří do vězení

Vidíte? Stačí šikovně zaměnit skutečného vraha za potenciálního vraha, a rázem jsme získali argument pro vsazení kteréhokoli člověka do vězení.

Příklad (provinění proti 2. pravidlu):

Vezměme si například následující úsudek: „Každý člověk je živočich. Ale žádný pes není člověk. Proto žádný pes není živočich.“

1. každý člověk = živočich [ve specifickém smyslu]

2. ale žádný pes ≠ člověk

3. proto žádný pes ≠ živočich [v obecném smyslu]

Vysvětlení: Pojem „živočich“ v prvním předpokladu má jen dílčí rozsah → člověk je totiž živočichem určitého druhu (to znamená, že do „množiny lidí“ patří jen určitý druh živočichů [totiž pouze „živočichové rozumní“] a nikoli všichni živočichové na světě). V závěru se však operuje s pojmem „živočich“ v obecném rozsahu (to znamená, že se zde vlastně tvrdí, že „žádného živočicha na světě“ nelze považovat za psa, což je evidentní nesmysl). Pokud by měl být tento úsudek správný, pak by bylo třeba omezit v závěru rozsah pojmu „živočich“ tak, aby zahrnoval pouze lidskou rasu: „Každý člověk je [rozumný] živočich. Ale žádný pes není člověk. Proto žádný pes není [rozumný] živočich (tj. žádný pes nepatří do lidské rasy živočichů).“

Příklad (provinění proti 4. pravidlu):

Vezměme si například následující úsudek: „Některé šelmy štěkají. Ale kočky jsou šelmy. Proto kočky štěkají.“

1. některé [psovité] šelmy = štěkači

2. ale kočky = [kočkovité] šelmy

3. proto kočky = štěkači

Vysvětlení: Prostřední pojem (= „šelmy“) má v obou předpokladech pouze dílčí rozsah → jednou se jedná o dílčí skupinu psovitých zvířat, kdežto podruhé se jedná o dílčí skupinu kočkovitých zvířat. Závěr je proto neplatný, neboť ze dvou dílčích předpokladů se nedá vyvozovat.

Příklad (provinění proti 5. pravidlu):

Vezměme si například následující úsudek: „Poctivec není podvodník. Ale nepoctivec není důvěryhodný. Proto podvodník není důvěryhodný.“

1. poctivec ≠ podvodník

2. ale nepoctivec ≠ důvěryhodný

3. proto podvodník ≠ důvěryhodný

Vysvětlení: Z popření totožnosti pojmů „poctivec“ a „podvodník“, a pojmů „nepoctivec“ a „důvěryhodný“, přece nijak neplyne různost pojmů „podvodník“ a „důvěryhodný“. Čili tvrdíme-li v závěru, že podvodník není důvěryhodný, pak se jedná o zcela nové tvrzení, které z předchozích dvou předpokladů nijak neplyne.

3.3.6 Správnost vs. pravdivost úsudku

Vyplývá-li závěr důsledně z předpokladů, je úsudek správný (v opačném případě je chybný). Tvrdí-li úsudek to, co vskutku jest (či popírá-li to, co vskutku není), je pravdivý (v opačném případě je mylný).

Správnost úsudku se tedy týká jeho formální stránky, zatímco pravdivost se týká jeho obsahové stránky. Jinými slovy, úsudek je formálně správný, pokud respektuje všechna pravidla správného usuzování (tak, jak je popisuje logika). Naproti tomu, úsudek je obsahově pravdivý, pokud to, co tvrdí (nebo naopak popírá), se shoduje s realitou.

Příklad:

Příklad správného, ale nepravdivého úsudku:

1. Pokora je odporná. ← tento soud není pravdivý

2. Ale odporných věcí je třeba se vystříhati.

3. Proto je třeba vystříhati se pokory.

Příklad nesprávného, ale pravdivého úsudku:

1. Každý člověk je živočich.

2. Ale každý člověk je smrtelný.

3. Proto každý živočich je smrtelný. ← i když je toto tvrzení samo o sobě pravdivé, z výše uvedených předpokladů nic takového nevyplývá; nesprávnost tohoto úsudku spočívá ve vpašování čtvrtého pojmu → zatímco v prvním předpokladu je řeč pouze o [rozumném] živočichu, v závěru je řeč o [obecném] živočichu

Příklad nesprávného a zároveň nepravdivého úsudku:

1. Každá ctnost je [určitým způsobem] dobrá. ← zde má dobro specifický charakter

2. Ale zdraví není ctnost.

3. Proto zdraví není [obecně vzato] dobro. ← zde má dobro obecný charakter, čili jedná se o jiný (čtvrtý) pojem; zároveň je toto tvrzení nepravdivé, neboť zdraví je přece také určitým dobrem (i když jiného druhu než ctnosti)

Přestože se zde snažíme porozumět formální struktuře úsudku, hlavním předmětem logické gymnastiky není tvorba závěrů, ale hledání pravdy.

Cílem úsudku je tedy ozřejmění pravdy. Celková dokonalost úsudku vyžaduje tedy obě kvality – správnost a ozřejmenou pravdivost závěru. Čili má-li být náš úsudek dokonalý, musí být nejen správný (po formální stránce), ale i pravdivý (po obsahové stránce).

Některé úsudky jsou špatné z toho důvodu, že nejsou sestaveny podle logických pravidel (tj. postrádají kvalitu správnosti).

Jiné jsou špatné z toho důvodu, že jejich předpoklady či závěr nejsou pravdivé (tj. postrádají kvalitu pravdy).

Správný úsudek tedy vyžaduje nejen znalost logických pravidel, ale i znalost obsahu diskutované látky (tj. dobrou orientaci v problému).

Přestože v praxi bývají úsudky často složitější, než jaké si zde na jednoduchých příkladech ukazujeme, k jejich pochopení stačí pozorně užívat již vyložená pravidla. Z nepopiratelné existence nesprávných a nepravdivých úsudků je však vhodné si vzít dvojí poučení: (1) Není dobré dávat na první dojem (čili předtím, než nějaké tvrzení odsouhlasíme či odmítneme, je třeba ho pečlivě analyzovat a zkoumat, zda je formálně správné i obsahově pravdivé). (2) I jednoduché myšlenky se často vyjadřují složitým, matoucím způsobem, takže chceme-li jim správně porozumět a pochopit pointu, je někdy nutné se prodrat clonou nesrozumitelného větného vyjádření (což by nás nemělo odradit).

3.3.7 Spolehlivost pravidel úsudku

Spolehlivost pravidel úsudku (podobně jako spolehlivost všech ostatních logických pravidel) je jištěna jejich souladem se samotnými základy reality (základy bytí). Dnes je velmi moderní výše popsaná pravidla úsudku zpochybňovat či se jim vysmívat jako „zastaralým“ a „překonaným“. Pokud však tato pravidla odrážejí zákonitosti samotných základů reality, pak vysmívat se jim znamená vysmívat se samotným základům bytí, což je nejen dětinské, ale i krajně nerozumné. Protože každý, kdo se rozhodne tato pravidla nabubřele ignorovat, nemůže skončit jinak než v rozporech. Považovat tudíž výše popsaná pravidla správného úsudku za zastaralá a překonaná je spolehlivou zárukou ztroskotání na cestě k pravdivému poznání.

Pravidla správného úsudku spočívají na dvou zákonech: (1) zákonu totožnosti a (2) zákonu různosti. Zákon totožnosti říká, že „dvě věci, které se shodují s třetí, shodují se i mezi sebou“. Zákon různosti zase říká, že „je-li jedna ze dvou věcí totožná s věcí třetí a druhá rozdílná od této třetí, jsou i první dvě věci různé“. Tohle nejsou žádné výmysly, nýbrž pravidla respektující zákonitosti samotné reality.

Ilustrujme si to na příkladu:

Kdo by chtěl například popřít, že „je-li člověk smrtelný, a Petr je člověk, pak i Petr je logicky smrtelný“? Tenhle ten jednoduchý úsudek jen respektuje základní zákony reality. Pokud je pravda, že kovy jsou vodivé (což v realitě skutečně platí), a že tahle tyč je kovová (což si rovněž můžeme v realitě ověřit), pak musíme uznat i to, že je tahle tyč vodivá. K tomu nás nenutí nic menšího než univerzálně platné a neměnné zákony reality. Náš úsudek je tedy jen tehdy správný a pravdivý, pokud tyto zákony reality důsledně respektuje.

Stejné je to i s tvrzením „je-li člověk svobodný, ale robot není svobodný, pak člověk nemůže být robotem“. Tohle není žádný výmysl ani žádná hra se slovíčky, nýbrž holý fakt. A logika nedělá nic jiného, než že se snaží tahle fakta odhalit, utřídit a stanovit jako závazné zákony myšlení, jejichž respektování nás zaručeně ochrání před omylem a dovede k pravdě. Pravda totiž v tomto pojetí není ničím jiným než shodou [myšlení] s realitou.

Lidský rozum je vybaven nejen schopností abstraktní pojmy spojovat (v kladných soudech), ale také je rozpojovat (v záporných soudech). Díky tomu můžeme tvrdit, že některé pojmy jsou totožné, zatímco jiné pojmy jsou různé. Tato podvojnost (dualita) našich tvrzení patří k přirozené povaze lidského myšlení. V dialektice kladu a záporu je však skryto i riziko rozpornosti, do níž může myšlení v důsledku jistého zmatení upadat. Nejčastěji k tomu dochází v nepřehledných či nedostatečně promyšlených otázkách, kdy myšlenky takříkajíc o sobě nevědí. Tehdy se pak může stát, že určitému předmětu týž přísudek zároveň přisuzujeme i upíráme, což je rozpor, který celou myšlenkovou pozici znesmyslňuje.

Aby k něčemu takovému nedošlo (tj. abychom vzniku takovýchto rozporů ve svém myšlení zabránili), je třeba dávat bedlivý pozor, aby naše myšlení neporušovalo zákon protikladu (princip sporu), který říká, že „týž přísudek nemůže být témuž předmětu přisuzován a zároveň odpírán“. Určitý předmět zcela jistě může nějaký přísudek mít a pak nemít – proti tomu princip nestojí. Ale slůvkem „zároveň“ zakazuje, aby to přisouzení i odepření platilo současně (při zachování všech aspektů obsahového smyslu přísudku). Jestliže předmět určitou vlastnost má, nemůže ji, pokud ji má, také nemít.

Zákon protikladu vlastně vystupuje na obranu identity předmětů. Zkusme připustit rozpad identity, a nebudeme mít o čem myslet. V logice se identita pojmů (a tím i obecná platnost zákona protikladu) předpokládá jako základ smysluplnosti všech myšlenkových operací. Kritické prověření tohoto zákona je ve filosofii svěřeno noetice. A není to jen okrajové téma, neboť jde o kardinální zákon celé filosofie. Také logika se ve svých klíčových partiích, tj. při dokazování zákonů správného myšlení, v poslední instanci odvolává na zákon protikladu.

Za předpokladu nevývratnosti zákona protikladu (tj. principu sporu) se nauka o úsudku stává nevývratně pravdivou. To znamená, že z formálního hlediska je každý úsudek, sestrojený podle zmíněných pravidel, nutně správný. Každý, kdo takovému úsudku oponuje, se dostává do konfliktu se zákonem protikladu. Kdo u jakéhokoli konkrétního úsudku (který je sestrojen podle nevývratných logických zákonů) popírá jeho závěr (tj. tvrdí, že závěr ze stanovených předpokladů neplyne), dostává se do konfliktu se zákonem protikladu, což ho spolehlivě usvědčuje z omylu.

Proto také každý, kdo se výše popsaným pravidlům a zákonům logiky (vč. zákona protikladu) vysmívá a namyšleně prohlašuje, že „to platí jen v rámci vaší (zastaralé, překonané…) logiky“, je [s prominutím] hlupák. Takovému člověku nepomůže k pravdě ani logika, ani noetika, ale pravděpodobně jen nějaká tvrdá srážka s realitou.

3.3.8 Význam úsudku

K čemu je tedy vlastně dobrý úsudek? V čem je lepší než intuice? Intuice je dobrá k postřehování naprosto zřejmých (evidentních) pravd, nad nimiž nemusíme přemýšlet (uvažovat), abychom na ně přišli (a odhalili je). Existuje však spousta pravd, k jejichž poznání nám prostá intuice nestačí. Intuice nám navíc neposkytuje žádné skutečné vědění (moudrost) a už vůbec ne odůvodnění, proč něco je. Jak už bylo řečeno, intuice či postřeh nám poskytují jen prosté poznání, že něco je. Naproti tomu úsudek je mocná a velmi účinná zbraň sloužící k rozbíjení omylů a odhalování pravdy. Příklady úsudků, které zde uvádíme, jsou sice na první pohled banální, ale tím se nenechte zmást. Uváděné příklady jsou proto jednoduché, protože na jednoduchých příkladech lze snáze pochopit logické principy, které se za nimi skrývají. Jeden osamocený úsudek nám mnoho poznatků nepřinese, ale začneme-li jednotlivé úsudky skládat do souvislejších řad, začnou se nám odhalovat skutečnosti, na které bychom jinak nepřišli. Největší význam má tedy úsudek ve spojení s dalšími úsudky.

Ilustrujme si to na příkladu, který už je možné považovat za celkem solidní důkaz Boží existence:

1. Existují-li vzniklé věci, pak musí existovat i nějaká nevzniklá věc (= Bůh jakožto první příčina všech těch vzniklých věcí).

2. Ale vzniklé věci [prokazatelně] existují.

3. Proto existuje i Bůh.

Platnost druhého předpokladu (= „vzniklé věci existují“) je nesporná, např. z faktu změn. Změnami totiž vždy něco vzniká. To nelze smysluplně popřít. Sporná je platnost prvního předpokladu → Proč z faktu existence nahodilých věcí (tj. těch, které vznikly) vyplývá existence nějaké [existenčně] nutné věci (tj. takové, která nevznikla)? To je třeba dokázat další úvahou (tzv. dilematem):

Jak z existence vzniklých věcí plyne existence Boha jakožto jejich příčiny:

1. Každá vzniklá věc může vzniknout buď od jiného (tj. působením jiné věci), nebo sama od sebe (tj. sebezapříčiněním), nebo z ničeho (tj. z nicoty).

2. Ale [vzniklá věc] sama od sebe ani z ničeho vzniknout nemůže.

3. Proto musela vzniknout od jiného.

Výčet alternativ v prvním předpokladu je úplným výčtem možností vzniku věcí. To znamená, že podaří-li se nám vyloučit poslední dvě možnosti (tj. vznik od sebe a z ničeho), zbude nám první možnost jakožto dokázaná. Nemožnost vzniku věcí od sebe a z ničeho je však třeba dokázat dalšími dvěma úvahami:

Vyvrácení varianty sebezapříčinění:

1. Může-li si nějaké jsoucno samo udělit existenci (tj. platí-li možnost sebezapříčinění), pak musel být v minulosti nutně okamžik, kdy ještě neexistovalo.

2. Avšak pokud neexistovalo, nemohlo si udělit existenci.

3. Čili, tato možnost padá (= je neplatná).

Touto úvahou jsme dokázali nemožnost vzniku věcí od sebe.

Vyvrácení varianty bezdůvodného vzniku:

1. Může-li nějaké jsoucno vzniknout z nicoty (tj. platí-li možnost nezapříčiněného vzniku), pak musí existovat nicota.

2. Avšak nicota neexistuje.

3. Čili, tato možnost padá (= je neplatná).

Touto úvahou jsme dokázali nemožnost vzniku věcí z ničeho.

Vyšli jsme v tom však z (dosud neprokázaného) předpokladu, že „nicota neexistuje“. Tento předpoklad tedy musíme dokázat další úvahou:

Vyvrácení existence nicoty:

1. Vše, co existuje, je jsoucno (věc).

2. Avšak nicota neexistuje.

3. Tedy nicota není věc.

Touto úvahou jsme tedy dokázali nemožnost existence nicoty (což nám zpětně pomohlo vyvrátit nemožnost vzniku věcí z ničeho, resp. z nicoty).

Na výše uvedeném příkladu je hezky vidět, jak lze pomocí sady několika jednoduchých úsudků (= sylogismů) dokázat postupně tak složitou (a na první pohled nesamozřejmou) věc, jakou je například existence Boha jakožto první příčiny všech vzniklých věcí.

3.3.9 Shrnutí

Celá logika se točí kolem 1/pojmů, 2/soudů a 3/úsudků. Správně myslet znamená skládáním pojmů vytvářet soudy (= tvrzení), z nichž pak pomocí úsudku vyvozujeme správné (= logické) závěry. Správný postup vyvozování závěrů pak slouží jako důkaz pravd, které nám nejsou na první pohled zřejmé.

Usuzování tedy není v podstatě nic jiného než srovnání dvou pojmů se třetím, kdy zjišťujeme, zda jsou či nejsou tyto pojmy totožné → čemuž se říká úsudek (sylogismus). Aby úsudek fungoval, je třeba vždy operovat jen se třemi pojmy. Existuje několik základních logických pravidel, jejichž cílem je chránit úsudek před tím, aby se do něj vloudil čtvrtý pojem, z nichž nejdůležitější jsou následující dvě:

• Pojmy v závěru nesmí mít větší rozsah, než jaký měly v předpokladech.

• Prostřední pojem musí být alespoň v jednom předpokladu obecný.

Úsudek ve formě sylogismu je staletími osvědčený (= tradiční) a moderními poznatky nepřekonaný (protože věčně platný) způsob odhalování nesamozřejmých (tj. našim smyslům či běžným zkušenostem nepřístupných čili neintuitivních, neempirických neboli metafyzických) pravd.

4. Složitější myšlenkové úkony

4.1 Důkazy

Skládáním pojmů v soudy a jejich následným srovnáváním skrze úsudky získáváme nové poznatky (za předpokladu, že při tom postupujeme správně, jsou tyto poznatky pravdivé). Takovéto nové poznatky však samy o sobě nemají žádný řád – jinými slovy, mohou být chaotické (neuspořádané). I když naučit se správně definovat pojmy, skládat je správně do soudů a vyvozovat z nich správným usuzováním nové pravdivé poznatky je bezesporu užitečné, pravého cíle naše myšlení dosahuje teprve tehdy, když si takto získané spolehlivé poznatky uspořádá do uceleného souboru – neboli vpravdě „vědeckého“ světonázoru.

Člověk odjakživa hledá odpovědi na základní otázky života:

• „Jaká je nejobecnější povaha reality?“ (otázka po podstatě věcí)

• „Existuje Bůh?“

• „Jaký vztah má ke světu?“

• „Kdo je člověk?“

• „Je lidská duše nesmrtelná?“

• „Jaký je smysl a cíl lidského života?“

Hlavním cílem filosofie je proto najít na tyto otázky pravdivé odpovědi – tj. vybavit člověka uceleným souborem spolehlivých poznatků o základech reality, o světě, Bohu, člověku a smyslu jeho života.

Abychom něčeho takového dosáhli, musíme se naučit nejen správně uvažovat (tj. získávat pravdivé dílčí poznatky), ale také musíme být schopni tyto své dílčí poznatky uspořádat do uceleného souboru vědění → do spolehlivého a prověřeného názoru. Jak takovýto spolehlivě zajištěný a odůvodněný názor vzniká? Postupem, kterému se říká vědecký důkaz.

Důkaz je postup, na jehož začátku je nějaké tvrzení (tzv. teze), kterou se chystáme prověřit, neboli u níž hodláme zkoumat, zda je pravdivá či mylná. Nejedná se však o prostý úsudek, nýbrž o úsudek, který podrobujeme soustředěné a všestranné kritice, abychom zjistili, (1) jestli není vnitřně rozporný, případně (2) jestli nenarazíme na nějakou relevantní námitku, která by zkoumané tvrzení (resp. jeho závěr) zpochybňovala či vyvracela. Teprve pokud se nám podaří prokázat bezrozpornost daného tvrzení a odrazit (vyvrátit) všechny relevantní námitky, je možné zkoumané tvrzení považovat za dokázané, a teprve takto prověřený závěr má hodnotu důkazu (tj. bezrozporného, prověřeného a pečlivě odůvodněného názoru, nevyvratitelného a 100% pravdivého poznatku).

Právě takovéto názory o základní povaze reality, o světě, Bohu, člověku a smyslu lidského života si budeme tvořit v dalších článcích (tj. v dalších filosofických disciplínách), které se těmto otázkám budou podrobně věnovat. Tam se také můžete [na konkrétních příkladech] podívat, jak takový vědecký důkaz (resp. správná metoda dokazování) vypadá.

4.2 Pravá věda

Logické myšlení není v podstatě ničím jiným než skládáním kostek (pojmů, soudů a úsudku) v ucelenou řadu spolehlivých (tj. dokázaných) poznatků. Toto „skládání“ má určitá pravidla. Ke zjišťování a vykládání pravdy (čili objektivní skutečnosti) slouží celá řada rozumových úkonů jako bádání, popisování, vysvětlování, rozprava, jejichž nejvyšším cílem je spojení všech poznatků o jednom předmětu v souvislý a uspořádaný celek, který se pak nazývá vědou.

Cesta, jíž tento celek poznatků získáváme a budujeme, se nazývá metodou. „Metodicky“ se nějakým problémem zabýváme tehdy, když ho důkladně prozkoumáme, dobře se v něm zorientujeme a své dílčí poznatky uspořádáme do logického celku. Správná metoda (neboli řád úkonů směřující k určitému cíli) je ve vědě klíčová.

Z definice vědy (jakožto uspořádaného souhrnu poznatků o nějakém předmětu, k nimž se dochází na základě jistých a odůvodněných závěrů) plyne, že poznatky mají být 1/souhrnné (čím více jistých poznatků, tím je věda dokonalejší), 2/uspořádané (roztříděné v přehlednou soustavu), 3/soustředěné na jeden konkrétní předmět, 4/jisté (dokonale zřejmé čili nezvratné a pravdivé) a 5/odůvodněné (všechna tvrzení musí být dobře a logicky zdůvodněna).

Věda musí usilovat v první řadě o poznání podstaty (esence) věcí, a teprve v druhé řadě o poznání souvislostí a zákonitostí vnějších jevů a vlastností věcí. Moderní pojetí vědy je však deformované, neboť v něm věda usiluje primárně o poznání druhořadých jevů, a podstatu věcí přitom ignoruje. Dokonalejší (tedy vědečtější) je takové poznání, které se neomezuje na pouhý popis, že věci jsou takové, ale které se snaží dokázat, proč věci jsou takové (nebo jak spolu věcně souvisí). K poznání příčin věcí tíhne konec konců i lidská přirozenost (proto se člověk nespokojuje s popisem jevů, ale hledá vysvětlení jejich hlubších příčin).

4.3 Pravidla vědecké rozpravy aneb Jak správně diskutovat se zastáncem jiného názoru

Každý vzdělaný člověk by měl být schopen alespoň do určité míry zdůvodnit svůj názor. Poněvadž nejúčinnějším prostředkem k vyjasňování problémů a tříbení názorů je rozprava (tzv. disputace), je dobré si připomenout pravidla, která je třeba zachovat, aby byla rozprava plodná a důstojná:

1. Rozprava začíná tím, že obhájce (tj. první z protivníků) vyloží své tvrzení (tezi). Žalobce (tj. druhý z protivníků) má právo žádat bližší vysvětlení některých [nejasných] tvrzení.

2. Žalobce na to pak reaguje vyložením vlastního protichůdného či opačného tvrzení, které se snaží (pomocí logického úsudku) dokázat.

3. Obhájce následně zkoumá důvody žalobce jak po stránce formální, tak i obsahové. Může tedy připustit nebo odmítnout žalobcovy předpoklady nebo prohlásit, do jaké míry je připouští a do jaké odmítá, případně mu vytknout nesprávné užití pojmů (slov).

4. Jestliže obhájce odmítá žalobcův předpoklad, snaží se ho žalobce opětovným usuzováním dokázat. Jestliže obhájce uznává žalobcův předpoklad jen částečně, musí žalobce (logickým úsudkem) dokázat, že se v tom obhájce mýlí.

5. Proti dalším žalobcovým úsudkům dokazuje obhájce tak jako prve.

Tento boj trvá, dokud jeden z diskutujících (pod tíhou logických argumentů svého protivníka) neustoupí. Scholastická (středověká) rozprava podle těchto pravidel je dnes bohužel vzácným jevem, což je velká škoda, protože právě tímto postupem se nejlépe vyjasní problémy a shromáždí největší počet důvodů pro nějaké tvrzení nebo proti němu. Kromě toho takovéto rozpravy neobyčejně bystří úsudek.

Ve všech rozpravách by se měly dodržovat alespoň tyto předpoklady:

1. Obě strany by měly mít na zřeteli především dosažení objektivní pravdy. Proto by se měly vyhýbat všemu subjektivnímu a postupovat klidně a bez rozčilování.

2. Předmět rozpravy by měl být přesně vymezen. Rozprava se nikdy nemá týkat věcí nepatrných či samozřejmých.

3. Obě strany se musejí shodnout v zásadách, které obě uznávají a které slouží za východisko rozpravy.

4. Je třeba držet se předmětu rozpravy a neponechávat stranou žádný bod, který nebyl dostatečně vyřešen.

5. Veškeré sofistické úskoky a nepoctivost budiž vyloučeny.

6. Vítěz ať zesměsňováním nečiní odpůrci nesnadným ústup a uznání omylu; naopak má mu dopomoci, aby rozpravu skončil se ctí. Na druhé straně zase neústupnost a tvrdošíjnost nikterak neslouží ke cti tomu, jemuž byla dokázána nesprávnost jeho mínění.

4.4 Podmínky, za jakých lze poznat (resp. dokázat) pravdu

Aby byl člověk schopen (navzdory všudypřítomné zkušenosti s omylem) spolehlivě dospívat k pravdě, musí si osvojit následující kvality:

Dokazování pravdy konkrétního tvrzení (problému) vyžaduje:

1) patřičnou orientaci v daném problému

To je tím důležitější, čím složitější problémy řešíme. Řada filosofů přistupuje k problémům ledabyle, nahodile, aniž by se snažili zmapovat terén, ujasnit si, co je v problému podstatné či jaké možnosti řešení (nebo jaké námitky) se zde nabízejí. Podle toho pak jejich „řešení“ různých problémů vypadá. Správný filosof by měl ale k problémům přistupovat poctivě a měl by se s daným tématem pečlivě obeznámit.

2) kritickou obezřetnost (tj. metodickou pochybnost)

Jak už jsme si říkali, každý člověk (resp. každé myšlení) je nutně předpojatý, a proto je třeba ke všem filosofickým problémům přistupovat obezřetně, podezřívavě, pochybovačně. Jinými slovy, o všech svých neprověřených předpokladech bychom měli pochybovat a klást si otázku: „co když to není pravda“ (resp. „co když platí opak“). To v praxi znamená, že bychom se měli vypořádat se všemi relevantními námitkami. To se dělá nejčastěji tzv. testem bezrozpornosti či konzistentnosti → co je rozporné, je automaticky mylné.

3) logické nasazení (tj. logické, bezrozporné uvažování)

Protože jsme dokázali, že myšlení se řídí určitými základními logickými principy či zákonitostmi, pak chceme-li dospět k pravdě, je třeba tyto principy a zákonitosti respektovat → jejich nerespektování = rozpor = rozpad myšlení. Tyto zákonitosti jsou základními a nejdůležitějšími měřítky pravdy! Co je s nimi v rozporu, to je automaticky mylné!

Jinými slovy, člověk, který nemá snahu si danou problematiku patřičně nastudovat, spravedlivě zvažovat všechny možnosti a kriticky (nezaujatě) je prověřovat, a osvojit si logické uvažování, nemůže čekat, že dospěje ke spolehlivým, pravdivým poznatkům – tj. že jeho světonázor bude správný. Lidí, kteří papouškují cizí názory (aniž by si ověřovali jejich pravdivost), je jako máku, ale těch, kdo jsou schopni si svůj názor také patřičně obhájit (odůvodnit), je jako šafránu. Do jaké skupiny patříte vy?

Největšími překážkami na cestě člověka k poznání pravdy jsou v první řadě lhostejnost k pravdě (tj. neochota vynaložit potřebné úsilí k jejímu nalezení), a do jisté míry i její nedostupnost (tj. absence či nesrozumitelnost spolehlivých poznatků, které bývají zabetonované či zašifrované ve filosofickém světě, odkud se k běžným lidem nemají šanci dostat). Prolomit šifrování filosofického jazyka bývá pro běžného člověka nemožné (natož odhalit, který filosofický systém je pravdivý a který mylný). Proto mým hlavním cílem je pokusit se odbourat alespoň tu druhou překážku na cestě k pravdě – totiž bariéru nedostupnosti [základních pravd o světě, Bohu, člověku a smyslu života] a bariéru nesrozumitelnosti. Proto se zde snažím srozumitelným způsobem představit všechny důležité filosofické pravdy, které mají moc změnit naše životy k lepšímu.

5. Shrnutí aneb K čemu je dobrá logika?

5.1 Logika je hlavním nástrojem poznávání pravdy

V logice je největší úsilí věnováno odhalování zákonitostí myšlení, jejich řádnému zdůvodnění, a stanovení těchto zákonů za normy správného myšlení. Proč? Protože jen respektováním těchto zákonů lze spolehlivě dospět k pravdě, která jediná má moc změnit náš život k lepšímu.

5.2 Otázky

Základní otázky logiky:

• Jakými postupy (úkony) a prostředky lze dospět k jistému poznání pravdy čili jak rozlišit pravdu od omylu?

5.3 Odpovědi

Pravdu lze poznat jen správným uspořádáním základních úkonů rozumu – postřehu, soudu a úsudku.

Klíčové poznatky logiky:

• Základní myšlenkové úkony (a jejich pravidla), jimiž dospíváme k pravdě: postřeh, soud, úsudek

• Složitější myšlenkové úkony (a jejich pravidla), jimiž dospíváme k nevývratné pravdě: důkaz

Cíl logiky (resp. správného myšlení):

1. zjednat si pořádek v myšlení (tj. myslet správně, pořádně)

2. dospět k ucelené řadě spolehlivých poznatků

3. zformovat jimi své jednání (tj. zjednat si pořádek ve svém životě)

5.4 Omyly

Nejčastější logické omyly:

• špatné chápání pojmů (co do jejich povahy či významu)

• nelogické přechody mezi soudy

• vyvozování nesmyslných závěrů

• vadné či odfláknuté provedení důkazu

6. Texty k dalšímu studiu:

• Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Úvod do filosofie. 1. díl, 1969.

• Skácel, Miloslav. Kurs aristotelsko-tomistické filosofie: Logika. 2. díl, 1969.

• Fuchs, Jiří. Filosofie 1: Úvod do filosofie + Filosofická logika. 3. vyd. Praha: Krystal OP, 1999. ISBN 80-85929-37-6.

• Pospíšil, Josef. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského I. Brno: Papež. knihtisk. benedikt. rajhradských, 1913. 729 s.

• Kadeřávek, Eugen. Soustava filosofie křesťanské čili aristotelicko-thomistické. V Hradci Králové: E. Kadeřávek, 1919. 3 sv. (502, 699, 458 s.).

Článek publikován pod licencí Creative Commons (CC BY 4.0).

Původní verzi tohoto článku najdete na též na adrese: https://golias.net/filosofie/1-logika.php