Filosofie, která jménem racionality zrazuje člověka

Miroslav Slouka

Je to tvrdé konstatování na adresu Academia Bohemica (AB), a nebude to snadné ani hezké čtení. Proč je produkce této školy (Fuchs, Prinz, Cardal aj.) tolik uznávána svými příznivci? Proč ji mají rádi? Proč v jejím jménu odmítají jakékoli názory a koncepce, které to „vidí jinak“?

Je to filosofie s jednoznačnými výstupy. Žádné fuzzy závěry, žádné pochybnosti, žádné relativní pravdy či názory, vše se zdá do sebe zapadat bez jakékoli možnosti zpochybnění. Vše je racionálně proargumentováno a neúprosně logicky dokázáno. Stoupenci a absolventi získali jistotu, pevný bod, ze kterého mohou cokoli zkritizovat a odsoudit. Pravda je jednou provždy jediná, ta, které se dobrali.

Pro malý prostor pokusím se shrnout alespoň nejdůležitější námitky. 1) Co se týká noetiky, absolutně pravdivý znamená podle AB logicky pravdivý. Logika je však formální systém, který vyvozuje pravdu (P) opět z něčeho, co je P. Samo vyvozování je věc struktury: z X => Y zákonitě logicky, bez ohledu na to, zda je počáteční X pravdivé. Jde pouze o logickou strukturu vyplývání, bez ohledu na skutečnou P.

2) vedle logiky je zdrojem poznání to, co je dáno smysly. A už v tomto bodě dochází k „redukci na jsoucna“. Neexistuje nic než jsoucna! (Druhou možností je „nic“, a to neexistuje). Neuvažuje se pokud možno vůbec o „bytí“, a to ani jako o „jsoucnosti jsoucího“, ani jako o „prameni či zdroji všeho“ (což jsou dvě nejznámější charakteristiky). Jsoucna jsou buď pravá, nebo nepravá (složená z jiných jsoucen). Pravá jsoucna jsou buď akcidentální, nebo substanciální, jiná neexistují. Kromě toho jsou pravá jsoucna buď esenciální, nebo existenciální. (Omlouvám se za přehršel „nových“ termínů, ale jinak to nejde).

AB částečně ustrnula někdy na počátku novověku (Tomáš Akvinský ano, všichni další s velkými otazníky) a zcela ustrnula a odpadla na začátku 20. století, kdy došlo k tzv. „sémantickému zdvihu“ („nebavme se o tom, zda je Bůh, ale zkoumejme, co kdo má na mysli, když vysloví slovo Bůh). V „mainstreamové“ filosofii se těžiště přesunulo na zkoumání všeho kolem „významu“ (a „smyslu“), a vznikla filosofie jazyka v mnoha dalších podobách. Toto vše, tedy Wittgensteina, Vídeňský kroužek a logické empiriky, ale i fenomenology a zejména hermeneutiky, filosofii přirozeného jazyka, filosofii mysli, filosofii spravedlnosti, kognitivní vědy, strukturalismus a poststrukturalismus, diskurzivní a narativní filosofii, sémiotiku a sémiologii, filosofii v postmoderních podmínkách, feministickou filosofii, antirasovou filosofii a filosofii kolonialismu a novokolonialismu, zkrátka veškerou filosofii 20. a 21. století AB „hodila do koše“ a „podpálila“.

Z těch „starých“ učení zostudila zejména dialektiku (Herakleita, Hegela, v současných podmínkách tzv. metody kvalitativního výzkumu, zakotvenou teorii a další). Z „nových učení“ vzniklých mimo filosofii pohřbila např. kybernetiku 1., 2. i 3. řádu.

Popřela strukturovanost světa, systémový přístup, enkapsi, systemický přístup (vč. toho co učili Prigogine, Varela a Maturana v teorii Santiago, zde AB vadí zejména „samoorganizující se“ princip, který podle nich popírá Boží stvořitelství).

AB nám vnucuje podobu Prvního hybatele (Boha) jako Absolutna, a proto také absolutně „dokonalého“, nikdy nechybujícího, všehoschopného. Ale dobře víme, že Bůh nemůže být „v tomto takto představovaném smyslu“, tedy jak si jej mnoho lidí představuje, bez výjimky „dokonalý“ – to bychom se nemuseli neustále potýkat se „zlem“. Přitom AB popírá (a „racionálně logicky“ vylučuje) jakýkoli dualismus (Bůh a Ďábel), agnosticismus i ateismus, panteismus i deismus, jakož i „lidského boha“, tj. humanismus.

Jelikož AB odvrhlo veškerou filosofii jazyka, nezná ani roli „metafor“ ve filosofii i v běžném myšlení, tlačí na zbavení se jich, tlačí do podoby pojmů, která podléhá podle ní „neúprosné“ logice buď/a nebo (zákon vyloučení třetího). Nedefinuje (jako Leibniz a formální filosofická sémantika) princip totožnosti, nezajímá ji „podobnost“, žádná „statistika“, neuplatňuje žádný pragmatický přístup ke „skutečné“ realitě, vystačí si Ježíšovým: ano, ano, ne, ne.

Tím, že odmítá dialektiku, odmítá jakýkoli vývoj poznání, noetickou „spirálu“ poznání, nebo kterýkoli z druhů hermeneutického kruhu, odmítá vývoj poznání v jejich neoddiskutovatelné fakticitě, ať již osobní, nebo společenské, a proto tzv. explanaci „kruhem“ chápe zploštěle jen jako tautologii. Vše, co je „živé“ a vyvíjí se, stlačí do jediného plošného obrazu (veškerou diachronii „nacpe“ do synchronních, tedy neproměnných schémat), a této skutečnosti šikovně využívá/zneužívá k údajným „racionálním důkazům“.

Nezná-li filosofii jazyka, může snadno denotáty vlastních jmen (ve smyslu Russella a dalších) převést na „věci“ (ens, entity, jsoucna jako předměty); denotáty obecnin pak vůbec nezná, nahrazuje je rovnou v ontologické rovině „nepravými“ jsoucny (de facto s jazykem popírá celý proces a vývoj poznání, o poznání se zajímá pouze z toho hlediska, že jak AB tvrdí, přináší jistotu pravdy – nic víc). A konečně denotáty abstrakt, jakými jsou např. svoboda, dobro, krása, spravedlnost atd., de facto nezkoumá, i když o svobodě, dobru, kráse a spravedlnosti mluví, ale jen odvozeně jako o božích atributech.

Tím, že AB uniká strukturovanost světa (systémy, enkapse, relativní autonomie) a „řízení“ vysoce proorganizovaných „systémů“, nevidí, že její „racionálně logické“ závěry, vztahující se na „celá“ (pravá) jsoucna nelze v logickém slova smyslu přijmout či vyvrátit (zatratit), ale přitom je dnes běžnou věcí při zkoumání „komplexity“ konstatování, že subsystémy se mohou a také to dělají, chovat zcela protichůdně než systém nadřazený.

A konečně: víme, že když řekneme „systém“, je to koncept, který „promítáme“ na realitu, a není to „realita sama“ ale spíše její „žádaný model“. AB však vůbec nebere na vědomí rozhodující význam existence “konceptů“, a to ani problematiku tvorby a fungování „pojmů“, natož pak konceptů typu hypotéz, teorií, explanací, sdělení či konkrétních narativů. Toto vše podle AB prostě NEEXISTUJE. Jsou jen jsoucna a nic víc. Jsoucnem je pro ně i sám Bůh, což je vrchol „racionální“ pomatenosti.

AB žije v a z petrifikace. Petrus je skála. Filosofie AB je zkamenělá. Existují jen jsoucna (věci) a jen logika aristotelsko-tomistická (či Port-Royal). Spolu se škrtnutím filosofie 20. století byla škrtnuta i logika, která se od počátku 20. století vyvíjela jako „formální“, „matematická“, v každém případě apriorní, ale zkoumající všechny „možnosti“, postupným odstraňováním „mezí“, které ji dříve spoutávaly do podoby jediného „správně myslícího“ - stroje.

AB indoktrinuje mnoho schopných myslí, přitom produkuje chybné závěry, které jsou „racionální“ jen na první pohled. Zradila „člověčenství“ (lidství), postavila se proti „falešnému bohu humanismu“, přestala se vyvíjet a obohacovat, a svůj strnulý produkt předhodila hlavám, které touží po filosofii „jasné, bezrozporné, racionální“ a proto (jak si myslí), jediné pravdivé. Pravda jako neustálé odkrývání toho pravého smyslu (alétheia) je jí, jak se zdá, bytostně cizí.


ZDROJ: FB Filosofický kroužek. Miroslav Slouka asi 6. 12. 2022