Umělou inteligenci máme. Vybudujeme konečně kybersocialismus?

Věra  Vaníčková

Proč kybersocialismus?

Zítřek začal již včera. Žijeme v reálné sci-fi situaci: Umělá inteligence (UI) byla vypuštěna do světa. Představme si, že tato entita dokáže v kyberprostoru analyzovat nejen text, ale brzy (pokud již ne dnes) bude schopna prostřednictvím mikrofonů, kamer atd. analyzovat i další verbální a nonverbální data a na jejich základě navrhovat či realizovat řešení rozličných technických problémů, a to ve vysoké rychlosti a s minimálními provozními náklady.

Aktuálně se tak stává relevantní otázka o možnosti realizace představ zastánců centrálního řízení společnosti a ekonomiky, jak je formulovali například A. F. Cottrell a W. P. Cockshott v knize z roku 1993 v češtině známé jako Kybersocialismus. 

„Navrhujeme systém plánování pomocí počítačů, jehož součástí je velmi podrobná simulace chování ekonomiky. To vyžaduje, aby byly centrální počítače zásobovány velkým množstvím technických informací, např. seznamy vyráběných produktů s pravidelně aktualizovanými údaji o technologiích používaných v jednotlivých výrobních procesech. Další počítačové systémy budou muset vést záznamy o disponibilních zásobách všech druhů surovin a všech typů strojů, aby se tato omezení mohla vzít při plánování v úvahu. Problém informací má sociální a současně také technickou stránku. Potřebujeme správné hardware a software, ale potřebujeme také správná opatření a pobídky, aby bylo v zájmu lidí podávat přesné informace.“)

Citovaní autoři jsou přesvědčeni, že jedinou chybějící složkou pro úspěšné vybudování fungujícího socialismu a jeho plánované ekonomiky je dostatek informací, které jsou v současné době rozptýleny po celém trhu. 

Je třeba uvést, že koncept rozptýlených informací pochází z práce rakouského ekonoma a obhájce volného trhu F. A. Hayeka (1899 – 1992). Hayek argumentoval, že centrální plánovači často přehlížejí skutečnost, že jediným a nenahraditelným prostředkem pro přenos těchto rozptýlených informací jsou tržní ceny. Pokud jsou tyto ceny jakýmkoli způsobem regulovány, centrální plánovač se ocitne bez referenčního bodu pro své rozhodování. To je dáno tím, že ceny, které v tržní ekonomice slouží jako vodítko, se v plánované ekonomice stávají výsledkem rozhodování plánovacích komisí. To vede k tomu, že celá ekonomika skončí v chaotickém stavu, doprovázeném plýtváním vzácnými (omezenými) ekonomickými zdroji.

Představme si hypotetickou situaci, kdy neexistují žádné překážky pro sběr výše zmíněných informací. Představme si, že snahy utopistů o nastolení fungující společnosti, která by dokonale vyvažovala osobní a společenské zájmy, jsou upřímné. Poté se můžeme zeptat: Je možné tento systém zrealizovat?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, je třeba představit základní ekonomické teorie a následně prozkoumat jejich filosofické předpoklady. Zaměříme se zvláště na problém hodnoty a následně na filosofické pozadí ekonomické vědy (metafyzika vs. empirismus). 

Teorie hodnoty: Paradox vody a diamantů

V ekonomickém kontextu se setkáváme se dvěma odlišnými teoriemi hodnoty směňovaného zboží: objektivní a subjektivní. 

Objektivní teorie hodnoty je ekonomický koncept, který tvrdí, že hodnota zboží nebo služby je odvozena z objektivních vlastností, které jsou nezávislé na subjektivních hodnoceních jednotlivců. Tato teorie je v kontrastu se subjektivní teorií hodnoty, která tvrdí, že hodnota zboží nebo služby je určena individuálními preferencemi a hodnoceními jednotlivců.

Existují různé formy objektivní teorie hodnoty. Jednou z nich je například teorie pracovní hodnoty, kterou prosazovaly klasické ekonomické školy, včetně Adama Smithe a Davida Ricarda, a kterou později rozšířil Karel Marx. Tato teorie tvrdí, že hodnota zboží je odvozena z množství práce, které je nutné k jeho výrobě. (Marx ve svém díle Kapitál operoval se známým termínem „nadhodnota“.)

Jinou formou objektivní teorie hodnoty je teorie nákladů výroby, která tvrdí, že hodnota zboží je odvozena z celkových nákladů na jeho výrobu, včetně nákladů na práci, kapitál a suroviny.

Proti ní stojí subjektivní teorie hodnoty. Ta tvrdí, že hodnota zboží nebo služby není určena ani jejich vlastnostmi, ani povahou poskytované služby, ani množstvím práce potřebné k jejich vytvoření. Místo toho je hodnota určena pouze významem, který zboží či službám pro dosažení svých individuálních cílů přisuzuje jednotlivec.

Podle subjektivní teorie hodnoty lze předpokládat, že v případě dobrovolných obchodů mezi jednotlivci obě strany považují získané zboží, práci nebo peníze za hodnotnější než to, co odevzdávají. Tato teorie také tvrdí, že hodnota může vzniknout jednoduše převodem vlastnictví věci na někoho, kdo si jí váží více, aniž by ji nutně upravoval. Pokud se bohatstvím rozumí subjektivní ocenění majetku jednotlivců, mohou dobrovolné obchody zvýšit celkové bohatství ve společnosti.

Subjektivní teorie hodnoty vznikla částečně jako odpověď na hodnotový paradox, který působil zmatek mezi klasickými ekonomy. Tento paradox, známý také jako paradox vody a diamantů, vyplynul z přiřazování hodnoty věcem na základě množství práce vložené do výroby zboží, nebo alternativně podle objektivního měřítka užitečnosti zboží. Objektivní teorie se však ukázala jako nedostačující. Důvodem je skutečnost, že někdo mohl náhodně objevit diamant (s minimálním vynaložením úsilí), který by mohl být ceněn výše než voda, ačkoli voda je „objektivně“ základním zdrojem života.)

Může zaujmout historický fakt, že první formulace subjektivní teorie hodnoty je připisována španělským pozdním scholastikům, kteří jsou považováni za zakladatele moderního ekonomického myšlení. V 19. století tuto teorii nezávisle a téměř současně rozvíjeli William Stanley Jevons, Léon Walras a Carl Menger. V 20. století pak Ludwig von Mises (1881–1973), vůdčí postava rakouské ekonomické školy, tuto teorii dále rozpracoval ve svém životním díle Lidské jednání.

Ekonomie je vědou, která usiluje poskytovat porozumění fenoménům, s nimiž se denně setkáváme: Jak vznikají ceny na trhu? Proč vzniká inflace? Jak se stanovuje výše mzdy za práci? Proč některé politické zřízení ekonomicky prosperuje, proč jinde lidé chudnou? Zásadní význam má proto metoda, jejímž prostřednictvím se k problémům přistupuje. A právě do sporů o metodu se propisují filosofické předpoklady různých ekonomických škol. Do ekonomie se tak promítá napětí mezi myšlením metafyzickým, filosoficky realistickým a mezi ryzím empirismem. Subjektivní teorie hodnoty je pak klíčovou součástí axiomaticko-deduktivní metody, kterou prosazoval Mises. Objektivní teorie spadá do gesce empiriků, a třebaže dnešní zastánci metodologického empirismu v rámci hlavního proudu ekonomie (neoklasické školy) nepracují přímo s objektivní teorií hodnoty, rádi se odvolávají na matematiku, která má aspoň nějakou objektivitu garantovat. 

Teorém o nemožnosti socialismu: Mises

Problém centralizace moci a centrálně plánované ekonomiky uchopil Ludwig von Mises, když v roce 1920 formuloval svůj teorém o nemožnosti ekonomické kalkulace v socialismu. Nejstručnější definici ekonomické kalkulace lze nalézt ve slovníku pojmů v knize Lidské jednání:

„Ekonomická kalkulace je proces, ve kterém si lidé jednající v měnícím se světě vybírají na základě peněžních cen mezi nekonečným množstvím představitelných a možných způsobů výroby. Ekonomická kalkulace není možná bez existence peněz, které jsou v tržním hospodářství určovány nabídkou a poptávkou výrobců a spotřebitelů. Tyto ceny odrážejí jejich různé potřeby a ovlivňují volby spotřebitelů a výrobců při nákupu přírodních zdrojů, konečných výrobků i výrobních faktorů.“)

Mises prokázal, že ekonomická kalkulace v socialistickém hospodářství je nemožná, neboť nejsou splněny dvě klíčové podmínky: soukromé vlastnictví a peníze jako společný jmenovatel. Socialističtí plánovači by při určování hodnot zboží museli spoléhat na zahraniční ceny.

Dodejme, že Mises nezamítal pouze plný socialismus a centrální plánování, ale také smíšené, intervencionistické systémy, které jsou dnes nejrozšířenější. Považoval je za nestabilní, protože jakmile jsou na trhu zavedeny distorze, vyvolávají další distorze, což vede k potřebě postupného zavádění dalších kontrol a regulací. Podobně jako Hayek též předvídal, že intervencionismus dříve či později přeroste v plný socialismus. To je také patrné i z názvů Misesových knih, jako jsou Socialismus, Liberalismus, Kritika intervencionismu, Omnipotentní stát, Byrokracie a Plánovaný chaos.

Podnikání a tvorba informací: De Soto

Samotnému tématu tvorby informací na trhu se podrobně věnuje současný španělský ekonom a filosof Jesús Huerta de Soto ve své knize Teorie dynamické efektivnosti ) (šp. orig. 2009), v níž podrobně analyzuje problematiku zkresleného pojetí ekonomie vedoucí k představě o možnosti konstruování společnosti jako stroje. 

De Soto odkazuje na novověk, v němž je myšlenkové klima zásadně ovlivňováno autoritou přírodních věd, zvláště pak mechanické fyziky. Newtonovské myšlení odstranilo v ekonomických úvahách kreativní a spekulativní dimenzi, jež byla od počátku (Xenofón) součástí konceptu ekonomické efektivnosti. Tímto způsobem byl ponechán pouze redukcionistický a statický aspekt, který se zaměřuje výhradně na minimalizaci ztrát (známých a daných) ekonomických zdrojů. Nicméně v reálném životě nejsou zdroje ani technologie dané. Mohou se neustále měnit – a samozřejmě se mění – v důsledku podnikatelské kreativity. Právě na podstatu podnikání se zaměříme v následující části.

Obvykle vnímáme pojem podnikání v úzkém slova smyslu jako účetnické přeskupování materiálních statků vyjádřených čísly, přičemž konečný rozdíl mezi výnosy a náklady je zobrazen zelenou barvou. Avšak jeden z klíčových přínosů ekonomů rakouské školy spočívá v porozumění kreativnímu aspektu podnikání, který nemůže být zredukován pouze na aktivity vyjádřené v penězích. Ve skutečnosti se jedná o formu celospolečenské koordinace na všech úrovních – jak ekonomických, tak "neekonomických". Nakonec i zastánci socialismu proklamují své úsilí o celospolečenskou organizaci (tj. koordinaci) na všech úrovních. Rakouská ekonomie však zdůrazňuje, že bez podnikatelské činnosti nemohou centrální plánovači disponovat informacemi vyjádřenými v cenách, které jsou pro ekonomické plánování nezbytné a které lze generovat – či spíše objevit – pouze prostřednictvím podnikatelské činnosti.

Rakouská ekonomie připisuje podnikavost lidské přirozenosti a chápe ji jako přirozenou schopnost využívat informace z okolního prostředí pro vlastní prospěch. Podstatou podnikání je primárně schopnost zachovat bdělost, sledovat dění v okolí a také schopnost odhadovat důsledky rozhodnutí přijatých pro budoucnost.

De Soto se ptá, jaké jsou relevantní charakteristiky informací nebo znalostí, které jsou odhalovány v procesu podnikání. Nabízí šest základních vlastností:

1. Jsou to subjektivní, praktické znalosti nevědecké povahy.

2. Jde o soukromé, exkluzivní znalosti.

3. Jsou rozptýleny v myslích všech lidí.

4. Většina těchto znalostí je neverbalizovaná, a tedy nevyslovitelná.

5. Jde o znalosti vytvořené „ex nihilo“, z ničeho, právě podnikáním.

6. Většina těchto znalostí může být přenášena nevědomky, prostřednictvím velmi komplexních sociálních procesů.)

Z toho vyplývá, že aby člověk začal jednat, musí sám cítit potřebu k tomuto jednání. Nemusí být vědcem a rozumět, jak přesně fungují prostředky, které používá. Znalosti jsou praktické a soukromé, protože jednající subjekt potřebuje a chce se rozhodovat bez ohledu na objektivní existenci konkrétní informace. Člověk může volit prostředky, které jsou mu známy z jeho okolí, i když možná existují lepší prostředky někde jinde. Aby člověk koordinoval své jednání s člověkem na druhé straně světa, nemusí ho osobně znát. Trh a ceny zboží jsou osvědčeným koordinačním mechanismem. Jednání člověka ovlivňují i znalosti, které jsou tvořeny souborem zvyků, tradic, institucí a právních zásad, které se lidé učí dodržovat, aniž by byli schopni teoreticky vysvětlit jejich smysl. Ostatně ani většina čtenářů tohoto článku nemusí být s ekonomickými teoriemi vůbec obeznámena, přesto je ve světě ekonomické vzácnosti dostatečně zorientována, aby si v něm objevovala příležitosti k realizaci svých cílů. Každý umí přečíst cenovku u zboží, každý zvládá odpovědět na inzerát nabízející pracovní místo.

Koncept „ex nihilo“ chce sdělit, že informace vznikají prostřednictvím lidské kreativity a inovací, nikoli prostřednictvím konkrétních materiálních zdrojů. 

Příkladem může být scénář, kdy si podnikatel všimne, že v jeho městě chybí kavárna, která by podávala snídaně a kávu pro ty, kteří jsou na cestě do práce brzy ráno. Tato příležitost zatím nikým nebyla využita - neexistuje žádná konkurence, a tak podnikatel rozhodne otevřít takovou kavárnu. V tomto případě podnikatel "vytvořil informace z ničeho" - identifikoval potenciální tržní příležitost, která předtím nebyla zřejmá nebo nebyla využita. Nebylo zde žádné konkrétní hmotné investice nebo výzkum, který by vedl k objevení této příležitosti. Byl to podnikatelův vlastní přístup a schopnost vidět příležitost tam, kde ji ostatní neviděli, což vedlo k vytvoření těchto "nových" informací.

V kontextu rakouské školy je podnikavost považována za klíčovou schopnost, která umožňuje vytváření nových informací a příležitostí. Ostatně v tomto teoretickém podhoubí koření provokativní myšlenka „neomezeného ekonomického růstu“, kterou nepřátelé svobodného trhu kritizují a nabízejí svoji zúženou vizi „udržitelného rozvoje“. 

Informace ve všech ekonomických školách jsou vnímány jako zdroj, který může přinést výhody v podobě zvýšené produktivity, efektivity a konkurenční výhody. V objektivizujícím ekonomickém myšlení jsou však informace považovány za něco, co je "vyrobeno" prostřednictvím investic do výzkumu a vývoje nebo jiných podobných aktivit. Sociální inženýři by pak rádi své počítačové modely naplnili informacemi, které by jim umožnily koordinovat činnosti jednotlivců ve společnosti. Jak jsme ale ukázali, současný systém cen, stav zásob nebo výrobní kapacity podniků jsou jen aktuálním, nestálým vyjádřením zlomku skutečné podnikatelské činnosti, bez níž by nebyly žádné informace objeveny. Tyto potřebné informace nelze získat z vnějších zdrojů, ale z lidských myslí (pozn. pojem kapitalismus je odvozen z latinského slova caput – hlava). Realizovaný socialismus navíc svou podstatou funguje tak, že svými permanentními centrálními zásahy a omezováním aktivně zabraňuje právě generování informací potřebných k celospolečenské koordinaci. Socialismus je prostě překážkou, která brání lidem přirozeně jednat.

Metafyzika vs. empirismus i v ekonomii

Přestože se zrod prvních ekonomických teorií  vystavených na objevu subjektivní teorie hodnoty (viz zmínění pozdní španělští scholastici) časově shodoval s nástupem kapitalismu, který jakožto nový fenomén volal po porozumění, byly tyto poznatky od počátku zpochybňovány a nejsou dostatečně oceněny dodnes. Příčiny tohoto stavu jsou ryze filosofické: empirismus v novověku zpochybnil a vytěsnil klasickou metafyziku ze všech oblastí lidského bádání o člověku a společnosti.

Zpochybněním hodnoty metafyzického myšlení byla zpochybněna také výpovědní hodnota jakékoli teorie, která by vycházela z pevného bodu, nepochybného axiomu, z něhož by bylo možné racionálně dedukovat další pravdivé závěry. Ludwig von Mises ve svém Lidském jednání věnoval značné úsilí právě obhajobě své metafyzické metody. Přestože nebyl v silném smyslu celostním filosofem a lavíroval mezi empirismem a metafyzikou, potřeboval hájit přirozené metafyzické myšlení aspoň v rámci svého společenskovědního oboru. 

V Misesově ekonomické teorii je základem lidská osoba, která je subjektem svého jednání, a její rozhodování a preference pohání ekonomické procesy. Je to tedy právě pevný bod (lidský subjekt), který slouží k výkladu společenské reality jakožto neustálého dynamického procesu a který umožňuje rakouské škole generovat poznatky, aniž by se musela opírat o umělé konstrukty typu „princip tržní rovnováhy“ z per ekonomických empiriků.

De Soto též upozorňuje, že se neoklasická empirická metoda ve svém modelu rovnováhy musí uchylovat k nereálným předpokladům, jakým je například neměnnost preferencí aktérů na trhu. Pracuje též s omezeným konceptem racionality, podle něhož se lidé chovají spíše reaktivně a pouze usilují o maximalizaci. Toto je však zjednodušující představa, která nebere v úvahu komplexitu lidského jednání a dynamiku tržních vztahů. Je třeba zohledňovat, že preferencí, motivací a cílů jednotlivých aktérů na trhu je mnoho a mění se v čase podle množství faktorů. Pouze takový pohled na ekonomii, který vyžaduje hlubší pochopení lidského jednání a tržních procesů, nám může poskytnout ucelenější a realističtější pohled na ekonomické děje.)

Lze konstatovat, že jestli nějakou společenskou vědu zasáhlo novověké zpochybnění hodnoty neempirického myšlení opravdu neblaze, je to právě ekonomie. 

Jsme svědky paradoxu, kdy teoretici ekonomie, kteří se opírají o klasické metafyzické myšlení a vycházejí z pevných bodů – axiomů, jsou schopni adekvátně rozumět dynamické realitě ekonomických procesů. Naopak ti, kteří klasickou substanční filosofii zavrhují, se často uchylují k objektivizujícím matematickým modelům a kvantitativním analýzám. Dynamická společenská realita tak musí být umrtvena, aby mohla být vtěsnána do statických čísel a rovnic. 

Metodologický empirismus též může vést sociální inženýry k nepřiměřenému optimismu v možnosti centrálního plánování. Hayek hovoří doslova o „osudové domýšlivosti“) centrálních plánovačů, kteří opakovaně přivádějí do neštěstí lidské jedince, národy i celé civilizace. 

Závěr 

V úvodu jsme si položili otázku, zdali poslední technologický objev umělé inteligence může odstranit zásadní překážku v nastolení socialismu jakožto dokonalé centrálně plánované společnosti, která by byla s to koordinovat zájmy individuální a celospolečenské a která by byla s to distribuovat vzácné zdroje efektivněji než společnost tržní, decentralizovaná. 

Odpověď zní: Ne. 

Ukázali jsme si, že jedním z důvodů nemožnosti realizovat socialismus je jeho neschopnost generovat informace, které by sloužily k celospolečenské koordinaci. Potřebné informace totiž nejsou pouhým souhrnem objektivních dat, ale jsou výsledkem přirozené podnikatelské – objevitelské – činnosti člověka. Centrálně plánovaná společnost pak působí jako mechanismus, který tuto objevitelskou činnost cíleně omezuje. Socialismem je totiž ve své podstatě „jakýkoli systém institucionální, systematické agrese vůči volnému výkonu podnikání“ (De Soto)).

Z prostředí rakouské ekonomické školy zaznívají myšlenky, které rezonují s filosofií klasického realismu:

„Podnikavost je primární schopností lidstva. Tato schopnost vytvářet a objevovat cíle a prostředky je tím, co naši přirozenost odlišuje od zvířat. … Zkusme pohlížet na podnikání jako na nejvlastnější rys naší lidské přirozenosti, vlastnost zodpovídající za zrod naší společnosti jako vysoce komplexní sítě interakcí. Tyto interakce spočívají ve vytváření vztahů mezi lidmi, které navazujeme, protože si uvědomujeme, že nám přinášejí prospěch.“ (De Soto))

Sociální inženýři se tedy nepotýkají primárně s problémy technickými: Zásadní překážky jim klade realita sama. Centrálně koordinované společenství by možná odpovídalo přirozenosti hmyzu, v poměru k realitě lidské o ní ovšem platí, že je contra naturam.

A to je problém, který nemůže vyřešit ani umělá inteligence nejpokročilejší generace.