Desatero – Část 1.
Petr Lepeška
Desatero? Naprosto nudné téma. Několik notoricky známých imperativů vyjádřených směšně archaickým jazykem, nic nového, co by zaujalo. A i kdyby tam bylo něco hodného pozornosti, uvažovat o tom, že mi někdo něco zakazuje, není právě příjemné. Taková je asi normální reakce na téma Deseti Božích přikázání. Rád bych však v několika miniaturních úvahách ukázal, že tento běžný názor je úplně „mimo“. Přemýšlení o Desateru může být téměř takové dobrodružství jako život, ve kterém se ho snažíme uplatňovat.
Již samotná otázka, zda je Desatero pro dnešního křesťana vhodným mravním vodítkem, případně do jaké míry pro něj může být zavazující, může být zdrojem kontroverzí. Vždyť „Desatero přikázání“ je jádrem Mojžíšského zákoníku a odrážejí se v něm pravidla života divokých nomádů, kteří před tisíciletími putovali pouštěmi a polopouštěmi Blízkého východu a svému Bohu obětovali krutým způsobem dobytčata ze svých stád. Jak mohou jejich pravidla říci něco dnešnímu člověku, který má za sebou přistání na Měsíci, transplantaci srdce a rozluštění lidského genomu, člověku, který dokáže zpracovávat nepředstavitelné množství informací a přenášet je na dálku ve zlomku okamžiku? A co by tato pravidla mohla říci dnešnímu dospělému křesťanovi, který si je vědom své lidské důstojnosti, který respektuje lidská práva svých bližních, toleruje jejich obohacující odlišnosti a jako člověk dobré vůle přináší na oltář svému bohu samé dobré skutky, bratrskou lásku, dialog a všestrannou otevřenost)?
A tak nás někteří poučují o tom, že mravnost je dějinně podmíněná, že odpovídá podmínkám a stupni rozvoje společnosti. Proto se musejí v každé etapě vývoje konsenzuálně ustavit odpovídající mravní pravidla. Zdá se to logické: Vše se vyvíjí a mravnost není fosilie, musí se tomuto vývoji přizpůsobit. Takovýto „dějinný“, dynamický model mravnosti dobře odpovídá dnes převládajícím názorům, jejichž společným základem je ontologický materialismus, hodnotový relativismus a pohrdavé odmítání metafyziky vycházející z gnozeologické skepse. Není zde místa na rozebírání rozporů těchto „dogmat“ moderního myšlení, postačí, když upozorníme na skutečnost, že katolická teologie nikdy nepovažovala přirozený mravní zákon za něco stvořeného, a tudíž proměnlivého. Celé stvoření, všechny věci a bytosti existují podmíněně (protože je Bůh chce) a nahodile (nemusely by být). Mravní zákon však není ani podmíněný, ani nahodilý. Je odrazem vnitřního života Nejsvětější Trojice. A Bůh, který se nemění, dává svá přikázání, zásady vycházející ze způsobu jeho bytí a odpovídající neměnné přirozenosti člověka, která je jeho obrazem. Tyto zásady jsou zásadami života, protože vycházejí ze Života a k životu vedou. A některé jsou varováním před tím, co od života odděluje.
Celé Písmo je od začátku až do konce prostoupeno důrazem na tuto cestu k Životu, která je cestou poslušnosti přikázání z úcty k Tomu, který je dal. Jen namátkou: Hned na prvních stranách Bible se dočítáme o tom, jak první lidé okouzlení vidinou vlastní velikosti („Budete jako Bůh“) chtěli poznávat dobré a zlé. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby jim Hospodin již dříve neřekl, co je pro ně dobré a co zlé. Chtěli tedy poznávat, ale podle sebe, tzv. autonomně (autonomní etika). To znamená, že zdrojem poznání dobra a zla již nebyl Hospodin a jeho zákon, ale člověk sám, jeho libovůle. V celém Starém zákoně se hojně používá výraz „svévolník“, tedy ten, kdo chce jednat podle své vůle, jako první lidé. Naopak lidé věrní víře prokazují poslušnost Bohu. Abraham prokázal poslušnost až k obětování syna Izáka, a tak se stal „otcem věřících“. Osvobození Izraelité se při svém putování pouští učí především zachovávat Hospodinovy příkazy. „Dbejte na to, abyste zachovávali, co vám přikázal Hospodin, váš Bůh. Neustupujte od toho napravo ani nalevo. Jděte ve všem cestou, kterou vám přikázal Hospodin, váš Bůh, abyste zůstali naživu, dobře se vám vedlo a abyste dlouho žili v zemi, kterou obsadíte.“) Šťastný život v Zaslíbené zemi opět závisí na poslušnosti vůči Hospodinu, na dodržování jeho přikázání. Modlářství vede ke zkáze a nakonec k vyhnanství. Není náhodou, že 1. verš 1. žalmu zní: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, nepostává na cestě hříšných, ve shromáždění rouhačů nezasedá, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ Nádherný žalm 119 je celý věnován chvále Zákona.
Někdo snad řekne, že Nový zákon důraz na starozákonní poslušnost překonává, že „Láska je víc než přikázání)“. Takovému člověku bychom odpověděli slovy Spasitelovými: „Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání!“ Na tomtéž místě se dále píše: „Zeptal se ho: ‚Která?‘ Ježíš odpověděl: ‚Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.)“ A jinde Spasitel praví: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“) „Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.“) Případná jsou také slova apoštola Jana: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí ‚Znám ho‘, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.“)
K tomu je vhodné poznamenat, že tak, jako Syn koná skutky svého Otce a mluví slova svého Otce, tak také jeho přikázání jsou přikázáními jeho Otce. Nejedná se tedy o přikázání na jedné straně stará a překonaná (starozákonní) a na druhé straně o nějaká aktuální (novozákonní), vývoji a pokroku odpovídající, nýbrž o stále táž, věčnému Logu a neměnnému mravnímu zákonu odpovídající přikázání. Kdo by přesto byl na pochybách o tom, zda se v dnešních podmínkách může uplatnit starozákonní Desatero, nechť vezme v potaz, že Církev již v této otázce autoritativně rozhodla (tj. vyhlásila „dogma“): „Kdo by prohlásil, ... že Desatero přikázání se křesťanů netýká, ten nechť je vyobcován.“)
Z toho, co bylo výše ve stručnosti naznačeno, vyplývá, že člověk, který chce získat Boží slitování a dosáhnout věčné spásy, musí spolupracovat s nezaslouženou Boží milostí. Tuto spolupráci nelze oddělit od zachovávání objektivních Božích „přikázání“. Ta jsou vyjádřením neměnného mravního zákona, jehož základem jsou vztahy Božích osob v samotném Bohu, který je nejvýš Svatý. Přitom tato přikázání nejsou v protikladu k lásce, jejich zachovávání je naopak jejím uskutečněním). Nejsou ani v protikladu k lidské svobodě, nýbrž jsou ukazateli směru, kterým se opouští vězení, řetězy na horské stezce, jejíž podstatou je sjednocení Boží vůle s lidskou, a to tak, že lidská vůle se zcela podřídí a odevzdá té Boží. Tím však svoboda nekončí, ale naopak se otvírá do nekonečna možností, které zná On. „Blahoslavení jsme, Izraeli, že známe, co se líbí Bohu.“)
Nyní se stručně zaměříme na jednotlivé příkazy Desatera. Pokud se zeptáme některého katolíka, jak zní první přikázání, nejspíše uslyšíme: „V jednoho Boha věřiti budeš!“. Přiznám se, že když slyším tato slova, vybaví se mi strýček Sam, jak na mě míří prstem: I want you! Může někdo, i kdyby to byl sám Hospodin, někomu přikazovat víru? Víra je přeci svobodný úkon vůle, kterým přijímáme zjevenou pravdu, a současně Boží dar (nadpřirozená milost). Ale to je jen jeden z problémů tzv. „katechetické formulace“ Desatera (to znamená Desatera v podobě: „V jednoho Boha věřiti budeš, nevezmeš jména Božího nadarmo“, atd., až po „nepožádáš manželky bližního svého, aniž požádáš majetku jeho“). Považuji za velmi smutné, že životní výbavou většiny z nás je právě tato katechetická formulace desatera, zatímco jeho neskonale významově bohatší biblické znění) zůstává většině katolíků po celý život utajeno. A přitom je mezi nimi rozdíl asi jako mezi národní písní „Ovčáci, čtveráci“ a Beethovenovou symfonií. U toho, čemu říkáme První přikázání, je to zvlášť dobře patrné. Úryvek biblického textu, který se skrývá pod naším strohým „v jednoho Boha věřiti budeš“, zní ve skutečnosti takto: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“)
Desatero má formu smlouvy, kterou uzavírá Hospodin se svým lidem. Víme, že na začátku každé smlouvy bývají uvedeny strany, které ji uzavírají. Zde je uvedena pouze ta silnější strana, která se zavazuje tu slabší chránit a živit, pokud splní podmínky smlouvy, tedy „příkazy“ Desatera. Hospodin se zde představuje jako osvoboditel, jako ten, který „tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. To znamená jako ten, který dokáže zlomit moc faraona, rozdělit moře a provést jím svůj lid suchou nohou, jako ten, který dává vítězství nad nepřáteli, jako ochránce a živitel, který na vyprahlé poušti nechá svému lidu vytrysknout vodu ze skály, v pustém kraji je nakrmí masem křepelek a manou z nebe. Druhou stranou smlouvy je Boží lid, což je konkrétní národ, nikoliv nějaký neznámý souhrn osob; stejně jako v Nové smlouvě je Božím lidem konkrétní lid shromážděný v katolické církvi, nikoliv nějaká abstraktní množina „všech upřímných věřících“ nebo „lidí dobré vůle“, které v jejich souhrnu zná jen Bůh. Izraelský národ se přijetím smlouvy stává Božím lidem, „vyvoleným národem“, jehož posláním je chválit Boží „jméno“ přede všemi národy.
Vztah Hospodina k jeho lidu starozákonní proroci často přirovnávají k manželství, Desatero proto můžeme chápat jako manželskou smlouvu, v jejíchž úvodních větách promlouvá věrný, avšak těžce zkoušený manžel ke své nevěrné družce: ‚Já jsem tvůj manžel, já jsem tě vyvedl z propasti hříchu a marnosti, z domu otroctví. Nesmíš mi chodit za jinými!‘ To je přeci docela jiná řeč, než neosobní, vojensky strohý příkaz strýčka Sama ‚V jednoho Boha věřiti budeš!‘, z něhož se o tomto Bohu nedozvídáme vůbec nic. Nevíme, proč bychom v něho měli věřit a, konec konců, ani nevíme, kterého boha máme považovat za tohoto Jediného. Není to Alláh? Ten je prý také jediný, i když svým následovníkům dává docela jiná přikázání než Hospodin.
V biblickém Desateru se však Hospodin nejprve představuje a připomíná, kým pro Boží lid je. Poznání Hospodina jako Mocného osvoboditele a ochránce pak vede k přilnutí k Bohu celým srdcem, k úplnému odevzdání se Jemu. Znamením a podobou („obrazem“) tohoto vztahu je svátostné manželství). První příkaz Desatera, první podmínka smlouvy „Nebudeš mít jiného boha mimo mne“, je negativním vyjádřením tohoto vztahu, tohoto odevzdání se. Varuje před tím, co je porušením smlouvy, zlomením tohoto výlučného vztahu: „chodit za jinými bohy“. Toto naprosté selhání nazývají proroci výstižně „cizoložstvím“, opět v přirovnání k manželskému vztahu. Přitom, jak si ukážeme dále, nejde o nic, co by bylo dnešnímu člověku, a to i katolickému křesťanu, nějak vzdálené.
Z biblického hlediska je Bohem pouze Hospodin, Stvořitel a svrchovaný Pán). Analogicky je z hlediska filozofie zdroj, z něhož vychází existence i určitost všeho, co je, pouze jediný a absolutní. K tomuto jedinému, absolutními Bohu lze chovat pouze nerozdělený, naprosto výlučný vztah. To znamená, že k Němu nelze přidávat něco, co absolutní není (k Stvořiteli něco závislého, k nejvýš Svatému něco částečného, atd.), tedy přidávat k Němu něco způsobem, jako by se jednalo o skutečnosti s Ním srovnatelné. To by bylo popřením toho, kým Bůh je, což nutně znamená i rozpad opravdového vztahu k Němu. Jestliže poznáváme Hospodina jako suverénního vládce, jako toho, který dává bytí všemu co je, jako Pána nad životem a smrtí, pak je zřejmé, že obracet se k někomu nebo k něčemu jinému, jako by si to zasloužilo bohopoctu (klanění) nebo jako by to mohlo vést člověka k cíli lépe než Pán, je popřením Boží podstaty, nepravdivou odpovědí na Boží lásku a urážkou Božího Majestátu. Jde tedy o to, kým Hospodin skutečně je. Hledat pomoc někde jinde je opuštěním cesty života. Proto druhý příkaz Desatera, druhá podmínka smlouvy Hospodina s jeho lidem (v katechetickém počítání je to stále 1. přikázání) zní: Neuděláš si modlu, ani žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“)
Zakázána je jak „modla“, tak „podoba)“, tedy jak falešní bozi s jejich falešnými kulty (modla), tak zneužití toho, co odkazuje k pravému Bohu (podoba).
Ve starověku bylo modlářství běžné a dějiny starozákonního lidu jsou z velké části dějinami boje proti modlářství. Ten je natolik zásadní, že Hospodin nechává Izraele, aby vyhubil některé domorodé kmeny „jako klaté)“. Násilné prostředky odpovídají době, ale jsou zaměřeny k cíli, který je v souladu s Boží vůlí: Ukončit zvlášť zvrhlé formy modloslužby těchto národů. V Pentateuchu (pět knih Mojžíšových) se často v různých obměnách opakuje tato formule: „Proto s nimi naložíte takto: rozboříte jejich oltáře, roztříštíte jejich posvátné sloupy, pokácíte jejich posvátné kůly a spálíte jejich modly.“).
Že jde v případě modlářství o otázku života a smrti, ukazuje, kromě mnoha jiných míst, velmi názorně Eliášův zápas na Karmelu). Baalovi proroci si zvolili Baala. Měli politickou podporu a zdrcující převahu, neboť Eliáš byl posledním Hospodinovým prorokem v Severním království, kterého královna Jezábel ještě nevyslídila a nezahubila. 450 Baalových proroků a 400 proroků Ašéřiných, „kteří jedí u stolu s Jezábelou“, sebejistě vsadili své životy v takzvaném Božím soudu (ordálu) proti Eliášovi a Hospodinu, a tak si mezi životem a smrtí vybrali to druhé).
Ač to může být pro současníka překvapením, ani v Novém Zákoně nejsou jiná náboženství hodnocena právě pozitivně: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči.“) Podobně nelichotivě se o nich vyjadřuje sv. Pavel: „...to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.“)
Závažnost této volby, bezvýhradného rozhodnutí se pro Pána, pochopili mnozí křesťané prvních staletí, kteří raději zemřeli, než by hodili špetku kadidla k nohám sochy císaře. Jejich příběhy se opakují v různých formách a v mnoha zemích dodnes, „nám na svědectví“.
Dnes v našem kulturním okruhu zastupuje výslovné modlářství jóga a další východní nebo z nich odvozená náboženství, okultismus atd. Na některé aktuální formy idolatrie upozorňuje Katechismus katolické církve).
Zatímco ve Starém zákoně je věrnost Hospodinu spojena s kmenovou identitou, v Novém zákoně je boj proti modlářství úkolem Církve), ale zároveň je také výraznou osou vnitřního života věřícího. Láska k Bohu, respektive zákaz modlářství, který ji chrání, se totiž týká i této hlubší úrovně. Boží svrchovaný majestát vyžaduje výlučný vztah, který je v Novém zákoně potvrzen, zvnitřněn a prohlouben. „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“) Nejedná se však jen o vztah k nejbližším, který může okupovat místo, jež náleží výhradně Bohu. Jde o všechny oblasti našeho života, které Mu nejsou plně podřízeny: „Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Cíle, kterými se v těchto „zdivočelých“ oblastech řídí naše jednání, kterým se klaníme a sloužíme (otročíme), dosud nejsou subordinovány jedinému cíli, Hospodinu, jenž je „Bůh žárlivě milující“. Boj proti těmto modlám provází celou cestu duchovního života. Dá se říci, že různé životní etapy mají svá charakteristická pokušení, například pro muže je žena někdy opravdovou modlou, ale může to být i obráceně. Myslím ale, že je zvláště pro muže charakteristický sklon spatřovat v ženě „zjevení“ cíle svého života, kterým ona v přirozené rovině v určitém smyslu skutečně je. Milující rodiče zase mohou stěží stavět nad svou lásku k dětem něco vyššího, a tak pro ně příběh obětování Izáka zůstane záhadou, ne-li ohavností. Lidé mohou žít svou pracovní nebo uměleckou kariéru tak, jako by byla cílem sama o sobě. Náš život může řídit touha vyniknout, navzdory tomu, co chce Pán. A je mnoho dalších takovýchto příkladů, které každodenní život vykresluje před našima očima. Jsou to cesty, na nichž se stáváme ctiteli Afroditinými (sex), Martovými (boj, kariéra, moc), Hermovými (obchod, bohatství), Bakchovými (rozkoše), Apollonovými… Athéninými… Překonat tyto každodenní zrady znamená s pomocí Boží podřídit Jemu vše, a to se stejnou rozhodností, jaká byla v dávných dobách uložena Izraeli: „jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné kameny rozbijete, jejich posvátné kůly skácíte“).
Nejhlubší rovinou modlářství je však uctívání sebe. Ohavné okuřování vlastního já, tak samozřejmé a tak těžko postřehnutelné u sebe), je přirozenou osou života ve stavu padlé přirozenosti. Stálé podvědomé nebo polovědomé „sbírání bodů“, snaha uspět, prosadit se… směřující v posledku k potvrzení vlastního bytí, které však spočívá v rukou Božích nezajištěné ničím vnějším nebo ničím, co by bylo naše. Boj s touto ohavnou modlou, nejhouževnatěji vzdorujícím modlářstvím, je bojem na celý život. To pro nás zároveň může být vysvětlením, proč světci často konali pro nás, dnešní „dospělé“ křesťany, tak nepochopitelně tvrdá pokání.
Všechny ty „dobré skutky“, které si v hloubi srdce přisvojujeme, jako by byly naší slávou, zatímco mají být slávou Boží v člověku, veškeré prokazování „dobré vůle“, jako by byla naše, dokonce i skutky zbožnosti, pokud si z nich naše ego vysává jako neviditelný upír živiny pro svůj růst, se stávají před Pánem modloslužbou (v míře, jak působí sebestředný motiv). A tak je život bojem mezi sebeláskou a láskou k Bohu, jak to popsal sv. Augustin. „Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav“).
Cesta, pro kterou je Desatero základním rámcem, nás tak vede k umrtvování žádostivosti a k rozvíjení nadpřirozené milosti obdržené svatým křtem, především prostřednictvím modlitby a svátostí, abychom tak směřovali k přijímání všeho, co život přináší, z Boží ruky v důvěře, poslušnosti a odevzdanosti vůle, připravené strpět nebo vykonat to, co je v každém okamžiku třeba strpět nebo vykonat, a tak s Mariiným „fiat“ jednou dospěli k úplnému sjednocení vůle s vůlí Spasitele v úctě a klanění Bohu Otci v Duchu svatém.
Na závěr první části:
Jestliže první a druhý příkaz Desatera vyjadřuje vztah k Bohu negativně tak, že varuje před tím, co je pro něj smrtící, jak by vypadalo jeho pozitivní vyjádření? Co tento vztah, který jsme opsali jako „poznání Hospodina“ a „přilnutí k Bohu celým srdcem, úplné odevzdání se Jemu“, živí a buduje? Bezprostředně po Desateru následuje v knize Deuteronomium hymnus Šemá Jizrael: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou! Tato slova, která ti dnes přikazuji, ať zůstanou ve tvém srdci! Vštěpuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma nebo budeš na cestách, když budeš uléhat i vstávat. Přivaž je na svou ruku jako znamení, ať jsou páskou mezi tvýma očima. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány!“)
Tomu odpovídá novozákonní „Největší přikázání“: „Tu k němu přistoupil jeden zákoník a zkoušel ho: ‚Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?‘ On mu řekl: ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘. Ježíš mu řekl: ‚Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.‘“)
To čiňme a buďme živi!