Politické teorie z hodnotového hlediska

Lenka Fuchsová

Současná společenská a politická realita je hodně depresivní. Lidé často působí jako duchovní vyděděnci, kterým jsou postupně odebírány i základní pozemské jistoty. Absenci životních jistot má u dnešního zpolitizovaného jedince kompenzovat nadšená loajalita k takzvaným západním hodnotám; tyto hodnoty jsou však veskrze mravně dekadentní a sociálně nespravedlivé. Politická ideologie, která je teoreticky zaštiťuje, se nazývá levicový liberalismus. Ten se tu nezjevil zničehonic, má dlouhou historii a těží z mnoha omylů, jež se postupně zažily.

Záměrem textu bude kriticky rozebrat hlavní politické teorie novověku a současnosti: Jsou jimi liberalismus, socialismus a totalitní neomarxismus (levicový liberalismus), který je syntézou liberalismu a socialismu. A to právě z hlediska jejich hodnotového ustrojení, neboť preferované hodnoty jsou pro politické teorie zároveň klíčové – definiční.

Liberalismus

Liberalismus má své ideové počátky v osvícenství. V zásadě jde o hodnotově minimalistickou koncepci, která má teoreticky chránit individuální svobody. Člověk byl vždy v dějinách vykořisťován jiným člověkem. Zachovávání osobních svobod a práv bylo snazší v dobách a společenstvích, které byly na vyšší mravní úrovni. Rozpad středověkého jednotně hodnotového systému tato individuální práva a svobody většiny obyvatel Evropy rozhodně neposílil. Od počátku tvoří liberalismus teoretickou záštitu kapitalismu a často se ani nerozlišují. Kapitalismus je hospodářský systém, který začal vznikat v Anglii 16. století, postupným převodem bohatství rozděleného původně mezi většinu populace, na úzkou skupinu vlastníků, která pozvolna získávala převažující politickou moc. V této anglické podobě se pak šířil i dál, i když plně se projevil pouze v anglosaském světě. Ideově souvisí s protestantismem. Charakterizuje jej tedy skrytá moc, uplatňovaná skrze bohatství. Z historického pohledu by se mohlo zdát, že v případě liberalismu a kapitalismu jde o nutné spojení, ale ve skutečnosti se však jedná spíš o účelovou symbiózu.  

Základy liberalismu položili Hobbes, Montesquie, Locke, Hume, Kant. Jejich záměrem určitě nebyl nějaký mravní minimalismus natož nihilismus, mnohdy tomu bylo naopak (viz Kantův morální imperativ). Už od počátku staví tuto politickou teorii na dvojím obranném mechanismu, jenž má chránit jedince před zvůlí autoritativní moci: První je politicko-strategický; státní moc má být rozdělena do více institucí. Je to ona známá dělba moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Druhý pilíř je ideový; přichází s myšlenkou lidských práv, kdy osobní svobody lze právně zakotvit. Potud jen dobře. Problém nastává, když se podíváme na výkladový kontext liberalismu, tak, jak jej založili zmínění zakladatelé. Gnozeologickým východiskem je tu empirismus a následný agnosticismus. Uvidíme, jaké toto skeptické dědictví ponese plody.

Liberalismus dominuje západní politice již asi 200 let. Ve své teorii a praxi se však zásadně liší. Tyto nuance, jako například propastný rozdíl mezi klasickým liberalismem a postmoderním libertarianismem, nejsou ale pro pochopení liberální teorie zase tak důležité. Liberálové se mohou pyšnit poměrně širokou názorovou pestrostí. Důležité však je, jak rozumějí lidské svobodě: Svoboda je totiž charakteristickou hodnotou liberalismu, definuje ho. Individuální svoboda jako politická maxima je pro všechny liberály společná. Jedná se o klíčovou hodnotu, kterou je potřeba chránit před zvůlí státní moci. Liberálové jsou teoretickými individualisty, kteří stavějí individuální dobro občana na první místo. Narozdíl od socialistů, kteří jakožto kolektivisté preferují společenská dobra.

Liberalismus vyrůstá převážně na základech novověké filosofické vzdělanosti. Pro jeho stoupence se tím do značné míry komplikuje možnost nacházet a přesně definovat obecné, objektivně poznané obsahy pojmů, neboť se historicky konstituoval v prostředí, v němž vládl filosofický nominalismus v podobě empirismu a agnosticismu. Tyto negativní teorie poznání však logicky vzato esenciální definice nepřipouštějí. Svoboda je ale dost abstraktní pojem. Klasický postup empiriků induktivního zobecňování zkušenostních postřehů tu naráží na obtíže. Běžná zkušenost se svobodou se zdá být sice jednoznačná: Když volíme jednu z více možností, jsme si vědomi, že bychom mohli zvolit i opak. Je ale tato zkušenost dostatečně průkazná? Různé výklady svobody tomu nenasvědčují.

V liberální tradici se ustálilo pojetí lidské svobody ve smyslu absolutního indeterminismu, jak to učil například Kant. Žádná nutnost vnější ani vnitřní nemůže omezit akt svobodné vůle. Opakem takto chápané svobody je determinismus, který má také mnoho zastánců. Pro materialistické socialisty by měl být například závazný. Dnešní liberálové, většinou už spíše věřící materialisté, však běžně s nějakými determinantami také nekonzistentně počítají.

Jak tedy smysluplně rozumět svobodě? V nejširším smyslu se svobodným nazývá to, co není determinováno (zaměřeno) k jednomu. Tuto prostou nedeterminovanost, která principiálně vylučuje jakékoli neosobní determinanty (geny, mozek, sociální poměry, aj.), a která je člověku vrozená, je nutné zachovat jako nutný znak svobody. Té svobody, která je předpokladem a nutnou podmínkou svobodného rozhodování. Jde tedy o přirozeně danou schopnost vůle samostatně volit mezi poznanými alternativami. Tuto vrozenou schopnost vůle, jež je hodnotově indiferentní, můžeme nazvat svobodou ontologickou. 

Vedle toho ale musíme o svobodě přemýšlet v celku lidské reality, a to i s ohledem na finalitu lidského života. Svobodný úkon totiž není mravně indiferentní. Abychom tento etický aspekt svobody správně zohlednili, rozlišujeme dva různé analogické obsahy svobody. Používáme tedy dva pojmy svobody: svoboda ontologická a svoboda etická. Svoboda etická je naopak od svobody ontologické získanou vlastností vůle, která fixuje životní dynamiku k přirozenému cíli. Cílem je tu mravní osobnost. Tento etický rozměr svobody také nacházíme v běžném slovníku, když uvažujeme o charakterním člověku jako vnitřně svobodném. 

Analogičnost termínu svoboda tedy spočívá v tom, že v obou případech jde sice o svobodu, ale od různých determinant. V případě ontologické svobody se jedná o přirozenou danost neurčenosti – ve smyslu nebýt ve volních aktech determinován. Jsem to já, kdo se rozhoduje, ne něco ve mně nebo skrze mne. V případě etické svobody mohou být takovými determinantami vášně, zlé návyky, které si jedinec může nastřádat, pokud nezaměřuje vůli přirozeným směrem k mravnímu dobru.

Liberálové vesměs používají neúplný pojem svobody: V jejich myšlení totiž jako by zbytněla svoboda ontologická; ta ale nemá hodnotové zaměření. I liberál potřebuje dát lidskému konání nějaký smysl, vysvětlit, v čem spočívá dobrý život. A za tuto životní hodnotu (cíl dobrého života) volí právě svobodu v její čiré nedeterminovanosti. Ta se stává jakýmsi etickým imperativem osobního života. V takovém pojetí to znamená, že už sama skutečnost volby (dobro či zlo) je sama o sobě realizací „mravního dobra“. Lidský charakter se v této logice pozitivně utváří už jen tím, že člověk volí. Jakékoli zábrany, hlavně v podobě etických norem, jsou pak překážkou naplnění „skutečného lidství“. Originalita projevu je navýsost ctěna; tím jsou na pozadí etického relativismu otevřena stavidla etickému egoismu. Tomuto mravnímu nihilismu jakožto logickému důsledku nejen špatné definice pojmu svobody by se například klasičtí liberálové bránili. Vnitřní logika agnostického myšlení je ale neúprosná; omyl má své konsekvence.

Liberalismus 19. století a například současnosti se sice v mnohém liší, ale základní znak trvá: Liberalismus stojí na mravním autonomismu lidských jedinců. Poznatelný mravní a posléze i právní řád nemá základ v neměnné lidské přirozenosti, nýbrž je společenským konstruktem. Jedinec je vůči mravním normám autonomní, tvoří je; jejich závaznost je pak logicky pouze dobrovolná. Praktické důsledky této etické koncepce jsou pro člověka a spořádanou společnost devastující. Navíc liberalismus a demokratismus 19. století, poučeni Rousseauem, chápou člověka jako od přirozenosti nezkaženého, a k dosažení dokonalosti je mu potřeba pouze neomezené svobody. To je nebezpečný blud. I z pouhé zkušenosti víme, že takzvaná absolutní svoboda vede jen k osobní nevázanosti a sociálnímu rozkladu. Tato osobnostní i společenská destrukce má navíc progresivní tendence, jelikož to, co všeobecně nejčastěji brání lidem jednat nemorálně, jsou zažité zvyky. Ty ale postupem času ustupují logice a návyku egoismu.

V politické teorii se tyto omyly zásadně promítly do špatného chápání účelu státu. Podle liberálů je úkolem státu chránit soukromá práva a svobody jedince. Což je pravda, ochrana právního řádu je skutečně nejdůležitější součástí civilizovaného státu. Právní ochrana se ale netýká jen soukromých dober a individuálních svobod: Starost o právo totiž není vůbec jedinou složkou dobré vlády. Tento zúžený záběr role státu vedl k těžkým poruchám hlavně v sociální oblasti. Nelze se pak divit, že v reakci na zla, jež liberalismus svými jednostrannostmi v občanské společnosti vyvolal, se v politické teorii i praxi zrodil druhý extrém – socialismus. I když ona sociální zla nezplodil ani tak liberalismus, jako spíš kapitalismus. Tedy dostatečnou mocí vybavená lidská chamtivost. Vznik proletariátu není ani tak přímým důsledkem postupné relativizace mravních norem, jako spíš dílem cílené snahy oligarchů (majitelů kapitálu a výrobních prostředků) násobit vlastní bohatství pomocí levné pracovní síly. Liberální myslitelé ovšem tyto nelidské praktiky teoreticky stvrzují. Typické jsou například mylné hospodářsko-politické liberalistické předpoklady, že k všeobecnému blahobytu se dojde bezohlednou hospodářskou soutěží a konkurencí, nebo že spravedlivou cenu určí jedině poptávka a nabídka, či že souhlas obou stran stačí k tomu, aby smlouva byla spravedlivá. 

V samotných základech liberálně-kapitalistické společnosti je navíc zakotveno destrukční pnutí. Tato společnost se chápe jako svobodná, složená ze svobodných jedinců: Ve skutečnosti se však těší skutečným občanským svobodám jen nemnozí. Jedinou skutečnou zárukou udržení osobních svobod většiny obyvatel státu je totiž soukromé vlastnictví výrobních prostředků a dostatečného kapitálu v rukou výrazné většiny rodin. Pokud se většina obyvatel nemůže sama zabezpečit, ale jsou odkázáni na vůli bohatých a mocných, končí i jejich svobody. Liberálně-kapitalistické zřízení ale nutně vede k ožebračení většiny a koncentraci bohatství v rukou nemnohých, neboť je výsledkem liberalistické volné soutěže za nerovných podmínek. Přiměřený stupeň hmotného blahobytu se zproletarizovaným občanům pokoušel nabídnout socialismus. Ve skutečnosti však jen vyměnil několik kapitalistů za jednoho, totiž stát. Mocí pak vybavil zkorumpované úředníky. Metafyzické omyly, na nichž socialismus stojí, mají navíc ještě přímější vyústění do totality.

Socialismus

Sklon pokládat stát za konečný cíl a občany za pouhé prostředky k dosažení cíle státu či národa se nerodí až v novověku. Tato představa byla společná asi všem pohanským společnostem. Moderním duchovním otcem monistického pojetí státu je však Hegel, podobně jako nejvyšší teoretickou autoritou liberalismu je Kant. Stát je podle Hegela nejvyšším projevem absolutního bytí. Monismus je pro socialistické teorie závazný, vyplývá z klíčového omylu o povaze a cíli člověka. Lidský život totiž není v tomto paradigmatu zaměřen k osobnímu naplnění v dobrém charakteru a z toho plynoucímu osobnímu štěstí, které je věčné, ale je jen prostředkem k vytváření "dobra" mimo sebe. Socialista by tím podstatným dobrem, kterému má jednotlivec sloužit, nazval sociálně spravedlivý stát. 

Hlavní politickou hodnotou socialistické ideologie je tedy sociální spravedlnost. Úsilí o sociální spravedlnost je specifickým znakem socialismu. Pojem "sociální spravedlnost" je ale jen částí rozsahu obecnějšího pojmu "spravedlnost". Spravedlnost je etický pojem a zahrnuje celou společenskou oblast lidského života; sociální hledisko je tedy jen konkretizací obecných požadavků spravedlnosti. Umět správně určit spravedlivé normy mezilidského vztahování například v rodině, občanské společnosti či na mezinárodní úrovni není, zvláště v dnešní době, samozřejmostí - i když si lidé běžně nárokují tento dar rozlišování a soudy v této oblasti nešetří. Navíc ono zdůrazňování sociálního aspektu spravedlnosti má evokovat, že se jedná o nějaký vyšší stupeň spravedlnosti, který nepodléhá běžným etickým principům. Jaké poznatky a předpoklady tedy zakládají levicový pojem spravedlnosti? A jaké znaky tento pojem obsahuje?  

Závazným myšlenkovým rámcem socialisty je většinou materialistický světonázor: Materialismus však příliš nepřeje duchovní složce lidské přirozenosti. Osobnostní (duchovní) růst tedy nebude smyslem levicové etiky, ta bude spíš určena jednostranným záběrem na lidskou tělesnost. Osobní seberealizaci tak budou lépe odpovídat hmotná dobra nežli duchovní. Cesta k dosažení těchto eminentních, hmotných dober je ale pro lidi různě (ne)schůdná. Někdo má dostatek bohatství bez vlastního přičinění, jiný přes veškerou snahu prožije život v bídě. Tato nerovnost příležitostí je socialisty chápaná jako vrcholný projev nespravedlnosti. Spravedlivý řád vidí v rovnější distribuci vnějších i vnitřních dober člověka, které mu mají zajistit důstojnější sociální status. Rovnostářství je tedy podstatným znakem pojmu sociální spravedlnost a zároveň úhelným kamenem celé této materialistické morálky.

  Vlastní rozbor podstaty mravnosti a mravních ctností (jakož i spravedlnosti) přísluší filosofické etice. Předmět etiky, jímž je správný řád lidských činů, musí být samozřejmě dostupný všem lidem i bez obtížné filozofické snahy po objektivizaci vlastních závěrů. To proto, že mravnost (správnost jednání) činí člověka ve vlastním smyslu dokonalým - ne jen v nějakém ohledu (např. dokonalý umělec). Mravní dokonalost je tedy přirozeným cílem každého lidského života, a proto je k ní každý člověk přirozeně disponován; samozřejmě na individuální rovině. Morální dramata se odehrávají v člověku, který se svobodně rozhoduje pro dobro nebo zlo. Materialistická morálka tuto specificky lidskou mravní povahu života přenáší do společenských struktur: Boj dobra se zlem zde má spíš třídní charakter. Člověk je primárně chápán a hodnocen jako člen společnosti, osobní morální profil nemá z tohoto kolektivistického hlediska žádnou cenu. Socialismus tedy staví do středu své teorie mravní hledisko spravedlnosti, a zároveň ve svých předpokladech lidskou mravnost ruší. V monistickém konceptu jediné podstaty, kde lidé jsou pouhými akcidenty Světa, totiž není žádný výkladový prostor pro autentickou svobodu – a tudíž i mravnost. Lidé ontologicky degradovaní na akcidenty světového Subjektu totiž nemohou být vůbec žádnými činiteli, protože nejsou subjektem činnosti. Nemohou tedy ani svobodně jednat. Jakýkoliv rozpor v myšlení a jednání lidí by se totiž realizoval přímo v Jednom – a tím by se světová Substance rozpadla. Lidé ovšem myslí a jednají protikladně. Tento ontologický omyl, v němž se popírá lidská substancialita (subjektivita), je fundamentem socialismu, a jako takový plodí další omyly.

Socialistická "mravnost" je tedy cílena na domnělé dobro společnosti. Lepší, spravedlivější sociální zřízení, dokonalejší stát je prý hlavním úkolem lidského snažení. Osobní nasazení a oběti mají smysl jen za tímto účelem. Toto obecné dobro se stává cílem samo o sobě, osobní dobra jsou mu podřazena. Člověk je považován za pouhý prostředek obecného dobra. Nutným předpokladem k dosažení obecného dobra je autorita. Pokud chápeme obecné dobro takto absolutizovaně a ztotožníme je navíc se státem, který je zároveň jeho autoritativním zprostředkovatelem, rozšiřuje se nám oblast státní moci do absolutních rozměrů, samozřejmě na úkor osobních svobod. Přechod k totalitě je pak přímočarý. 

Socialisté tedy vysvětlují povahu a cíl lidské společnosti na základě ontologicky špatného pojetí člověka, který dle nich nemá vlastní ontologickou hodnotu. Ve skutečnosti je člověk především rozumnou a svobodnou osobností se svou vlastní hodnotou, a jako takový se nemůže stát pouhým nástrojem k dosahování cílů jiného člověka či společnosti. Dobra jednotlivce a dobra obecná se přirozeně, vzájemně podmiňují. Společenský rozměr lidského života uschopňuje člověka k podílu na vytváření obecného blaha, které jedincům zpětně umožňuje, aby se rozvíjeli v osobnost.   

V sociální a hospodářské oblasti bývají často socialismus a kapitalismus chápány jako naprosté protiklady: Centrální plánování kontra volný trh mají vyjadřovat antagonismus obou ekonomik. Skutečným protikladem kapitalistického a socialistického přerozdělování bohatství je však zásada soukromého vlastnictví. Kapitalismus ničí soukromé vlastnictví postupně a skrytě (takzvaný soukromý kapitalismus, který je usměrňován ve veřejném zájmu a umožňuje soukromé podnikání velké části společnosti, už nelze nazvat kapitalismem), socialismus tak činí konfiskacemi otevřeně a naráz. Základní rozdíl mezi oběma systémy je ve výrobě: Kapitalismus se na rozdíl od socialismu může pyšnit vysokou výkonností výroby, pokud zrovna neprodělává hospodářskou krizi, která je též jeho údělem. Socialismus naopak výrobu podlamuje. 

Kapitalismus zrodil třídní společnost a socialismus tento neblahý sociální jev jen petrifikuje. Co se týká proletariátu, nepřináší mu totiž kolektivistické zřízení žádnou podstatnou změnu, nabízí jen zaměstnanost a větší existenční bezstarostnost davům, a to ještě za nesmírnou cenu, kterou je další ztráta osobních svobod. Rozčlenění společnosti na dvě třídy majetných a proletářů socialismus od kapitalistů přebírá a teoreticky ustaluje. Přitom rozbití stavovské společnosti, to je samosprávné hospodářské organizace, a třídní rozčlenění, lze považovat za jednu z hlavních příčin novodobé tyranie, na níž se socialismus a kapitalismus podílejí ruku v ruce. A to například proto, že člověk v třídní společnosti je oceňován hlavně na základě svého majetku, kdežto ve stavovské společnosti určuje jeho postavení určitá hospodářská (stavovská) funkce, která přináší obecný užitek, a to bez ohledu na to, je-li zaměstnavatelem nebo zaměstnancem. Rozdíl je také v kvalifikaci na tuto funkci. Ve svobodné, samosprávné společnosti to budou osobní dovednosti, v řízené společnosti to bude především loajalita k mocným. Stavovská organizace vyrůstá organicky zdola, respektuje tak přirozené lidské svazky, jejichž základem je instituce rodiny. Kapitalismus a socialismus tyto svazky uvolňují a způsobují atomizaci společnosti. Jediný svazek, který upevňují, je vazba občana na stát. Tím se člověk stává bezbranným a snáze vydaným zvůli bohatých oligarchů či zkorumpovaných úředníků (politiků).

Levicový liberalismus

Ve své knize "Otrocký stát" z roku 1912 Hilarius Belloc předvídá vznik otroctví v některých částech Evropy. (Otrok je přímo nebo prostřednictvím státu nucen k práci, ze které sám nemá větší prospěch. Otrocká práce je často jen jedinou alternativou k bídě.) Stát tento systém zakládá prostřednictvím zákonů, které cíleně oddělují lidi méně svobodné od vyšší kasty lidí svobodnějších. Aby bylo možné mluvit o otrockém státě, musí být značné množství rodin ve státě takto životně závislých na nucené práci, která je zbavuje osobních svobod a důstojnějších životních podmínek. Belloc svou predikci zakládá hlavně na neudržitelnosti kapitalistického zřízení a kolektivistické reakce. Jako dlouhodobě životaschopné společnosti vidí buď společnost založenou na spravedlivě rozděleném majetku, a nebo zavedení otroctví. Vzhledem k lidské omezenosti a novodobým společenským poměrům není podle něj reálné znovu prosadit tu první, člověku přirozenou variantu. Zbývá tedy otroctví. Autor psal esej před světovými válkami a totalitami 20. století. Stačilo mu znát osvícenský liberalismus, ateistický socialismus a sílu zneužité moci peněz. Aby ale mohl tyto negativní ideje a společenské nešvary správně vyhodnotit a předvídat budoucnost, musel mít také dobrou znalost člověka. H. Belloc se zřejmě nemýlil, jen si stěží mohl dokázat představit, kam až lze dojít ve snaze po celkovém zotročení člověka.

Současný levicový liberalismus, také eufemisticky nazývaný liberální demokracie, je totalitní systém ve vlastním slova smyslu, jemuž správně přísluší označení neomarxismus. Tato politická teorie a praxe je syntézou omylů a negativních jevů liberalismu a socialismu. Neomarxismus nevznikl přes noc, počátky můžeme sledovat ve 20. letech 20. století na akademické půdě Frankfurtské školy. Mocensky se tato ideologie začala výrazněji na západě prosazovat v revolučním roce 1968, nejprve hlavně v univerzitním prostředí, postupně obsazovala další instituce. Klíčovou a dobře čitelnou institucí, která vykonává agendu neomarxismu, je Evropská unie po Maastrichtu. Historické okolnosti vzniku a šíření neomarxismu jsou dnes již celkem široce známé (pro toho, kdo chce) a dobře dostupné (např. knihy Aleše Valenty), nebudu je proto rozvádět. Zaměřím se na filosofické souvislosti a společenské dopady levicového liberalismu.

Liberalismus a socialismus mají společné filosofické kořeny, které snadno umožňují jejich účelovou konvergenci v novodobé totalitě. Těmito východisky jsou noetická skepse a etický relativismus. Tato metafyzická dogmata stojí v základech liberalismu i socialismu, a zároveň náramně usnadňují nastolení totality. Buďto totiž máme spolehlivý inteligibilní kontakt s realitou, podepřený navíc důkazní jistotou týkající se hodnoty a principů myšlení (pravda, princip sporu), nebo jsme vydáni napospas obecné skepsi, v níž nemůžeme vědět nic s jistotou. Realita (například i ta etická – etické soudy) je tak objektivně nepoznatelná, vždy jen relativní (nejistá). Ideolog pak není touto vždy jen „relativní realitou“ omezován. Získává prostor pro libovolné preference. „Pravdivostním“ kritériem jeho tvrzení se často stává jen zdánlivá užitečnost. Skutečnost (i neempirickou) tedy buď poznáváme tak, jak je, a poznanému řádu skutečnosti se přizpůsobíme. Nebo ji nepoznáváme tak, jak je, a pak záleží jen na nás, jaké si určíme její obsahy; například jaké zvolíme podmínky dobrého života. Totalitním ideologům a praktikům takový „stvořitelský“ apetit rozhodně neschází. 

Kromě těchto společných, implicitních předpokladů (gnozeologický a etický relativismus – dnes rozšířený pod označením postmoderní názorová a hodnotová pluralita) dokázal levicový liberalismus úspěšně zužitkovat ty nejfatálnější omyly obou zdánlivě protikladných novověkých sociálně-etických koncepcí. Jen namátkou:

Z liberální teorie převzal důraz na „individuální svobodu“ a „lidská práva“. Proklamovanou svobodu ovšem nechápe ve smyslu ochrany občanských práv a svobod, nýbrž svobodou rozumí především ideologicko-politickou zvůli, jak je například patrná v mocenském prosazování politické korektnosti. Přirozené občanské svobody a práva jsou citelně omezována, například: svoboda projevu, práva rodičů na výchovu svých dětí, právo na spravedlivý soud, právo na život – eutanazie, potraty. Dnes mají například i ti nejzranitelnější – děti „svobodu“ a „právo“ změnit si pohlaví či si vybrat sexuální orientaci. V některých vyspělejších státech globálního západu (hlavně USA, Kanada...) jsou už rodiče, bránící této „svobodě“ vlastních dětí kriminalizováni. Za našimi hranicemi jsou rodiče zatím jen pokutováni, když odmítají trans oblečky u svých předškolních dětí a omezují tak jejich svobodu výběru pohlaví. Tyto variace na nelidskost a nespravedlnost jsou očekávatelným důsledkem široce akceptovaného popírání přirozených mravních norem.

Exkluzivním svobodám se dnes těší obzvlášť zločinci z privilegovaných menšin (např. muslimské gangy v západních městech). Produkce subverzivních uskupení je skutečným majstrštykem současné totality; k tomuto účelu perfektně slouží agenda „lidských práv“: Koncept lidských práv byl disidenty užíván jako bič na bolševika a lidská práva tak získala dobrý zvuk. Tato dobrá pověst je nyní masivně zneužívaná pod značkou takzvaných práv menšin. Tato „práva menšin“ však nejsou nic jiného než politické protežování skupin, které mají revoluční potenciál. Současná revoluce však už nemá třídní charakter: Její záběr je hlubší, míří přímo na podstatu člověka, to je na veškeré přirozené lidské a společenské danosti (mravní zákon, rodina, národ). Jejím revolučním programem je morální nihilismus. Tomu slouží privilegia („práva“) sexuálně deviantních skupin, feministek, migrantů, vybraných menšin, aj. Cílem je morálně defektní, společensky atomizovaný jedinec – ten se totiž nebude bránit transhumanistické přestavbě.

Socialismus nabídl hlavně deformovaný pojem spravedlnosti ve smyslu rovnosti a silný mocenský aparát. Komunistická představa spravedlnosti, že se bohatým vezme a chudým přidá, je nyní zdokonalována i co do duševních statků. Zdá se, že ideálu unifikovaných jedinců už zcela podlehlo i české školství (ještě za bolševika bylo v neideologických předmětech v celosvětovém kontextu na přijatelné úrovni), které je už dlouhodobě pod přímým atakem liberálně-progresivních sil (neziskovčíků). Inkluze (rovnější podmínky pro neschopné a nevychované), ideologicky deformované prostředí, konformita a lidská ctižádostivost vykonaly své. Osobnosti se zde rodí už spíše jen navzdory těmto nepříznivým okolnostem. „Hlavně, aby nám děti nevolily Okamuru,“ vyjádřila smysl našeho školství nedávno jedna školní inspektorka. Kolik ředitelů a učitelů si asi myslí to samé? Každopádně tyto cíle se rozhodně daří naplňovat.

Všeobecná ztráta smyslu pro elementární spravedlnost přináší tragédii hroutícího se právního řádu. Lidé si zvykají, že běžný občan nemá šanci se dovolat svého práva; beztrestnost mocných je samozřejmostí. Nevadí, když vrcholní politici uplatňují princip kolektivní viny (Rakušan). Vžil se dvojí metr při posuzování trestného činu (nacistické symboly u Ukrajinců nevadí, jinde ano; nenávistné výroky fanatických zastánců soudobé totality jsou v pořádku (řeporyjský starosta), upozorňování na nebezpečí nezřízené migrace je trestným činem šíření nenávisti (odsouzený W. Kraft). 

Cenzura a autocenzura jsou samozřejmou součástí našich životů a většina s tím nemá problém. Proč by taky, když hlavní politickou a tím i „etickou“ hodnotou se stala ideologická konformita. Tomuto „etickému“ ideálu není těžké se přizpůsobit; nebolí, nevyžaduje vlastní samostatné, náročné přemýšlení, přináší společenské uznání a snadné kariérní body, udržuje vysokou hladinu „mravního“ sebevědomí. K tomuto ideálu patří i určitá dávka nenávisti a opovržení pro určené osoby, skupiny a národy. Prostě přebujelé „mravní“ ego úplně zadarmo, stačí se přidat na správnou stranu. Dnešní svazáci jsou upřímně přesvědčení o své „mravní“ výlučnosti (osobní i dějinné). Pomalé, postupné, dlouhodobé, nenásilné přetváření etických preferencí ve společnosti (předefinovávání mravních norem) slaví konečné vítězství.

Aby bylo možné totalitní ideologii šířit, musí existovat režim, který má reálnou moc tak činit. U nás se tento totalitní aparát nezrodil až s Fialou, i když je jeho politika příkladnou náplní totalitního režimu. Svoboda, která se po pádu komunismu zdála být perspektivní realitou, se vstupem do EU proměnila v iluzi. Za tu dnes platíme mravní devastací národa, téměř totálním výprodejem veřejného majetku cizím korporacím a fondům a nekonečným zadlužováním, které způsobí ožebračení většiny obyvatel. Neomarxistické totalitní struktury začaly v České republice získávat výraznější kontury až příchodem nového tisíciletí: na Západě však už byly dobře zakotveny. Za poměrně krátkou dobu se podařilo utvořit i místní nedotknutelnou kastu papalášů, kteří už nemusejí brát ohledy na životy a mínění snadno manipulovatelných občanů. Klíčové státní instituce (BIS, ústavní soud, ministerstva, magistrát, Hrad...) připomínají spíš mafiánské struktury zacílené k páchání trestných činů. Dobro občanů jejich uchvatitelům jistě na mysli neleží. Základnu moci tradičně tvoří kulturně – vzdělávací fronta, jejíž zvěčnělou ikonou je u nás Havel. Údernou silou jsou neziskovky spolu s prodejnou „inteligencí“ a „uměleckou elitou“. Ideologickou čistotu bedlivě střeží mainstreamový mediální prostor, který má výhradní právo a moc určovat, kdo z lidí je hodný nebo zlý. Většina našich „ušlechtilých“ spoluobčanů se na tomto inkvizičním boji proti „dezinformátorům“ a jiným ideo-zločincům spolupodílí.

Pojem totalita zde není lacině užíván pro jeho negativní emoční náboj, ale proto, že objektivně označuje realitu západní společnosti. Totalita je společenský režim realizující ideologii, která se zásadně vzdálila tomu, co je pro člověka přirozené, a tudíž dobré. V totalitě jsou ustavovány takové poměry a podmínky, které znemožňují či znesnadňují uskutečňování autentického lidství. Totalitní ideologie je nesena utopickými cíli, které se soustředí na radikální přestavbu společnosti a přetvoření člověka; nikdo z lidí není vyňat. Podle Marcuseho, jednoho ze zakladatelů neomarxismu, je podmínkou „osvobození lidstva“ to, že všichni lidé musejí být „rozumní, svobodní a šťastní“. Naše společnost už nestojí na křesťanských základech, ale na mesianismu samozvaných šílenců. Současná fáze neomarxismu je navíc obohacena módním malthusiánstvím, které se výrazně projevuje v zeleném náboženství. Novým ideálem „osvobozeného“ člověka je tak mrtvý člověk – ten totiž nemůže zanechávat uhlíkovou stopu, tedy páchat nejhorší hřích.

Konzervatismus

Současný stav západní civilizace dává tušit předzvěst zániku. Většina lidí by asi stále ještě chtěla žít „normálně“ (rodina, bezpečí, předvídatelné sociální vztahy a poměry...), ale vlastními činy většinou spolupůsobí na destrukci přirozeného (normálního) života (osobního i společenského). Těžko to ještě lidskými prostředky zvrátit a západní společnost bezbolestně obnovit. Teoretizování o ideálním společenském uspořádání to ale nebrání.

Výhodou dnešní doby je, že máme velké množství historické zkušenosti, ze které se lze poučit. Máme-li ještě k dispozici filosofickou soustavu, která dokáže politicky prozíravé myšlenky a činy minulosti prověřit světlem kritického rozumu, může nám vyjít celkem zdařilý program společensko-politického uspořádání. Jak tuto sociální teorii nazveme, není až tak důležité. Označení „konzervatismus“ však dává smysl i proto, že snaha zachovávat – konzervovat poznané danosti a osvědčené postupy minulosti je základním znakem zdařilé, životaschopné sociální teorie i praxe. Vědomi si zároveň, že slovem „konzervativní“ bývají označovány také skutečnosti, jež jsou i značně problematické.

V této stati přebírám a budu citovat některé myšlenky Miloslava Skácela (výrazné osobnosti, která by neměla být zapomenuta) z knížky „Člověk a společnost“. 

Úvahy o společnosti je předně nutné správně ukotvit. Zásadní tedy bude uvědomit si, že prvotní skutečností jsou jednotliví lidé. „Proto je možno vysvětlovat povahu a cíl lidské společnosti jen z povahy a cíle člověka.“ Přitom člověk, jakožto bytost vybavená svobodnou vůlí a rozumem, je osobou se svou vlastní transcendentální hodnotou. Společenské založení člověka je však také složkou lidské přirozenosti, jednotlivec nemůže sám dojít svého přirozeného cíle (mravní osobnost – dobro jednotlivce). Ten může sledovat jen ve společnosti, která je schopná uskutečňovat obecné dobro (společenský cíl; nejde o souhrn individuálních dober, ale zvláštní dobro). Vzájemná závislost člověka na člověku a jednotlivce ke společnosti ukazuje, jaký poměr je mezi dobrem jednotlivce a dobrem společným. Tento poměr určuje pravidla pospolitého života lidí a zásady vedení spravedlivého státu, který je dokonalým příkladem lidské pospolitosti. „Stát se nám potom jeví jako společnost spočívající v uspořádané součinnosti lidí, která směřuje k vytvoření takových podmínek hmotných i mravních, za nichž se každý člen společnosti může po všech stránkách rozvinout v dokonalou lidskou osobnost. Souhrn těchto podmínek představuje to, co se nazývá obecným dobrem.“ 

Nutným předpokladem k dosažení obecného dobra je autorita. Autorita vybavená politickou mocí k bezpočtu úkolů dobré správy státu. Potřebná autorita, která zaručuje výkon státní moci, je tedy přirozená, a tudíž dobrá. Dvě základní otázky znějí: Jaký způsob výkonu státní moci (státního zřízení) je optimální? A jaké jsou hranice mezi oblastí individuální svobody a autoritativní mocí státu?

Druhá otázka je klíčová. V zásadě je tím obecným principem, který určuje meze autoritativní moci a zabezpečuje prostor individuálních svobod, princip subsidiarity. Skácel k tomu například říká: „Co může učinit jednotlivec nebo nižší přirozená společenská jednotka vlastními silami, nemá býti přenášeno na vyšší společenský celek, zejména ne na stát. Nešetří-li se této zásady, znamená to vždy zbytečné omezení svobody a ohrožení obecného dobra.“ „Každá zbytečná centralizace poškozuje obecné blaho a svobodu.“ „Správné poznání člověka po stránce psychologické a mravní je jednou z podmínek správného pochopení poslání státní autority a poměru občana ke státu. Je tedy také jednou ze záruk, že státní autorita nepřekročí své meze a nezvrhne se v tyranii, jejíž moderní forma se nazývá totalitou. Totalitou v tomto smyslu rozumíme neoprávněný a vynucovaný nárok státu na celého člověka, na totalitu jeho svobodných a rozumných projevů.“

Z minulosti je zřejmé, že každá forma státního zřízení se může zvrhnout. Například vláda silného jednotlivce v diktaturu, nebo demokracie ve vládu korupční plutokracie. Minimálně ze dvou důvodů se ale jeví osobní vláda (král, prezidentský systém) vhodnější alternativou. Předně proto, že je zde zřejmý představitel moci s osobní zodpovědností. Typické rozmělňování odpovědnosti v parlamentním systému je asi nejhorší variantou, kterou ještě zhoršuje většinový volební systém s množstvím propadlých hlasů a nuceným výběrem menšího zla. V takové parlamentní demokracii je téměř nemožné uplatnit skutečnou „vůli lidu“ neboli dbát přání občanů. Druhým důvodem ve prospěch silného panovníka je morální potřeba přirozené úcty k nositelům společenské autority. Za tragikomické považuji přenesení tohoto přirozeného citu na zbožštěnou ideu demokracie. Celé 20. století je plné pseudonábožensko-politických snílků, prohnaných šíbrů, manipulátorů či zločinců, neschopných vykonávat reálnou politiku, kteří pod záštitou modly demokracie démos zotročují. 

Podstatným znakem konzervativní politické teorie ale není volba „ideálního“ politického či ekonomického systému (dají se ostatně jen obtížně vymezovat a závisejí také na mnoha proměnlivých okolnostech), nýbrž jasný příklon k přirozeným danostem člověka, zejména pak k jeho mravní specifikaci. Pravda, že mravní ideál je přirozeným cílem každého člověka a že státní autorita má dbát obecných mravních zásad, bohužel svádí některé konzervativní myslitele k následným asociacím. Mravní řád a starost o něj byla svěřena primárně Církvi (přirozené mravní normy jsou také součástí Zjevení), Církev disponuje nejvhodnějšími prostředky k „posvěcování“ člověka, tudíž církevní autorita má právo a povinnost zprostředkovávat jedincům i společnosti tato eminentní dobra také s využitím světské moci. Jedná se například o požadavek povinného náboženství ve školách či zařazení náročných mravních norem do právního řádu a jejich vymahatelnost. Přesvědčivost těmto představám dodává mnohým konzervativním katolíkům určitá stranickost; pro byly v moderních dějinách mnohé ušlechtilé osobnosti, proti často zvrácená liberální fronta. 

Za pravdu je zde ovšem nutné dát zastáncům náboženské svobody. Morálku lze rozumně vyžadovat právními prostředky jen v jejím minimu, nakolik podporuje (či spíš její absence neohrožuje) spravedlnost ve společnosti. Náboženství má své místo jen tam, kde má své dobrovolné zájemce, jakékoli „vnucování“ (navíc neoprávněnou autoritou) spíš odrazuje. Úkolem státu je neklást překážky. Prolínání moci duchovní a světské vedlo v dějinách k mnoha nespravedlnostem a pohoršením a navíc odporuje evangelijní zvěsti. („Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Božího.“) Hlavní filosofický argument stojí na svobodě člověka a jeho hříšnosti. Individuální cesta ke spáse či zatracení je zcela v režii svobodné bytosti a je nutné tuto svobodnou volbu maximálně respektovat. Negativní společenský dopad špatné osobní volby je až druhotný a je nutné jej legislativně tlumit až tam, kde jsou v ohrožení přirozená práva a svobody druhých osob. Světská moc není v poznání obecných mravních zásad odkázaná na zjevené pravdy hájené duchovní mocí, ale přirozené mravní normy jsou dostupné i racionální cestou. A co víc – běžně jsou lidem přirozeně evidentní (respektive byly, dokud tyto mravní evidence nepohřbila postmoderní „učenost“ a praxe). Čili světská moc není ani v tomto ohledu závislá na moci duchovní, obě moci jsou autonomní, tj. mají odlišný původ i cíl. Pokud by světská autorita dbala přirozených mravních zákonů (právní řád) a náboženská autorita mohla svobodně předávat nezkomolenou evangelijní zvěst, byla by společnost zdravá. Nic z toho však už dávno není realitou.

Rodina je přirozenou společenskou jednotkou. Manželství je posvátné spojení muže a ženy. Rodiče mají výhradní právo, protože i povinnost, vychovávat vlastní děti. Tyto výroky dnes působí jako z jiného světa – a přitom ještě celkem nedávno byly většinově přijímány; nyní však mohou být i trestné. Rodina je účinnou tvrzí proti totalitě, kterou se podařilo zdolat až soudobé totalitní moci. Kapitalismus se socialismem na ni nestačily. „Pevnost rodin je v přímém poměru k občanské svobodě. Čím je rodina pevnější, tím větší oporu poskytuje svým členům proti nezdravému státnímu poručníkování. Proto také obecný rozvrat rodinného života kráčí ruku v ruce s potlačováním občanské svobody a každá totalitní státní ideologie bojuje přímo či nepřímo proti rodině.“

V souvislosti s konzervativním postojem stojí za zmínku vlastenectví – úctyhodný vztah občana ke své zemi. Skácel k tomu říká: „Pravé vlastenectví nepochybně souvisí s láskou k bližnímu, je zajisté jedním z jejích projevů, a proto nemůže tomuto základnímu vztahu mezi lidmi nijak odporovat. Je přirozené, že milujeme některé lidi více než jiné, což neznamená, že ostatní musíme nenávidět.“ Stát a zejména vlast je přirozeným společenským útvarem, schopným naplňovat onen soubor podmínek potřebných k dobrému životu. Člověk tak má morální povinnost svou zemi bránit před vnitřním i vnějším nepřítelem. Zvrácený vztah ke společnosti vyjadřují pojmy nacionalismus, internacionalismus a imperialismus. Nacionalismus má zato, že „láska“ k vlastním znamená nenávist k druhým. Internacionalismus neprávem považuje vlastenectví za nacionalismus a staví proti němu lhostejnost vůči všem. „Internacionalismus chce bojovat proti nenávisti, a ve skutečnosti bojuje proti lásce.“ „Imperialista miluje svou vlast proto, že je veliká a mocná, a touží po tom, aby pohltila a ovládla celý zbývající svět.“ „Imperialismus navenek odpovídá zotročení občanů uvnitř. Imperialistovi nezáleží na svobodě občanů, ale na podmanění světa. Ideálem státu jsou pro imperialistu kasárny.“ „Imperialista je vpravdě internacionální. Poněvadž nemiluje dosti své, vztahuje ruce po cizím.“ „Internacionalisté a imperialisté by rádi udělali ze světa mraveniště vybudované podle jednotného schématu.“ „Klíčem správného řešení jednoty světa je vlastenectví. Dobrovolné a trvalé vytvoření veliké říše, obsahující popřípadě i celý svět, je možné jenom mezi pravými vlastenci, kteří si váží svého, netouží po to tom, aby je ostatní kopírovali, a nevnucují proto ani svůj svéráz jiným. Imperialismus je centralistický a totalitní, a proto může sjednocovat jen násilím a násilím může dočasně jednotu udržovat. Vlastenectví však umožní sjednocení třeba celého světa na podkladě federativním. Nejsme-li zaslepeni totalitou, centralismem, internacionalismem a všemi těmi pohanskými nesmysly, pochopíme, že i vlastenectví světové musí organicky vyrůstat z lásky k rodnému domu, obci a zemi.“

Mnozí konzervativní myslitelé postavili základ svého učení na budování ekonomického systému. Je to pochopitelné, ekonomika je nejsilnějším nástrojem politické moci a umožňuje vcelku snadno centralizovat moc do rukou nečetné oligarchie finančních magnátů s naprosto fatálními důsledky pro životy lidí. Tyto zásadní praktické dopady ekonomického řízení států, či spíše mezinárodních korporací, na společnost ale neposkytují logický ani metodický primát ekonomice jakožto hodnotovému východisku společensko-vědní teorie. To přenechme spolu s Marxem materialistům. 

Náplní ekonomických studií je asi předně zjistit, jak zajistit finanční stabilitu, dlouhodobý hospodářský rozvoj a s tím spojených tisíce přidružených ekonomicko-sociálních otázek. Jaké vědění k tomu potřebujeme mít: filosofické, historické, prakticky odborné? Zdá se, že jsou všechna použitelná a nelze podceňovat ani praktickou moudrost. To ale neznamená, že je nutné budovat nějaký obecný, ucelený ekonomický systém, neboť ve hře je vždy přítomno mnoho proměnných dobových a místních nahodilostí. Přesto jistě lze stanovit určité obecné principy dobré hospodářské správy, postavené na zásadách soukromého vlastnictví a individuální odpovědnosti, které budou také sociálně citlivé.

Tradičně se ekonomice říkalo národohospodářství, což lépe dává tušit, jaké jsou skutečné ekonomické vztahy, které zahrnují celou hospodářskou soustavu od soukromého vlastnictví, plánování na různých úrovních, po mezinárodní obchod. Slovo ekonomika státu už tak nějak sugeruje umělé peněžní produkty, spekulace a monopolismus. Hospodářství, stejně jako každá oblast celospolečensky organizované lidské činnosti, by měla být chráněna proti zneužití centrální mocí principem subsidiarity. Cílem národního hospodářství není ani tak zajišťování co nejvyšší životní úrovně obyvatel jako zabezpečení co nejširší soběstačnosti v obstarávání životních potřeb rodin a z toho plynoucích svobod. K tomu slouží soukromé vlastnictví půdy a výrobních prostředků. A předně právní řád, který dbá zásad hospodářské svobody, volné směny a spravedlivé soutěže. Zájmy spotřebitele jsou často dostatečným regulativem trhu, aby ale mohly tyto spontánní síly správně působit, musí být vybudován patřičný řád. Tento řád je nejvíce ohrožen vytvářením monopolů. Státní zásahy tedy musejí vytvořit a podporovat antimonopolní hospodářství. 

Akademický spor mezi příznivci volného trhu a centrálního plánování je často uměle konstruován. Hospodaření je složitá, cílená lidská činnost a jako taková musí být naplánovaná. Důležité je, aby na centrální úroveň nebyly přenášeny pravomoci, které mohou lépe zvládnout nižší složky. Tak je to i se sociálními pojistkami: Místní spolky a charity dokážou většinou tuto službu plnit účinněji. Státní (často nespravedlivá) podpora navíc korumpuje „potřebné“ a ničí charaktery. Zmíněná dichotomie volný trh kontra centrální plánování je tedy dost propustná, plánování i na centrální úrovni je v mnoha oblastech nutností. Pokud se pojmem „centrální plánování“ myslí hlavně problém nadměrných nákladů na udržování mašinérie socialistického státu, je kritika namístě. Hlavní námitka proti takto rozvrženému problému ale spočívá v něčem jiném: Vytváří se totiž představa, že manipulativních zásahů do mechaniky svobodného trhu je schopen jen sociální stát. Ve skutečnosti nadnárodní korporace a bankovní centra mají mnohem větší možnosti a moc řídit ekonomické děje a praktikovat sociální inženýrství, a to i pod rouškou kapitalistických hesel. Příklad z doby studené války, kdy na jedné straně stojí centrálně plánované ekonomiky socialistických států a na druhé blahobyt plodící tržní hospodářství, je značně zkreslený. Koncentrovaný kapitál, který usnadňoval postupný růst průmyslu, nabral na přelomu 19. a 20. století v Americe neskutečný spád a dal vzniknout obrovskému bohatství v rukou úzké smetánky finančních a průmyslových magnátů. Karty tak byly rozdány. Po první světové válce už jde jen o likvidaci svobodného trhu, a to všude ve světě, neboť přestává existovat něco jako nezávislé státní hospodářství (všechny evropské ekonomiky byly navázány na dolar). Vzniká spousta finančně manipulativních technik – třeba jen hra s úročením úvěrů dokáže neskutečné divy. Tento ekonomicko-mocenský kolos je od počátku 2. světové války závislý na válečném průmyslu, který je jeho motorem. Dočasný blahobyt v jedné části světa je často vykoupen krví v jiné a vše je striktně řízeno. 

Ukázkou zdařile vystavěného národního hospodářství jsou české země přelomu 19. a 20. století s vlastním průmyslem a bankovnictvím; ostatně z toho žijeme dodnes, a to i přesto, že systém prodělal od vzniku republiky mnoho devastačních zásahů, z nichž ty po „sametu“ znamenají konečnou destrukci.

Závěrem lze tedy říct, že uspořádaný společenský život lidí stojí na těchto zásadách: Poznatelný mravní řád, rodina a vlast. Jakmile se podaří tyto hodnoty ze života lidí vykořenit, společenská obnova se stane nemožnou. Člověk bez mravního ukotvení je snadno náchylný k manipulaci a zotročení. Rodina je bezpečnou oporou svých členů, štěstí a osobního růstu lze nejsnáze dosáhnout v láskyplném rodinném prostředí. Vlastenectví zabezpečuje „politický mír ve státě i mezi státy“, neboť zadržuje velmocenské choutky. To samozřejmě neplatí v orwellovském světě, kde: válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.