Profesionální sofista poučuje o reformě Církve

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

Zneužití staré zásady

Důvody, které vedly ke spuštění tzv. synodálního procesu v Církvi, jsou vcelku jasné, protože o nich slýcháme z mnohých úst. Daly by se shrnout obratem Ecclesia est semper reformanda, Církev je třeba stále reformovat. Nejde o slova žádného revolucionáře nebo zavilého nepřítele Církve, nýbrž o výrok člověka, který ji nesmírně miloval. Před více jak 1500 lety je vyslovil svatý Augustin. Dnes se však touto zásadou ohánějí teologové a církevní představitelé, kteří si pod pojmem reforma představují úplně něco jiného než starověký učitel Církve.

Zdá se, že převládající motivace k chystané reformě Církve je čerpána ze zcela jiných zdrojů, než na jaké byl napojen svatý biskup z Hippa. Hybatelé synodality prohlašují, že Církev již nemůže nadále žít svým tradičním životem, protože se svým učením a svou praxí dostává do stále většího konfliktu se smýšlením a jednáním moderního člověka. A nejen to. Tradiční podoba Církve se stává nesnesitelnou dokonce i pro velkou část věřících včetně samotných kněží a biskupů. Např. nauka o manželské věrnosti nebo o nepřípustnosti antikoncepce je stále pevnou součástí oficiálního katolického pojetí intimního vztahu mezi mužem a ženou, ale v konkrétní pastorační praxi se ukazuje, že překáží v cestě „svobodnějšího rozvoje“ katolických mužů a žen. O celibátu kněží a o potížích, které na ně díky tomuto striktnímu asketickému požadavku doléhají, se ani nemusíme zmiňovat.

Kdo se má komu přizpůsobovat?

První věc, jež člověka napadne při promýšlení argumentu rozchodu Církve s faktickými názory a praxí moderního člověka, je otázka, proč by se v tom Církev měla modernímu člověku přizpůsobovat a proč by se neměl spíše vyžadovat opak, totiž přizpůsobení myšlení a jednání moderního člověka požadavkům katolické Církve? Každý čtenář ví, že takovou otázku si lze položit pouze v soukromí, protože pokud by byla pronesena veřejně, vyvolala by tak bouřlivou reakci, že si každý dvakrát rozmyslí její otevřené vyslovení. A přesto se jedná o otázku naprosto legitimní. Jelikož však k sebepojetí moderního člověka patří i přesvědčení o beznadějné zaostalosti Církve, není možné počítat s tím, že by o ní šlo diskutovat bez prudkých emocí.

Dejme ale slovo teologovi, který v našich současnících zmíněné přesvědčení mocně živí. Ve své knize Odpoledne křesťanství. Odvaha k proměně Tomáš Halík píše: „Vnímání sexuality se ve většině západní společnosti změnilo a argumentace církve opřená o ahistorické chápání neměnné lidské přirozenosti – a ignorující například poznatky lékařských věd o homosexuální orientaci – ji nedokázala přesvědčit… Sveřepost, s níž se určité církevní kruhy drží antropologie, založené na aristotelsko-tomistické ahistorické představě o lidské přirozenosti, a to, jak odmítají brát vážně poznatky přírodních a společenských věd, připomíná někdejší pošetilé lpění na geocentrickém modelu vesmíru. Stále více se ukazuje potřeba inovovat teologickou antropologii: například promýšlet sexuální etiku nikoliv na bázi staticky chápané „lidské přirozenosti“, nýbrž na dynamicky chápané etice mezilidských vztahů, a povzbudit v době komercializace sexuality erotiku něžnosti a vzájemné úcty“.

Stará písnička o omylech konzervativců

Kdo si už pár Halíkových textů přečetl, ví, že výše uvedená citace obsahuje jeho oblíbený evergreen a nepostradatelný refrén prakticky všech jeho úvah. Katolická Církev, zvláště ta předkoncilní, je v nich vykreslována jako loď unesená ignorantskými konzervativci, kteří s ní neplují na širé moře dobrodružného života, ale drží ji v jakémsi zatuchlém a temném přístavu ze strachu před nebezpečím svobodné a volné plavby. Mezi hlavní zodpovědné za tento její stav patří přívrženci staré scholastické teologie a filosofie, které nechápaly dynamičnost reality a ve svých zkostnatělých systémech se dovolávaly neměnné lidské přirozenosti.

Skutečně kritický čtenář se takovým názorům musí jenom smát. Je-li totiž lidská přirozenost proměnná, pak nejen lidé minulosti, ale i lidé současnosti nemají žádnou stejnou přirozenost, protože dynamika vývoje se vyznačuje neustálou diferenciací. Proč by tedy Halíkova přirozenost měla být stejná jako třeba přirozenost moje, když se ve skutečnosti jedná pouze o různé momenty neustálého procesu? Stejnost našich přirozeností by znamenala jejich momentální statičnost, případně jejich harmonickou synchronizaci, což je pro zastánce dějinnosti a nahodilosti něco jako červený hadr před očima rozzuřeného býka. Když tedy ani synchronně nemáme a z principu nemůžeme mít stejnou přirozenost, nemůžeme mít ani stejné myšlení, cítění a jednání.

T. Halík proto právě z tohoto důvodu vůbec po nikom nemůže chtít, aby smýšlel a jednal jako on. Naopak. Musí připustit, že jeho názory zcela logicky narazí na odpor u bytostí, jejichž přirozenost je jiná než Halíkova. Jeho zapálený boj proti konzervatismu by měl smysl, kdyby v jeho pojetí skutečnosti bylo místo pro stejnou přirozenost všech lidí. To ale není slučitelné s jeho dynamickým modelem reality. Kdo chce tuto záležitost pochopit, nesmí rétoricky vybroušené Halíkovy texty jen povrchně číst, ale musí přitom zapojit i své myšlení. Pak mu dojde, že Halíkovy spisy představují velmi bohatý zdroj sofismat, v konfrontaci s nimiž lze tříbit své vlastní názory.

Nekritická adorace moderních věd

Jedním z takových sofismat je i Halíkovo dovolávání se moderních věd, s jejichž závěry se postoje Církve rozcházejí. Aby si Církev z jeho varovného mementa mohla vzít ponaučení, muselo by se nejprve vysvětlit, jak by moderní věda, která popisuje, jak se zkoumané jevy mají, dokázala určit, jaké by ve skutečnosti měly být. Odhalování zákonitostí např. homosexuálního jednání nemá vůbec nic společného s otázkou, zda je homosexualita mravně přijatelná či nikoliv. Nebo nám to snad prozradí nějaká přírodní či empirická společenská věda? Pokud si to Halík myslí, pak má značně bizarní představy o jejich kompetencích.

Postmoderní aktivista od sv. Salvátora v Praze je sice přesvědčen, že lidské myšlení je až do základů dějinné, ale jím vzývaná empirická věda je z nějakého důvodu z historické relativnosti vyňata. Je povýšena do role arbitra přijatelnosti různých názorů. Problém je v tom, že ani empiricky ani historicky nelze prokázat, že lidské vědění se musí omezit pouze na empirii. Není vůbec nijak zřejmé (ani zprostředkovaně), že moderní věda zachycuje realitu světa a člověka ve všech jejich rozměrech, což je docela závažná věc.

Jestliže nedokáže doložit, že poznává skutečnost světa a člověka v jejich celistvosti, pak nemůže být zdrojem norem pro myšlení a jednání člověka jako takového. Spíše to vypadá na Halíkovu sázku na rozšířené dogma o nejvyšší autoritě moderních věd, ale bylo by mnohem „sokratovštější“ (kritičtější), kdyby zde uplatnil patřičnou pochybnost. Jinak se jeho hra na „moderního Sokrata“ stává falešnou, protože nechce navazovat na jeho skutečný odkaz, k němuž kromě jiného patří i neoblíbenost u „vzdělané“ veřejnosti. Sokratovi se nikdo neklaněl jako uznávanému profesorovi ani mu žádná oficiální instituce neudělovala vyznamenání. Souviselo to s kritičností jeho myšlení, jež mu bránila v ambici na zaujímání předního společenského postavení. Je něco jiného být opravdu významným, a být významným podle oficiálního doporučování. První varianta se obejde bez veřejného uznání, druhá nikoliv.

Halík však svým působením ukazuje, že je mu milejší varianta číslo dvě. Jelikož se Církev stává v očích moderního člověka neoblíbenou, je okamžitě třeba přikročit k demontáži jejího organismu. Ani ho nenapadne, že řešením by mohla být naopak demontáž omylů, jimiž je myšlení moderních lidí zatíženo. Kdyby takovou reformu navrhl, stihl by ho Sokratův osud a namísto uznání a vyznamenání by si vysloužil odmítnutí a pohrdání. Katolíka by to odradit nemělo, takže kdo se nadmíru stará o to, aby byl u uznávaných autorit a u tzv. vzdělané veřejnosti přijatelný, zřejmě příliš dobrým katolíkem nebude. Pak ale povstává otázka, jak dobré jsou jeho rady pro katolickou Církev.