Spor o Spinozův monismus

Jiří Fuchs

Jestliže se mnou J. Hofírek souhlasí v tom, že Spinoza na kritizovaném místě (Etika, 58-60) svůj monismus jedné substance nedokázal, ačkoli se o to snažil, pak se spolu shodujeme v tom podstatném. Takové konstatování sice může vypadat divně, ale já mluvím výhradně o tom, co je podstatné v mé kritice. Oč v ní šlo?

Spinozu jsem kritizoval v rámci výkladu substanciality. Po argumentech ve prospěch plurality substancí (Návrat k esenci 8.2.1.) jsem navázal kritickým posouzením Spinozova důkazu jedné substance (8.2.2.). Tento důkaz totiž představuje ve svém celku i v jednotlivých prvcích vážnou námitku proti názoru, který jsem hájil, takže se mi zdálo vhodné se s ním vyrovnat. Když tedy můj oponent uznává, že se Spinozovi důkaz moc nepovedl, pak snad může souhlasit, že cíl mé kritiky byl dosažen a já zase mohu oprávněně tvrdit, že se v podstatném shodujeme.

Proč ale takhle žongluji s „podstatným“, když je přece zřejmé, že se v tom skutečně podstatném (myšleno z hlediska hierarchie filosofického tématu) neshodneme? (Monismus a jeho konsekvence ve filosofii Boha a člověka hodnotím na rozdíl od svého oponenta jako vážné omyly s dalekosáhlými důsledky.) Protože jsem chtěl hned zkraje zdůraznit záměr a smysl kritizované kritiky Spinozova textu. Z výhrad mého oponenta totiž usuzuji, že jím byl kontext a motiv mé kritiky posunut. Tím ale došlo v jeho kritice k nedorozumění. Hofírek spatřuje hlavní příčinu mých pochybení v tom, že vytrhávám jednotlivé Spinozovy pojmy ze systému a posuzuji je izolovaně. Přitom prý opomíjím centrální pojem Boha. Můj oponent má pravdu, že moje kritika byla koncipována takto „privativně“. Je však skutečně privativní, postrádá potřebné dokonalosti?

Kdybych psal traktát o Spinozově ontologii, kdybych měl za úkol adekvátně ji vyložit, příp. komplexně posoudit, pak by byly zmíněné vynechávky (vztah k celku, Bůh) vážným nedostatkem, na který by Hofírek upozorňoval právem. Ale moje kritika Spinozova odstavce měla jiné zaměření - jiný kontext a skromnější účel. Šlo přece výlučně o určitý důkaz monismu jedné substance, obsahující námitku proti mnou právě dokazované pluralitě substancí. Daná námitka byla analýzou nedostatečného důkazu zneškodněna a účel kritiky Spinozova textu tím byl splněn. Proč tedy na ni Hofírek nakládá víc, než může vzhledem k svému zaměření unést?

Ačkoli vím z jiných textů, že je můj oponent poměrně imunní vůči stereotypům a preferencím soudobého filosofování, obávám se, že v tomto případě přece jen neodolal a ohradil se proti mé kritice Spinozy jako typický historik filosofie. Neuvážil, že kritické zjišťování pravdivostní hodnoty tezí a antitezí vyžaduje jiný styl práce, jiný způsob filosofického myšlení. Zvláště Spinozův „geometrický postup“ z definovaných pojmů a axiomů takový styl kritického myšlení usnadňuje, umožňuje, abychom se v kritice soustředili výhradně na logiku vyvozování a na pravdivostní hodnotu premis bez rozptylujícího hledání, co všechno kde autor k tématu přičinil. Proto se domnívám, že hlavní výhrady mého oponenta míří mimo.

K této části Hofírkova textu ještě poznamenávám: 1/ Když Spinoza na inkriminovaném místě chybně dokazuje jednu substanci, není vůbec nepochybné (jak tvrdí Hofírek), že kmonismu mohl dospět jinak, z jiných premis. Z mého vyvracení monismu naopak plyne, že k ní žádná důkazová cesta nevede. 2/ Pojem substance se formuje ontologickou reflexí a případně slouží k pochopení Boha. Proto je poněkud zvláštní, když máme k samotné definici substance přicházet „na základě ... chápání vztahu Bůh-substance“. Nejprve je třeba z reality odůvodnit právě takový obsah pojmu substance a pak teprve zkoumat jeho rozsah. 3/ V tzv. substanciálním monismu Spinozy prý nelze Boha vymezovat, je prý lidskému rozumu nepřístupný a přitom je Spinozou chápán jako substance, kterou vymezuje.

Pokud jde o Spinozovo pojetí atributu, nemyslím, že je Hofírkova obhajoba účinná. Prý jsem v něm nepochopil jednu zvláštnost. Nevím sice jakou, ale i kdyby tomu tak bylo (což je jistě možné), zůstává pořád otevřeno, zda Spinozovo zachycení způsobu rozumového poznání esence substance pojmem „atribut“ je adekvátní. Můj oponent se vyčerpává výkladem Spinozova pojmu „atribut“, ale nereaguje na to, že mi chybí odůvodnění právě takového výkladu způsobu poznávání substance. Proč mi chybí? Protože Spinoza právě operuje při svém dokazování teze o jediné substanci jistou „apriorní šablonou modu poznávání substance“, která vůbec není zřejmá a která povážlivě ignoruje požadavky povinného realismu obecnin.

Toto důvodové manko Hofírek neodstraňuje, ale svým výkladem spíše násobí, neboť v něm má mnoho sporných bodů, o nichž by se musela zavést kritická rozprava. Není přece filosoficky možné, abychom se s důvěrou odevzdali Spinozovu výkladu reality, která tematicky souvisí s obsahem jeho pojmu atributu, jako by šlo o zjevení, a na základě toho pak akceptovali důkaz monismu jedné substance. Kdybychom např. důkladněji analyzovali Spinozův vstupní postup, ukázalo by se možná, že Spinoza už ve svých výchozích definicích implicitně předpokládá jednu substanci, takže dokazuje kruhem.

O poznání esencí, o povaze a valenci abstraktních pojmových znaků je třeba obsáhle a složitě argumentovat na obě strany (proti absurdizujícím konsekvencím nominalistů i ultrarealistů). Řešení vztahu myšlení a inteligibilních esencí není vůbec tak jednoduché, jak ho pojednává Spinoza. Problematičnost ostatně provází i klíčovou tezi monistického přiřazení konečných jsoucen božské substanci. V tomto případě je závažnost panteistických a depersonalizujících (kolektivizujících) důsledků ještě patrnější.