Sluší-li se býti pluralistou
Josef Štogr
„Motto: o pluralitu strach nemám, učil jsem se jí v Novém Zákonu."
Tématem autorovým je nepochybně náboženský pluralismus a jeho odmítnutí. V tom by se jistě dalo nalézt pole pro velmi důležitou diskusi. K mému zármutku k tomu však v tomto článku nebyl učiněn ani krok. Pluralista byl hned na začátku identifikován jako postmodernista a relativista. A je po diskusi. Pluralita ale nemusí vést ke konfliktu s „pravdou o podstatě věcí", která je vaším ústředním a většinou i jediným tématem.
Když čtu některé články ve vašem časopise, připadá mi až úsměvné, jak snadno podléháte představě, že existuje nějaká „sada výroků", která postačuje k tomu, aby byl popsán svět a odpovězeno na otázky člověka. Mám-li se však něco dozvědět o světě a o tom, co prožívám, nestačí mi jenom tvrzení o podstatě věcí, už proto, že je jich teoreticky příliš mnoho, musím svět a dění v něm vykládat, abych mu mohl porozumět v celku. Svět a dění v něm musím interpretovat, svědčit o něm v osobním nasazení (tak to dělali také evangelisté).
Něco prožívat, to není jen vnitřní věcí - to je účastnit se něčeho. Jedna věc jsou pravdy víry, a druhá věc jsou otázky, které člověka trápí v souvislosti s jeho rozhodováním či nerozhodováním, s jeho aktivitou či pasivitou, s jeho účastí, podílem na společném světě lidí. Odpovídám jednoznačně: jistě se sluší býti pluralistou, protože bez toho nemám východisko pro porozumění komukoli druhému.
Stačí triviální příklad: farář v pastoračním rozhovoru přeci neříká dvěma lidem totéž, a káže také podle toho, jaká je konkrétní konstelace, podle toho, kdo je v kostele, jaká je naladěnost - káže „po srsti" nebo „proti srsti" podle toho, co zvolí, a toto jeho rozhodnutí je provedeno v nezajištěnosti, je rizikem, není postaveno na kalkulu o podstatě věcí. Pokud je to jinak a farář káže pořád stejně - pak je to špatný farář, mše, které slouží, tím rozhodně neztrácejí na platnosti, ale v jistém ohledu jde o lidské selhání.
Pluralita znamená mnohost a zároveň porozumění mnohosti jako něčemu, co patří k podstatě člověka - kdo jiný by to měl vědět než vy? Ale Distance se záměrně drží ve svém singuláru, v oddělenosti, věrna svému názvu nemá místo pro porozumění mnohosti, je anti-pluralitní. Ale proč si autor neklade otázku, jaký je opak plurality? Opakem plurality není univerzalita, jak by se vám možná líbilo. Nemůže to tak být, protože univerzalita je sama - je tím, co nemá revers, u čeho nelze myslet druhou verzi, je vymezena jako jinakost v přístupu. Univerzalita ukazuje, že je možný takový přístup, který nemá alternativu, něco není možno nahlédnout z druhé strany. Opak plurality je ale daleko slabší - je jím jednota, obecnost, ale ta vždycky může být jen jednou z možných. Právě v rozdílu mezi univerzalitou a obecností lze ukázat klíčové místo, kde se mýlíte.
Univerzalita zakládá možnost teologie a metafyziky, zakládá možnost tvrzení, že nezáleží na tom, jestli je farář dobrý nebo ne, ale mše je stále stejně platná. Univerzalita zakládá možnost pro to, abych se s vámi o této věci pokoušel bavit. Univerzalita se vymyká dialektickému převracení věcí ve svůj protiklad. Zato obecnost, ta se dialektice nabízí, vybízí k pohledu z mnoha stran, je ve své povaze pluralitní, protože je vždy předmětem shody či neshody, klidu či napětí, míru a sváru, radosti a strasti atd. Jsme v situacích, kdy se rozhodujeme, musíme hodnotit (a zdaleka ne z nějakého výsostného místa) a svědčit (tam, kde se nás to bytostně týká) a interpretovat (ale ne až potom, z nadhledu).
Nechci tento dopis prodlužovat, i když se řada témat doslova nabízí: píšete, že pluralismus je plodem postmoderního myšlení, možná se jen slova popletla a myšleno to bylo obráceně, totiž že postmoderní myšlení je plodem plurality. Pokud tomu rozumím, pak si kladu podobnou otázku.
Pluralismus je od základu přítomen v evropské kultuře a je v mnoha ohledech jejím nosným prvkem. V jakých souvislostech se dostal do pozice, kdy je téměř synonymem pro nahraditelnost?
Snad je to tím, že jsme na počátku novověku ztratili porozumění univerzalitě, zaměnili jsme ji za právě objevenou globalitu? Ztráta smyslu pro metafyziku přeci nepřišla jen tak. Co dělali teologové a metafyzici, že ztratili porozumění univerzalitě? Čím byli svedeni, jakou otázku řešili, že postupně vytěsňovali to podstatné? A jak to, že se nám dnes tato situace ukazuje v takovém kontrastu? Jsme schopni porozumět tomuto procesu, jsme schopni porozumět svému místu? Jsme schopni interpretovat, pojmenovat, vrátit myšlení na místo, které mu patří?
Takových otázek je hodně a opakuji, jsem přesvědčen, že se odpovědi na ně nedají hledat v distanci od světa.