Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 23.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R. Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

36. Kudy do filosofie?

N: Co bys poradil člověku, který by se chtěl vzdělat ve filosofii? Jaká díla by si měl přečíst? Na jakou školu by se měl zapsat?

F: Na to neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Záleží totiž na tom, co míníš obratem „vzdělat se ve filosofii“. Mohl bys to upřesnit?

N: Snad to není nic složitého. Vycházím z podobných případů, které jsou dány jinými obory. Když by se chtěl někdo vzdělat v matematice, odkázal bych ho na nějaké kvalitní úvodní studie k této vědě a dal bych mu tip na nějakou školu, na níž se matematice

obzvláště věnují. Poohlédl bych se také po nějakých dobrých matematicích, kteří by ho na jeho cestě doprovázeli. Něco takového bych si představoval i ve věci filosofie. Vzdělat se v ní znamená osvojit si patřičné znalosti z této disciplíny. Otázkou je, jaké prostředky k tomu zvolit.

F: Tak si třeba představ, že bych takového adepta poslal za Platónem. Byl bys s tím spokojen?

N: Co tím míníš? Platón přece již není mezi živými. Myslíš tedy asi na jeho spisy, které by si měl zájemce o filosofii prostudovat. Nedokážu posoudit, zda by to bylo dobré rozhodnutí, ale to by se asi časem ukázalo. Proč bys doporučoval zrovna Platóna?

F: Platóna anebo někoho, kdo by při uvádění zájemců do filosofie volil stejnou metodu jako tento známý antický filosof.

N: Jde snad o nějakou zvláštní metodu?

F: Ano, o velmi zvláštní metodu. První starostí v ní je představit filosofii tak, aby to na studenty nepůsobilo odpudivě. Možná s tím máš sám osobní zkušenost. Mnozí lidé se s nějakou formou výuky filosofie na školách setkali a bylo to pro ně doslova utrpením. Buď ničemu nerozuměli anebo se nestačili divit povrchnosti učitelova tlachání. V obou případech to v nich zanechalo negativní vzpomínku. Od té doby žijí v přesvědčení, že filosofii je třeba se vyhýbat velkým obloukem. Platón by takové setkání s filosofií považoval za tragické.

N: Za tragické? To je asi příliš silné slovo. Chápu, že nikdo, kdo vyučuje nějakému oboru, není rád, když ne u všech budí zájem, ale nemusí hned situaci hodnotit jako tragickou. Já sám se věnují chemii a vím, že řada lidí ji přímo nesnáší. Nemyslím si však, že by je kvůli tomu stihla nějaká katastrofa.

F: Je zde ovšem jeden malý rozdíl. Zatímco se člověk bez znalosti chemie klidně obejde a neztrácí kvůli tomu orientaci ve svém životě, neznalost filosofie má mnohem závažnější důsledky. Jeden z nich je ten, že dochází ke ztrátě vědomí toho, kdo je člověk. Bez filosofie nevíme, kdo jsme, odkud přicházíme, kam směřujeme a jaké základní volby bychom v životě měli učinit. Obrat „tragická neznalost“ je v tomto případě zcela namístě.

N: Pokud by tomu tak bylo, neměl bych co namítnout. Je však asi těžké najít filosofa, který by svůj obor dokázal představit skutečně atraktivně. Jak by tedy měl postupovat?

F: Stejnou otázku si kladl právě zmíněný Platón. Byl si vědom toho, že filosofie je pro člověka prostředkem spásy. Měla pro něj přímo náboženský význam. Filosofie i náboženství nejsou skutečnosti, které se ve světě vyskytují jako běžně dostupné předměty. Jsou

ze své podstaty závislé na zprostředkování. A to může být dobré, anebo špatné. Napadá mě určitá souvislost s jedním novozákonním textem. Svatý Pavel vycházel z toho, že židovský národ byl vyvolen k tomu, aby se z něj narodil Spasitel národů. Židé tedy měli sehrát

roli zprostředkovatelů. Na jejich životě mělo být všem patrné, že existuje Bůh, a jaký tento Bůh je. Jde v zásadě o takřka nadlidský úkol – svědčit o Tom, který člověka ve všech směrech přesahuje. Vzniká tedy nebezpečí, že úkol zprostředkování nebude dobře

vykonán. Stačí se začíst do textů Starého zákona a pochopíš,

že Židé tuto úlohu permanentně nezvládali. Svatý Pavel to v listu Římanům shrnuje a nebere si přitom vůbec žádné servítky. Čteme zde: „Ty si říkáš žid, spoléháš na Zákon, honosíš se Bohem a znáš jeho vůli. Dovedeš rozeznat to, co je lepší, protože jsi poučen

Zákonem. Jsi přesvědčen, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kdo jsou ve tmě, vychovatelem nerozumných, učitelem nedospělých, poněvadž máš v zákoně pravidlo pravého vědění. Ty tedy jiného učíš, a sám sebe neučíš? Kážeš, aby se nekradlo, a kradeš? Říkáš,

že se nemá cizoložit, a cizoložíš? Modly si hnusíš, a modly z jejich chrámů si bereš? Zákonem se honosíš, a přestupováním Zákona Boha zneuctíváš? Vždyť vaší vinou se o Bohu mluví mezi pohany rouhavě, jak říká Písmo.“

N: Netušil jsem, že apoštol Pavel byl takový antisemita!

F: Pleteš si pojmy. Citovaný text nemá s antisemitismem nic společného. Židé v něm nejsou kritizováni kvůli svému židovství, nýbrž naopak kvůli nevěrnosti tomu, co skutečné židovství obnáší. Proč však onen text uvádím? Něco podobného se děje i v oblasti filosofie. Existují filosofové, kteří nejsou hodni tohoto jména. Káží na všechny strany o kritičnosti, dialogu a zodpovědném hledání, ale ve svém myšlení nic z toho neuplatňují. Jejich vinou se o filosofii mluví mezi lidmi pohrdavě. A přesně tomu chtěl Platón zabránit. Když už do své školy někoho přijal, bylo to spojeno s velmi přísnými podmínkami. Dnes filosofické fakulty berou prakticky každého, protože od počtu studentů se odvíjí výše financí, které jsou příslušným vzdělávacím institucím přidělovány. Platón by se takového přístupu zděsil. Jeho pohled se upíral do minulosti, přítomnosti i buducnosti adepta na filosofické studium. Záleželo mu na tom, jaký život má již za sebou, jaké dispozice mu jsou v současnosti vlastní a jak by asi mohl v budoucnosti s filosofickým vzděláním naložit. Všechny tyto ohledy hrály velkou roli.

N: Tak to nemyslíš vážně! Kdybys na zájemce o filosofii kladl tak vysoké nároky, měl bys jich jako šafránu. Filosofické fakulty by zely prázdnotou a celá tvoje slavná filosofie by se postupně odebrala do říše zapomnění. Zkrátka, filosofie by zanikla.

F: Mně se spíš zdá, že zánik filosofie je naopak spojen s dnešními oficiálními filosofickými institucemi a že kdyby se vyprázdnily, filosofii by to spíše prospělo.

N: O tom se teď s tebou nebudu hádat. Raději mi vysvětli, jak Platón k filosofii přistupoval. Jinak si budu myslet, že ve vztahu k akademické oblasti podléháš nějakému iracionálnímu resentimentu.

F: Dobře, že jsi zmínil akademický svět. Hned se k němu vrátím. Představ si, že se nám uchovalo svědectví o tom, jak jedno přijímací řízení u Platóna probíhalo. Účastnil se ho sicilský vládce Dionýs a sám Platón nás o tom zpravuje. Abych tě dlouho nenapínal, prozradím jeho konečný výsledek: Dionýs neuspěl a nebyl mezi Platónovy žáky přijat.

N: A na čem pohořel? Dostal snad od Platóna nějaké chytáky?

F: Vůbec ne. Platón mu jen naznačil, za jakých podmínek se u něj filosofie studuje. Požadoval nejen vysoké nadání, ale i určitý životní styl – disciplínu, schopnost snášet dlouhodobou námahu, všestrannou askezi. Dionýs to odmítl a tvrdil, že se lze filosofii naučit

z přednášek. Proto ho Platón odmítl přijmout.

N: Za tohle bych Platóna poslal k čertu. Když se nad tím zamyslíš, musíš uznat, že se lidem neoprávněně montoval do soukromí. Asi měl obsedantní sklon k jejich ovládání. Chtěl být jejich nezpochybnitelným guruem, kterého jeho žáci poslouchají na slovo. Do takové školy bych tedy rozhodně chodit nechtěl. Jen si představ, jaké by to bylo, kdyby přijímací komise na filosofické fakultě ukládala uchazečům povinnost žít určitým stylem! Ministerstvo školství by takovou školu okamžitě a zcela oprávněně zavřelo!

F: Věci se mají trochu jinak. Platón založil svou Akademii a byl jejím prvním ředitelem. Byl přesvědčen, že filosofie není jen intelektuální činností, nýbrž rovněž i životním stylem. Myšlení totiž není v člověku oddělené od jeho ostatních rozměrů. I jiné složky našeho bytí mají na naše myšlenkové výkony větší či menší vliv. Stačí uvést lidské emoce! Ty dokážou naše myšlení ovlivňovat ve větší míře, než si běžně připouštíme. Jejich ukáznění je naprosto nezbytné. Platón vycházel z toho, že existuje korespondence mezi určitým stylem

života a schopností chápat určité důležité pravdy. Kdo se svým životem odchyluje od přirozeného mravního zákona, tomu se jeho rozum postupně zatemňuje a některé filosofické závěry se mu nutně jeví jako absurdní. A přitom může mít bravurní inteligenci třeba v matematice nebo v historii. Když se pak takový člověk angažuje na poli filosofie, což se také nezřídka stává, zůstávají za ním obrovské škody. Tomu chtěl Platón rozhodně bránit, a proto uplatňoval již při počátečním výběru uvedená opatření. V podstatě jednal podle zásady, kterou o několik století později ohlásil Kristus:

„Blahoslavení čistého srdce, neboť budou vidět Boha.“ V této zásadě je čistota srdce uvedena jako nezbytná podmínka vidění Boha. Pokud je srdce člověka nečisté, je pro něj nemožné chápat věci božské. Platón tomu dobře rozuměl. Lidsky relevantní pravdy lze pochopit jen za předpokladu dobrého mravního rozpoložení

člověka. S tím souvisí i výzva, aby se perly neházely sviním, neboť ty nabízené skvosty rozdupou, a ještě se obrátí proti těm, kdo jim je nabízejí. Proto se současné akademické instituce podstatně liší od té platónské. V nich se lidé scházejí, aby na pracovišti společně strávili pár hodin ze dne, a poté opět odcházejí domů. Morálka je z jejich odborností záměrně vyloučena a bylo by mylné se domnívat, že jde-li o filosofii, nijak se to na jejích výsledcích nepodepisuje. Naopak členové Platónovy Akademie žili společně po mnoho let a podrobovali se všestranné disciplíně, která se rozhodně netýkala jen vědeckého bádání. Z tohoto hojného soužití a soubytí, během něhož vzájemně tříbili své názory, se rodily hluboké vhledy do podstaty lidského života. O ničem jiném Platónova Akademie

nebyla a jinou cestu k filosofii nenabízela.

37. Úzká stezka filosofie

N: Jsem rád, že tě opět vidím. Měl bych na tebe jednu otázku, která mi již dlouho leží v hlavě. Už několikrát jsem narazil na názor, podle něhož je základním motivem lidského jednání láska. Pátral jsem

po zdroji tohoto přesvědčení a s překvapením jsem zjistil, že je velmi starý. Byl vlastní již antickým filosofům Sokratovi, Platónovi i Aristotelovi. Nechápu, jak si něco takového mohli myslet. Vždyť to odporuje základní lidské zkušenosti. Kolik lidí ve svém životě jedná z lásky? Mám hluboké pochybnosti, že někdo takový vůbec existuje. Mnohem rozumnější je vidět základní motiv našeho jednání ve slasti, potřebě, vlastním užitku. Tedy v něčem, co je sice mnohem méně vznešené než láska, avšak rozhodně více odpovídající

realitě lidského života.

F: Proč spojuješ lásku se vznešeností?

N: Protože láska nehledí na slast, potřebu a vlastní užitek. Láska je altruistická, zaměřuje se na radost, potřebu a užitek druhého člověka, a to i v případě, že je to pro milujícího spojeno s bolestí, a dokonce třeba i s vlastní škodou.

F: Takže jednání, které je motivováno vlastním uspokojením, osobní a soukromou potřebou nemá s láskou vůbec nic společného?

N: Ani v nejmenším. Jde o její naprostý protiklad. Altruismus a egoismus se zcela vylučují. Zmínění filosofové se asi snažili člověku předložit nějaký vysoký ideál, ale ve skutečnosti ho umístili do nedosažitelné sféry. Ignorovali faktický stav věcí a nevzali v úvahu, že člověk jedná jen ze sobeckých důvodů.

F: I kdyby tomu tak bylo, omyl by nebyl na jejich straně, nýbrž na straně tvé. Egoismus totiž není protikladem lásky vzaté v obecném smyslu slova, nýbrž jen lásky v určitém specifickém významu.

N: Tomu nerozumím. Jak by se egoismus mohl s láskou nevylučovat? To nedává vůbec žádný smysl.

F: Ale dává. I egoista je ve svých volbách a ve svém jednání veden láskou – nepřiměřenou láskou k sobě. Anebo tomu tak není?

N: No, máš pravdu, ale nějak to nedokážu dešifrovat. Vždyť všichni jaksi spontánně cítí, že sobectví se s láskou neshoduje. Jak to, že se láska skrývá i v jeho základě?

F: Kdyby ses více zamyslel, přišel bys na to. Jde o to, že sobectví je přehnanou, nepřiměřenou láskou k sobě samému. Nekoliduje tedy s láskou v obecném smyslu, nýbrž jen s láskou přiměřenou, s láskou v autentickém pojetí.

N: Teď mi to začíná být jasné. Egoismus je sice také nesen láskou, ovšem láskou pokřivenou. Když jsem zmínil Sokrata, Platóna a Aristotela, mysleli to takto, anebo nějak jinak?

F: Mysleli to přesně způsobem, který jsi naznačil. Věděli o všepronikající moci lásky a uvědomovali si, že lze tuto moc zneužít podobně jako třeba moc politickou.

N: To je zajímavé. Mohl bys mi říct, v čem třeba spatřovali příčinu, díky níž dochází k deviaci přiměřené lásky?

F: Vzhledem k tomu, v jaké situaci se dnes nacházíme, nebude na škodu připomenout to, co patří k výraznému poselství Platónovy filosofie. Současný západní člověk je přesvědčen, že kritické myšlení lze uplatňovat pouze v rámci zkušenosti. Žádné meta-empirické poznání se dnes již nepřipouští. Jelikož se modernímu

člověku skutečnost zúžila na hmotný vesmír, ukládá si povinnost držet se ve striktních mezích empirie. Ten samý přístup aplikuje i na sebe samého. Člověk chápe sám sebe jako komplexní hmotnou bytost. Odmítá uznat, že by mu bylo vlastní i něco netělesného.

Sokrates, Platón i Aristoteles byli jiného názoru. Redukce člověka na hmotu jim připadala absurdní. Měli řadu důvodů, proč se vůči materialismu vymezovali. Jeden z nich ale souvisel i s problémem základní motivace lidského jednání. Byli si vědomi, že pokud by

člověk byl pouze tělem, propadl by se nevyhnutelně do nepřekonatelného sobectví a ztratil by lidskou tvář. Jeho duševní život by zcela zdegeneroval.

N: Tak tomu nerozumím. Proč by mělo mít materialistické pojetí tak drastické důsledky? Vždyť stejně jako dnes žila jistě i v antice celá řada materialisticky smýšlejících lidí. Doufám, že mi nebudeš tvrdit, že se z nich kvůli tomu staly nějaké lidské trosky.

F: To určitě ne. Jedna věc je materialismus vyznávat, a druhá věc je materialismus důsledně žít. Podle Platóna je samotná vnitřní povaha filosofie hluboce anti-materialistická. Ukazuje, že filosof se po celý život snaží odpoutat od nadbytečných požadavků vlastní

tělesnosti. Kdo to nedokáže, kdo si neosvojí asketický životní styl, nemůže být opravdu dobrým filosofem.

N: Nic přehnanějšího jsem ještě neslyšel. Netušil jsem, že Platón padl za oběť takové manichejské představě.

F: Nic manichejského na tom není. Pokusím se ti přiblížit Platónovo stanovisko. Začnu otázkou: Myslíš si, že každému člověku je vlastní určitá fyzická konstituce a určité psychické rozpoložení?

N: Samozřejmě, jinak by se přece nemohlo jednat o člověka.

F: A jak jsi k tomuto poznání dospěl? Když to tvrdíš skutečně o každém člověku, máš na mysli lidi všech dob a všech míst. Žádnou osobní zkušenost jsi s nimi z principu učinit nemohl. Většinu lidí jsi nepoznal a nikdy ani nepoznáš. A přesto o nich tvrdíš, že jsou tělesnými bytostmi s určitým psychickým životem. Odkud to tedy víš?

N: Hm, no, jak bych to řekl? Rozšířil jsem svoji vlastní zkušenost s konkrétními lidmi na lidi, které jsem osobně nepoznal. Je mi jasné, co mi řekneš: Jak něco takového mohu udělat a věřit v platnost takového zobecnění. Uvědomuji si, že je to obrovský problém. Nikdy jsem se nad ním vážně nezamyslel.

F: Je dobré, že sis tuto potíž uvědomil. Ale nechme ji nyní stranou. Platón uvažuje takto: Naše tělesnost nás situuje do zcela konkrétního časoprostoru. Existuji zde a nyní. Moje myšlení ale kontaktuje i skutečnosti, které tyto úzké hranice zdaleka přesahují. Jsem třeba schopen myslet na věci dávné minulosti, anebo na

skutečnosti, které smyslově nijak nevnímám. Mohu uvažovat o tom, co se nyní děje v Americe či v Rusku, ačkoliv na těchto místech nejsem fyzicky přítomen. Mé myšlení se vyznačuje obrovským rozletem, který se zastavuje až u samotných hranic reality. Už to je velmi zvláštní a signalizuje to, že člověk není redukovatelný jen na tělo. Kdybychom byli pouze naším tělem, oblast našeho poznání by se zúžila na to, co aktuálně právě vnímáme. Ztratili bychom ponětí o celku skutečnosti, jejíž hranice jsou v nedohledné vzdálenosti od nás.

N: To jistě stojí za úvahu. Ale jak je to s tou askezí filosofa?

F: Platón ví, že naše nejhlubší bytostná povaha není tělesná. Jsme ale na tělesnost osudově vázáni. Všiml si, že tělo má obrovskou přitažlivou sílu, je schopné naprosto upoutat naši pozornost. Materialisté jsou toho jasným příkladem. Tato přitažlivá síla se projevuje různě, její hlavní projev však spočívá ve slasti. Slasti nás psychologicky poutají k tělu a tato vazba se může stát natolik silnou, že odsouvá do pozadí a oslabuje v nás to, čím naše tělo přesahujeme. Platón tento rozměr našeho života nazývá racionální duší. Aby člověk uhájil tuto dimenzi svého života, musí se postavit na odpor vůči oné silné tělesné přitažlivosti a začít bojovat o co největší „prostor“ pro rozumovou duši, pro její specifickou činnost. Jen tak jí umožní vydat se za jejím posledním cílem, který neleží v oblasti hmotné skutečnosti. Platón člověka v zásadě myslí na způsob dvou spojených nádob těla a duše. Čím více budeme plnit jednu nádobu, tím více vyprazdňujeme tu druhou. Člověk se tedy ukazuje být bytostí neharmonickou, rozpolcenou. Sestává z momentů, které nelze současně uspokojit. Čím více péče věnujeme tělu, tím méně jí zbývá pro duši a naopak. Jenže zatímco tělo se může spokojit s málem, duše se s málem nikdy nesmíří. Je v ní touha po nekonečnu. Má-li Platón pravdu, že poslední identita člověka leží v duši, je tím udán i základní směr autentického lidského života. Tělesné je to, co je z principu pomíjivé a podléhá

dynamice naplnění–vyprázdnění, která se bez přestání opakuje. Nenasytnost tělesných žádostí představuje nebezpečnou past. Po nasycení přichází nový stav lačnosti, který je nutné opět překonat nasycením. Čím více a intenzivněji se sytíme (jídlo, pití, sex, drogy),

tím větší „díry“ (žádosti) po sobě vyprchaná sytost zanechává. A tím větší dávku (jídla, pití, sexu, drog) si napříště musíme dát. Postupně dochází k dezintegraci člověka, k rozrušení lidského řádu a člověk končí jako troska. Přehnaná láska k tělu je plná jedu a vede ke

smrti. Jinak je tomu u dynamismu duše. Rozumová duše má retenční schopnost. Přijatá duševní strava (pravda, dobro, krása) v ní na rozdíl od tělesné potravy zůstává a stává se základnou pro další příjem týchž „látek“. Prostřednictvím poznání a chtění duše

postupně získává velké vnitřní bohatství a sama ze sebe se buduje, roste a zraje. Opírá se přitom o hodnoty, které existují nezávisle na ní – o pravdu a dobro. V nich se má člověk bytostně zakotvit, „zabydlet se“ v nich. Platón je považuje za božské, a proto vykresluje člověka jako bytost, která touží „přebývat v božské

sféře“. K ní směřuje jako k domovu a usilovně se snaží utéct před prokletím pomíjejícnosti. Toto prokletí je na naší tělesnosti více než patrné. A právě proto je potřeba nastoupit na úzkou stezku askeze, o níž jsme před chvílí hovořili. Je to cesta lásky k pravdě a dobru,

která vede k životu.

N: Mám zase o čem přemýšlet. Máš-li pravdu, pak je i moderní materialistické myšlení pod vládou tohoto smrtelného prokletí.