Antické kořeny politické filosofie

Roman Cardal

1. Antika a naše doba

Západní civilizace a kultura se zrodily ve starém Řecku. Dějiny lidstva jsou samozřejmě mnohem starší a před antickými Řeky vznikly ještě mnohem rannější východní civilizace. Řecko však mělo pro další vývoj Západu naprosto zásadní význam a jeho příspěvek do kulturní pokladnice lidstva byl nevídaně štědrý. Hodnota tohoto dědictví je tak veliká, že z něj čerpáme dodnes.

Jak řecké myšlení ovlivnilo pohled na politickou činnost člověka? Už samotné slovo politika má řecký původ. Řekové slovem polis označovali obec, tedy určitým způsobem organizované společenství občanů. V politice pak spatřovali nástroj správy věcí veřejných. Je zřejmé, že dějinná situace starých Řeků byla velmi odlišná od naší. K úplnému přerušení kontinuity ale mezi těmito epochami nedošlo. Kdo se ponoří do studia politického myšlení antických filosofů, záhy pochopí, jak aktuálních otázek se dotýkali a nalezne mnohdy překvapivě hluboké úvahy, s jakými k těmto problémům přistupovali.

Současná Evropa se snaží nalézt nový modus soužití národů, které mají každý svou zvláštní historii a svůj osobitý charakter. Vytvoření nové jednoty z původní mnohosti s sebou očividně přináší celou řadu obtíží. Nový politický řád nelze vytvořit na základě rozhodnutí, která by nerespektovala dějinné kořeny jednotlivých členů evropského společenství. Proto vzniká otázka po kulturní identitě Západu. Existuje nějaká společná kulturní tradice, která evropské národy sbližuje navzdory jejich rozdílům? Zdá se, že ano a antické Řecko tuto tradici ve velkém stylu zahájilo. Hledání nové politické jednoty Evropy by k odkazu Řeků mělo přihlédnout.

2. Antické Řecko a politická filosofie

Z dějin filosofie víme, že se staří Řekové velmi obšírně zabývali politickými otázkami. Období, v němž se zrodila autentická politická filosofie a v němž jí byla věnována intenzivní pozornost, byla poměrně krátká. Prvními významnými politickými mysliteli byli sofisté. Současně s nimi se stejnou problematikou zabývali Sokrates, Platón a Aristotelés. V éře Alexandra Velikého už antická polis ztratila svou původní podobu a nakonec se úplně rozpadla. V tzv. helénistické době už v Řecku žádné velké politické myslitele nepotkáváme. Život občanů přestal mít politický rámec v dřívějším smyslu slova a pád předchozích politických formací vedl k uzavření se lidí do jejich soukromých záležitostí. Helénistické filosofie kynismu, epikureismu a stoicismu jsou orientovány na jedince vyvázaného z politických vazeb na tradiční obec.

Chceme-li se tedy něco dozvědět o významu antické politické filosofie, musíme se soustředit převážně na výše uvedené myslitele. Co lze z jejich děl vyzdvihnout, co významného na tomto poli objevili a co z těchto objevů má cenu ještě pro současného člověka?

3. Tradiční souvislosti politického myšlení

Sokrates, Platón i Aristotelés považovali politickou oblast za předmět filosofických úvah. Způsob, jakým k tomuto problému přistoupili, podstatně ovlivnila předchozí tradice filosofického myšlení. Jedno z hlavních témat, které řečtí filosofové od počátku rozpracovávali, byl problém vztahu jednoty a mnohosti. Různí myslitelé kladli na členy zmíněného vztahu různý důraz. Někdo akcentoval jednotu, jiný mnohost. Parmenidés považoval skutečnost za natolik vnitřně jednotnou, že z jejích mnohých momentů učinil pouhé zdání. Herakleitos se naopak nechal oslovit mnohostí věcí a tvrdil, že v neustálém proudu skutečnosti nelze nalézt nic jednotného a stejného. Jen božský Logos dokáže udržet plynoucí pluralitu věcí v mezích skutečného, neboť bez jím uloženého zákona by se tato rozmanitá realita propadla co nicoty, čirého chaosu.

Sokrates, Platón i Aristotelés se každý svým způsobem pokoušejí dostát oběma momentům skutečnosti – jednotě i mnohosti. Lidé, kteří žijí pospolu, vytvářejí mnohost nejen svým faktickým bytím (jeden není druhý atd.), ale i svými názory, zvyky, sklony (každý má na věci jiný náhled, je jinak vychován, má jiné tendence a preference). I zde existuje určité pásmo, v jehož hranicích mnohost lidí vytváří soudržné společenství, zatímco za jeho hranicemi se vztahy mezi lidmi stanou natolik konfliktními, že se daná společnost vnitřně rozpadá. Je tedy jasné, že pouhý výskyt mnoha lidí na určitém území ještě není dostatečnou podmínkou pro vytvoření solidární společnosti.

Tak jako v jiných oblastech, i zde je nutné mnohost nějak zorganizovat, vtisknout jí určitou jednotu neboli stanovit nějaký řád, díky němuž se jednotlivé části (zde jednotliví lidé) nekonfliktně zapojí do určitého celku (zde politicky organizovaná společnost). Tím se pro filosofii otevírají nové problémy: o jaký druh jednoty lidí se má jednat, jakými prostředky ho lze dosáhnout, co mohou občané od státu očekávat a požadovat a co může naopak stát požadovat po občanech atd.

4. Široký kontext antické politické filosofie

V souvislosti s předešlým paragrafem je třeba si uvědomit, že pro zmíněné autory není politická filosofie natolik autonomní disciplínou, že by neměla žádné vazby k jiným filosofickým oborům. Jejich pojetí se proto podstatně odlišuje od koncepce, kterou zastával renesanční myslitel Niccolo Machiavelli, který naopak zdůrazňoval naprostou svébytnost politické činnosti člověka. V čem spočívá rozdíl mezi těmito dvěma přístupy?

Podle Machiavelliho se politik nemusí ohlížet na nic jiného než na jistá pravidla obezřetnosti, která mu zajistí co největší moc a její co nejdelší udržení. Pro Sokrata, Platona a Aristotela se věci mají zcela jinak. Dobrým politikem nemůže být nikdo, kdo by neměl žádné ponětí o podstatě člověka. Avšak bytostnou povahu člověka dokáže odhalit pouze filosofie. Proto by měl být politik filosoficky patřičně vzdělán, poněvadž v otázce kdo je člověk? se skrývá mnoho dalších důležitých problémů.

Při solidnějších analýzách narazíme na následující obtíže: Jak spolehlivé je lidské poznání? V čem spočívá lidská přirozenost? V jakém poměru stojí člověk k ostatním skutečnostem? Jakým způsobem má jednat jakožto jedinec a jakožto člen nějakého společenství? Lze určit, jaký je poslední smysl lidského života? Je člověk bytost smrtelná, anebo jeho život pokračuje i po smrti? Jinými slovy, politicky aktivní člověk by se měl alespoň základně orientovat v teorii poznání, v ontologii (teorie skutečnosti jakožto celku), filosofické antropologii, individuální a společenské etice, ve filosofickém problému Boha apod. Proč by ale měl politik podstupovat tak velikou námahu? Vidíme, že dnešní politikové nic podobného nepostupují, a přesto se ve správě věcí veřejných intenzivně angažují. Naši antičtí předchůdci by dnešním politikům namítli:

Bojujete za stejná práva všech lidí, ale odkud víte, že lidé si jsou rovni a že mají stejná práva? To je přece velice obtížná filosofická otázka, kterou vůbec nedokážete řešit! Bojujete za svobodu lidí, ale odkud víte, že jsou lidé svobodní? Co když z různých příčin podléhají neúprosným determinacím? To je další těžký filosofický problém, o jehož řešení nemáte ani potuchy! Máte plná ústa lidské důstojnosti a nedotknutelnosti člověka, ale jakou důstojnost mají produkty slepé evoluce, které se zcela náhodně objevily na planetě a jejichž život nemá žádný smysl? Tyto absurdní výtvory hmoty lze přece bez problému zlikvidovat, bude-li se to zrovna někomu hodit! Snad se nechcete zastávat člověka tváří v tvář evidentní nesmyslnosti života! Poněvadž nemáte žádné spolehlivé důvody pro rovnost lidí, pro jejich svobodu a pro nedotknutelnost jejich životů, pohybujete se v rovině pouhé víry a místo vědění se držíte ideologie. Podívejte se do historie. Ne všichni politikové sdílejí vaše přesvědčení. Existovali a existují politici, kteří věří, že lidé si nejsou rovni, že svoboda není nic jiného než nepodložený mýtus! Snad si nemyslíte, že vaše demokratické názory jsou lepší než názory brutálních tyranů. Jedna víra má přece stejnou hodnotu jako jiná! Požadujete svobodu a rovnost lidí a nechcete uznat rovnost různých názorů. Jak pokrytecké! Proč nálepkujete tzv. extrémisty, kteří chtějí upírat svobodu některým lidem, když vaše názory stojí na stejně chatrných základech jako ty jejich! Momentálně jste u moci vy, protože jste silnější, ale může přijít doba, kdy budou silnější oni a pak bude správná jejich vize světa a člověka. Spravedlnost je totiž právo silnějšího a vaše moc není věčná.

Kdo se zamyslí nad odpovědí antických filosofů na adresu dnešních technokratů moci, musí připustit, že jejich pohled na věc není vůbec zastaralý. Krize současné politiky do velké míry skutečně souvisí se ztrátou celkového smyslu, se znetvořením náhledu na člověka, s neúnosnou ideologizací hodnot svobody a rovnosti, s převládnutím pseudovědeckých pojetí o původu a povaze lidského života.

5. Humanistická politika

Sofisté a v návaznosti na ně i Sokrates, Platón a Aristotelés přišli s pojetím tzv. humanistické politiky. Co tento obrat znamená? Předně označuje nový trend v rámci antické filosofie. Před nástupem sofistů se filosofové orientovali převážně na kosmologický výzkum. Počínaje sofisty se zájem myslitelů obrací na člověka samého. Humanističtí myslitelé se proto soustředí na to, co je skutečně, autenticky neboli specificky lidské. Do tohoto nově definovaného prostoru spadá i politická činnost člověka.

Nám se tento přístup jeví jako zcela samozřejmý, avšak v tehdejší době tomu tak rozhodně nebylo. Sofisté otevřeli jeden problém, který před jejich působením nebyl nijak veřejně diskutován: problém osvojitelnosti ctnosti. Ne že by se konfrontovali se zřejmě neudržitelným názorem, podle kterého si nikdo žádnou ctnost nemůže osvojit, protože ji už buď má, anebo ji postrádá a neexistuje žádná cesta, jak se k ní dopracovat. Pradávná lidská zkušenost ukazuje, že lidé během svého života získávají různé kvality, a to jak v řádu profesním (odborná kvalifikace), tak i mravním (mravní kvalifikace – ctnost). Sofisté tento problém vznesli v kontextu politiky. Vyšli přitom z přesvědčení, že i politická činnost si od člověka žádá určitou odbornost, že se nedá bez patřičné zdatnosti (ctnosti) přiměřeně vykonávat.

Předsofistická tradice se na věc dívala způsobem, který se sofisté snažili zpochybnit. Převládalo totiž aristokratické pojetí nároku na moc, které dávalo politickou kvalifikaci-zdatnost-ctnost do souvislosti s krví a původem. Aristokraté předpokládali, že mají jaksi automaticky právo na vládu, poněvadž ji vykonávali již jejich předkové. Proč ji celé generace jejich předků vykonávali? Protože byli natolik zdatní a excelentní, že na tuto moc měli přirozené právo. Vládnout přece mají ti nejlepší (aristoi). Aristokratická rodová linie je zároveň prostředím, v němž se politické znalosti a zkušenosti předávají z generace na generaci. Politická schopnost není jen věcí naučitelných znalostí, ale i dědičných predispozic, které se v aristokratických rodech zákonitě předávají. Kdo není aristokratem, má v tomto směru nepřekonatelný handicap. Pouhé teoretické znalosti, které nejsou vloženy do po staletí formovaného aristokratického genofondu, nejsou v politice dobře uplatnitelné. Správný politik je politikem nejen duší (rozumem), ale doslova tělem a duší.

Na této koncepci, která má samozřejmě svůj základ také ve zkušenosti, si můžeme všimnout, že klade rozhodující faktor pro úspěšnou politickou činnost mimo dosah lidského rozhodování. Vyčleňuje ji ze sféry specificky lidského a klade ji do roviny biologicko-psychologických struktur, jejichž podoba a dynamismus nejsou svobodně bezprostředně ovlivnitelné. Být aristokratem je velká výhoda, protože kdo jím je, dostává do vínku schopnost vládnout jakožto genetické dědictví od svých předků. Kdo aristokratem není, nikdy tento nedostatek nepřekoná.

Sofisté toto pojetí zpochybnili. Jejich vystoupení mělo jistě i své historické důvody (tehdejší krize aristokracie), avšak jimi otevřený problém nemá význam jen pro jejich dobu. Podle nich si lze politickou zdatnost osvojit nezávisle na původu. Tedy i prostý člověk se patřičnou výchovou a formací může dopracovat k tomu, aby se stal přiměřeně kvalifikovaným k zastávání politických funkcí. Souvislost této teze s demokratickým pohledem na politiku je zřejmá. Jelikož se politikem může stát téměř každý, může mít každý podíl na politické moci.

6. Spor o nástroj politické formace člověka

Sofisté se prezentovali jako učitelé moudrosti, která měla převážně politickou povahu. Tvrdili, že jsou schopni své žáky dobře připravit na zdárnou politickou kariéru. Hlavní nástroj politické formace spatřovali v rétorice. Řekové měli velmi bohatou zkušenost s vlivem umného zacházení se slovem. Jen ten, kdo dokázal přesvědčivě mluvit, mohl počítat s patřičným úspěchem svého politického snažení.

Sokrates, Platón i Aristotelés však brzy pochopili, jaké nebezpečí v sobě skrývá sofistická politická pedagogika, jejíž úspěch neuvěřitelným způsobem sílil. Má-li být totiž politik dobrým rétorem a spočívá-li rétorická zdatnost v umění přesvědčovat, pak vzniká otázka, co je vlastně přesvědčivé. Ne každý se dá přesvědčit stejnými argumenty. Lidé jsou náchylní věřit tomu, co si přejí, a přání lidí nejsou zrovna vždy nejvhodnější. Někteří sofisté se navíc chlubili uměním, díky němuž dokázali přesvědčit posluchače o čemkoli. Znakem dobrého rétora byla schopnost přesvědčit adresáty projevu o správnosti určitého postoje a vzápětí o správnosti postoje opačného. Najednou se ukázalo, že se slovo v ústech zdatných sofistických rétorů stalo nebezpečnou zbraní, neboť jejím prostřednictvím bylo možné přesvědčit dav prakticky o čemkoli. Rozhodující byl zájem a úmysl mluvčího. Dav se stal manipulovatelným prostředkem k naplnění politických ambicí rétorů (demagogů).

Antisofističtí autoři namířili svoji kritiku proti onomu pojetí rétoriky, které z ní činilo zcela svébytnou disciplínu odpoutanou od základních logických zákonů myšlení a skutečnosti. Snažili se ukázat, že lidské slovo nelze v politice používat svévolně, nýbrž vždy s ohledem na povahu lidské reality (na pravdu o člověku a o světě, v němž žije). Pokud by se ve své kritice neopírali o širší znalosti z jiných filosofických oborů, byli by proti sofistickým demagogům zcela bezmocní. Požadovali odstranění nezodpovědné rétoriky a na její místo mínili dosadit filosofické poznání. Právě v tomto bodě se ukazuje, v čem a proč jsou jejich filosofické rozbory ještě i dnes aktuální.

7. Odlišné filosofické základy různých politických koncepcí

7.1. Původ a povaha státu, práva a spravedlnosti

Sokrates, Platón i Aristotelés si uvědomovali, že do filosofie nelze vstoupit zvenčí. Každý, ať chce nebo nechce, je filosofem, protože má určitá přesvědčení o světě a životě, o nichž se může vyjadřovat kompetentně pouze filosofie. Když si někdo myslí, že je člověk svobodná bytost, zastává názor, který dokáže přivést ke zřejmosti jenom filosof. Jde tudíž o stanovisko filosofické povahy. Není-li tedy možné nebýt filosofem, zbývá jediná alternativa: Buď je člověk filosofem dobrým, nebo špatným. Mnozí sofisté chtěli nahradit filosofii rétorikou, avšak při tom nutně vycházeli z jistých, jim samým často skrytých, filosofických východisek. Odpověď sofistů na ústřední otázku Kdo je člověk? a Jaký je či má být jeho poměr k jiným lidem? předznamenala i jejich pohled na otázku po původu a povaze státu. Platón nechává ve své Ústavě zaznít názor sofisty Trasymacha, který efektně rozvinul Glaukon (Platónův bratr).

Jaký je podle Trasymacha původ politického společenství? Proč se lidé sdružují dohromady a proč žijí v poslušnosti vůči zákonům a vůči politické autoritě? Má za to, že spravedlnost není ničím jiným než právem silnějšího. Co tím myslí? Spravedlivé jednání je takové, které je v souladu se zákonem. Spravedlivý občan je bezúhonný a nemá problémy se zákonem, nespravedlivý občan naopak zákonné normy porušuje.

Představme si však jednoho a téhož občana, který zažije změnu politických režimů. Po mnoho let žil v demokracii, ale ta nakonec padla a k moci se dostali totalitní vládci. Zatímco v demokracii neměl onen občan žádný problém se zákony, staví ho nový režim do situací, v nichž se už nemůže chovat jako dříve. Mohl svobodně cestovat, diskutovat, projevovat veřejně svoje názory, vstupovat do různých politických stran atd., ale nyní mu jsou takové možnosti odepřeny. Jestliže bude i nadále veřejně kritizovat vládu, proviní se proti zákonu a bude za to potrestán. Jestliže bez vědomí úřadů překročí státní hranice, ponese za to těžké následky. Být dobrým a bezúhonným občanem v demokracii a být dobrým a bezúhonným občanem v totalitním režimu není rozhodně jedno a totéž. A nejedná se jen o nějaký povrchní rozdíl. To, co je v demokracii žádoucí občanský postoj, je trestné v tyranii a naopak. Co je legální v tyranii, je zločinem v demokracii.

Co z toho plyne? Pro Trasymacha jednoznačné poučení, že neexistuje žádná spravedlnost, která by byla stejná v různých historických dobách a v různých politických situacích. Každá vláda vydává zákony podle svého prospěchu a být dobrým, spravedlivým občanem znamená dodržovat výnosy té které politické autority nezávisle na tom, o jaký druh autority se jedná. Rozhoduje-li totiž o zákonu a právu politická moc z titulu své síly, pak prostě platí zákony, které prosadí nejsilnější skupina ve státě.

Ani Sokrates, ani Platón, ani Aristotelés s Trasymachovým pojetím práva nesouhlasí. Podle nich existují zákony a z nich vycházející práva, která jsou závazná pro jakoukoli politickou autoritu. Žádný držitel moci, žádná strana, žádný parlament nemůže určité zákony odhlasovat, aniž by se přitom nedopustil zločinu proti člověku. Všichni jmenovaní myslitelé hájí existenci tzv. přirozených zákonů a přirozeného práva, která nejsou lidskou silou a svévolí manipulovatelná. K nim patří např. právo na svobodný projev názoru, na svobodné sdružování, na svobodný rozvrh vlastního života. Takové právo je ovšem udržitelné jen tehdy, dá-li se nepochybně prokázat, že člověk je svobodný a že svoboda je nedotknutelnou hodnotou. Bez filosofie žádný takový důkaz podat nelze a jak víme z dějin, sofisté nebyli filosoficky zdatní natolik, aby se s naznačeným úkolem uspokojivě vypořádali.

Právě filosofická zdatnost představuje u sofistů hlavní kámen úrazu. Sami se považovali za osvícence, kteří boří doposud vyznávaná přesvědčení. Měli za to, že faktická různorodost názorů, které jsou různými lidmi v různých místech, v různých dobách a v různých kulturních podmínkách zastávány, je zároveň něčím žádoucím a nezpochybnitelným. Odvážili se proto zaútočit na hodnotu objektivity. Hlásali, že neexistují žádné obecně závazné pravdy o člověku a jeho světě, neboť každý člověk, každá doba a každá kultura má své, mnohdy zcela protikladné pohledy na skutečnost. Byli tedy relativisty a zastánci subjektivismu.

Jaký dopad má takové filosofické východisko na politickou filosofii? Jestliže neexistuje nic obecně platného v myslích lidí, je tomu tak proto, že ve skutečnosti jsou věci natolik rozdílné, že vlastně nemají nic společného. To, co v základě kvalifikuje každou realitu, je její individuální rozměr, v němž se od jiných realit zásadně odlišuje – když existuje vícero skutečností (A, B, C, D atd.), jsou z definice vzájemně rozdílné.

Podíváme-li se tímto pohledem na člověka, znamená to, že člověk primárně existuje jako jedinec, který se vymezuje vůči ostatním lidským jedincům. Nikoho nepoutá k druhým lidem žádná přirozená vazba. Naopak. Přirozeným stavem člověka je jeho izolovaný, atomický, čistě individuální způsob života. Každý lidský atom je nadán spontánním pohybem a tíhne ke svému vlastnímu sebepotvrzení a sebeprosazení. Z toho ale zákonitě plyne, že jednotliví lidé sledující každý svůj osobní prospěch, na sebe nevyhnutelně naráží a vstupují do konfliktních vztahů. Každý z nás zcela přirozeně touží po maximálním sebeuplatnění, po co největší seberealizaci. K ní ovšem vede cesta maximalizovaného bohatství, cti a slávy. Všechny tyto hodnoty jsou však umenšeny, pokud se o ně musím dělit s ostatními. Proto se přirozeně díváme jeden na druhého jako na konkurenty v boji o zdroje, jako na nepřátele v zápase o statky, které naše životy činí kvalitnější, pohodlnější a zajištěnější.

Avšak lidé nemohou beztrestně projevovat nepřátelství a poškozovat se za účelem odstranění konkurence. Jak je to možné? Proč potlačují své naprosto přirozené nároky na uplatnění své původní a ničím neomezené svobody? Protože se ukazuje, že vzájemný konkurenční boj s sebou nese neúměrná rizika. Nikdo si v takovém původním, přirozeném stavu, v němž je každý každému vlkem, nemůže být jist ani vlastním životem, natož pak tím, co se mu dočasně podařilo ukořistit na úkor momentálně slabších jedinců. Lidé nakonec přišli na to, že je mnohem lepší se dohodnout a začít spolupracovat, třebaže je to spojeno s nutností nemalého sebeomezení jedné každé osoby. Na počátku společenského soužití lidí tedy stojí tzv. společenská smlouva, v níž lidé odevzdávají či delegují svá původní, přirozená práva na nějakou politickou autoritu (vládu), čímž se zříkají vzájemné agrese a přijímají legálnost sankcí, které na ně v případě spáchaného násilí na druhých dopadá.

Takto vzniklá politická autorita vydává zákony, podle nichž se společenský život lidí odvíjí a jimiž se všichni členové společnosti musejí řídit, chtějí-li uniknout trestu. Spravedlnost spočívá v dodržování těchto zákonů. Jak jsme viděli, jejich původ je dán vzájemnou dohodou občanů.

Zde se pak naskýtá několik možností, jak se tato dohoda může uskutečnit. V přímé demokracii by o zákonech rozhodovali prakticky všichni občané, v demokracii nepřímé zákony stanovují zvolení zástupci lidu. Politická moc však může být delegována i na skupiny lidí, kteří nemusejí vládnout demokraticky, nýbrž absolutisticky. Někdy vládní posty uchvátí samozvaní uzurpátoři. Ve všech nastíněných alternativách však vždy záleží na tom, kdo je v dané době nejsilnější. Může se jednat o veškerou masu občanů, ale může to být jen malá skupina lidí či dokonce jen jeden člověk. V každém případě je ale hodnota spravedlnosti buď něčím vnuceným silnou rukou vládce/ů, anebo vzniká dohodou mezi větším počtem občanů, pročež není těžké pochopit, že se v různých dobách a na různých místech vládní moc prosazuje pokaždé jinak.

Pojetí práva a spravedlnosti bylo tudíž odlišné v různých antických, středověkých i novověkých politických společenstvích a je opět jiné v mnohých společnostech naší doby. Kdo by chtěl například odsoudit praxi otroctví v antických společnostech, musel by předpokládat, že existují určitá práva, která náleží všem lidem nezávisle na době a politických režimech, v nichž lidí žijí. To samé platí pro odpůrce likvidačního běsnění moderních totalitních režimů, které se obrátily vůči obrovskému počtu svých vlastních občanů.

Sofisté nepatří jen do starého, dnes již nenávratně staromódního světa. Jejich hlas je velmi aktuální a s nepřehlédnutelnou naléhavostí promlouvá i v naší současnosti. Sofista rozhodně není člověk, který se utápí v banálních rozporech svého primitivního myšlení. Kdo se nedokáže vypořádat s teoretickými východisky sofistiky, před tím se tento styl uvažování vynořuje ve své děsivé konzistenci. Jedinou obranou tu zůstává ideologické odmítání.

Lze postoj antických sofistů, v našem případě postoj Trasymacha či Kalikla, ilustrovat na nějakém moderním tématu politické filosofie? Velice snadno. Z nedávných dějin víme, že za vlády totalitních režimů 20. století (nacismu a komunismu) byly brutálně zavražděny desítky miliónů lidí. Bylo to něco špatného? Většina z nás s upřímným přesvědčením odpoví „ano“. Ale pozor. Trasymachos s Kaliklem se nás zeptají: Copak existuje něco objektivně dobrého a něco objektivně zlého? Copak existuje nějaké objektivně platné kritérium, v jehož světle je možné něco odsoudit jako zlo?

Podívejte se do vaší vlastní doby, pokračovali by uvedení antičtí myslitelé pozvaní do 21. století, copak na každém kroku nevyznáváte vám tak drahý relativismus, pluralismus a subjektivismus? Když se někdo odváží tvrdit, že je člověk schopen poznávat skutečnost objektivně a že existuje objektivně dobré a zlé jednání, vysmějete se mu jako nepoučenému zpozdilci, který nepochopil, že po Kantovi, Nietzschem, Rortym a dalších už o žádné obecně platné pravdě ani o žádném objektivním dobru a zlu nelze hovořit. Když se ale zmiňujete o obětech zvůle totalitních režimů, teče z vás proud odsudků a rozhořčení nad jakýmisi údajnými zločiny! Jste skutečně komičtí! Z nás sofistů děláte hlupáky a přitom máte mnohem méně inteligence, než jsme měli my.

Sofisty typu Trasymacha či Kalikla nelze umlčet tím, že jim dáme diskvalifikující nálepku sofistů. Hitlerovy či Stalinovy názory nelze odmítnout tak, že je vyřídíme dehonestujícím poukazem na jejich nacistický, respektive komunistický původ. Jsme-li sami relativisté, pak jsme stejní ideologové jako oni, protože je odsuzujeme, aniž bychom k tomu měli nějaký obecně závazný a platný důvod. Dáváme jen najevo naše osobní preference, ale ty přece nemají o nic větší nárok na platnost než jiné osobní preference, které kritizujeme.

Trasymachos a Kalikles se navíc zdají o dost realističtější než současní zastánci humanismu. Proč? Protože jejich analýza chování člověka v soukromí i na politické scéně odpovídá mnohem více skutečnému stavu, než je tomu u moralistní rétoriky hlasatelů vítězství milosrdné pravdy a lásky. Je-li totiž člověk přirozeně sobecký, pak veškerý systém práva, který tento egoismus omezuje a reguluje, doléhá na člověka z vnějšku a pouze přikrývá jeho přirozeně sebestředné tendence. Přirozenost ale není možné zrušit vnějším omezením. Vládou vydané zákony jsou jako poklička Papinova hrnce s vroucí tekutinou. Pod ní se nutně kumuluje pára a dere se pod vzrůstajícím tlakem do otevřené atmosféry i mimo ventil. Bdělý zákonodárce s tím musí počítat a nesmí zapomenout na další bezpečnostní opatření, která u občanů snižují napětí plynoucí z jejich zákony regulovaného života.

Zákony a jejich strážci však samozřejmě nedokážou život lidí plně kontrolovat, a protože v tomto pojetí žádný člověk nedodržuje zákony spontánně a z přesvědčení, nýbrž pouze z právního donucení, velmi rád uvítá příležitost, kdy se zákony řídit nemusí. Každý z nás to už leckdy zažil a zřejmě ještě nejednou zažije. Co se stane, když máme možnost porušit zákon s vědomím, že na to nikdy nikdo nepřijde? Co když se mi naskytne šance obohatit se nelegálně na úkor spoluobčanů defraudací desítek či stovek miliónů? Stačí sestrojit dokonalý plán podvodu, spolehnout se na vlivné přátele, počítat s podplatitelností soudců atd. Jsou-li všechny pojistky na mé straně, co by mi ještě mohlo zabránit, abych se protizákonně nezvýhodnil?

Platón tuto otázku klade otevřeně a elegantně. Na podporu trasymachovské vize spravedlnosti a práva dodává, že jen blázen by se za popsaných okolností zachoval poctivě. Ve skutečnosti všichni hrají divadlo, přetvařují se a dodržují zákony buď ze strachu z postihu, anebo kvůli užitku, který jim z toho plyne. Jakmile však mají možnost podvodu ve svůj prospěch, bez váhaní jej vykonají. Pokud by tak totiž neučinili, přišli by v konkurenčním boji zkrátka. A protože se pod maskou vnější slušnosti u většiny lidí skrývá pravá tvář zloděje a podvodníka, nemají poctivci šanci na životní úspěch. Kdo pracuje a jedná poctivě, nakonec spláče nad výdělkem. Kdo při změně režimu rychle nepřevlékne kabát a nezačne bojovat za nové hodnoty, nepochodí dobře. Tak jako musejí lidé během svého života střídat profese a absolvovat rekvalifikační kurzy, chtějí-li se prosadit na trhu práce, tak musí odkládat své staré etické zásady a přiklánět se k novým způsobům myšlení a jednání, nemají-li se ocitnout na pokraji vyspělé společnosti.

7.2. Antisofistická reakce

Velcí odpůrci sofistů, Sokrates, Platón a Aristotelés, jdou ve svých kritikách ke kořenům problému. Sokrates otázky spíše jen rozehrává, jeho nástupci je už ale velmi systematicky rozpracovávají. Všichni si uvědomují, že jádro sporu se sofisty leží v teorii poznání. Na rozdíl od potulných učitelů moudrosti stojí na realistických pozicích.

Kdo je z hlediska teorie poznání realistou? Ten, kdo neprohlašuje obecné pojmy za naše konstrukty, jež se míjejí s výlučně individuální povahou existujících skutečností, nýbrž ukazuje, že tyto pojmy mají v realitě svůj objektivní základ. Jestliže všechny lidi myslíme prostřednictvím obecného pojmu člověk, platného pro všechny jedince, je tomu tak proto, že se k obecnému způsobu poznání nabízí realita sama. Každý lidský jedinec je totiž reálně a stejně člověkem, což znamená, že se v mnohosti a odlišnosti lidí uskutečňuje něco totožného. V lidskosti se lidé navzájem neliší, nikdo z nás není více či méně člověkem ve srovnání s ostatními.

Dokázat tento závěr není jednoduché, ale Platón i Aristotelés se o to úspěšně pokusili. Zároveň nám ukázali, že je to možné jen v rámci metafyzického poznání. Kdo zavrhne metafyziku jako vědu, ztrácí při obhajobě rovnosti lidí pevnou půdu pod nohama. Při omezení se na pouhý empirický popis totiž vychází najevo, že si lidé rovni nejsou, takže pokud má vůbec smysl o rovnosti lidí hovořit, pak je nutné opustit čistě empirickou perspektivu.

Platón a Aristotelés se k původu státu, práva a spravedlnosti zřetelně vyjádřili. Oba vyšli z dokázaného závěru o specifické rovnosti lidské přirozenosti v každém člověku a poukázali na nesoběstačnost jedinců při uspokojování svých základních potřeb. Podle nich politicky organizovaná společnost nevznikla dohodou, která překonala neblahý přirozený stav války všech proti všem, nýbrž naprosto přirozeně z potřeby všech přežít a žít co nejkvalitnějším životem. Nikdo z lidí není schopen zajistit si dlouhodobě dostatek potravin, šatstva a vhodné místo k přebývání jen svým vlastním úsilím. Potřebuje k tomu druhé, neboť jen když se lidé specializují na různé profese, dokážou vyprodukovat zboží v žádoucím množství a kvalitě.

Do lidské přirozenosti je proto od počátku vepsán zákon o vzájemné pomoci a solidaritě, jehož spontánním respektem lidská společnost vzniká. Konflikty a války společnost nepředcházejí, ale vznikají až následně v boji proti řádu harmonického mezilidského soužití, který vyžaduje přirozenost. Úloha dohody se přesouvá na další úroveň: Přirozené predispozice lidí k harmonické společenské spolupráci neurčují, jak konkrétně mají své soužití uspořádat a jaké politické prostředky přitom mají použít. Proto se řád musí vzájemně dohadovat v politické diskusi. Ta nemá být rejdištěm rétorických manipulátorů, nýbrž prostorem střetu kompetentních názorů.

Platón i Aristotelés rozvinuli filosofii, která dovoluje přisoudit každému člověku určitá základní práva z titulu jeho lidství samotného. Je pravda, že pod vlivem tehdejších historických podmínek k tomuto univerzalismu ještě nedospěli. Někteří lidé pro ně nebyli plnoprávnými občany. V tom se však zpronevěřili svým vlastním principům a pozdější obhájci lidských práv nemuseli učinit nic jiného, než důsledně aplikovat jejich závěry o identické přirozenosti v každém člověku.

Přirozenost je metafyzickou nutností. K přirozenosti člověka např. patří, že je svobodný, a proto si svobodu nemůžeme svobodně zvolit. Je nám dána do vínku nutně. Odmítnutí svobody by opět bylo svobodným rozhodnutím. Z naší přirozenosti proto plynou nutné, žádnou lidskou autoritou nemanipulovatelné požadavky: práva a povinnosti. Jednat v souladu s mravním zákonem se nerovná nevýhodnému sebeomezení ve prospěch druhých, ale především budování naší autentické lidské identity. Proto má smysl zůstat poctivým, i když by se mi podvod momentálně „vyplatil“ a nikdo by na něj nepřišel. Takovým jednáním bych totiž zradil sám sebe. Stejné sebepoškození by si člověk přivodil převlékáním kabátů při změně politických režimů. Máme právo a dokonce i povinnost neposlušnosti vůči zákonům, které práva a povinnosti člověka svévolně předefinovávají a neberou přitom ohled na to, kým člověk ve skutečnosti je.

7.3. Rovnost, svoboda, vzdělání

Velcí političtí myslitelé antiky nemuseli čekat na příchod Velké francouzské revoluce, aby pochopili, že hodnoty rovnosti, bratrství a svobody mohou být zneužity k těm nejbrutálnějším zločinům. Měli svoji vlastní politickou zkušenost a předcházela je dostatečně bohatá minulost, v níž mohli číst jako v poučné knize. K jejich stále aktuálnímu poselství patří, že rovnost a vzájemný respekt občanů lze politicky realizovat jen v případě dobré výchovy a vzdělání těch, kteří mají politický mandát, stejně jako těch, kteří jim ho svěřují. Ve svých dílech prokazují natolik vytříbený smysl pro realitu, že varují před rovnostářskými tendencemi, v nichž se ze společnosti ve jménu svobody odstraňují všechny rozdíly jako údajně diskriminační. Kdo čte Platónovy pasáže o seberozkladu svobody u nezodpovědných demokratických občanů, nechce se mu věřit, že má před sebou text starý více než 2000 let. Svoboda neusměrňovaná pracně vydobytým vzděláním občanů nakonec pohltí sebe samu a otevře brány tyranii.

Platón názorně vykresluje, jak se rodí demokracie – rovnost a svoboda pro všechny jsou cíle, k nimž demokratičtí politikové směřují. Mnohdy přitom mohou poukazovat na varovné zkušenosti z dob minulých, v nichž byli u moci elitářští oligarchové. Těm šlo především o zisk, o kumulaci majetku, moci a vlivu. Proto lidem předkládali umělé vize šťastného a bezstarostného života v bohatství. Lidé dychtivě využívali nabízených půjček, za něž však museli splácet vysoké úroky. Po čase se stali insolventními a jejich majetek byl oligarchy zkonfiskován. Tímto způsobem populace chudla, což nakonec vedlo k vypuknutí revoluce a ke zvrácení oligarchického režimu. Vlády se ujaly oběti oligarchických finančních machinací – prostý lid nastolil demokracii.

Platón počínání dravých finančních skupin neschvaluje, ale neopomíná připomenout, že lidé se jimi nechali nachytat nejen kvůli lákavé reklamě, ale hlavně kvůli vlastní nevzdělanosti. Proto od demokracie neočekává nic dobrého. Vláda nevzdělaných lidí či vláda úzce specializovaných expertů nemůže vést k ničemu dobrému. Demokraté hájí bezbřehou svobodu slova. Každý může vyjádřit svůj názor, a jelikož panuje ideologie rovnosti, každý názor musí být respektován, byť by byl sebehloupější. Všude vládne atraktivní pluralita a rozmanitost životních stylů a orientací. Každý se domáhá svých práv, ale o povinnostech nechce ani slyšet.

Demokraté jsou ušlechtilí humanisté: Poučeně zasvěcují nepoučené, že pravda a omyl, dobro a zlo jsou jen relativní a nepředstavují žádné absolutně platné hodnoty. Proto nelze připustit, že by se člověk mohl dopustit něčeho objektivně zlého. To má za následek, že tresty jsou tzv. humanizovány. Mnohdy se stane, že se zločinci mají lépe než bezúhonní občané. Pobyt za mřížemi se stává lehčí a příjemnější než tvrdý život poctivě pracujících lidí. Za těchto okolností se nelze divit, že respekt vůči zákonům a autoritám mizí. Každý hájí svá práva a nemíní se uskromnit. Z této anarchie, v níž končí společnost rozmazlených bojovníků za ty nejabsurdnější nároky, vede jen jedna cesta – cesta tvrdé diktatury tyrana, která na sebe nenechá dlouho čekat.

Aristotelova politická filosofie je projevem umírněného realismu, s nímž se setkáváme i v jiných oblastech jeho myšlení. Neinterpretuje hodnotu rovnosti rovnostářsky, nýbrž dokazuje, že je možné dostát jejím nárokům i tehdy, když je společnost hierarchicky rozvrstvená. Odmítá předložit teorii tzv. optimálního politického režimu, poněvadž si je vědom, že politik musí brát ohled nejen na to, kdo je člověk, ale i na konkrétní historické a ekonomické podmínky dané země. Proto v určitých případech neváhá podpořit zavedení politických režimů, které sice považuje za úpadkové, ale které jsou vzhledem ke konkrétní situaci země momentálně nejlépe proveditelné a poškozují občany méně než režimy jiného typu.

V každém případě však zdůrazňuje, že jakákoli legitimní vláda by měla tíhnout k nastolení spravedlivých poměrů ve společnosti. Spravedlnost definuje obecně jako vládu ve prospěch všech občanů a neváže její uskutečnění jen na jeden druh režimu. Demokraty např. varuje před myšlenkou, aby demokracii považovali za jediný možný způsob spravedlivé vlády, poněvadž takový výlučný postoj se často zvrhává v úzkoprsý fanatismus, který je slepý ke zjevným nedostatkům „vlády lidu“. Podle Aristotela mohou být spravedlivé monarchie, aristokracie i tzv. politea. Již zmíněným předpokladem spravedlivé správy věcí veřejných je, že se děje ve prospěch všech.

Zakladatel Lycea preferuje osobně politické zřízení, které nazývá politeia. Považuje ho za syntetickou politickou formaci, která do sebe soustředí výhody oligarchie a demokracie a vylučuje jejich vady. Z oligarchie přebírá důraz na hospodářskou činnost jakožto prostředek k osamostatnění lidských existencí. Podle Aristotela by vláda měla dbát, aby se ekonomický standard co nejširších vrstev obyvatel patřičně zvýšil, čímž se odstraní rozdíl mezi příliš chudými a příliš bohatými občany. Základem státu je proto pro Aristotela tzv. střední stav. Lidé, kteří žijí v ekonomicky špatných podmínkách, by neměli být státem podporováni systematicky vyplácenými sociálními dávkami, nýbrž jednorázovou finanční injekcí vzatou z veřejných fondů, která jim umožní rozjet vlastní podnikatelskou činnost a osvobodit se tak z nedůstojné závislosti na cizí pomoci. Z demokracie do sebe politea přebírá prvek lidovosti. Výhody, které lze uskutečnit politickými prostředky, by měly být k dispozici co nejširšímu počtu občanů.

Sokrates, Platón i Aristotelés se dlouze pozastavují u problému výchovy a vzdělání člověka. Dobrá politická atmosféra může podle nich vládnout jen tam, kde je úroveň teoretického a praktického (etického) vzdělání patřičně vysoká. Filosofie a liberální disciplíny (např. umění) hrají při formaci člověka zvláštní úlohu. Mezi dobrou politikou a kvalitou občanů panuje poměr vzájemné podmíněnosti: Dobře připravení občané používají svoji svobodu zodpovědně a drží sféru politiky v rozumných mezích služby všem, zatímco rozumná, rozumnými bytostmi kontrolovaná politika vytváří zpětně dobré podmínky pro celkovou kultivaci občanů.