Co se skrývá za oponou liberální „otevřenosti“ a „kritičnosti“?

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

Otevřenost patří k jedné z nejvyznávanějších hodnot moderní doby. Kdo se neúčastní jejího uctívání, riskuje, že bude vyloučen ze slušné společnosti svobodymilovných lidí. Otevřenost se již jaksi sama sebou nabízí k vlídnému přijetí. Kdybychom si měli vybrat, zda se přátelit s otevřeným nebo uzavřeným člověkem, dali bychom bezpochyby přednost první možnosti. Kdo je uzavřený anebo co je uzavřené, nebudí přílišnou důvěru. Proto je deklarace příslušnosti ke skupině otevřených jedinců automaticky akceptována jako výraz psychické normality.

O uvedení této hodnoty do života dnešní společnosti se zvláštním způsobem zasloužil rakouský myslitel Karl Popper. Poněkud zjednodušeně a ve zkratce lze říct, že základní idea jeho slavné knihy Otevřená společnost a její nepřátelé spočívá v kritice všech postojů, které jsou založeny na neměnných principech a zásadách. Popper byl původně fyzikem a byl dobře obeznámen s dynamikou moderního vědeckého poznání. Není žádným tajemstvím, že odmítal myšlenku definitivně zabezpečeného vědění. Podle něj nelze nikdy dospět k nijakému, jednou provždy platnému závěru, protože lidské poznání je dějinné, a tedy z definice stále obnovitelné a nekonečně revidovatelné. Otevřená společnost je tak tvořena lidmi, kteří si jsou vědomi nemožnosti uplatňování absolutních nároků ve svém myšlení a jednání. Jde tudíž o společnost relativistů, stále připravených opouštět svá stará stanoviska a nahrazovat je těmi, která se v dané situaci jeví jako přijatelnější.

Popper byl k tomuto pojetí přiveden úvahami nad povahou moderního vědeckého poznání. Dospěl k přesvědčení, že tzv. exaktní věda nemůže nikdy nic natrvalo verifikovat, a proto má své úsilí zaměřit především na neustálé pokusy o falzifikaci stávajících řešení. Tento přístup, který je vlastní moderní vědě, by měl být rozšířen na lidské myšlení v celém jeho rozsahu. Jen v tom případě začne podle Poppera pracovat v režimu autentické kritičnosti. Kritičnost je v jeho pohledu totožná s odmítáním každého nároku na absolutní pravdu v jakékoliv oblasti lidského života. Kdo takové nároky vznáší, stává se nepřítelem otevřené společnosti a nebezpečným zpátečníkem s totalitními sklony. Otevřenost je tedy Popperem chápána jako synonymum pokroku. Domnívá se totiž, že pokud by člověk v nějaké sféře dospěl k absolutně platné pravdě, musel by se vzdát dalšího rozvoje ve svém myšlení. Musel by zůstat stát u objevené pravdy, což chápe jako něco neslučitelného s povahou konečné lidské inteligence.

Tímto způsobem je také k Popperovu odkazu oficiálně přistupováno. Z otevřenosti, která v původním psychologickém významu vždy označovala pozitivní přímost v komunikaci a jednání, se stal nesmlouvavý postoj namířený proti každé jistotě a pravdě, jež nejsou ochotny připustit svou dočasnost a poslední neospravedlnitelnost. Když tedy konzervativní myslitelé slyší mluvit o „otevřenosti“, vědí, že jsou tím automaticky vystavováni tvrdé kritice za své „uzavřené“ názory. Na okraj můžeme poznamenat, že Sorosova Open Society a její politika spočívá na přesně těchto „základech“.

Ze slova „otevřenost“ se postupně vyvinul bojový slogan, který slouží k selekci přijatelných a nepřijatelných názorů a stanovisek. Tím, že se oděl do hávu kritičnosti a proměnil se v její měřítko, unikl ve svém pojmovém rozměru kritickému zkoumání. Prakticky nikdo z těch, kdo se „kritickou otevřeností“ ohánějí, vůbec nepřipouští, že by tato jejich „kritičnost“ mohla být sama podrobena konzistentní kritice. Kdyby tito lidé byli opravdu takoví, jak prohlašují, neměli by mít s tímto pokusem o „sebe-kritiku“ žádný problém. Ve skutečnosti ho však mají, protože jim zpochybnění jejich ostentativních zpochybňování „všeho“ ani nepřijde na mysl.

Staré tradice jsou pro ně jen nepoužitelným haraburdím, ale jejich pohrdání názory našich předků se v nich mohlo zrodit jen proto, že se jimi nikdy vážně nezabývali. Kdyby to učinili, s překvapením by zjistili, že kritičnost není žádným moderním objevem. To, co moderna s velkou triumfálností objevila, je naopak pseudo-kritičnost, která má s autentickou kritičností společné jen jméno. Máme-li tuto starou a silnou medicínu proti modernímu „kritickému“ opojení dávkovat po malých částech, pak je možné začít u Platóna a Aristotela. Oba tito myslitelé si jasně uvědomovali, že žádná věda, jež nemá celostní záběr, nemůže vznášet nárok na definitivně zajištěnou platnost svých závěrů. Kdo tomu nevěří, může se začíst do šesté knihy Platónovy Ústavy a do čtvrté knihy Aristotelovy Metafyziky. Tito filosofové dokázali předložit i důvod, proč tomu tak je. Spočívá v tom, že žádná speciální věda, matematiku nevyjímaje, není schopna prokázat platnost základních principů lidského myšlení (například principu sporu, principu identity atd.), ale pouze je používá jako axiomy, jejichž validitu bez jakéhokoliv důkazu předpokládá.

Epistemická nezaloženost axiomů věd tedy není žádným moderním objevem. Problém je ale ten, že na rozdíl od starých filosofických mistrů novověcí autoři absolutizovali tento nezaložený způsob lidského poznání a učinili z něj závazný model pro lidské myšlení jako takové. Zmíněné staré filosofy by nic podobného vůbec nenapadlo, a to ne proto, že byli nekritičtí, ale naopak proto, že na tom byli s kritičností mnohem lépe než moderní intelektuálové. Je to samozřejmě překvapivé, nicméně jasná fakta hovoří ve prospěch dějinně odepsaných badatelů. Nemusíme zde čtenáře obtěžovat nějakými složitými důkazy. K pochopení této záležitosti stačí uvést jen pár základních poznámek. Kdyby byla moderní kritičnost autentická, musela by důsledně trvat na tom, že žádný produkt lidského myšlení není spojen s definitivní pravdou a jistotou. Naopak, takový nárok musí být vystaven ostré kritice, protože je pro otevřenou společnost nebezpečný a rozevírá brány totalitarismu. To se ale vztahuje i na samotné myšlenkové úkony Poppera a jeho následníků, alespoň pokud chtějí být hodnoceny jako kritické. Jejich vymezování toho, co je to kritičnost, co je to otevřená společnost, co je to totalita apod. nemohou být považována za definitivně platná, takže i všechny jejich závěry vyvozené v souladu s jejich základními pojmy jsou z principu nejisté a pochybné. Tomuto zdrcujícímu soudu se nevyhnou ani jejich neustálé útoky na konzervativní názory, neboť na ně vrhají kritiku, která dle jejich vlastního kréda nemá žádné spolehlivé a definitivně zajištěné základy. Kritické harašení progresistů a „otevřených“ myslitelů je proto kolosální blamáží, trapným divadlem před dřímajícím publikem, které už není ochotné přemýšlet o obsahu inscenované tragikomedie. Když tedy naše angažované liberály slyšíme vzývat „otevřenost“ a „kritičnost“, uvědomme si, že jde většinou jen o pohodlný ideový pendrek na oponenty, s nímž nedokáží skutečně otevřeně a kriticky diskutovat.