Jiří Fuchs a pojem pravdy

Francisco Mata-Marcano

Úvod

Debata o pravdě provázejí dějiny filosofie od samého počátku. Již u prvních řeckých myslitelů nacházíme přesvědčení, že lidský rozum je schopen nahlédnout skutečnost tak, jak je. Aristoteles v Metafyzice poznamenal, že „říci o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není, je pravdiv铹. Touto jednoduchou formulací položil základ klasického realismu, který po staletí určoval chápání poznání. Tomáš Akvinský tuto intuici systematizoval definicí pravdy jako adaequatio rei et intellectus – shody rozumu s věcí². Pravda se tak jevila jako přirozený horizont rozumu a jako kritérium pro lidské jednání.

Moderní filosofie však tuto jistotu začala zpochybňovat. Descartův obrat k subjektu postavil na první místo jistotu vědomí a oddělil ji od bezprostřední shody s realitou. Kant omezil lidské poznání na jevy, čímž uzavřel přístup k věci o sobě a proměnil pravdu v záležitost souladu s podmínkami subjektivity. Nietzsche pak pravdu ironicky zredukoval na „mobilní vojsko metafor“, a tím otevřel cestu k radikálnímu relativismu. Postmoderní myslitelé, jako Jean-François Lyotard a Jacques Derrida, tuto linii dovršili: Velká vyprávění byla prohlášena za nedůvěryhodná a pravda za pouhý produkt jazyka či diskurzu. Důsledkem je hluboká krize pojmu pravdy, která se promítá nejen do akademické filosofie, ale i do kultury a veřejné debaty.

Na prahu třetího tisíciletí tato krize určuje tón veřejného prostoru. Jiří Fuchs konstatuje: „Na prahu třetího tisíciletí určuje tón postmoderní myšlení, ovládané omylem o pravdě i o omylu samém“³. Není to jen otázka teorie, ale i praktického života: Pokud je pravda relativizována, ztrácí pevnou půdu i morálka, politika a mezilidské vztahy. V této kulturní situaci se obhajoba pravdy stává naléhavým úkolem nejen pro filosofy, ale pro celou společnost.

Český filosof Jiří Fuchs (1947) se od 90. let věnuje právě tomuto úkolu. Jako zakladatel a editor revue Distance a vedoucí školy Academia Bohemica vytvořil projekt tzv. kritické noetiky. Jeho cílem není budovat novou teorii poznání ve smyslu pozitivní konstrukce, nýbrž systematicky odhalovat „iluze“, které tvoří základ moderního skepticismu a relativismu. Vrcholným dílem tohoto projektu je kniha Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky (2015), kde Fuchs formuluje apodiktický důkaz pravdy a vyrovnává se s hlavními námitkami vůči tomuto důkazu.

Fuchsova teze je radikální i prostá: Pravdu nelze popřít, aniž bychom ji zároveň nepředpokládali. Každý výrok, i ten skeptický, implicitně nárokuje pravdivost. Proto se skepticismus vždy ocitá ve vlastním sebekonfliktu. „Popírat jistotu – s jistotou – je sebeodpor, který odhaluje iluzornost skepticismu“⁴. Filosofie podle něj nesmí rezignovat na pravdu, nýbrž má povinnost ji bránit tváří v tvář moderním pochybnostem⁵.

Tento článek si proto klade za cíl představit Fuchsovo pojetí pravdy, rekonstruovat jeho hlavní argumenty, ukázat jejich originalitu i kritiky a zasadit je do širšího filosofického kontextu. Zvláštní pozornost bude věnována polemice: námitkám jeho noetiky a způsobům, jimiž se jim Fuchs brání.

1. Historicko-filosofické východisko

Pojem pravdy má v dějinách filosofie dlouhou a dramatickou historii. Již Aristoteles v Metafyzice definoval pravdu takto: „Říci o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není, je pravdivé“⁶. Touto definicí položil základ realismu, v němž pravda není závislá na subjektu, ale na shodě myšlení s bytím.

Tomáš Akvinský tuto tradici systematizoval a prohloubil. Podle něj je pravda v intelektu tehdy, „pokud říká, že je to, co je, a že není to, co není“⁷. V jeho pojetí je pravda transcendentálním rysem bytí: Každá věc je pravdivá potud, pokud je poznatelná. Tomáš tak spojil metafyziku s epistemologií a zakotvil pravdu jako hodnotu, která prostupuje celou realitu.

Novověká filosofie tento základ narušila. René Descartes obrátil filosofii k subjektu a založil poznání na metodické pochybnosti. V Meditacích chtěl najít nezpochybnitelný základ ve výroku cogito ergo sum⁸. Tento krok znamenal zásadní změnu: Pravda už není především shodou s realitou, ale jistotou subjektivního vědomí.

Immanuel Kant posunul tuto linii ještě dál: Podle něj existuje „věc o sobě“ (Ding an sich), ale lidský rozum se k ní nikdy nemůže přímo dostat. Poznání je omezeno na jevy, které jsou strukturovány kategoriemi našeho intelektu a formami smyslovosti. Pravda se tak redukuje na soulad myšlení s fenoménem, nikoliv s realitou jako takovou⁹.

Friedrich Nietzsche pak zaútočil na samotný pojem pravdy. V jeho Nachgelassene Fragmente čteme: „Fakty neexistují, existují jen interpretace“¹⁰. Tímto výrokem se otevírá cesta k radikálnímu relativismu, v němž pravda mizí a zůstává jen hra perspektiv a vůle k moci. Nietzscheho genealogie morálky a jeho zpochybnění metafyzických jistot připravily půdu pro to, co se později bude nazývat „smrt pravdy“.

Postmoderní autoři jako Jean-François Lyotard a Jacques Derrida tento trend dovršili. Lyotard hovoří o „nedůvěře k velkým vyprávěním“¹¹, čímž míní, že moderní projekty univerzální racionality či emancipační ideologie ztratily svou legitimitu. Derrida analyzuje pravdu jako efekt jazyka a hry diferencí¹²: Co se jeví jako pravda, je jen dočasný výsledek textuální hry.

Z těchto kořenů vyrůstá i současný fenomén postpravdy (post-truth). V kultuře postmoderního relativismu se ukázalo snadné nahradit fakta emocemi a dojmy, argumenty subjektivní identitou a přesvědčivostí rétoriky. „Postpravda“ není filosofickým pojmem, ale kulturním symptomem: Označuje stav, kdy pravdivost tvrzení ustupuje do pozadí a rozhodující je, zda výrok odpovídá pocitům či zájmům publika¹³. Tento fenomén, jenž se projevuje zejména v politice a médiích, je přímým dědicem postmoderní nedůvěry k univerzálním normám a pravdám.

Filosofie tak v postmoderní a postpravdivé době ztratila důvěru ve schopnost rozumu poznat realitu a nahradila ji pluralitou jazykových her a soupeřením interpretací. Jiří Fuchs proti tomuto vývoji staví svůj projekt kritické noetiky. Podle něj není tato krize výsledkem nevyhnutelného vývoje filosofie, ale důsledkem iluzí. Jeho cílem je navázat na klasický realismus a zároveň systematicky odhalit sebeklamy moderního a postmoderního myšlení.

2. Život a intelektuální zázemí Jiřího Fuchse

Jiří Fuchs se narodil roku 1947 v Žatci. Filosofii začal studovat v době normalizace, kdy veřejné prostředí bylo silně ideologicky kontrolováno. Tyto podmínky formovaly jeho pocit, že filosofie nemá být pouhým intelektuálním cvičením, ale obhajobou pravdy v konkrétním životním a kulturním kontextu¹⁴.

Učení, vlivy a mise

Klíčovou inspirací pro Fuchse byla figura dominikána Metoděje Habáně, významného českého tomisty¹⁵. Pod jeho vedením získal Fuchs pevné základy ve scholastické tradici a přesvědčení, že filosofie má být obrannou linií proti moderním ideologickým a epistemologickým klamům.

Fuchs od počátku svých prací usiluje o spojení klasického realismu s kritikou moderního myšlení – ne jako návrat k zastaralým formám, ale jako osvobozující projekt od iluzí relativismu a skepticismu.

Publikační činnost
Fuchsova publikační aktivita je rozsáhlá a rozmanitá. Jeho dílo lze rámcově rozdělit do několika proudů:

1. Systematická filosofie / klasická řada
   • V letech 1993–2007 vydal sedmisvazkový cyklus Filosofie — základní systém klasické filosofie (ontologie, noetika, etika, metafyzika)¹⁶.

2. Kritické úvahy a tematické eseje
   • Již počátkem své kariéry vydával soubory Kritické úvahy I., II. (1992, 1994) jako platformu pro polemiku se současným myšlením¹⁷.

3. Vrcholná noetická a etická díla
   • Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky (2015)¹⁸.
   • Člověk bez duše, život bez smyslu (2016)¹⁹.
   • Iluzie etických relativistů. Systematický kurz etiky (2020)²⁰.
   • V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismu (2019)²¹.
   • *Morálka bez mezí?²².
   • Vyšší humanita, nebo totalita? (2017)²³.
   • Stíny levicového liberalismu (2022)²⁴.
   • Terapie filosofie pravdou (2024)²⁵.

4. Novější díla a témata migrace
   • Milosrdenství? Bez rozumu? – Rozhovor o migrační krizi (2016).
   Fuchs zde analyzuje příčiny a důsledky migrační vlny, postoj politických elit a schopnost evropské kultury čelit tlaku změn. Nevidí migraci jako izolovaný jev, ale jako symptom širších krizí morálního myšlení, suverenity a identity²⁶.
   • Terapie filosofie pravdou (2024). Zde Fuchs navrhuje „terapeutický“ přístup k filosofii: reflektovat, konfrontovat a léčit iluze, které brání opravdovému dialogu s pravdou. Kniha má 238 stran, vyšla v Academii Bohemica a ukazuje, že autor své noetické úvahy stále rozšiřuje směrem k aktuálním kulturně-politickým problémům²⁷.

5. Vzdělávací a metodické materiály
   • Do světa filosofů: Učební materiály pro výuku filosofie (2018)²⁸.
   • Do světa filosofů: Metodické materiály pro výuku filosofie²⁹.
   • Různé texty, eseje a články publikované v revue Distance či v Konzervativních listech³⁰.

Role mimo univerzitní prostředí

Fuchs se identifikuje jako filosof mimo akademii. Nemá stabilní univerzitní pozici, ale jeho díla a přednášky se šíří prostřednictvím Distance a Academia Bohemica. Tím oslovuje nejen akademické kruhy, ale i širší veřejnost, studenty a intelektuály hledající jasnost v době nejistoty³¹.

V multimediálním prostoru se také objevuje ve videích a přednáškách, např. cyklus Antropologie (YouTube 2021), nebo Noetika: Kruh (2019)³². Tato mediální přítomnost přispívá k tomu, že jeho myšlení oslovuje i širší veřejnost.

3. Noetická obrana pravdy

Ústřední část Fuchsovy filosofie tvoří apodiktický důkaz pravdy. Smyslem není navrhnout novou teorii poznání, ale ukázat, že pravda je nevyhnutelným horizontem každého myšlení a že ji nelze popřít, aniž by byla zároveň předpokládána³³.

Fuchs začíná s radikální námitkou: Co když žádný soud není pravdivý? To je základní teze skepticismu, která provází filosofii od antiky až po postmodernu. Odpověď zní: I tento výrok musí sám pro sebe nárokovat pravdivost, jinak by neměl žádný smysl. Skepticismus se tedy hroutí pod tíhou vlastní sebekontradikce. „Skeptik nemůže uniknout transcendentální struktuře myšlení, které vždy předpokládá pravdu i ve chvíli, kdy ji popírᓳ⁴.

Na tomto základě rozvíjí Fuchs svou kritickou noetiku. Ukazuje, že popření pravdy není jen logicky vadné, ale že podkopává samotnou možnost smyslu. Pravda není volitelný předpoklad, nýbrž nutná podmínka, která činí myšlení možným³⁵.

Kruh logický a kruh metodický

Jednou z nejčastějších námitek proti důkazu pravdy je tvrzení, že jde o kruhový argument. Skeptik může říci: „Abyste dokázali pravdu, už ji musíte předpokládat. To je kruh, a tedy váš důkaz nic nedokazuje.“
Fuchs na tuto námitku reaguje jemným, ale zásadním rozlišením: odlišuje kruh logický od kruhu metodického³⁶.

Logický kruh

Tento typ kruhu se skutečně považuje v logice za chybu. Jde o klasickou falacii petitio principii (prosba o předpoklad), kdy je výsledek skrytě obsažen již v premisách. Znamená to, že to, co má být výsledkem důkazu, už se objevuje mezi jeho předpoklady. Například kdyby někdo chtěl dokázat, že „Bůh existuje“ a mezi premisy by vložil „Bůh existuje“, šlo by o kruhový argument – výsledek je dán od začátku, nic se skutečně neprokazuje³⁷.

Metodický kruh

Zcela jinou povahu má kruh metodický: Tady nejde o to, že bychom pravdu použili jako premisu. Pravda je spíše horizontem, bez něhož by žádné myšlení – včetně pochybování – vůbec nebylo možné. Kdykoliv pochybujeme, už implicitně chápeme rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Pochybnost sama je možná jen na základě horizontu pravdy, která je apriorně dána jako měřítko každého soudu³⁸.

Fuchs proto říká: „Pravdu nelze postavit jako hypotézu, která by se potvrdila jiným důkazem, protože už samotné pochybování stojí na předpokladu pravdy“³⁹. To znamená, že pravdu není možné dokazovat jako nějakou tezi, kterou bychom položili vedle jiných a hledali pro ni důkaz. Pravda je to, co dává našim výrokům smysl, co činí argumentaci vůbec možnou.

Tento metodický kruh tedy není vadou, nýbrž nevyhnutelnou strukturou lidského rozumu. Můžeme pravdu popírat ve výroku, ale i toto popírání ji už předpokládá. Fuchs tak ukazuje, že jeho postup není dogmatický: Nejde o to, že pravdu prostě „předpokládá“, ale o to, že je nemožné myslet, aniž bychom ji nevyužili⁴⁰.

Trilema Hanse Alberta

Další významnou námitkou, s níž se Fuchs vyrovnává, je tzv. Münchhausenovo trilema, které formuloval německý filosof Hans Albert⁴¹. Podle tohoto trilematu musí každý pokus o racionální odůvodnění nevyhnutelně skončit jedním ze tří výsledků:

• Nekonečná regrese – každé tvrzení potřebuje další odůvodnění, a to zas jiné, a tak do nekonečna. Výsledkem je, že se nikdy nedobereme k pevnému základu.

• Kruh – tvrzení se odůvodňuje pomocí premis, které už předpokládají jeho platnost. Tento postup je logicky vadný.

• Dogmatické zastavení – někde se prostě rozhodneme přestat ptát a přijmeme tvrzení bez dalšího důkazu. To ovšem působí svévolně a nepřesvědčivě.

Albert z těchto tří možností vyvozuje, že žádné racionální odůvodnění nemůže být konečné a absolutně platné⁴².

Jiří Fuchs tuto argumentaci bere vážně, ale ukazuje, že jeho vlastní důkaz pravdy se do žádné z těchto tří kategorií nevejde. Pravdu totiž nelze odvozovat jako jednu hypotézu mezi jinými, která by vyžadovala další důkaz. Pravda není předmět, který by se dokazoval, ale nutná podmínka, jež je přítomná v každém aktu myšlení⁴³.

Když skeptik popře pravdu, činí tak tvrzením, které už implicitně předpokládá, že je pravdivé. Tento sebekonflikt ukazuje, že pravda je nepopiratelná. Fuchsův důkaz tedy není ani:

• nekonečná regrese, protože se nezahajuje řetězec dalších důkazů;

• kruh, protože pravda není použita jako premisa, ale jako horizont, který činí důkaz možným;

• dogmatické zastavení, protože pravda není přijata svévolně, ale ukazuje se jako nevyhnutelná tím, že její popření vede k rozporu⁴⁴.

Fuchs tuto pozici nazývá apodiktickou nutností. Pravda se nepotvrzuje pozitivním důkazem „zvenčí“, ale negativně: Každé její popření je nutně seberefutující⁴⁵. V tom spočívá originalita jeho kritické noetiky: Dokazuje možnost pravdy tím, že odhaluje nemožnost jejího popření.

Význam pro kulturu a etiku

Fuchsův důkaz pravdy nemá jen čistě teoretický význam, který by se týkal úzkého okruhu epistemologů. Jeho dosah je mnohem širší: Míří přímo do srdce současné kulturní a etické krize⁴⁶.

V pluralitní společnosti, kde se různé hodnotové systémy střetávají a kde se často prosazuje názor, že „každý má svou pravdu“, se otázka objektivní pravdy stává životně důležitou⁴⁷.

Podle Fuchse je relativismus v etice logickým důsledkem noetického skepticismu. Pokud totiž nelze poznat pravdu, pak je každé tvrzení o dobru či zlu redukováno na subjektivní přesvědčení, kulturní konvenci nebo většinový konsenzus. Morálka tak ztrácí svůj univerzální základ a mění se v nástroj moci či vyjednávání⁴⁸.

V knize Iluzie etických relativistů Fuchs ukazuje, že etický relativismus je nejen prakticky neudržitelný, ale i vnitřně rozporný⁴⁹. Relativista tvrdí, že „neexistuje žádná univerzální norma“. Ale i toto tvrzení samo aspiruje na univerzální platnost. Relativismus se tak, podobně jako skepticismus, hroutí pod tíhou vlastní sebekontradikce⁵⁰.

Z tohoto důvodu je podle Fuchse obrana pravdy zároveň obranou morální racionality. Pokud je pravda poznatelná, pak lze rozumem postihnout i univerzální principy dobra a zla. To neznamená, že se odstraní všechny spory o etických otázkách, ale že existuje pevný rámec, kde je možné tyto spory racionálně řešit⁵¹.

Tento důraz má hluboký kulturní dosah. Postmoderní kultura často odmítá jakékoli absolutní hodnoty, což vede k rozkladu společenské soudržnosti a k relativizaci základních práv⁵². Fuchs však připomíná, že „pravda je nevyhnutelný horizont myšlení“⁵³ – a tím pádem i horizont kultury a etiky. Bez důvěry v pravdu se společnost ocitá v prostoru, kde rozhoduje pouze síla, emoce nebo technická efektivita.

Fuchsovo pojetí tedy ukazuje, že obhajoba pravdy není akademickým luxusem, ale kulturní a etickou nezbytností. Je to výzva k obnově racionality v oblasti morálky a k ochraně člověka před nihilismem, popíráajícím možnost objektivního dobra⁵⁴.

4. Kritická noetika jako metoda

Fuchsova filosofie není novým systémem ve smyslu pozitivní konstrukce teorie poznání. On sám odmítá roli „zakladatele nové školy“ a raději mluví o kritické noetice. Jejím jádrem není výstavba nové metafyzické architektury, ale systematické odhalování iluzí, na nichž stojí moderní a postmoderní skepticismy⁵⁵.

Odhalování iluzí

Metoda kritické noetiky spočívá v tom, že každý skepticismus se analyzuje z hlediska jeho vnitřní konzistence. Fuchs ukazuje, že jakmile skeptik vysloví tvrzení, implicitně předpokládá pravdu, již zároveň popírá. Tak vzniká seberefutace: Výrok, který ve své vlastní formě vyvrací sám sebe⁵⁶.

Podle Fuchse není tedy potřeba konstruovat pozitivní teorii pravdy vedle jiných teorií, ale stačí ukázat nemožnost její negace. Touto metodou se kritická noetika odlišuje od tradičních epistemologií, které se snažily najít pozitivní kritérium pravdivosti (jasnost a zřetelnost, korespondence, koherence atd.)⁵⁷. Fuchs tvrdí, že tato cesta vždy vede buď k nekonečné regresi, nebo k dogmatickému zastavení⁵⁸.

Horizontální charakter pravdy

Důležitým pojmem Fuchsovy metody je horizont. Pravda není hypotézou, která by byla sama předmětem dokazování, nýbrž horizontem, v němž se každý soud a každý důkaz pohybuje⁵⁹. Pochybovat o pravdě by znamenalo vystoupit z horizontu, který činí pochybování možným – což je nemožné.

Tento horizontální charakter pravdy je klíčový pro pochopení Fuchsovy metody: Nejde o „dokazování pravdy“ v klasickém smyslu, nýbrž o diagnózu. Skeptik je usvědčen z toho, že používá pravdu, i když ji odmítá⁶⁰.

Kritika moderní epistemologie

Fuchsova metoda se tedy vymezuje jak proti dogmatickému racionalismu (který staví pravdu jako předpoklad a odvolává se na autoritu či tradici), tak proti moderním epistemologiím, které se snažily najít pozitivní základ jistoty (Descartes, Kant, Husserl)⁶¹.

Podle Fuchse všechny tyto pokusy končí v bludném kruhu nebo regresi, protože se snaží pravdu dokazovat jako předmět mezi jinými předměty⁶². Kritická noetika se naproti tomu spokojí s tím, že ukazuje apodiktickou nutnost pravdy: Nelze ji popřít, aniž by byla předpokládána. Je to tedy metoda negativního důkazu, založeného na seberefutaci skepticismu⁶³.

Inspirace a paralely

Fuchsova metoda se v něčem podobá tzv. transcendentální argumentaci, kterou známe z Kanta nebo z Apela a Habermase⁶⁴. Také tam se ukazuje, že určité podmínky jsou nevyhnutelné pro možnost zkušenosti či komunikace. Fuchs však jde ještě hlouběji: Zatímco transcendentalisté mluví o podmínkách možnosti poznání nebo řeči, Fuchs míří na podmínku pravdy jako takové⁶⁵.

V tom je blízký i klasickým realistům: pravda není výsledkem konsenzu ani individuální jistoty, ale nutným horizontem rozumu⁶⁶.

Styl a pedagogika

Specifický je rovněž styl Fuchsovy práce. Je polemický, analytický a zároveň didaktický. V jeho knihách čtenář nenachází suché expozice, ale spíše kurz, kde jsou postupně kladeny námitky a vyvraceny; to činí jeho texty přístupnějšími pro studenty a širší publikum, i když někdy může působit na akademické čtenáře příliš konfrontačně ⁶⁷.

Fuchs se chápe méně jako „tvůrce systému“ a více jako učitel a terapeut rozumu. V posledních letech tento přístup explicitně pojmenovává: Filosofie má být „terapií pravdou“⁶⁸. To znamená, že úkolem filosofie není vymýšlet nová schémata, ale léčit rozum od iluzí, které ohrožují jeho zdraví⁶⁹.

Význam pro současnost

Metoda kritické noetiky má velký význam pro dnešní kulturní a intelektuální kontext. V době, kdy se šíří postpravda, relativismus a konspirační teorie, nabízí jednoduchý, ale účinný princip: Každý výrok, i ten nepravdivý, implicitně předpokládá pravdu⁷⁰.

Tento důraz má nejen teoretickou, ale i kulturně-etickou funkci. Ukazuje, že racionální komunikace je možná jen tehdy, když všechny strany uznávají pravdu jako horizont⁷¹. Pokud tento horizont ztratíme, zůstává jen hra moci, emocí nebo technické manipulace.

Podle Fuchse je úkolem filosofie v současnosti právě toto: Znovu chránit rozum před sebedestrukcí a tím chránit i kulturu před pádem do nihilismu. Kritická noetika je tedy metodou, která má ambici být více než epistemologií – je projektem kulturní obnovy, vracejícím pravdu do středu filosofie i společnosti⁷².

5. Polemiky a kritiky⁷³

Každý filosofický projekt, který si klade nárok na univerzální platnost, musí počítat s kritikami. Jiří Fuchs není výjimkou. Jeho kritická noetika vyvolala debaty jak v českém prostředí, tak i v širším filosofickém kontextu. Kritiky se soustřeďují zejména na tři oblasti: metodologii, obsahové závěry a kulturně-politické implikace.

Námitka kruhovitosti a dogmatismu

Nejčastější výhrada vůči Fuchsovi se týká údajné kruhovitosti jeho argumentace. Podle kritiků Fuchs ve skutečnosti dělá to, co odmítá: Předpokládá pravdu, aby ji mohl dokázat. To by byl klasický logický kruh⁷⁴.
Někteří filosofové z univerzitního prostředí tvrdí, že jeho rozlišení mezi „kruhem logickým“ a „kruhem metodickým“ je spíše rétorickým trikem než skutečným řešením problému. Pravdu prý nelze předpokládat ani jako horizont, protože tím už je ve hře to, co má být dokázáno⁷⁵.
Fuchs však zdůrazňuje, že tento horizont není svévolným předpokladem, ale strukturální nutností rozumu: „Pravdu nelze postavit jako hypotézu, která by se potvrdila jiným důkazem, protože už samotné pochybování stojí na předpokladu pravdy,“ píše v Iluzi skeptiků⁷⁶. Tím se brání obvinění z dogmatismu: Jeho pozice není založena na předem přijatém axiomu, nýbrž na nemožnosti opaku⁷⁷.

Hans Albert a trilema

Jak bylo výše zmíněno, Hans Albert, představitel kritického racionalismu, upozornil na tzv. Münchhausenovo trilema, které tvrdí, že každý pokus o ospravedlnění skončí regresí, kruhem nebo dogmatem⁷⁸. Někteří čeští komentátoři (např. v recenzích na Iluzi skeptiků) připomněli, že Fuchs se z tohoto schématu nedostává, ale pouze posouvá problém: Jeho „horizont pravdy“ je podle nich formou dogmatického zastavení⁷⁹.
Jak jsme viděli, Fuchs reaguje tím, že jeho důkaz je odlišný: Pravda není předmětem dokazování, ale nevyhnutelným horizontem. „Popírat jistotu – s jistotou – je sebeodpor,“ shrnuje⁸⁰. Podle něj se Albertovo trilema týká pouze těch argumentací, které stavějí pravdu jako hypotézu, nikoliv jako nezbytný rámec myšlení⁸¹.

Kritika akademického prostředí

Fuchsovo dílo vzniká mimo hlavní univerzitní instituce. To má své výhody (nezávislost na módních trendech), ale i nevýhody. Někteří čeští filosofové mu vyčítají nedostatek dialogu s mezinárodní literaturou, přílišnou izolovanost a jednostranně polemický styl⁸².
V akademických recenzích se objevila výhrada, že Fuchsova bibliografie je úzká a málo komunikuje s angloamerickou analytickou epistemologií, kde se otázka pravdy řeší jinak (deflace, pragmatismus, reliabilismus)⁸³. Podle kritiků tak jeho argumenty mohou působit jednostranně a málo přesvědčivě pro mezinárodní publikum⁸⁴.

Polemika s Tomášem Halíkem

Významnou kapitolu tvoří spor s Tomášem Halíkem, českým teologem a nositelem Templetonovy ceny. Fuchs se Halíkem intenzivně zabývá v knize V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismu (2019)⁸⁵. Podle něj Halík reprezentuje postmoderní teologii, která relativizuje pravdu a podřizuje ji kulturním trendům⁸⁶.
Halíkovi příznivci naopak tvrdí, že Fuchs Halíka karikuje a redukuje jeho teologii dialogu na ideologii relativismu. V Konzervativních listech a v online diskusích se objevily ostré reakce: Zatímco konzervativní čtenáři oceňují Fuchsovu odvahu, akademičtí teologové varují, že jeho kritika je příliš černobílá a postrádá nuance⁸⁷.

Politické implikace

Fuchsovy knihy o migraci (Milosrdenství? Bez rozumu?) a o liberalismu (Stíny levicového liberalismu) vyvolaly diskusi i mimo filosofickou obec⁸⁸.
• Konzervativní čtenáři oceňují, že Fuchs pojmenoval kulturní a civilizační krizi, kterou podle nich mainstreamová média přehlížejí⁸⁹.
• Liberálně orientovaní komentátoři mu vyčítají, že jeho texty mají blízko k ideologii a mohou být zneužívány pro politickou polarizaci⁹⁰.
V jednom z článků v Distanci reagoval Fuchs slovy, že filosof nemůže být neutrální: „Pokud je pravda relativizována v politice, filosofie musí znovu připomenout její nepopiratelnost – i kdyby to znělo nepopulárně“⁹¹.

Ohlas v médiích a online prostředí

Na stránkách Konzervativní listy i v diskusích kolem Distance se často objevují dvě protikladné reakce: Jedni považují Fuchse za posledního obránce klasické racionality, druzí jej vidí jako autora, který nedokáže překročit apologetický rámec a vstoupit do otevřeného dialogu s pluralitou moderního světa⁹².
Na YouTube a v nahrávkách jeho přednášek se objevují komentáře, které oceňují jasnost a důslednost jeho myšlení, ale zároveň jej kritizují za přílišnou kategorickou formu vyjadřování⁹³.

Odpověď Fuchse

Na všechny tyto výhrady Fuchs reaguje v duchu své metody: Místo, aby stavěl pozitivní systémy, poukazuje na sebekontradikce svých kritiků. Tvrdí, že odmítnout jeho pojetí lze pouze za cenu rezignace na pravdu – a tím i na samotnou racionalitu⁹⁴. Jeho noetika je proto koncipována jako obranný val: Neukazuje, co všechno pravda je, ale proč bez ní nelze vůbec myslet ani žít⁹⁵.

6. Fuchsovo pojetí pravdy v kontextu realismu

Maréchal a transcendentalizovaný tomismus

Joseph Maréchal (1878–1944) se pokusil spojit tomismus s kantovskou transcendentální metodou. Podle něj je lidský duch dynamicky zaměřen na bytí a pravdu, ale tuto otevřenost lze ukázat pouze transcendentální reflexí. Maréchal tak položil základ tzv. transcendentalizovaného tomismu, který později rozvinuli Karl Rahner a další autoři⁹⁶.

Fuchs oproti tomu odmítá, že by bylo nutné pravdu „transcendentalizovat“ ve smyslu zvláštní reflexe podmínek poznání. Jeho důkaz pravdy je přímější: Poukazuje na to, že i popření pravdy ji už předpokládá. Maréchalův projekt se snaží ukázat dynamismus ducha směrem k bytí, zatímco Fuchs zdůrazňuje nepopiratelnost horizontu pravdy jako předpokladu veškerého myšlení.

Maritain a intuice bytí

Jacques Maritain (1882–1973) hájil realistickou intuici: Lidský intelekt se přímo setkává s bytím a pravdou, byť skrze abstrakci. Pravda je zde vnímána jako adekvace intelektu a reality, která se zakládá na přirozeném světle intelektu⁹⁷.

Fuchs s Maritainem sdílí přesvědčení, že pravda není konstrukcí vědomí, ale horizontem bytí. Nicméně na rozdíl od Maritaina neklade důraz na intuici bytí jako zvláštní akt, nýbrž na logickou nemožnost popření pravdy. Maritain se tedy opírá spíše o pozitivní filosofickou antropologii, zatímco Fuchs o negativní důkaz seberefutace skepticismu.

Gilson a historický realismus

Étienne Gilson (1884–1978) spojoval obranu pravdy s dějinami filosofie. Podle něj se realistická intuice nejlépe ukazuje v křesťanském platonismu a aristotelismu, především u Tomáše Akvinského. Gilson varoval, že opuštění tohoto dědictví vede k nominalismu a moderním krizím⁹⁸.

Fuchs navazuje na Gilsonovu kritiku moderního myšlení, ale nepracuje především historicky. Místo toho formuluje systematický kurz noetiky, který má odhalit sebeklamy skepticismu. Tam, kde Gilson přesvědčuje historicko-hermeneuticky, Fuchs působí logicko-analyticky.

Verneaux a obrana scholastické tradice

Roger Verneaux (1912–1997) se věnoval pedagogickému zprostředkování tomismu. Pravda je pro něj shodou myšlení s bytím a úkolem filosofa je tuto shodu obhajovat proti modernímu subjektivismu⁹⁹.

Fuchs sdílí tento úkol, ale zpracovává jej s důrazem na odhalování seberefutací skepticismu. Tam, kde Verneaux staví na věrnosti tradici a na jejím výkladu, Fuchs pracuje spíše metodicky a polemicky: Nechce jen „znovu vysvětlovat Tomáše“, ale logicky rozrušovat iluze moderních a postmoderních teorií poznání.

Další realistické inspirace: Marcel, Patočka, Hildebrand, Seifert

Gabriel Marcel (1889–1973) kladl důraz na pravdu v dimenzi existenciální věrnosti a dialogu¹⁰⁰. Jan Patočka (1907–1977), přestože vyšel z fenomenologie, trval na tom, že pravda není jen konstrukcí vědomí, ale zjevováním bytí v pohybu existence¹⁰¹. Dietrich von Hildebrand (1889–1977) zdůraznil objektivní hodnotu pravdy a odpovědnost vůči ní¹⁰²; Josef Seifert (*1945) navázal na tuto linii obhajobou objektivity pravdy v rámci realistické fenomenologie¹⁰³.

Fuchs se s nimi shoduje v odmítnutí relativismu a v přesvědčení, že pravda je objektivní a nezávislá na vůli či konsenzu. Oproti Marcelovi a Patočkovi se méně věnuje existenciálnímu rozměru a více logicko-noetické struktuře. Vůči Hildebrandovi a Seifertovi se liší tím, že nepracuje s fenomenologickou metodou, ale se strategií seberefutace skepticismu.

Realisté germánští a anglosasští

Ve 20. století lze mezi obránce realistického chápání pravdy řadit i germánské a anglosaské autory: Elizabeth Anscombe (1919–2001) a Peter Geach (1916–2013), oba žáci Ludwiga Wittgensteina, hájili korespondenční pojetí pravdy a zdůrazňovali logickou strukturu jazyka². Anscombe ve svých pracích o intencionalitě a morální filosofii ukázala, že lidské jednání je neoddělitelně spjato s pravdivým popisem reality a že etické soudy ztrácejí smysl, pokud rezignují na korespondenci se skutečností. Geach se naproti tomu zaměřil na logiku a filosofii jazyka, kde kritizoval relativistické pojetí významu a trval na tom, že jazyk je strukturou, která odráží realitu, a nikoli pouhou hrou konvencí.  Jejich společný postoj lze chápat jako obranu „klasického jádra“ realismu ve světě, kde analytická filosofie často sklouzávala k deflačním teoriím pravdy či k pragmatismu. Anscombe a Geach zdůrazňovali, že pravda není jen funkcí jazykových pravidel, ale vztahuje se k bytí samotnému. Tím se přibližovali k tradici Aristotela a Tomáše Akvinského, i když prostředky analytické přesnosti a logické argumentace.¹⁰⁴

John Finnis (*1940) pak ve své právní filosofii, zejména v díle Natural Law and Natural Rights (1980), ukázal, že pravda a rozum jsou nezbytným předpokladem existence přirozeného práva a etické racionality¹. Podle něj není právo možné chápat pouze jako pozitivní soubor norem, které stanoví autorita, ale musí být zakořeněno v objektivním řádu dobra, jež je přístupné lidskému rozumu. Tento řád se vyjadřuje prostřednictvím „základních lidských dober“ (basic human goods), jež jsou univerzální, nezávislá na kulturních či historických podmínkách a tvoří základ pro kritérium spravedlnosti. Pravda zde hraje klíčovou roli: Bez uznání pravdy o lidské přirozenosti a jejích cílech by nebylo možné hovořit o žádném přirozeném právu. Rozum musí být veden k tomu, aby rozeznával tato dobra, a etická racionalita spočívá právě v jejich respektování. Finnis tak staví most mezi realistickým pojetím pravdy a konkrétní praxí práva a politiky: Ukazuje, že pravda není abstraktní metafyzický pojem, ale praktický základ normativního řádu společnosti.¹⁰⁵

Fuchs se k těmto autorům přibližuje svým důrazem na logickou nemožnost popření pravdy a na vnitřní soudržnost rozumu, který se bez pravdy rozpadá. Přesto jeho přístup není analytický, nýbrž spíše polemický a kontinentální: Místo rozboru jazyka či právních systémů se soustředí na samotný horizont myšlení a jeho apodiktickou strukturu. Zatímco anglosaská tradice hledá přesnost v logické formě a v etickém diskurzu, Fuchs obrací pozornost k samotným podmínkám možnosti těchto struktur — k tomu, že žádný jazyk ani žádné právo nemůže fungovat bez tichého předpokladu pravdy jako univerzálního horizontu. V tomto smyslu představuje jeho kritická noetika doplnění realistické tradice o metanoetickou dimenzi: Neobhajuje jen pravdivost výroků, ale samotnou schopnost rozumu existovat v pravdě.

Závěrečné zhodnocení originality Fuchse v rámci realismu

Při srovnání s hlavními představiteli realismu (Maréchal, Maritain, Gilson, Verneaux, Marcel, Patočka, Hildebrand, Seifert, Anscombe, Geach, Finnis) vystupuje originalita Jiřího Fuchse ve dvou bodech:

1. Metodická negativita – Fuchs neformuluje pozitivní teorii pravdy jako novou konstrukci, nýbrž ukazuje nemožnost její negace. Tento postup je radikálnější než u Maritaina či Gilsona a odlišný od existenciálních nebo fenomenologických variant realismu.

2. Terapeutická intence – Fuchs chápe filosofii jako terapii rozumu, trpícího iluzemi relativismu a skepticismu. V tom se liší od systematičtějších scholastiků i od analytických realistů.

Jeho příspěvek spočívá v tom, že realistickou intuici pravdy přetavil do apodiktického důkazu seberefutace skepticismu, a zároveň ji spojil s kulturní misí: Chránit společnost před nihilismem postmoderní postpravdy. Tím se stává originálním hlasem, který propojuje klasický realismus s naléhavými otázkami současné kultury.

6. Závěr

Projekt Jiřího Fuchse představuje jeden z nejradikálnějších pokusů o obhajobu pravdy v současné české filosofii. Jeho apodiktický důkaz ukazuje, že pravdu nelze popřít, aniž by byla zároveň předpokládána¹⁰⁶. V tomto smyslu Fuchs překračuje hranice moderní epistemologie: Místo hledání pozitivních kritérií pravdy poukazuje na nemožnost její negace. Tímto postupem se vyhýbá jak relativismu, tak dogmatismu, a navazuje na realistickou intuici, že pravda je transcendentálním horizontem myšlení¹⁰⁷.

Síla jeho noetiky spočívá v jasnosti a důslednosti. Čtenář je veden krok za krokem k uvědomění, že i nejradikálnější skeptické námitky se hroutí pod tíhou vlastní sebekontradikce. Kritická noetika tak poskytuje pevný základ pro obranu racionální kultury a etiky proti postmodernímu nihilismu a fenoménu postpravdy¹⁰⁸.

Na druhé straně lze Fuchsovi vyčítat apologetický charakter. Styl jeho textů je výrazně polemický a jeho argumentace působí jednostranně. Pro část akademické obce tak jeho noetika může vypadat spíše jako obrana předem přijatých tezí než jako otevřené filosofické hledání. Kritici upozorňují také na nedostatek dialogu s mezinárodní literaturou a uzavřenost v českém kontextu¹⁰⁹. Přesto i tato jednostrannost může být chápána pozitivně: Jako důslednost a odvaha čelit trendům, které by jinak zůstaly bez kritické odezvy¹¹⁰.

Fuchsův přístup má navíc kulturní a etický rozměr. Pokud pravdu redukujeme na relativní konsenzus nebo na hru perspektiv, ztrácí se možnost racionální debaty o základních otázkách lidského soužití. Relativismus neznamená jen svobodu názorů, ale i riziko, že se morálka stane nástrojem moci a že společnost uvízne v zajetí ideologií. Fuchs připomíná, že obrana pravdy je zároveň obranou lidské důstojnosti – protože jen tam, kde pravda existuje a je poznatelná, má smysl mluvit o právu, spravedlnosti či odpovědnosti¹¹¹.

Jeho poslední knihy, například Stíny levicového liberalismu (2022) a Terapie filosofie pravdou (2024), ukazují, že Fuchs chápe filosofii jako praktickou misi: Nejde o akademickou disciplínu uzavřenou do sebe, ale o službu společnosti. Kritická noetika je tedy nejen metodou, ale i terapií kultury: Upozorňuje na iluze, které podkopávají rozum, a nabízí cestu k obnově důvěry v racionalitu¹¹².

V širším kontextu realismu – od Maréchala, Maritaina, Gilsona a Verneauxe přes Marcela, Patočku, Hildebranda a Seiferta až po realistické hlasy v anglosaském světě (Anscombe, Geach, Finnis) – lze Fuchsův přínos chápat jako syntézu:

• metodicky negativního důkazu, jenž ukazuje nemožnost popření pravdy;

• kulturně-terapeutického rozměru, který spojuje filosofii s ochranou společnosti před nihilismem postpravdy.

Jeho hlas tak nepůsobí jako pouhé opakování scholastických formulací, ale jako originální varianta realismu, přizpůsobená zápasu o racionalitu v dnešní kultuře.¹¹³

Na závěr lze říci, že Fuchsovo dílo je výzvou: Nerezignovat na pravdu, i když se zdá být zastaralou kategorií. Pravda není luxus ani iluze – je to horizont, bez něhož se rozpadá nejen filosofie, ale i samotná kultura. V době postpravdy, kdy fakta ustupují emocím a veřejný prostor ovládají dojmy, působí jeho noetika jako připomínka, že bez pravdy ztrácíme nejen jistotu, ale i smysl.¹¹⁴

Jiří Fuchs tak svým dílem dokazuje, že filosofie může být i dnes terapií rozumu a kultury: nástrojem, který chrání člověka před nihilismem a vrací jej k základní otázce, kterou položil už Aristoteles: Co je pravda?¹¹⁵

Poznámky:

1. Aristoteles, Metafyzika, IV, 7, 1011b 25.

2. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, I, q. 16, a. 1.

3. Jiří Fuchs, Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky. Praha: Academia Bohemica, 2015, s. 15.

4. Ibid., s. 47.

5. Fuchs, J., Iluze skeptiků, s. 52–53.

6. Aristoteles. Metafyzika.

7. Tomáš Akvinský. Summa Theologiae, I, q. 16, a. 1.

8. Descartes, R. Meditationes de prima philosophia.

9. Kant, I. Kritik der reinen Vernunft.

10. Nietzsche, F. Nachgelassene Fragmente.

11. Lyotard, J.-F. La condition postmoderne.

12. Derrida, J. De la grammatologie.

13. Oxford Dictionaries. Word of the Year 2016: Post-truth.

14. Fuchs, J. Životopisné poznámky, Distance.

15. Habáň, M. Odkaz českého tomismu. Praha: Krystal OP, 1989.

16. Fuchs, J. Filosofie – základní systém klasické filosofie. 7 svazků. Praha: Academia Bohemica, 1993–2007.

17. Fuchs, J. Kritické úvahy I, II. Praha: Academia Bohemica, 1992, 1994.

18. Fuchs, J. Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky. Praha: Academia Bohemica, 2015.

19. Fuchs, J. Člověk bez duše, život bez smyslu. Praha: Academia Bohemica, 2016.

20. Fuchs, J. Iluzie etických relativistů. Systematický kurz etiky. Praha: Academia Bohemica, 2020.

21. Fuchs, J. V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismu. Praha: Academia Bohemica, 2019.

22. Fuchs, J. Morálka bez mezí? Praha: Academia Bohemica.

23. Fuchs, J. Vyšší humanita, nebo totalita? Praha: Academia Bohemica, 2017.

24. Fuchs, J. Stíny levicového liberalismu. Praha: Academia Bohemica, 2022.

25. Fuchs, J. Terapie filosofie pravdou. Praha: Academia Bohemica, 2024.

26. Fuchs, J. Milosrdenství? Bez rozumu? – Rozhovor o migrační krizi. Praha: Academia Bohemica, 2016.

27. Academia Bohemica. Prezentace knihy Terapie filosofie pravdou, 2024.

28. Fuchs, J. Do světa filosofů: Učební materiály pro výuku filosofie. Praha: Academia Bohemica, 2018.

29. Fuchs, J. Do světa filosofů: Metodické materiály pro výuku filosofie. Praha: Academia Bohemica.

30. Revue Distance; Konzervativní listy (výběr článků J. Fuchse).

31. Distance. Profil Jiřího Fuchse.

32. YouTube kanál Academia Bohemica: Antropologie (2021); Noetika: Kruh (2019).

33. Fuchs, J. Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky. Praha: Academia Bohemica, 2015, s. 41.

34. Tamtéž, s. 42.

35. Tamtéž, s. 45.

36. Fuchs, J. Noetika: Kruh (přednáška na YouTube, 2019).

37. Kelley, D. The Art of Reasoning. New York: W. W. Norton, 1998.

38. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 48.

39. Tamtéž, s. 50.

40. Tamtéž, s. 52.

41. Albert, H. Traktat über kritische Vernunft. Tübingen: Mohr Siebeck, 1968.

42. Tamtéž, s. 13–15.

43. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 55.

44. Tamtéž, s. 58.

45. Tamtéž, s. 60.

46. Fuchs, J. Iluzie etických relativistů. Praha: Academia Bohemica, 2020, s. 12.

47. Tamtéž, s. 18.

48. Tamtéž, s. 25.

49. Tamtéž, s. 33.

50. Tamtéž, s. 35.

51. Fuchs, J. Iluzie etických relativistů, s. 40.

52. Ratzinger, J. Pravda a tolerance. Praha: Barrister & Principal, 2004.

53. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 62.

54.  Fuchs, J. Iluzie etických relativistů, s. 45.

55. Fuchs, J. Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky. Praha: Academia Bohemica, 2015, s. 70.

56. Tamtéž, s. 72.

57. Tamtéž, s. 74.

58. Tamtéž, s. 76.

59. Fuchs, J. Noetika: Kruh (YouTube přednáška, 2019).

60. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 78.

61. Kant, I. Kritik der reinen Vernunft. Hamburg: Meiner, 1998; Husserl, E. Krisis. Hamburg: Meiner, 1996.

62. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 80.

63. Tamtéž, s. 82.

64. Apel, K.-O. Transformation der Philosophie. Frankfurt: Suhrkamp, 1973; Habermas, J. Theorie des kommunikativen Handelns. Frankfurt: Suhrkamp, 1981.

65. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 84.

66. Tamtéž, s. 85.

67. Fuchs, J. Iluzie etických relativistů. Praha: Academia Bohemica, 2020, s. 22.

68. Fuchs, J. Terapie filosofie pravdou. Praha: Academia Bohemica, 2024, s. 11.

69. Tamtéž, s. 15.

70. Fuchs, J. Iluze skeptiků, s. 90.

71. Ratzinger, J. Pravda a tolerance. Praha: Barrister & Principal, 2004.

72. Fuchs, J. Terapie filosofie pravdou, s. 30.

73. J. FUCHS: Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky, Academia Bohemica, Praha 2015, str. 9–12.

74. Tamtéž, str. 40–46.

75. Diskuse k recepci Iluzí skeptiků v Distance, různé ročníky (přehledné rekapitulace v redakčních úvodnících).

76. J. FUCHS: Iluze skeptiků, str. 50.

77. Tamtéž, str. 52–53.

78. H. ALBERT: Traktat über kritische Vernunft, Mohr Siebeck, Tübingen 1968, str. 13–20.

79. Recenzní ohlasy k Fuchsovi v českém prostředí (viz Distance, rubrika „Polemiky a reakce“).

80. J. FUCHS: Iluze skeptiků, str. 42.

81. Tamtéž, str. 55–58.

82. K obecným výhradám viz přehledové rozhovory a diskuse v Konzervativní listy (on-line archív).

83. Srov. analytické přístupy: P. HORWICH: Truth, Oxford University Press, Oxford 1998; H. PUTNAM: Pragmatism, Blackwell, Malden 1995.

84. Shrnutí postojů v českých recenzích Fuchsových knih (viz Distance a univerzitní periodika).

85. J. FUCHS: V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismu, Academia Bohemica, Praha 2019.

86. Tamtéž, zejména úvod a kap. 2–3.

87. Konzervativní listy – reakce na Fuchsovu knihu o Halíkovi (on-line vydání).

88. J. FUCHS: Milosrdenství? Bez rozumu? – Rozhovor o migrační krizi, Academia Bohemica, Praha 2016; J. FUCHS: Stíny levicového liberalismu, Academia Bohemica, Praha 2022.

89. Publicistické reflexe v Konzervativní listy a Distance (rubriky kultura/společnost).

90. Kritické komentáře k Fuchsovým kulturně-politickým esejům v on-line diskusích (archivy Distance).

91. J. FUCHS: Editorial/článek v Distance k roli filosofa ve veřejném prostoru (citace užívaná v interních materiálech Distance).

92. Přehled polemik v Konzervativní listy a Distance, různé ročníky.

93. Nahrávky přednášek: YouTube – cyklus Noetika a Antropologie (zveřejněno Distance/Academia Bohemica).

94. J. FUCHS: Iluze skeptiků, str. 60–63.

95. Tamtéž, str. 64–66.

96. Maréchal, J. Le point de départ de la métaphysique (1923)

97. Maritain, J. Introduction à la philosophie (1930).

98. Gilson, É. Le réalisme méthodique (1935).

99. Verneaux, R. Epistemologie générale (1962).

100. Marcel, G. Le mystère de l’être (1951).

101. Patočka, J. Platon a Evropa (1973).

102. Hildebrand, D. von. Wahrheit und Ethik (1933).

103. Seifert, J. Essere e persona (1989).

104. Anscombe, G. E. M. An Introduction to Wittgenstein’s Tractatus (1959).

105. Finnis, J. Natural Law and Natural Rights (1980).

106. J. Fuchs, Iluze skeptiků. Systematický kurz noetiky, Academia Bohemica, Praha 2015, s. 21.

107. T. Akvinský, Quaestiones disputatae de veritate, q. 1, a. 1.

108. Srov. J.-F. Lyotard, La condition postmoderne, Paris: Minuit, 1979.

109. Viz recenze v časopise Filosofický časopis 64, 2016, č. 4.

110. Diskuse v revue Distance, č. 2/2017.

111. D. von Hildebrand, Wahrheit und Ethik, Regensburg: Habbel, 1960.

112. J. Fuchs, Terapie filosofie pravdou, Academia Bohemica, Praha 2024.

113. J. Maritain, Le songe de Descartes, Paris: Desclée de Brouwer, 1932; J. Marechal, Le point de départ de la métaphysique, Louvain: Institut Supérieur de Philosophie, 1922; E. Gilson, Le réalisme méthodique, Paris: Vrin, 1935; G. Marcel, Être et avoir, Paris: Aubier, 1935; J. Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha: Academia, 1990; E. Anscombe, Intention, Oxford: Blackwell, 1957; J. Finnis, Natural Law and Natural Rights, Oxford: Clarendon Press, 1980.

114. Oxford English Dictionary, heslo post-truth, 2016.

115. Aristoteles, Metafyzika, IV, 7, 1011b25.