Desatero – Část 5.

Petr Lepeška

Ve čtvrté části povídání o příkazech biblického desatera jsme si připomněli ta přikázání, jejichž běžné katechetické znění nemění podstatně jejich význam oproti biblickému textu (cti otce i matku, nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš). V jejich případě tedy nebylo naším cílem poukázat na hlubší význam biblických přikázání ve srovnání s jejich zažitým katechetickým zněním, jako tomu bylo u jim předcházejících „slov“ Dekalogu, ale pouze upozornit na jejich mnohdy velmi aktuální souvislosti a trvalou platnost, vymykající se současným pokusům o jejich relativizaci. Nyní se v této závěrečné části zmíníme o přikázání „nevydáš křivé svědectví“, které rovněž patří do skupiny přikázání, jejichž význam je v katechetickém znění více méně zachován, a nakonec o zbývajícím přikázání „nepožádáš...“, u nějž je naopak výrazný rozdíl mezi tím, jak bývá běžně chápáno, ve srovnání s jeho biblickým zněním i s jeho teologickým rozpracováním.

Tak jako v předchozích částech tohoto povídání vynecháme opět tradiční umrtvující kazuistiku, kterou může laskavý čtenář snadno najít jinde. Domníváme se totiž, že kazuistické vypočítávání toho, co se ještě smí a co přesně se už nesmí, paradoxně vyvolává mravní mlhu. Kazuistika má své místo jen v celku mravouky, která chápe mravní skutek nejen po jeho materiální stránce, pouze s přiděleným znaménkem + nebo -, ale všímá si také motivace a úmyslu aktéra i ostatních subjektivních a objektivních okolností, které mohou mít pro mravní posouzení skutku zásadní význam. V míře, v jaké zapomínáme na to, že mravní úsudek znamená rozumovou činnost spočívající v uplatnění obecných mravních principů na konkrétní případ, a tuto činnost nahrazujeme přímočarou aplikací instantního seznamu případů „smí se/nesmí se“ s opomenutím aktuálních motivů skutku a jejich vztahu k poslednímu cíli veškerých našich aktivit, na nás dopadají tvrdá slova Spasitelova na adresu některých farizeů a učitelů zákona o obílených hrobech. Vždyť „kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“.1

Křivé svědectví

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.2

Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví.3

Toto přikázání nás ve svém biblickém znění přivádí do soudního prostředí. Ve svém základním významu se totiž týká křivého svědectví v soudním řízení. Izraelský soud nemohl nikoho odsoudit, pokud nebyla „skutková podstata“ potvrzena svědeckou výpovědí pod přísahou. Odtud také zákaz falešné přísahy4. Úloha svědka byla klíčová a mohla rozhodnout o majetku, zdraví i životě člověka. Zákaz křivého svědectví proto zavazuje především svědka, aby svou svědeckou výpovědí nezavdal důvod k nespravedlnosti, k uvalení trestu na nevinného. Přikázání tak chrání bližního před zneužitím soudní moci a je specifickým uplatněním  lásky k bližnímu, jak ji požaduje kniha Leviticus5. Bližním byl míněn Izraelita, nebo ten, kdo byl přijat do společenství Izraele6; křesťan však bude chápat výraz „bližní“ tak, jak ho vyložil Božský Spasitel7.

Kam vede porušování tohoto přikázání v jeho základní podobě, tedy jako zákazu křivého svědectví u soudu, ukazuje velmi názorně v předchozí části již zmiňovaný příběh o Nábotově vinici, která se nacházela v sousedství královského paláce v Samaří. Král Achab toužil tuto vinici získat, ale Nábot ji nebyl ochoten králi prodat ani směnit, byť i za lepší, neboť od pradávna patřila jeho rodině. Královna Jezábel proto nechá za pomoci křivých svědků Nábota odsoudit k ukamenování a jeho vinici konfiskuje. Království, jehož pokoj a prosperita, jak jsme se zmiňovali v úvodu čtvrté části, může být trvale založena jen na Božím pokoji (šalom) zahrnujícím přijetí jak přirozeného řádu věcí, tak i jeho nadpřirozeného garanta, tím ztrácí Boží požehnání, směřuje k tyranii a vystavuje se dramatickým trestům, které Achabovi ohlašuje prorok Eliáš.8 V souvislosti s křivým svědectvím můžeme vzpomenout také deuterokanonický příběh zbožné Zuzan9. V Novém zákoně se pak s křivými svědectvími setkáváme především v procesu s Ježíšem Nazaretským. Ten výslovně potvrzuje přikázání „nebudeš křivě svědčit“ v rozhovoru s bohatým mládencem.10

Zákaz křivého svědectví je základním požadavkem pro zajištění spravedlnosti, která je smyslem práva a cílem soudní moci: „Nepřevrátíš právo, nebudeš nikomu stranit, nepřijmeš úplatek. ... Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost, abys zůstal naživu a obsadil zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“11 Můžeme také říci, že přikázání požaduje objektivitu v soudním řízení. Směřuje k naplnění požadavku spravedlnosti v oblasti zacházení s informacemi, což, na ještě obecnější rovině, znamená, že požaduje pravdivost.

V dnes dominující kultuře, která je postavena na gnozeologickém relativismu, tedy názoru, že pravdu objektivně a s jistotou nelze poznat, není možné trvale udržet ani objektivní, obecně platné mravní normy. Prostředí gnozeologické skepse a z ní vyrůstajícího mravního relativismu pak musí nutně postupně erodovat také právní systém. Již v roce 1996 konstatoval Ústavní soud, že „soud ... není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, ...“12 Později tuto myšlenku rozvinul v názor, podle něhož „představuje jazykový výklad pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu...“13 Těmito právními větami byl, snad neúmyslně, prolomen princip požadující hledat korektní interpretaci právní normy pouze v mezích daných jejím jazykovým výkladem (zjednodušeně: textem zákona). Tento názor postupně usměrnil činnost soudů.14 Dnes nejen že je účel zákona nadřazován jeho znění (takže v zákoně lze najít i to, co tam není), navíc se tento účel považuje za proměnlivý, podmíněný dějinnou situací, neboli „stupněm společenského vývoje“, jak říkali marxisté. Účel, který soud v textu zákona hledá, má tedy být ten, který očekává současná společnost, reprezentovaná dominující politickou silou. Jediným možným výsledkem tohoto trendu je, že spravedlnost, kterou mělo právo zajišťovat, je nahrazena vůlí mocných, tedy „právem silnějšího“. Příkaz adresovaný starověkým kočovníkům, který čteme v Mojžíšově zákoně „Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě.“15 se najednou stává andělskou písní pro pozemšťana nedostižných sfér.

Pravda v Bibli

Jestliže má být Izraelita u soudu pravdomluvný, respektive ne pouze pravdomluvný, ale celkově pravdivý, bylo by rozporné, kdyby mimo soud byla nepravda a manipulace hodnoceny neutrálně nebo dokonce kladně. Přikázání tak předpokládá kladnou hodnotu pravdivosti. Vždyť Hospodin je nejvýš svatý a tato svatost zahrnuje i pravdivost. V teologickém smyslu (zde postačí přirozená teologie) je Bůh totožný se svými atributy, proto můžeme říci, že On je pravda - jak to ostatně o sobě Spasitel skutečně říká. Přitom platí: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“16 Podobně nás vyzývá Pán Ježíš: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“17 Můžeme proto uzavřít, že křesťan má být pravdivý ve svých skutcích, slovech i smýšlení a tuto pravdivost nepřímo vyžaduje již přikázání „nebudeš křivě svědčit“.

Pravdivost v Bibli znamená věrnost pravdě. Pojem „pravda“ v tomto jejím biblickém chápání se objevuje na mnoha významných místech Nového Zákona, například:

„Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“18

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“19

„Pilát mu řekl: ‚Jsi tedy přece král?‘ Ježíš odpověděl: ‚Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.‘“20

K tomu, abychom správně pochopili, co chce Bible říci výrazem „pravda“, je třeba zdůraznit, že biblické pojetí pravdy se s jejím dnes rozšířeným chápáním nekryje. V naší současné kultuře, pro kterou je charakteristická jistá absolutizace přírodních věd, jako by to, čím se zabývají, byla celá skutečnost, jsme navyklí chápat pravdu jako kvalitu poznání, která znamená, že toto poznání je bez omylu a objektivně zachycuje realitu, totiž tu realitu, na kterou si „můžeme sáhnout“, tj. empirickou skutečnost. Pozorování a pokus jsou základní prvky, na nichž přírodní vědy stojí. Pokud jsou provedeny správně, jsou jejich výsledky za stejných podmínek opakovatelné bez ohledu na toho, kdo je koná. Takto poznaná pravda ale neříká nic o hodnotě toho, co poznáváme. Účel, smysl, hodnota jsou skutečnosti, které leží mimo sféru bezhodnotové přírodní vědy. U biblické „pravdy“ je tomu zcela jinak. Nezahrnuje pouze pravdivé poznání věci, ale také její hodnotu, její význam v celku skutečnosti, a co je ještě „horší“, také požadavky, které z toho plynou pro poznávající subjekt. Ani ten totiž není z biblické pravdy vyloučen. Tato pravda tak zahrnuje současně požadavek se k ní „pravdivě“, odpovídajícím způsobem, postavit.

Kristus je „pravda“ nejen proto, že v něm poznáváme jeho Otce, ale také proto, že je Otci absolutně věrný - na rozdíl od lidí, kteří jsou stvořeni k Božímu obrazu, ale často se chovají „pod obraz“, tedy tak, že Boží obraz v sobě zapřou. Nevydávají svými skutky, slovy, smýšlením svědectví o Bohu, nýbrž o sobě a svých modlách, a tak v určitém smyslu produkují lež.

Biblická pravda tak zahrnuje i pravdivé, neklamající a nezrazující jednání. Proto překladatelé na některých místech překládají pravdu jako věrnost, podle toho, který aspekt biblické pravdy se zdá na daném místě převažovat. To je zřetelné také na známém a zvlášť významném místě evangelia sv. apoštola Jana:

„Židům, kteří v něho uvěřili, Ježíš řekl: ‚Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.‘ Namítli mu: ‚Jsme potomci Abrahámovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak ty můžeš říci: 'Stanete se svobodnými'?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám: Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu.“‘21

Zastavme se na chvíli u tohoto enigmatického výroku. Klíčem k porozumění je právě pojem „pravda“ v jeho biblické šíři. Vytrvat ve slovu znamená být věrný Kristu a jeho učení, být jeho učedníkem, jinak řečeno „zůstávat v pravdě“. Tato k pravdě otevřená věrnost již poznanému otvírá prostor pro další milost, přinášející hlubší poznání pravdy, které je neoddělitelně spojeno s jejím odlišením od iluzí, jež jsou základem hříchu, protože hřích je rozhodnutí se pro falešné, zdánlivé dobro. Růst v pravdě tak osvobozuje. Toto místo je formulí duchovního růstu, vyjádřenou s maximální stručností.

Zatímco pravda a svoboda se vzájemně podmiňují, jsou na citovaném místě hřích a svoboda charakteristicky postaveny do kontrapozice. Svoboda je vedle pravdy další velké téma Bible. Putování starozákonního Božího lidu z Egypta do zaslíbené země je cestou z otroctví do svobody. Osvoboditelem z otroctví je Hospodin. Také následování Krista je cestou z otroctví do svobody. Na rozdíl od dnes běžného mínění proto platí, že přikázání a mravní normy neomezují lidskou svobodu, ale ukazují cestu z otroctví. Přitom svoboda je to, co činí člověka člověkem. Biblická osvobozující pravda se tak ukazuje jako základní směrnice lidského života. Lze říci, že člověk je osudově určen pro pravdu. Zatímco nerozumní tvorové mají instinkty, které je bezpečně vedou k naplnění jejich života v souladu s jejich přirozeností, jsou u lidí řetězce instinktivního chování rozvolněné a v situacích probouzejících přirozené pudy nenastupují s nutností. Lidé proto musejí rozumem rozlišovat, v čem spočívá jejich dobro. K tomu jim napomáhá touha po pravdě, patřící k základním lidským vlastnostem, a také odvaha usměrnit podle pravdy své jednání, kterou musí pěstovat, aby zůstali této pravdě věrni. Tak se stávají „pravdivými“, jak to chápe Písmo sv.

Pravda gnozeologická

Těsné spojení mezi pravdou a svobodou, jak je zmiňuje Spasitel v citovaném výroku, ale existuje i v případě užšího, gnozeologického pojetí pravdy, které je naší kultuře bližší. Lidská svoboda představuje schopnost úkonu vůle, který není determinovaný; tento úkon však směřuje k poznaným skutečnostem. Například když vybíráme ze dvou nebo více možností, které se před námi otvírají, musíme tyto možnosti nejprve poznat. Svoboda se tak uskutečňuje na substrátu daností, jejichž pravdivé poznání pro ni vymezuje prostor. Proto i v užším, gnozeologickém smyslu platí „pravda vás osvobodí“. Pravda je podmínkou svobody.

Pravda má úzký vztah nejen ke svobodě, ale také k lásce, protože láska je uskutečněním svobody v souladu s lidskou přirozeností: Vůle se svobodně rozhoduje pro poznané dobro a v tomto svém směřování vytrvá a roste. Jako je svoboda ve své realizaci závislá na pravdivém poznání možností, které se jí otvírají, tak je láska závislá na pravdivém poznání dobra, které odpovídá lidské přirozenosti. Milujeme toho, koho jsme poznali, a koho milujeme, toho chceme lépe znát. Proto je pravda rovněž podmínkou lásky. Láska bez pravdy je iluze. Soudobý odklon od hodnoty pravdy, a tím nutně také od spravedlnosti22, a jednostranné zdůrazňování lásky proto z lásky a milosrdenství dělají kočičí zlato, otrávené cukrovinky a jedovatou disperzi. Protože svoboda i láska jsou závislé na pravdě, jak jsme se snažili velmi stručně naznačit, můžeme uzavřít, že život člověka, má-li být skutečně lidský, závisí na pravdě. Hodnotu pravdy proto nelze přecenit. Na druhou stranu společnost, která se pravdy zřekne, zpochybňuje ji23, relativizuje a redukuje na názor, nutně směřuje k nelidskosti a rozvratu.

Pravda umožňuje rozlišit dobro, které je naplněním lidského života, pravda zároveň osvětluje cestu, která nás k němu dovede. V nadpřirozeném smyslu je tímto dobrem Kristus: Pravda, která se nám dává poznat, Cesta k Otci, kterou nám ukázal svým životem, a Život, který má být i naším životem.

„Ježíš mu odpověděl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne‘.“24

Lež

Pro úplnost připomeňme, že podobně, jako k Hospodinu patří pravda, patří neoddělitelně k jeho Odpůrci lež.

„On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“25

Lež je mocným nástrojem Božího Odpůrce. Jeho činnost charakterizují dvě věci: šálení a zabíjení. Klam spočívá v předstírání dobrých cílů a strategickém sledování zlých – zabíjení duší. Bible proto na mnoha místech varuje před lhaním i před záměrnou nejednoznačností nebo zkreslující neúplností, například:

„Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.“26

„Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího (vzoru) jako skutečně spravedlivý a svatý. Proto nechte lhaní a každý mluvte se svým bližním pravdu. ...“27

„Ale vaše řeč ať je: ano, ano ‒ ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“28

Možná nás překvapí, že nekajícím lhářům je určena stejná finální destinace jako nekajícím těžkým hříšníkům. Podle knihy Zjevení skončí všichni lháři v hořícím jezeře29. Podobně se nám může zdát nemístně drsný nebo dokonce nespravedlivě přísný příběh o Ananiášovi a jeho ženě Safiře. Byli mezi těmi prvními křesťany, kteří prodávali svůj majetek a výtěžek věnovali Církvi. Oni si však dali část peněz stranou a zbytek přinesli apoštolům s tím, že je to vše. Podle sv. Petra tak chtěli oklamat Ducha Páně, a ten nad nimi rychle vykonal soud.30 Uvědomíme-li si však, že pravda má, jak jsme se výše snažili ukázat, charakter podmínky lidské svobody a realizace lásky, a ve svém širším, biblickém chápání je vlastně směrnicí zdařilého lidského života, nemusí se tato místa jevit jako neadekvátní.

Soudobá společnost je vystavěna na lži

Zvlášť rafinovanou lží je manipulace. Ta spočívá v šíření neúplné informace vynechávající něco podstatného, ve zkreslování skutečnosti, a často jen v účelové selekci informací. K běžným metodám manipulace patří „řízení informačních toků“, využívání „podprahové informace“, vyvolávání emocí, ať už kladných nebo záporných, nejčastěji podsouvání nemístného strachu. Manipulaci se daří v masové společnosti, která je výrazně individualizována a svými vlastnostmi se, více nebo méně, přibližuje davu. V něm nejsou vhodné podmínky pro sdílení rozumových úvah, racionální argumentaci a názorovou pluralitu. Pojítkem davu se stávají především emoce. Zatímco v tradičním uspořádání představují jedinci schopní rozumové úvahy o věcech veřejných přirozenou a často i formální autoritu, v masové společnosti jsou dotlačeni k insulární existenci. Tradiční přirozené instituce jsou odstraněny nebo je jejich působení postupně eliminováno. V masové společnosti také chybí rámec silných idejí, které by ji sjednocovaly a usměrňovaly k společnému cíli. Přesto tato společnost, aby vůbec mohla jako společnost fungovat, potřebuje rozsáhlou koordinaci, jejíž potřeba je o to vyšší, že v ní chybí opora pro její integraci, kterou tradiční instituce poskytovaly. V takto připraveném prostředí lze rozvinout techniku masové manipulace, která přirozené prostředky integrace a koordinace ke společným cílům nahrazuje infuzí předem připravených postojů a pocitů, a tak umožňuje umělé řízení v nesrovnatelně větším rozsahu, než tomu bylo v minulosti. Hlavním nástrojem jsou masmédia a klientelistické vztahy31. Protože cíle řízení jsou zadané „shora“, ze skrytých vrcholů mocenské pyramidy, produkuje takto uspořádaná společnost síť poznatků, tvrzení a axiomů, které již nezprostředkovávají kontakt s realitou, nejsou výsledkem jejího poznávání, ale samy tuto realitu začínají nahrazovat. S jistou nadsázkou tak můžeme hovořit o produkci „umělé reality“. Pravda, která měla být „životním kompasem“ jedince i společnosti, se v tomto prostředí stává řídce se vyskytující poruchou nesoucí stigma asociálnosti, rigidní fundamentalistické předpojatosti a zrady, protože ohrožuje sebeidentifikaci a integritu celého mraveniště.

Závěr k přikázání „nevydáš křivé svědectví“

Přikázání zakazuje křivé svědectví, a tak směřuje k vytvoření podmínek pro spravedlivé soudnictví, které bude zárukou spravedlivé společnosti. Ve svém širším pojetí chrání toto přikázání hodnotu pravdy. Dnes, kdy všechny hlavní moderní filosofické proudy pravdu subjektivizují nebo vůbec popírají možnost pravdivého poznání, stává se přikázání málo srozumitelným. Nelze si však nevšimnout, že i filosofové těchto moderních směrů přisuzují svým myšlenkovým výtvorům určitou pravdivostní hodnotu, a to zpravidla vyšší, než jakou jsou ochotni přiznat svým oponentům. Často můžeme slyšet, jak se sebevědomou jistotou učitele, který vyvádí zpozdilého žáka z jeho trapného omylu, kárají ty, kdo ještě snad zastávají možnost objektivního poznání. Avšak aby dávalo smysl mluvit o omylu, musí být poznávána nějaká pravda, se kterou mylná tvrzení nejsou v souladu. Popření nebo relativizace pravdy ruší nejen možnost skutečného poznání, ale s ní také lidskou svobodu, která je na něm vystavěna, a následně mravní sféru, která je možností poznání a svobodného rozhodování podmíněna. Můžeme proto říci, že řešení problému pravdy je „životně důležité“, a to jak pro život jedince, tak společnosti. Toto rozsáhlé téma je však zcela mimo rámec našich strohých poznámek k Dekalogu. Čtenář se proto bude muset spokojit s odkazem na literaturu, která se překonáním moderní gnozeologické skepse, jež je zkaženým jádrem modernity a postmodernity, zdařile zabývá.32

Nedychtit

„Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“33

„Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“34

Katechetická formulace přikázání:

9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.

Jedno, nebo dvě přikázání?

Na první pohled je zřejmé, že poslední přikázání má v Písmu svatém oproti katechetické tradici podstatně jinou podobu. Zatímco v Bibli jde o jedno přikázání, a to nejen v samotném Desateru, ale i na jiných místech Písma, kde je citováno35, v katolické katechetické tradici došlo k jeho rozdělení na dva odlišné příkazy. Toto rozdělení se často zdůvodňuje tím, že „jinak by Desatero mělo jen devět přikázání“. To je však mylný důvod, uvážíme-li, že to, co v katechetické tradici nazýváme. „první přikázání“, zahrnuje, jak jsme již viděli, v biblickém znění hned tři zákazy (1. nebudeš mít jiného Boha mimo mne; 2. nepostavíš si tesanou modlu ani jinou podobu ničeho,…; 3. nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit) a k tomu jedno výchozí, zcela základní prohlášení (Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví). Nemáme tedy problém dopočítat do deseti, ale naopak, problémem je, jak všechny příkazy, zákazy a prohlášení Desatera vměstnat jen do deseti „slov“. V tom, jak to provést, se ostatně liší tradice starokřesťanská, pravoslavná, rabínská a katolicko-katechetická36. Rozdělení látky Dekalogu do deseti „slov“ by bylo pouze formálním problémem, kdyby v některých případech nemělo zásadní vliv na chápání jejich obsahu. Přikázání „nebudeš žádostivý“ je v tomto směru exemplárním příkladem. Kromě toho, že v současné rychle chudnoucí češtině „nepožádáš“ vůbec není totéž jako „nebudeš žádostivý“, nebo v jiném českém překladu „nebudeš dychtit“37, jeho rozdělení podle „předmětu“, k němuž dychtění směřuje, vyvolává další otázky. Dobře, nemůžeme zařadit manželku mezi majetek, nejsme sexisté. Jenže otrokyni jsme přitom ve výčtu majetku ponechali. To se jistě dá vysvětlit tím, že v prvním případě směřuje dychtění navíc ještě proti manželství, které je pro katolíka svátostí; ve druhém případě katechetické znění přikázání konkrétní příklady majetku raději vynechává. Avšak i po tomto vysvětlení vyvolává rozdělení přikázání zásadní konfuzi. Jeho rozdělení podle cíle, k němuž žádostivost směřuje, kterým je buď svobodná osoba (žena), nebo bohatství (otroci, zvířata, neživé věci), svádí k představě, že to, oč tu běží, jsou právě tyto cíle. Tak je pozornost upřena mimo podstatu posledního přikázání, které pak je zcela logicky spojováno s přikázáním „nesesmilníš“ a „nepokradeš“, jako, jak se říkává, jejich doplnění a prohloubení – nebo dokonce, jak také někteří směle učí, jejich opakování či zdvojení38. Jako by v tak sevřeném a slavnostním útvaru, jako je Desatero, bylo místo pro duplicity. Z katechetického desatera se tak stává „osmero“, a to ještě s tím, že přikázání „první desky“ jsou v něm obsahově brutálně zredukována, jak jsme již psali.

„Zvyk je železná košile“. Když ale zkusíme tuto rytířskou zbroj na chvíli odložit, můžeme si všimnout, že výčet „předmětů“ nebo cílů, k nimž žádostivost směřuje a podle nichž je poslední přikázání rozděleno na dvě, není jeho podstatou, ale má pouze ilustrativní význam. To je zřejmé z dovětku „vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“, z něhož plyne, že výčet není úplný39. Kromě ženy nebo muže, domu, pole, otroka, otrokyně, býka nebo osla lze určitě dychtit i po mnohém jiném, a to nejen po jeho velbloudovi, ale také například po penězích, automobilu či jachtě bližního, případně po jeho nebo jejích úspěších, oblíbenosti, schopnostech, společenském postavení, kontaktech atd. Že tento nekonečný seznam možných cílů dychtění není podstatou přikázání40 je zřejmé také z toho, že jejich pořadí a počet je měnitelný, jak vidíme z formulačních rozdílů mezi zněním přikázání, jak je uvedeno v knize Exodus a jak zní v knize Deuteronomium (viz výše). Rozdělovat poslední přikázání tedy vede k zastření jeho podstaty.

Nevědomost a žádostivost

Co je tedy podstatou posledního přikázání? Je to právě to, co zakazuje, totiž nezřízená žádostivost. Poslední přikázání nás tak vede k samým kořenům hříchu, kterým je vedle nevědomosti právě žádostivost41.

Na tomto místě si krátce připomeňme, co vyplývá z předchozích částí povídání o Dekalogu. Odpovědí na „nevědomost“ jsou zejména první příkazy Desatera, zvláště místa, kde se Hospodin představuje a odvolává se na vztah ke svému lidu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ ... „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“42 Jak jsme zdůraznili, tuto funkci potírání „nevědomosti“ katechetická formulace neplní. Imperativ „v jednoho Boha věřiti budeš“ sice zakazuje mnohobožství, zamlčuje však „drobný detail“, totiž zda je oním jedním Bohem Alláh, vlastní já (např. jako bráhmátman) nebo třeba dnes oblíbená Pačamama. Ostatní přikázání jsou rozvinutím těchto základních určení a potvrzením přirozeného zákona, přirozeného řádu věcí, který zrcadlí krásu svého Tvůrce, a tím nám ho přibližuje. Tak se všechna přikázání podílejí na léčení nevědomosti o Bohu. Veřejné zjevení, ve kterém se pravý Bůh dává poznat, a jehož součástí je Dekalog, je završeno v Kristu, vtěleném Bohu. Křesťan by měl poznání Pána stále prohlubovat, neboť „poznání Boha je nad celopaly“43. Toto poznání vede k růstu lásky k Bohu, z níž vychází pravá láska k sobě a bližním. Neoddělitelným rysem této lásky k Bohu je zachovávání jeho přikázání.

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání;“44

„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“45

„Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“46

Tolik k nevědomosti, nyní se vraťme k poslednímu přikázání, které sv. apoštol Pavel vhodně vyjadřuje slovy „nebudeš žádostivý“47. Toto přikázání je odpovědí na žádostivost (concupiscentia)48. V prvním přikázání se představuje Milovaný, v posledním se očišťuje láska k Němu od všeho, co jí protiřečí nebo překáží. Mezi těmito dvěma pevnými body, prvním a posledním přikázáním, jsou jako šňůra perel zavěšena ostatní přikázání. Z nich vyplývají a bez nich postrádají smysl – jako roztržený náhrdelník.

Zvnitřnění

Slýcháme, že Nový zákon přináší zvnitřnění života s Bohem, lásku místo povrchního dodržování pravidel, že Starý Zákon je krutý, legalistický, soustředěný na obětnictví a dodržování přísných příkazů. Takto bývá chápáno také Desatero, jádro Zákona. Jenže Desatero se tak jeví, protože jsme si zvykli jej tímto způsobem interpretovat. Rozpuštěním vlastního obsahu posledního přikázání, jeho redukcí na „nesesmilníš“ a „nepokradeš“ ztratilo Desatero své oživující srdce, ztratilo vnitřní rozměr, o kterém se pak tvrdí, že ho přinesl až Nový Zákon. Právě poslední přikázání ukazuje, že nestačí pouze vnějškové zachovávání přikázání a pravidel, ale orientuje nás dovnitř, zcela v souladu s Kristovými slovy:

„Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“49

Podobně mluví již prorok Jeremiáš:

„Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“50

Podle tohoto místa a mnoha jiných míst Starého Zákona Hospodin „zpytuje srdce a zkoumá ledví“, nezdá se tedy, že by byl účetním, který jen počítá vnější „skutky Zákona“. Poslední přikázání tak přináší téma boje o srdce, který není ani ve Starém Zákoně něčím neznámým nebo okrajovým. Vždyť co očekává od svého lidu Hospodin?

„Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!“51

„Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře. … Obřežte tedy svá neobřezaná srdce a už nebuďte tvrdošíjní.“52

„Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima.“53

„Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“54

„Jen se usilovně snažte zachovávat přikázání a zákon, které vám přikázal Mojžíš, služebník Hospodinův, totiž milovat Hospodina, svého Boha, chodit po všech jeho cestách a dbát na jeho přikázání, přimknout se k němu a sloužit mu z celého srdce a z celé duše.“55

Žalmista na tuto Boží výzvu k odevzdání „celého srdce“ odpovídá:

„Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit.“56

A Hospodin svému tak často nevěrnému lidu přislibuje pomoc, která opět směřuje do nitra, přesněji řečeno, proměňuje celého člověka:

„Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.“57

K hlubšímu porozumění skutečnosti, že Starý Zákon vede k Bohu celého člověka a nemůže být redukován pouze na vnější plnění legalisticky pojatých příkazů, nepostačí jen několik vybraných výroků, bylo by třeba soustavné studie. Tím bychom ale vybočili z rámce našeho povídání o Dekalogu. Můžeme však snad ještě dodat, že kdyby nebylo zaměření Starého Zákona na celého člověka, na jeho „srdce“58, nemohl by Pán Ježíš Kristus vytýkat židovským představitelům takovým ostrým způsobem jejich povrchnost. Nebyla by totiž z hlediska Zákona chybou:

„Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl: ‚Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne;“59

Poslední přikázání: boj o srdce a vnitřní praxis

Je to právě „boj o srdce“, úsilí o to, aby se člověk cele podrobil Bohu, aby sjednotil svou vůli s jeho vůlí, aby „zachoval všechna jeho nařízení a přikázání“, který prochází jak Starým, tak Novým Zákonem jako červená nit. Výslovně se tento vnitřní rozměr všeho, co se člověku předkládá a k čemu je vyzýván, připomíná právě v posledním přikázání. Zatímco ostatní přikázání „druhé desky“ orientují úsilí Hospodinova bojovníka ve sféře vnějších skutků, poslední přikázání rozšiřuje celé toto úsilí do interní sféry, sféry „srdce“. Tím nechceme říci, že by se přikázání „nebudeš žádostiv“ věnovalo interní sféře člověka, kdežto ostatní přikázání by se zabývala pouze „vnějškem“. Právě naopak, poslední přikázání je klíčem ke správnému pochopení všech ostatních, přesně tak, jak učí Božský Spasitel:

„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“60

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“61

„Dále jste slyšeli, že bylo řečeno otcům: ‚Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.‘ Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ...“62

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ...“63

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“64

V celé 5. kapitole Matoušova evangelia, z níž jsme právě citovali, vysvětluje Božský Spasitel, jak má vypadat ona spravedlnost, která „o mnoho přesahuje spravedlnost zákoníků a farizeů“65. Jde o zachovávání přikázání v celé jejich hloubce. Nejedná se o překonání nebo nahrazení Zákona včetně Dekalogu něčím jiným, novým, jak ostatně Spasitel sám stvrzuje66. Tato spravedlnost, bez níž „jistě nevejdete do království nebeského“, spočívá v navrácení se ke skutečnému smyslu všech přikázání, který nelze redukovat na jejich pouze vnější zachovávání, protože jejich cílem je spasitelné spojení s Bohem, manželem duše.

Je zřejmé, že takto založená katolická mravouka nemůže spočívat pouze ve výčtu toho, co se ještě smí, a co se už nesmí, ale přiklání se zpět ke spiritualitě, v „temných“ předkoncilních dobách zvané docela výstižně „asketika“. Mravouka jí poskytuje normativní oporu, je mapou pro orientační běh do cíle, k němuž vede asketika. Ta nás učí, jak konat askezi. V tradici východního mnišství se toto úsilí nazývá vnější a vnitřní praxis.67 Vnější praxis spočívá v zachovávání přikázání ve slovech a skutcích a vyhýbání se příležitosti ke hříchu, vnitřní v očišťování srdce. Všechny lidské aktivity, ty, které uzrají ve skutek, ty, které na sebe berou podobu slov, i ty, které zůstávají pouze v srdci, musejí být očištěny a nasměrovány k cíli lidského života, to je k Bohu. První věta Dekalogu, v níž se Hospodin představuje, ukazuje cíl cesty, ostatní osvětlují její zákruty a poslední přikázání – nebudeš žádostiv – chrání zdroj energie pro tento běh. Znamená nedávat ničemu přednost před láskou k Bohu. „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání.“68 To pro katolického křesťana konkrétně znamená z lásky k Bohu s pomocí nadpřirozené Boží milosti ukáznit neuspořádanou afektivitu a sklony, v nichž se projevuje žádostivost, aby tak nic této lásce k Bohu nepřekáželo, a tak nic nepřekáželo posvěcujícímu Božímu působení v člověku.

Možná se někdo zeptá, proč by mělo Všemohoucímu něco překážet, jestliže je Všemohoucí a miluje každého člověka nekonečnou a bezpodmínečnou láskou, jak často slýcháme. K tomu lze poznamenat, že tak jako Svatý nekonečně miluje, stejně tak je mu nekonečně odporný každý hřích, který je popřením skutečné lásky, a proto s ní neslučitelný. O této druhé stránce Boží svatosti dnes, žel, tak často neslýcháme. Rovněž je vhodné připomenout, že Stvořitel respektuje svobodu tvora, kterou mu dal, a to i tehdy, pokud si tento tvor dobrovolně zvolí nějaké falešné dobro.

Z jiného pohledu tato „vnitřní praxis“ znamená kultivovat disharmonickou lidskou přirozenost spoluprací s nadpřirozenou Boží milostí, a tak vytvářet podmínky pro zrání v harmonickou lidskou osobnost, která realizuje přirozené, tzv. kardinální ctnosti (statečnost, spravedlnost, uměřenost a moudrost), a disponuje se pro přijetí ctností nadpřirozených (víra, naděje a láska), jež pak pozdvihují na nadpřirozenou úroveň i ctnosti přirozené. Nadpřirozené ctnosti, které byly v základu získané svatým křtem, se rozvíjejí svátostným životem a dobrými skutky, které pro nás dobrý Bůh ve své prozřetelnosti připravil. Tyto skutky mohou být aktivní nebo trpné, to znamená, že Boží vůlí pro nás je buď něco konat, nebo něco vytrpět. Zvláště přijaté utrpení má velkou očišťující sílu.

Poslední přikázání je výzvou k očištění srdce, jak ji také vyjadřuje sv. apoštol Jan:

„Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“69

Nadpozemským cílem pozemského putování je, jak jsme se již zmínili, spojení lidského života s jeho Tvůrcem a Dárcem, a to v Kristu a skrze Ducha svatého. Tento nadpřirozený cíl bývá charakterizován jako „blažené patření“ (visio beatifica). K tomuto patření disponuje „čisté srdce“, srdce, které cele náleží Pánu. Již zde na zemi se na ně připravujeme vírou a očisťováním srdce.

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“70

Krátký exkurs:
Katechetická redukce Desatera jako jedna z příčin vítězného tažení katolického (neo)modernismu

Duchovní cesta křesťana, která vede k proměně srdce, ztratila v Dekalogu oporu. Příčinou je již zmiňované katechetické „vyřezání“ Dekalogu, spočívající především v redukci preambule a prvních třech příkazů na „první přikázání“ a v rozpuštění a obsahovém sloučení posledního přikázání s přikázáními nesesmilníš a nepokradeš, chápanými zjednodušeně jako vnější skutky. Tak byla z Dekalogu vypuštěna jeho „duše“ a otevřena cesta k vývoji katolické mravouky směrem k mnohdy nehluboké až plytké kazuistice, která dosáhla svých vrcholů v 19. a počátkem 20. století. S nadsázkou můžeme říci, že katolíci přesně věděli, v které situaci jsou jaká jednání dovolená a jaká hříšná, leve nebo grave, ale nevěděli proč. Takto pojatá mravouka vzbuzovala dojem, že všechno, co od nás Všemohoucí žádá, je vyhnout se vyjmenovaným hříchům. Z etiky se tak stala jakási podrobnější sféra práva. Cílem práva však je fungující společnost spíše než duchovní růst jedince. Je nástrojem regulace vztahů ve společnosti. Proto právo vychází z objektivně zjistitelných empirických skutečností71 a má tak vnější, společenský charakter. Tomu odpovídají vnější, objektivně doložitelné skutky. Naopak mravnost se týká především nitra člověka. Vždyť „já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví“72.

Nakolik se mravouka přiblížila právu, natolik přestala orientovat na duchovní cestu, na růst ve vztahu k Bohu v jeho Kristu, bez něhož žádné zákazy a příkazy v posledku nedávají valného smyslu. Představíme-li si křesťany, kteří by byli takto formováni, vytane nám na mysl vzpomínka na tvrdá slova Pána Ježíše Krista:

„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“73

Trvá-li se na přikázáních, ale motiv k jejich zachovávání je zamlžen, otvírá se cesta k přijetí nižších, člověku bližších důvodů pro jejich zachovávání. Nepřemýšlíme-li příliš o lásce k Bohu, zůstává-li pro nás jenom floskulí. Zato ale víme, které skutky nekonat, abychom se „dostali do nebe“, pak se snadno otevřeme myšlence, že „dobrým člověkem“ můžu být i z jiných důvodů než kvůli Bohu, například proto, že věřím v to, že je člověk v zásadě dobrý a jeho dobrota se nakonec nějak prosadí.74 Pokud bude třeba, pomůžeme jejímu prosazení osvobozením člověka a odstraněním starých struktur, které ho deformují. Přikázání druhé desky tradovaná v jejich redukované podobě tak pomohla připravit půdu pro budování babylónské věže gnostického humanismu, jehož církevním odleskem je dnes dominující proud katolického křesťanství, neomodernismus.

Šance pro ekumenismus

Ona výše naznačená duchovní cesta očištění a proměny srdce je rovněž nepřítomna v teologii navazující na doktora Martina Luthera a další reformátory. Podle nich Bůh člověka nevede k proměně jeho srdce působením nadpřirozené Boží milosti, ale pouze pro zásluhy Kristovy přikrývá jeho hříchy. Využívajíce obraz převzatý ze sv. Pavla, chápou ospravedlnění jako „oblečení duše do Kristových zásluh“. To znamená, že lidská přirozenost zůstává „zcela zkažená“, jak tvrdí, pouze je přikryta pláštěm Kristovy Spravedlnosti, a tak se prý může líbit Bohu. Pro duchovní cestu spolupráce s nadpřirozenou Boží milostí, která proměňuje a posvěcuje srdce člověka, jejíž učitele máme ve všech svatých, především však v samotném Pánu Ježíši Kristu, zde není místa. Tato pozoruhodná shoda mezi směřováním dnes, jak se zdá, hlavního proudu uvnitř Katolické církve, a teologií reformátorů otvírá prostor pro další ekumenické sbližování. Škoda jen, že toto sbližování „v tom, co máme společné“, je spíše sbližováním mezi protestanty a kryptoprotestanty, nikoliv však sbližováním s Kristem.

Náprava: „pokání, pokání, pokání“

Největším nebezpečím pro člověka je jeho pýcha. Tvor se svobodnou vůlí a rozumem, obraz Boží krásy, postaví sám sebe do středu a zapomene na Velikost a Krásu svého Tvůrce. To se může stát i člověku náboženskému, jak můžeme vidět na výše zmíněných učitelích zákona a farizeích. Proto přirozenost narušená pádem do hříchu, dědičný hřích, jehož následky přetrvávají i v pokřtěném, činí z trvalého pokání cestu, k níž jsou povoláni všichni katoličtí křesťané bez rozdílu.

Závěr úvah o Dekalogu

Hle, předkládám vám dvě cesty

V našem pětidílném povídání o Desateru jsme letmo prošli jeho „deset slov“, respektive jeho třináct příkazů75, které vyjadřují, co konkrétně znamená přijmout jeho úvodní větu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“76. Řekli jsme, že zachovávání pokynů Dekalogu chrání to, co je pro člověka nejdůležitější, životodárný vztah k Bohu. Naopak, odmítnutí Božských pokynů vede k záhubě, jak nás varuje sám biblický text Desatera:

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“77

Tak se i v Dekalogu setkáváme s rozlišením dvou základních cest, které se před člověkem prvně otevřely v ráji. Toto základní rozcestí pak Hospodin svému lidu opakovaně připomíná:

„Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát.“78

„Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. Nebudete dlouho živi v zemi, kam přecházíš přes Jordán, abys ji obsadil. Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“79

„Střez se však, abys nezapomněl na Hospodina, svého Boha, a nepřestal dbát na jeho přikázání, práva a nařízení, která ti dnes udílím. Až se dosyta najíš a vystavíš si pěkné domy a usídlíš se, až se ti rozmnoží skot a brav, až budeš mít hodně stříbra a zlata, až se ti rozmnoží všechno, co máš, jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Vodil tě velikou a hroznou pouští, kde jsou ohniví hadi a štíři, žíznivým krajem bez vody, vyvedl ti vodu z křemene skály, krmil tě na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali, aby tě pokořil a vyzkoušel a aby ti nakonec prokázal dobro. Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“ Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes. Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. Jako pronárody, které Hospodin před vámi vyhubí, tak vyhynete za to, že jste neposlouchali Hospodina, svého Boha.“80

Vybrat si na tomto základním rozcestí cestu, která vede k Bohu, je, jak vidíme, podstatně spojeno se zachováváním přikázání. Mravní zlo je neslučitelné s Božím životem, na němž má člověk participovat.

Láska k Bohu se projevuje zachováváním přikázání

V závěru svého života připomíná Mojžíš lidu Izraele: „Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život.“81 Jak může být nějaký zákon něčím životem? To proto, že není pouhým slovem nebo mezi lidmi dohodnutým pravidlem, ale je součástí Božího zjevení. Zjevuje Boží spásu, Pána Ježíše Krista. Ten se v starozákonní době ukázal jako Hospodinovo slovo seslané z hory Sínaj, slovo Zákona, v novozákonní době jako vtělené Slovo, Logos. Přijmout nebo odmítnout Dekalog proto znamená přijmout nebo odmítnout Krista.

„‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘82 Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“83

Jestliže Pán říká, že na „největším přikázání“ spočívá celý Zákon, pak to znamená, že toto „největší přikázání“ v sobě implicite obsahuje všechna ostatní přikázání84. A obráceně, přikázání, správně pochopená a uchopená, vytyčují cestu pravé lásky k Bohu a bližnímu. Viděli jsme, že milování Hospodina spojuje se zachováváním přikázání již Dekalog: „prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“. Podstatné spojení mezi pravou láskou, přikázáními a životem potvrzuje Božský Spasitel:

„‚Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.‘ Řekl mu Juda, ne ten Iškariotský: ‚Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.‘“85

Láska správně formovaná přikázáními spojuje s Kristem, který je životem těch, kdo ho milují.

Láska k Bohu vede k pokání a sjednocení své vůle s jeho vůlí

Evangelisté Matouš a Marek zaznamenali Pánovu výzvu:

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“86

Marek ji nazývá „Božím evangeliem“. Tato výzva byla hlavním motivem Ježíšovy veřejné činnosti. Co však znamená „přiblížilo se království Boží“? Nebyl snad Izrael Božím královstvím? Nebo se přiblížila obnova Davidova království, osvobození ze jha římské okupace, jak doufali mnozí Izraelité? Boží království je Boží kralování, Boží vláda. To u svobodného tvora, jakým je člověk, předpokládá přijetí Boží vůle, podřízení se Bohu. Předpokladem je obrácení, trvalé pokání a přijetí Cesty, kterou Pán ukázal. Tak se naplní Boží zaslíbení:

„Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“87

„Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“88

Tato proroctví naznačují mesiášskou dobu, dobu seslání Pánova Ducha, kterým je založena Církev, zárodek Božího království. On, svatý Boží Duch, je tím zákonem vepsaným do srdce. On sám bude příčinou naplňování Zákona, který vyvolený národ nebyl schopen naplnit. Proto Pán praví: „chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“89 Naplňovat zákon znamená následovat a napodobovat Pána z moci jeho Ducha. On naplnil Zákon dokonale:

On ctil a miloval Otce nade vše, bez ulpívání na čemkoliv jiném včetně sebe. On svým lidským životem posvětil nevyslovitelné Boží jméno, naplnil Boží plán, svou obětí obnovil řád stvoření a přinesl „pokoj“. On posvětil čas a spočinul v náruči věčného Otce. On ctil Otce až k oběti svého života a matku až k jejímu nanebevzetí a korunování; jeho chlebem bylo plnit vůli jeho Otce. On miloval i své nepřátele, nezabíjel a neproklínal, ale žehnal a uzdravoval a stal se zdrojem věčného života pro všechny, kdo v něho věří. On je věrný, nedopouští se zrady v žádném vztahu, nepodvádí a neopouští, ale všechny, kdo se k němu obrací, posvěcuje a se sebou sjednocuje v manželství duše. On respektuje práva druhých, sféru, ve které se naplňuje jejich svoboda, a to až k omezení své všemohoucnosti. On je Pravda a není v něm žádná lež. On nedychtí po ničem jiném, než po tom, aby naplnil vůli Otce, neboť ho miluje čistým srdcem. Toto srdce nachází cíl své lásky jedině v dokonalosti Boží, protože jenom ona je přiměřeným cílem lásky samého Boha; vše ostatní miluje v Něm.

Mít v Duchu svatém podíl na tomto životě Pána Ježíše Krista, to je poslání křesťana.90 Dnes nelze dost zdůraznit, že toto poslání zahrnuje nejenom vzkříšení, ale také hlásání Božího království, vydávání svědectví pravdě vhod či nevhod, odsouzení, zradu blízkých, křížovou cestu a ukřižování. V životech skutečných křesťanů tyto rysy nelze přehlédnout. Tím se liší skutečné křesťanství od líbivého „fake religion“, které nám na pouti nabízí prodavači cukrové vaty.

Poznámky:

1.  Mt 6,21, citace dle ČEP, tak i dále, pokud není uvedeno jinak.

22.  Ex 20,16

3.  Dt 5,20

4. Lv 19,12 „Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš    jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.“

5. Lv 19,18 „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně , ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“

6. Překladatelé knih Starého Zákona používají pro tyto osoby výrazu „host“, „cizinec“ či „přistěhovalec“. Také na ně se vztahuje Mojžíšův zákon, jak je zřejmé z mnoha míst Starého zákona (srov. např. přikázání o sobotě, Ex 20,10; Dt 5,14). Rozhodně tedy nelze pomocí výroků jako je „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi“ (Ex 22,20 ČLP; srov. Ex 23,9 a Lv 19,33-4) obhajovat „willkommenskultur“ a multikulturalismus.

7. Lk 10,25-37

8.1Kr 21. kapitola

9.Dan 13. kapitola

10. Mt 19,16-22; Mk 10,17-22; Lk 18,18-23

11. Dt 16,19-20

12. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96

13. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97

14. V „rozvinutějších“ demokraciích proběhl tento posun již dříve, srov. např. spory o dodatky ústavy USA. Politická svoboda občana podle této progresivní interpretace zahrnuje „právo“ na potrat, podobně jako rovnost občanů před zákonem vylučuje, že by manželství mohly uzavírat pouze heterosexuální páry…

15. Lv 19,15

16. Lv 19,2; srov.: Lv 11, 44-45 a Lv 20,7

17. Mt 5,48

18. Jan 1,17

19. Jan 1,14

20. Jan 18,37

21. Jan 8,31-34

22. Spravedlnost distribuuje lásku mezi poznaná dobra.

23. Zde nemluvíme o metodologické pochybnosti, která je nezbytnou podmínkou kritického myšlení.

24. Jan 14,6

25. Jan 8,44

26. Lv 19,11

27. Ef 4,23-25 ČLP

28. Mt 5,37

29. Zj 21,8 „Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.“

30. Sk 5,1-11

31. Srov.: MLČOCH, Lubomír: „Zastřená vize ekonomické transformace“, Karolinum 1998, Praha

32. FUCHS, Jiří, Iluze skeptiků, Systematický kurz noetiky, Academia Bohemica, o.p.s., 2015

33. Ex 20,17

34. Dt 5,21

35. Řím 7,7 „... Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ‚Nepožádáš!‘“; Řím 13,9 (ČLP) „Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe'.“

36. Viz např. KKC, str. 506-507, resp. vloženo mezi čl. 2051 a 2052

37. „Požádat“ můžeme v dnešní češtině například o vydání občanského průkazu, o schválení dovolené nebo o uvolnění místa, na které máme místenku, aniž bychom po těchto věcech dychtili.

38. Tak je tomu například i v těch vydáních oblíbeného Shallerova misálku, která obsahují v tzv. „Dodatku“ Desatero.

39. Právníci říkají takovéto neúplné řadě „příkladmý výčet“, protože zahrnuje pouze příklady nějaké širší množiny (ve slově „příkladmý“ je skutečně „m“). Opakem je výčet taxativní, například cti „otce i matku“.

40. Pokud bychom se chtěli na přikázání opět podívat očima současné právní teorie, pak bychom mohli říci, že tento seznam cílů či předmětů dychtění nepatří k dispozici této právní normy.

41. Srov.: KKC čl. 405, čl. 2015 a další; ignorantia et concupiscentia.

42. Ex 20,2-5

43. Oz 6,6

44. Jan 14,15

45. Jan 14,21

46. Jan 15,10

47. Řím 13,9 (ČLP)

48. Srov. Vulgáta, Ex 20,17 „Non concupisces domum proximi tui: non desiderabis uxorem eius, non servum, non ancillam, non bovem, non asinum nec omnia, quae illius sunt .”

49. Mk 7,21-23; srov. Mt 15,19-20;

50. Jer 17,9-10

51. Dt 6,5-6 ČLP

52. Dt 10,12-16

53. Dt 11,18

54. Dt 30,14

55. Joz 22,5; srov. Dt 26,16 a další místa

56. Žl 119,10-11; srov. Žl 27,8; Žl 40,8; Žl 119,145 atd.

57. Dt 30,6

58. „Srdce“ v Písmu sv. nepředstavuje pouze sídlo citů, ale celé „nitro“ člověka, jeho „duši“, včetně „mysli“.

59. Mt 15,7-8

60. Mt 5,21-22

61. Mt 5,27-28

62. Mt 5,33-37

63. Mt ř,38-42

64. Mt 5,43-45

65.Mt 5,20: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“

66.Mt 5,17: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“

67.ŠPIDLÍK, Tomáš: Jak očistit své srdce, Refugium Velehrad-Roma, s.r.o., Olomouc 2024, str. 14
srov.: ŠPIDLÍK, Tomáš: Spiritualita křesťanského Východu, Modlitba, Refugium Velehrad-Roma, s.r.o., Velehrad 1999, zejm. str. 225

68.Mt 22,37-38, srov.: Mk 12,30 a Lk 10,27

69.1 Jan 2,15-17

70.Mt 5,8 ČLP

71.Již římské právo znalo princip „DE INTERNIS NON IUDICAT PRAETOR“. To donedávna platilo i pro kontinentální právo i angloamerickou precedenční právní tradici. Teprve v současnosti se orwellovský ideozločin postupně stává realitou, viz například zde: https://pravovdesti.substack.com/p/zlocin-tiche-modlitby

72.Jer 17,10

73.Mt 23,25-28

74.Axióm „ušlechtilého divocha“, známý zejména ze spisů Jeana Jaquese Rousseaua, který výrazně ovlivnil duchovní dějiny euroatlantické civilizace, je přímou negací učení o dědičném hříchu.

75.Přesněji řečeno výroků ve formě imperativu či prohibitu (příkazu nebo zákazu).

76.Srov.: PRUDKÝ, Martin: Dekalog v biblické teologii: Text Desatera a jeho význam pro bibli a její teologii, in: Studie a texty Evangelické teologické fakulty č. 16 (2010/1)

77.Ex 20,5-6; Zde se charakteristicky pro Starý Zákon nerozlišuje mezi přirozenými a nadpřirozenými tresty.

78.Dt 11,26-28

79.Dt 30,15-20;

80.Dt 8,11-20; Ještě podrobněji zpracovává toto téma 28. kapitola knihy Deuteronomium.

81.Dt 32,47

82.Druhé jemu podobné, protože pravá láska k lidem vychází z lásky k Bohu, je jejím nutným projevem (1 Jan 4,19-21). Tato láska nesmí být zaměňována se vším tím, co dnes lidé nazývají „láskou“.

83.Mt 22,37-40: Pán Ježíš Kristus zde cituje Dt 6,5. Srov. též Mk 12,28-34; Lk 10,25-28; Řím 13,8-10

84.Srov. Řím 13,8-10 „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“

85.Jan 14,21-24; srov. Jan 14,15; 2 Jan 1,6 ČLP, atd.

86.Mk 1,15; srov.: Mt 3,2; Mt 4,17 Mt 10,7; Mk 1,4

87.Jr 31,33

88.Eze 36,25-27

89.Mt 19,17

90.1 Jan 20-21: „Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“