Potíže s pravdou

Lenka Fuchsová                                

1. Poznámky k novéně.

Omlouvám se za nevyžádanou reflexi stavu místní Církve, ale někdy může být pohled z jiné perspektivy užitečný.

Odpovědnost za uchování čistoty katolické nauky patřila v minulosti mezi priority církevní hierarchie. Katolická víra byla jednotícím tmelem, který spojoval věřící všech generací. Pravdy víry jsou totiž ve svých obsazích univerzální, to je obecně platné – objektivně pravdivé, a proto po všechny generace katolíků neměnné. Dnes už se ale v církevní praxi postupně uplatňuje ve světě zaběhnutá relativizace pravdy a morálních hodnot. Původní průzračnost katolického učení, kdy každá pravda víry stála na svém místě, chráněna učitelským úřadem Církve, se vytrácí. Hierarchické uspořádání Církve má však za účel chránit poklad víry, přičemž prestiž úřadu je spojena i s osobní odpovědností nositele úřadu. Na poklad katolické nauky lze pohlížet jako na dědictví našich předků. Toto dědictví Tradice stálo navíc mnoho oběti i krve, nelze si je tedy beztrestně zprivatizovat a přizpůsobit. Univerzalita a objektivita katolického učení tedy nemůže být obětována například dobovým myšlenkovým trendům, což se stalo. Jak k tomu mohlo dojít?

Zejména proto, že se vytratil zájem o pravdu, nebo spíš schopnost ji samostatně nalézat. Většina se spokojila s prefabrikáty společenského konsenzu jakožto kritéria „zřejmosti“. Tato konformita v myšlení dodává osobním postojům na zdánlivé přesvědčivosti a chrání před ataky okolí. Dokáže i slušně uspat svědomí, a hlavně nestojí tolik osobního úsilí. Je ale třeba důrazně podotknout, že tyto spíš charakterově negativní motivy, které brání hledat samostatně pravdu (pravdivé závěry na celé široké škále od kriticky náročné filosoficko-obecné roviny až po kdysi běžné evidence zdravého rozumu), dnes vůbec nemusejí dominovat. Zdá se, že většina už prošla takovým vzdělávacím a formativním procesem, který odkazoval spíš k pasivnímu přejímání předloženého materiálu, a samostatné kritické myšlení příliš nepodporoval. Prostě už se ani neví, jak na to. Proto ta odkázanost na kolektivní mínění. V církevním společenství to má někdy podobu lpění na ustálených stereotypech, které jsou často v protikladu k tradičnímu, a tudíž katolickému učení, a dnes především křiklavě k přirozeným mravním danostem člověka, jež jsou přirozeně také součástí Zjevení. Často to jde až tak daleko, že mnozí představitelé Církve nedokážou na společenské rovině rozlišit ani elementární požadavky spravedlnosti. Toto nerespektování katolického učení je v protikladu s univerzální povahou Církve. Zároveň se tak nechtěně vytváří jakési exkluzivní a dost uzavřené společenství obdobně smýšlejících, přičemž sdílené obsahy v tomto novodobém „církevním“ společenství nemají často zakotvení ve skutečných obsazích Víry a přirozeného mravního zákona, nýbrž v problematických požadavcích dnešních zpolitizovaných pseudo-etických „hodnot“. Toto společenství má s univerzální Církví stále méně společného. Výrazným znakem těchto představitelů Církve je myšlenková nekonzistence, kdy nevadí, že si ve vlastních výrocích mnohdy i protiřečí. Tento návyk na rozporné „myšlení“ se také projevuje někdy až nápadným dvojím metrem při hodnocení společensko – politických dějů a jejich činitelů.

Primárním úkolem každého služebníka Církve je posloužit pravdou. Abychom mohli naplnit smysl své existence, tj. učit se ctít a milovat Boha, je nutné nejprve Boha znát. Jak ale takové pravdy dnes samostatně hledat a nalézat? Je to i náš přirozený úkol a bez této osobní iniciativy nelze ani žádné relevantní poznatky s jistotou vlastnit, natož jimi posloužit. Otevřenost k pravdě je dokonce podmínkou dobrého života. Ani žádné obrácení se bez této otevřenosti nemůže uskutečnit. Každý vzdělaný člověk by navíc měl umět samostatně kriticky myslet; to je ostatně podstata vzdělání. Kritické myšlení je náročnou kultivací zdravého rozumu. Zdravý rozum k osobnímu růstu postačuje. Problém je, že ony přebírané stereotypy, které vycházejí ze soudobé „vzdělanosti“, často atakují i samotné evidence zdravého rozumu – a tak znesnadňují přístup k životně důležitým poznatkům na všech úrovních. Díky problematickému vzdělání a zažitým stereotypům tak mají někteří kněží zastřené i základní mravní evidence. Ty jsou jinak přirozeně dostupné už zdravému rozumu, takže je v rozlišování mravně dobrého a zlého zahanbí i mnozí nevzdělaní nevěřící. Což vypadá neuvěřitelně obzvlášť u poctivých služebníků, ale dost tomu také nahrává novodobý zvyk jednostranného důrazu na biblickou exegezi pro kazatelskou praxi bez dogmaticko-věroučné korelace, která by mohla chránit před subjektivizací výkladu. Tak je dnes celkem běžné zaznamenat v jednom kázání evangelijní maximy spolu s projevy sympatií k objektivně hříšnému jednání.

K uplatňování morální autority, například kazatelskou praxí, je proto důležité, aby byl aktualizovaný i kritický rozum, a také aby byl kazatel schopen pokorně uznat své meze a nepřekračovat je. Pravda se obvykle odkrývá v drobných nuancích. Zaběhlé fráze, jež odhalují jen část skutečnosti, pravdu spíš falšují. Kdo si navykne „myslet“ v těchto klišé, bude si případně obtížně odvykat. Přesto by se o to pokusit měl. Cesta vede například postupně přes demaskování některých oblíbených myšlenkových zkratek až k odhalení samotné příčiny bolestného stavu, jímž je relativismus. Toto paradigma doby má dnes takový dopad na myšlení lidí, že pokud se mu člověk vědomě nebrání, chtě-nechtě ovlivní jeho uvažování o realitě. Tuto gnozeologickou skepsi pak nelze léčit jinak než noetickým důkazem pravdy. Tyto složité léčebné důkazní postupy samozřejmě nejsou určeny pro každého; ne každý má předpoklady být vzdělancem v tradičním slova smyslu. V minulosti však bylo vždy zvykem podporovat katolické učence, kteří byli schopni kriticky hájit katolickou nauku v celém jejím přirozeném racionálním kontextu. Dnešní praxe je ale taková, že tito případní apologetové jsou v církevním společenství spíš dehonestováni. Vytýká se jim například, že nedrží krok s dobou – jako by doba byla kritériem pravdy a dobra. Dlouhodobé obsazení katolických univerzit teology, kteří jsou otevřeni dobovým herezím, vysvětluje mnohé o příčinách daného stavu Církve.

Uvedená všeobecná tvrzení se dají ozřejmit na příkladech.

Mantra dialogu a hořekování nad neschopností naslouchání je oblíbeným leitmotivem, který se objevuje současně s axiomem (často implicitním) relativistického myšlení. Variant na obecnou skepsi je vícero. Může mít například podobu nepochopení role obecnin v lidském myšlení, kdy se na obecné rovině šermuje volně se slovy, aniž by se přihlíželo k jejich pojmové závaznosti. Obsah těchto pouze nominálních slovních hříček je tvořen spíš na základě zažitých dojmů či ustálených klišé. Navíc má tento nominalistický způsob myšlení tu vlastnost, že je celkem dobře imunní vůči případné oponentuře, která se jeví jako zarputilé slovíčkaření. Výsledkem je však subjektivizace myšlení. Tato subjektivistická představa o lidském myšlení a samotný subjektivizující způsob myšlení je přirozeně pro smysluplný rozhovor smrtící. Pokud si nejsem jistý (kvalita jistoty přísluší pouze objektivně poznané pravdě či mravním jistotám), že poznávám pravdivě diskutovanou skutečnost, bylo by pyšné a nezodpovědné nabízet pouze svůj pohled na věc druhému. A zároveň není důvod brát oponentní názory vážně. Bez teoretického uznání možnosti pravdivostní hodnoty kategorických soudů se naše komunikace smysluplně plácá jen na rovině banalit a prožitků.

Velkou překážkou skutečného dialogu je tedy zmatení pojmů. Moderní člověk běžně hází slovy bez pochopení jejich pojmového obsahu. Většinou si vystačí s povrchním dojmem, jak jej evokuje ustálené používání. To však běžně zneužívá posunutých obsahových významů. Uvedu aktuální příklad z „Novény před volbami“, vydané biskupskou konferencí: „Dnes, kdy je náš národ plnohodnotným členem evropského společenství, nás jeho odkaz učí vnímat složitosti doby nejen z pohledu národního, ale také z pohledu globálního světa, jehož jsme součástí. Učí nás, že není možné se uzavírat do krátkozrakého nacionalismu, ale je nutné vytvářet prostředí spolupráce s ostatními.“

Pojmem nacionalismus vyjadřuje zvrácený vztah člověka ke společnosti, kdy specifickým znakem je nenávist k jiným národů. Nacionalista totiž sugeruje, že láska k vlasti se rovná nenávisti k jiným. Nenávist k jiným národům je tedy nutným obsahovým znakem pojmu nacionalismus. Skutečně si naši biskupové berou na svědomí obvinit takto paušálně občany České republiky, kteří projevují lásku k těžce zkoušené vlasti, z této formy nenávisti? Neboť z kontextu je zřejmé, na koho míří. Není náhodou vypjatá nenávist vůči jisté zemi téměř „morálním“ imperativem těch, kteří se hlásí k evropskému společenství a jeho „hodnotám“?

Co je tedy nutné mít minimálně na paměti, pokud chceme přemýšlet a radit v těchto záležitostech? Především skutečnost, že stát je přirozeným společenským útvarem, v jehož rámci lze optimálně sledovat to, co nazýváme obecným dobrem. To je soubor mravních a hmotných podmínek, díky nimž se může zdařile rozvíjet každý člen státu v lidskou osobnost. Správa státu se neobejde bez autoritativní moci, tato moc však zároveň představuje nebezpečí, že se zvrhne a bude omezovat individuální svobody lidí. Obecný princip, který vyjadřuje ideální rovnováhu sil ve společnosti a znesnadňuje zneužití státní moci, je princip subsidiarity. Protikladem je nadměrná centralizace moci, která, je-li podpořena totalitní ideologií, směřuje k výkonu totalitní moci. Internacionální byrokratické struktury současného evropského společenství jsou ukázkovým příkladem výkonu totalitní moci, ideologicky zakotvené v neomarxismu pod označením liberální demokracie. Tato ideologie je ve svých dopadech na životy lidí snad ještě děsivější než bolševismus. K této ideologii a praxi se naši biskupové přihlásili.

Láska k vlasti vždy představovala součást dobrého charakteru. V minulosti dokonce zpovědní zrcadla připomínala povinnost rodičů vychovávat děti v lásce k rodné zemi. Lidé totiž přirozeným citem vnímali, že člověk z přirozenosti více miluje vlastní rodinu, vesnici, zemi. Neznamená to však, že musí jiné nenávidět. Naopak: Zkušenost učí, že kdo dokáže milovat vlastní, mívá lásku i k jiným. Kdo nedokáže milovat vlastní, bývá lhostejný k druhým. Biskupové by tedy měli umět rozlišovat mezi nacionalismem a vlastenectvím.

Náš národ samozřejmě není plnohodnotným členem EU. Po všech stránkách máme postavení vydírané, vyždímané a pohrdané kolonie, kdy nám zde už téměř nic nepatří kromě dluhu. Ten globální svět, jehož jsme součástí, má charakter lidského mraveniště, spravovaného podle jednotného schématu nelidské ideologie (explicitně proti křesťanské), jejímž cílem je unifikovat zotročené davy bez skutečných morálních (probíhající dehumanizace člověka) a společenských opor (cílené ničení rodin, národních společenství). Nejděsivější je, že v této době běžní lidé ve svých každodenních životech zakoušejí ovoce této zrůdné ideologie, kdežto církevní představitelé jim blahosklonně s „morální“ povýšeností sdělují, že se máme dobře a žijeme ve svobodné zemi. Když někteří již před více než 20 lety začali upozorňovat, že na Západě je přítomná plíživá forma totality, dalo se chápat, že to mnohým nemuselo docházet. Ale dnes to nelze nevidět: Nárůst duševních poruch, drogových a jiných závislostí, sebevražd, dětské agresivity a kriminality, všudypřítomná bezpečnostní rizika (např. agresivita a stoupající kriminalita migrantů v západních městech), stále se zvětšující nevzdělanost až primitivismus v populaci, to jsou jen některé ukázky důsledků cílené mravní devastace lidí. A přesto se stále omílá mantra svobodné společnosti. Aby bylo možné tyto děje správně vyhodnotit, je potřeba znát podstatu totalitního režimu, čili obecnou definici totality. Ta nespočívá ve ztotožnění totality s komunismem na způsob „myšlenkového“ pochodu; komunismus je totalitní, komunismus padl, ergo není totalita. Podstatou totality je mocensky prosazovaná ideologie, která je postavená na proti-přirozené morálce, jež znemožňuje lidem růst v jejich autentickém lidství. Jak je možné si nevšimnout, že za těmi pseudo-morálními hesly dnešních světlonošů novodobých hodnot, k nimž se naši biskupové hlásí a často je opakují (například i ve zmíněné novéně), zeje mravní pustina? Ten společenský režim, který biskupové hájí, je bytostně prostoupen korupcí; ta je jeho tmelem. A vůbec nejde pouze o korupci majetkovou – snad ještě horší je „mravní“ zkorumpovanost. Loajalita k režimu je zaplacena zdáním vlastní „mravní“ velikosti, přiřazením k takzvaně lepším lidem se správným názorem. Lidé jsou ochotni za uspání vlastního svědomí zaplatit opravdu hodně.

Ještě pár slov k pojmu demokracie: V novéně se píše: „svoboda a demokracie stojí na statečnosti těch, kdo se nebojí riskovat pro pravdu“. Spojení svobody a demokracie je opravdu velmi časté a nebezpečné klišé. Pojem demokracie vyjadřuje formu státního zřízení, kdy je moc rozdělena do více institucí a občané mají možnost se na výkonu moci podílet volbou jejich zástupců. Ideově se k demokracii váže ochrana individuálních svobod a práv. Problém je, že tato vazba je pouze teoretickým ideálem, který snad ani nebyl nikdy v minulosti naplněn. I takzvané ukázkové západní demokracie nakonec „přirozeně“ přerostly v korupční plutokracie, jež přirozená práva lidí ničí, a kdy je téměř nemožné demokratickou cestou – tedy volební účastí, tyto trendy změnit. Mluvit o svobodě dnes, kdy panuje vypjatá cenzura a nebývalá autocenzura, neexistují akademické svobody (dávno již ani na KTF UK), neexistuje rovnost před zákonem, náboženské svobody „využívají“ jen ti, kteří se přizpůsobili režimu, právo na ochranu soukromého majetku je prázdná litera (lidé mohou přijít o majetky i jinou cestou, než je konfiskace), rodičovská práva na výchovu vlastních dětí jsou atakována ze všech stran, například šířením gender ideologií spojených s oslavou sexuálních deviací. Namlouvat si tedy politické svobody v současné Evropě, sjednocené lživou propagandou, chce opravdu hodně velkou víru v demokracii. Z přirozeného hlediska je dokonce silná osobní vláda prozíravější variantou vládnutí nežli parlamentní demokracie. Vždy je lepší, když má zřejmý představitel moci osobní odpovědnost, cílené rozmělňování odpovědnosti v parlamentním systému (navíc s tak vysokou volební klauzulí), je asi nejhorší možností. Obdobně to platí pro jakékoli autoritativní struktury: biskupské konference jen zastírají osobní odpovědnost jednotlivých členů.

Příčinou společenského úpadku a souvisejícím vzdalováním se od katolické víry a praxe nejen mladých lidí tedy není ani tak blahobyt (sám o sobě velice diskutabilní), jak často slýcháme. Je jím nihilismus, který má kořeny v gnozeologickém a následně etickém relativismu. Ve společnosti, která ztratí jasná vodítka pro rozlišování mravně dobrého a zlého, vzniká chaos. V takových podmínkách je obtížné růst v dobrého člověka.

Ano, naši předci trpěli a umírali pro pravdu. Byli toho schopni, protože pravda byla hodnotou myšlení a byla jim dostupná; pro poznanou pravdu byli ochotni obětí. Nelze ale konzistentně operovat pravdou, pokud se přihlásím k relativistickému paradigmatu doby, a ještě z něj činím „morální“ axiom. Kdyby naši biskupové projevili aspoň malý zájem o pravdivé vidění ideologie a politiky na Západě, zjistili by například, že ti, vůči nimž se před volbami vyhranili (velice nešťastně, neboť zneužili důvěry a zbožnosti prostých lidí), mají v mnoha ohledech pravdu. Bylo by potřeba kompetentně ukázat, v čem se skutečně mýlí. Pouhé sledování a následování mainstreamových médií k tomu rozhodně nestačí.

Pravda sice sjednocuje, ale také je ze své povahy konfliktní („nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“). Pokud si dám za cíl vyjít s každým, musím nutně obětovat pravdu. Čistě konformistické přidání se na stranu společensky privilegovaných by pak bylo tím nejzbabělejším motivem k obětování vlastního smyslu a úsilí o pravdu. Bez trvání na věroučných pravdách je Církev vyprázdněná. I v současné době jsou v Církvi lidé trpící pro pravdu – jen už nestojí pouze proti nepřátelské, totalitní světské moci.

2. Poznámky k cenzuře

Lidské jednání má v zásadě dvojí charakter: Buď napomáhá budovat spravedlivý řád ve společnosti, nebo naopak spravedlnost ničí. To, jestli je veřejně činný (i nečinný) jedinec ve svých skutcích na straně dobra či zla – spravedlnosti či nespravedlnosti, určuje pouze soulad jeho působení s řádem stvoření, který má každý příčetný člověk morální povinnost pravdivě poznávat a naplňovat. Hodnotu spravedlnosti tedy lidskému konání nedodává povrchní sebeprožívání ani vnější zdání ušlechtilosti. 

V demokratické společnosti by se volič měl umět rozumně orientovat v politických a společenských záležitostech. Toho však nelze dosáhnout bez hodnocení myšlení a skutků jiných lidí, kteří tuto složitou realitu na všech rovinách tvoří. Hodnocení skutků bližních a jejich důsledků se ale spravedlivě týká jen objektivní stránky těchto činů. Tu lze totiž pravdivě, a tudíž spravedlivě, posoudit v konfrontaci s platnými normami a konstantami stvoření. Nehledáme tedy osobní motivy ani netvoříme nevyžádanou psycho–morální analýzu aktérů; to necháváme Pánu Bohu. Přesto jsme povinni spravedlivě posuzovat jednání druhých, abychom vůbec sami mohli spravedlnost realizovat. 

Člověk přirozeně jedná dle svého přesvědčení a zde je prostor pro omyl, který tak může mít fatální důsledky jak pro dotyčného, tak i pro druhé. Ani katolické prostředí není vůči zarputilému trvání na vlastních názorech imunní. Dnešní hodnotový relativismus tento nešvar umocňuje tím, že mít svůj nekritizovatelný názor je jakýmsi „svátostným“ právem každého člověka. Jako by každé zpochybnění tohoto „duševního“ vlastnictví bylo přímým útokem na jejich nositele. Tato novodobá „etická maxima“ nekritizovatelnosti je tedy pochopitelná vzhledem ke všeobecnému zpochybnění možnosti objektivně dosáhnout jistých poznatků, jež jsou smysluplně komunikovatelné. Zaryté subjektivní postoje přirozeně budí vášně.

Z těchto komplikací také čerpá představa, že každá konfrontace s názorovým oponentem je mravně špatná, jelikož prý v ní nutně absentuje láska. To je ovšem výraz gnozeologického i etického relativismu v syrové podobě. Je to biblicky přiblíženo přitakání Pilátovu: „A co je pravda?“ a zároveň popření smyslu celé Bible. Církev, která by se tomuto relativistickému paradigmatu doby přizpůsobovala, by se nakonec změnila v sektu. 

Ještě v nedávné minulosti bylo bratrské upozornění na mylné stanovisko chápáno jako projev milosrdenství. Dnes je takový skutek často hodnocen jako rozsévání zlovolných „toxinů“ (výraz převzatý z kázání). Přesto si dovolím ještě „po staru“ nějaké „toxiny“ nabídnout. Jde mi o to, že ve „svatém“ zápalu sjednocovat nesjednotitelné, to je například protikladné názorové proudy v Církvi, se viditelně zavrhlo hledisko pravdy, neboť budí nepříjemné kontroverze. Takže se přistupuje na konformní řešení v relativistickém módu. Že se tak dostáváme do rozporu se samotným účelem Církve, to už mnohým nevadí. Zkusme tedy tento soudobý dominantní proud v Církvi porovnat s minulostí.

       V dobách, kdy se ještě věřilo na realizaci pravdy v myšlení lidí a nedbalo se tolik nedotknutelnosti „vlastního názoru“, bylo snahou uchovávat a věřícím zprostředkovávat pravdy víry. Šlo o to, aby ty zjevené pravdy fungovaly jako celek, vzájemně si neprotiřečily, a to dokonce ani s přirozenými pravdami, které bylo možné ověřit. Katoličtí kněží a vzdělanci tyto pravdy směle kázali a pokud se jim do toho vloudil nějaký ten omyl, zasáhly odpovědné autority. Dnes je šíření věroučných omylů katolickými učenci zaběhlou praxí. Jedním z důvodů, proč to zůstává nepovšimnuto, je také obtížná identifikovatelnost omylu v katolické nauce s použitím potřebných racionálních evidencí (ne jen z víry). Tedy za pomoci teologické vědy, která v minulosti sloužila právě těmto účelům – ozřejmovat katolickou věrouku.

Soubor zjevených pravd je totiž možné uvádět do souvislostí s racionálními evidencemi, to je s filosoficky dokázanými pravdami. Předmět dogmatické teologie je dokonce metodicky postaven právě na těchto dvou apodiktických zdrojích, tedy na zjevených pravdách v dogmatické závaznosti jištěných autoritou papežského primátu a přirozených pravdách ozřejmených filosofickými důkazními postupy. Pokud jeden z těchto nutných vstupů dogmatické vědy padne, padá i vědeckost dogmatiky. To znamená, že zkoumaný předmět ztrácí kvalitu objektivity, zřejmosti a s tím spojenou závaznost, závěry mohou a nemusejí konvenovat. Vzhledem k tomu, že minimálně druhý přirozený zdroj je dnes všeobecně obtížně dostupný a v dogmatice se běžně neuplatňuje, stává se studium teologické dogmatiky Hlavou 22. 

V současné době ale není možné na Katolické teologické fakultě UK zajistit ani první zdroj, neboť byla přerušena právní vazba na církevní autoritu, která je nutným garantem věroučné pravdy. Aby totiž bylo možné teologii svobodně studovat, musí být konkrétní institut pod autoritativní mocí místního biskupa, který nese osobní odpovědnost za věroučnou čistotu (proto ta povinná poslušnost autoritě ve věroučných otázkách). Jak jsem se ale dozvěděla od generálního vikáře, Katolickou fakultu již nespravuje Církev, ale stát. Čili místní biskup nemůže nést plnou odpovědnost za to, co se na fakultě učí. Je zajímavé, že za bolševika bylo toto vlamování se do autoritativních pravomocí Církve neoprávněnou autoritou chápáno jako omezování náboženské svobody. Dnes už se to za problém nepovažuje. 

Tato lhostejnost k věroučné pravdě je pochopitelná i vzhledem k tomu, že se za posledních více než dvacet let ustálila v dogmatických studiích u nás metoda ve stylu, který provozuje například Ctirad Václav Pospíšil. Podstatou této modernistické metody je volná mixáž efektivních slovních spojení v nominalistickém střihu (slova nemají pojmovou určitost, nedbá se totiž nutných znaků pojmu, výsledkem jsou vágní obsahy) tak, aby výsledek vzbuzoval dojem originality a zároveň si udržoval jakýs-takýs věroučný nátěr. Je to nicméně dnes standardní „akademický“ postup humanitního „vědeckého“ bádání, postavený na citacích vybraných autorit a následném autorském rozvádění. Tento autorský rozlet ovšem není omezován kdysi povinnými atributy vědy jako je kritičnost, metodičnost, důkazní preciznost aj... Je patrné, že v tomto ovzduší je šíření věroučných omylů usnadněné. 

Proč naši předci na těch pravdách tak lpěli? Není dnešní rezignující přístup tolerantnější, humánnější, svobodnější? Co máme mít na paměti, když se pokoušíme hodnotit závažnost skutků proti katolické věrouce?

Pokud se ptáme na podstatu čehokoli stvořeného, zajímá nás primárně původ a cíl dané skutečnosti. Církev byla založena přímo samotným Bohem s cílem přivádět lidi ke spáse. Tento vyšší cíl podmiňuje veškerou činnost v Církvi (bezprostřední cíle). Každý jednotlivý skutek člena církve je dobrý, pokud sleduje také tento vyšší cíl. Aby lidé mohli dojít svého osobního cíle na věčnosti, musejí znát cestu. Tuto cestu jim neomylně ukazuje katolická věrouka a mravouka. Znalost pravd víry a mravních přikázání je klíčová k jejich uskutečňování. A to obzvlášť ve společnosti, která svou ideologií a mravně pokleslou praxí zatemnila člověku dobrou světonázorovou orientaci a vrozené mravní instinkty. Navíc se nejedná o úplně snadnou cestu, a proto je žádoucí, aby měl člověk ve věcech víry jasno. Tyto výsostně drahocenné zjevené pravdy mají ještě tu zvláštní vlastnost, že v mnoha případech nejdou racionální cestou verifikovat. Hodnotu jistoty jim dodává i mravní evidence, čili příkladný život jednotlivců. Právě tato zvýšená zranitelnost svěřeného pokladu klade vysoké nároky na ty, jimž byl svěřen k opatrování. Znalost pravd víry je tedy potřebná ke spáse a každý kněz se svobodnou volbou svého povolání zavazuje tento svěřený poklad chránit, aby lidem sjednoceným ve víře, to je znalým pravd víry, pomáhal dosáhnout věčného štěstí. Znesnadňování cesty ke spáse tedy není skutkem lásky. Což může být pro vyznavače „tolerance“ obtížné pochopit.   

Znalost katolického učení se nezdá být mnohdy tím, co sjednocuje dnešní věřící obec, tedy účastníky bohoslužeb. Pokud si může i povrchní pozorovatel všimnout, tak „věřící“ rozhodně netrpí nedostatkem názorové plurality v oblasti věrouky. Nabízí se tak otázka: Co je tím identifikačním znakem, jenž charakterizuje a přirozeně sjednocuje věřící, když už to není shoda ve věcech víry? Těžko říct; důraz je kladen na osobní prožitek víry, jemuž není tolik zapotřebí věroučných znalostí a mravních omezení. Takováto výběrová, prožitková víra ale obnáší určitá nebezpečí. Například jedinec snadněji podléhá sebeklamu. Člověk totiž potřebuje nabýt mravního sebevědomí a samotná přináležitost do Církve se tak může stát falešnou vzpruhou vlastnímu egu. Katolické společenství, které je programově věroučně a mravoučně nevyhraněné, tak může paradoxně být někomu na cestě spásy spíš překážkou. 

Konformistický model Církve postavený na otevřenosti světu tak sice může poskytnout pohodlný domov širšímu okruhu „věřících“, není to ale bez rizik pro všechny účastníky. Nehledě na to, že odrazuje mnohé spravedlivé, kteří na rozdíl od konformistů vidí nespravedlnosti páchané zejména světskou mocí, ale s tichým či i výslovným souhlasem některých představitelů moci duchovní. Bohužel tyto nespravedlnosti sebou přinášejí také spoustu osobního utrpení. Samotnou kapitolou by bylo postavení věřících, kteří chtějí dbát katolických tradic a dostávají se tak přirozeně do konfliktu s tímto pojetím dnešní Církve a její reprezentací. 

       Na závěr příklad jedné výrazné nespravedlnosti, kterou přizpůsobivá mysl obtížně identifikuje. Zmíním válku na Ukrajině v souvislosti s cenzurními praktikami, v nichž církevní elity nijak nezaostávají za světskými. Výsledkem je téměř neuvěřitelná naivita mnohých věřících ve společenské a politické orientaci. Jistě už máme všichni hluboce zažité rozdělení občanů na lepší a horší dle politického názoru. Víme, že horší člověk nemá správný názor, dezinformuje, a proto nesmí být slyšet. Katolíci pochopitelně nemohou být jednotní ve svých politických preferencích. Jak by ale asi vypadaly postoje mnohých katolíků třeba k válce na Ukrajině, kdyby mohl veřejně zaznít i cenzurovaný pohled? 

Oficiální, mainstreamový a jediný povolený „názor“ je dobře známý; Rusko vedené jakýmsi klonem Hitlera se Stalinem vtrhlo bezdůvodně na ukrajinská území, jež dlouhodobě touží ve své nenasytné imperiální touze pohltit. Putinovi se podařilo zfanatizovat svůj barbarský, mnohanárodnostní lid, aby v sebeobětující se válečné vřavě realizovaly jeho psychopatické touhy ovládnout postupně celou Evropu. Každému lepšímu člověku je totiž naprosto jasné, že hranice mezi dobrem a zlem se shoduje s geopolitickou hranicí mezi Západem a Východem. Pokud chce lepší člověk zůstat lepším člověkem, musí stát na správné straně Západu s jeho svatou demokracií a hodnotovými pravidly. Tyto „přesvědčivé“ argumenty k podpoře války nelze oslyšet, neboť se na nás sypou horem dolem. 

Méně slyšet už je, že údajně nevyprovokovaný konflikt nebyl tak zcela nevyprovokovaný. Prezident Putin už od roku 2007 varuje Západ, aby respektoval slíbené bezpečnostní záruky nerozšiřováním NATO. NATO se mezitím z takzvaně obranného paktu přetvořilo na aktéra mnoha hodně problematických vojenských akcí pod diktátem donedávna jediného světového hegemona. Ukrajina, která se díky svému přírodnímu bohatství, vybudované infrastruktuře a průmyslu i pracovitému obyvatelstvu mohla stát brzy po pádu železné opony jednou z nejbohatších oblastí světa, namísto toho upadla do obrovské bídy. Recept na toto zbídačení postsovětských republik je snadný, stačí předat národní bohatství zkorumpovaným oligarchům, kteří zajistí potřebnou propagandu a zemi i s obyvateli zadluží, a následuje postupný převod celého bohatství země západním korporacím vlastněným hrstkou mocných. Tyto potřebné rady a pomoc začali už z kraje 90. let zavážet do těchto postsovětských států američtí poradci, jako byl Jeffrey Sachs, jehož doporučuji si poslechnout. Na Ukrajině se to dost dařilo skrze všudypřítomnou korupci, jen se stále víc chudnoucí obyvatelstvo ve volbách dále drželo politiků, kteří nechtěli zcela zpřetrhat vazby na Rusko. Tomu mělo zabránit několik barevných převratů, s tím, že úspěšný byl až ten krvavý z roku 2014, který se neobešel bez intervence americké administrativy (viz Nulandová). Pak už to šlo rychle, přiřazení paravojenských jednotek s nacistickými sentimenty do armády státu, veřejné oslavy banderovských a nacionalistických zločinců (jako byl například Simon Petljura, který stál za vyvražděním 150 000 Židů mezi lety 1918-19), vraždy odpůrců nového režimu, diskriminační zákony proti etnickým Rusům, genocida na Donbase, Minské dohody a jejich porušování atd. Od konce roku 2021 začínalo být stále zřejmější, že válka na Ukrajině „musí být“. Neustále přibývalo nejrůznějších provokací a pro toho, kdo to sledoval, bylo největším překvapením, jak moc je Rusko trpělivé. 

Samozřejmě, že se jedná jen o vnější pozorování, souhra příčin a následků může být i tomuto naznačenému výkladu hodně vzdálená, svodky tajných služeb nám nejsou dostupné. Přesto má smysl tyto informace hledat a souvislosti promýšlet. Chápu, že hledání potřebných informací může být pro někoho obtížné. Mnozí možná zaujmou rozumný distanční postoj, kdy se nehodlají „špinit“ sledováním oficiálních ani alternativních zpráv. Nějaký postoj k aktuálním dějům ale nemohou nezaujmout. Co však nechápu, jak může někdo, kdo není zcela slaboduchý, uvěřit naší oficiální propagandě, která je navíc plná „svaté“ nenávisti. Částečným vysvětlením snad může být kolektivní myšlení a potřeba skupinové přináležitosti. „Dobrou“ práci zde také odvedla akademická „elita“ se svým „vědeckým“ povzbuzováním české rusofobie. Samostatnému myšlení odvyklá většina se tak zřejmě snadno podřídila většinovému, a dokonce zdánlivě učenému konsenzu.

Pokud by se ale přece jen ukázalo, že pravdu mají zastánci míru, kteří od počátku války tvrdí, že jde o proxy válku Západu proti Rusku (tvrdí to už i současná americká administrativa) a že ukrajinská a ruská krev teče jen za zájmy západních elit, přičemž Ukrajina bude tak jako tak obětována, pak všichni zastánci války, kteří se dobrovolně nechali ovlivnit mainstreamovou propagandou (např. volili Petra Pavla), by nebyli bez viny na této krvi. Ale ani mrtvými na ukrajinském bojišti to nekončí. Ožebračení Češi, vydaní napospas importované kriminalitě, mohou také zavzpomínat. Třeba jak halasní komunistobijci v Církvi pomáhali zavádět novodobou diktaturu. Někomu by pak možná mohlo přijít líto, že tyto opoziční hlasy nemohly veřejně zaznít. V současných podmínkách agresivních mediálních štvanic je pochopitelně obtížné podporovat veřejné a svobodné diskuse k závažným společenským problémům. Zase to ale ilustruje antagonismus pragmatického přizpůsobování se dominantním, oficiálním vlivům s touhou po pravdě a spravedlnosti. V Písmu je také něco o tom, že je třeba poslouchat spíše Boha než lidi. Opravdu hodně přes čáru vyzní oblíbené fráze „o strachu a nedostatku naděje“, adresované kritikům soudobého režimu či jeho obětem. Možná kdyby tito frázisté projevili aspoň špetku osobní statečnosti, jež často nechybí adresátům jejich „zbožných“ doporučení, třeba by pak mohli nalézt odvahu k samostatnému myšlení a k hledání pravdivějšího názoru. (Pokud jsem zdravou výměnu názorů na závažná témata v katolickém prostředí jen nezaznamenala, pak se omlouvám.) 

Stane-li se prioritou ve správě věcí církevních konformita, nebude možné zároveň sledovat původní poslání Církve. Jedná se totiž o dva v mnohém protikladné cíle. Navíc se ztratí ze zřetele smysl a povaha autoritativní moci církevní hierarchie a nebude pak těžké ji zneužít (nemusí jít o zlovůli, jen o mylný výklad vlastních pravomocí a povinností).