Lež není opakem pravdy

Roman Šimků

Ve veřejném mediálním diskurzu se to stále častěji hemží slovem lež. To a ono je lež, ten a onen lže, říkají žurnalisté, komentátoři, politici. V lepším případě tím chtějí říct pouze to, že to či ono není pravda. V horším případě slovo „lež“ používají proto, aby své protivníky morálně deklasovali. Rozšířenost tohoto jevu je virální; samozřejmost, s jakou je přijímán, je znepokojivá. A znepokojivé je i to, že se jako znepokojivý většinou ani nejeví. I kdyby v tom totiž nikdo neměl zlý úmysl, mluvit o lži jako o opaku pravdy je velmi zavádějící.

Opakem pravdy není lež, ale nepravda.

Pravda je shoda rozumu a věci. Přesněji: Pravda je vlastností soudu, v němž rozum tvrdí o tom, co je, že je, a o tom, co není, že není. Výrok tento soud pouze vyjadřuje navenek. Věta: „Země obíhá kolem Slunce“, je pravdivá tehdy, když Země obíhá kolem Slunce, a my, kteří jsme si to sami na vlastní zkušenost neověřili, máme za nejvýš rozumné ji držet jako pravdivou. Opačné tvrzení chápeme jako nepravdivé tvrzení nebo přesvědčení (dříve v minulosti zastávané). 

Pravda je noetická kategorie.

Všimněme si, že každé vážně míněné tvrzení vyjádřené oznamovací větou nese pravdivostní nárok. Jakmile řekneme cokoli o čemkoli, mohli bychom i té nejbanálnější větě předřadit „je pravda, že“: dnes je tolikátého, je tolik a tolik hodin, venku prší, zítra budu mít volno, Václav Havel byl prvním prezidentem České republiky, jejím hlavním městem je Praha... Utvořme libovolnou vážně míněnou oznamovací větu – tedy nikoli ironii, fikční repliku či pouhou hru se slovy – a bude to stále tak: Buď bude pravdivá, nebo nepravdivá, buď bude, nebo nebude korespondovat s realitou. Ne vždy ale dokážeme rozhodnout, zdali pravdivá nebo nepravdivá je. I při nejlepší vůli se můžeme ve svém poznání mýlit: Myslet si, že máme pravdu, a přitom ji nemít.

Pravda je noetická kategorie – týká se našeho smyslového a rozumového poznání. V této rovině proti sobě stojí pravda a nepravda. Pokud člověk nepravdu pokládá za pravdu, jde o omyl. Jedno a druhé nikdy nemůže být totožné: Mylné poznání nemůže být pravdivým. Omyl jakožto minutí se s pravdou nemůže být zároveň pravdivým poznáním.

Lež je morální kategorie.

Oproti tomu lež neleží v poznání, v rozumové schopnosti, ale ve vůli, v nějakém zájmu, kterého se vůle drží a který člověk sleduje. Lež nastává tehdy, když člověk vědomě říká něco jiného, než co sám pokládá za pravdu, a činí to proto, aby druhého uvedl v omyl nebo před ním zakryl skutečný stav svého poznání. Všimněme si, že proti kontradikci pravdy a nepravdy, potažmo omylu, může v případě lži docházet k tomu, že člověk může lhát – a přitom říkat pravdu. A to tehdy, když se mýlí – něco nepravdivě poznává – a lží to pak přeznačuje v opak. Viz příkladný paradox, který ale není nijak uměle vykonstruován: Člověk se mylně domnívá, že Petr ukradl peníze. Chce Petra krýt, a proto řekne: „Petr je neukradl.“ Objektivně se později ukáže, že Petr je skutečně neukradl. Výrok byl pravdivý, ale mluvčí lhal, protože říkal opak toho, co sám pokládal za pravdu. Pravdivost výroku zde zůstává nedotčena. O nepravdivosti zde můžeme mluvit pouze v posunutém smyslu, jako o falši, která je ve vůli člověka. Lež proto není opakem pravdy. Není noetickou, ale morální kategorií.

Označovat výrok, který není pravdivý – nebo který mám za nepravdivý – jako lživý znamená morální posuzování jeho autora.

Znamená mít vhled do jeho vnitřního smýšlení a jeho vůle. Někdy můžeme s naprostou jistotou říci: Lžeš! Dobře to znají například rodiče u dětí. Jindy to ale nebývá tak zřejmé. Ve věci, které se týká tato úvaha, o takovou zřejmost většinou nejde, ale jedná se o zavedenou manýru, o inflaci obviňování ze lži. V jejím jádru leží záměna lži a omylu, noetické a morální kategorie. Kdyby toto rozlišení bylo všeobecně zřejmé, byla by této praxi učiněna přítrž. Jenže, bohužel, obecně se rozmohlo, že opakem pravdy je lež. Což není pravda.

Semkněme to do dvou krátkých odstavců:

Nepravda je neshoda rozumu se skutečností. Omyl je nepravda držená v dobré víře jako pravda. Lež je vědomé porušení pravdomluvnosti. Proto lež není opakem pravdy, nýbrž opakem pravdomluvnosti.

Kdo každou nepravdu – a dokonce i to, co sám za nepravdu pouze považuje – nazývá lží, nepopisuje už stav věci, ale soudí člověka. A kdo soudí člověka bez průhledu do jeho poznání a vůle, dopouští se nespravedlnosti. Inflace slova „lež“ proto není jen jazyková nepřesnost. Je to porucha veřejné řeči.